Gurtha

Jsem až v šoku z toho, jak moc se mi to líbilo. Čekala jsem všechno možné, ale tohle zvláštní časoprázdno v Casablance plné podivuhodných mikropříběhů a překvapivého humoru mě opravdu mile zaskočilo.

Takhle mě zlákat na sladkosti do La La Landu a pak mě tam nalévat hořko-sladký nálev pravdy? Normálně moc neholduji zpívání a tančení,ale tenhle staromód(er)ní mix mě bavil, pak byly ale písně zapomenuty a došlo na „opravdové umění“. Patrně si spočítali, že přes to slzení by je beztak nikdo nevnímal a raději hráli dokolečka melodii,kterou jsme již znali, a návštěvníci slzeli dál a dál. Přes opuchlé oči jsem pak zahlédla taneční remake již jednou viděného filmu – takový bonus,člověk za cenu jedné vstupenky dostane tři filmy (se stejným soundtrackem). Čtyřka s ohnutýma ušima a příště raději půjdu na něco méně emočně náročného, třeba na Romea a Julii.

To byl tedy porod! Nějaké světlé okamžiky tam byly, ale za to celkové utrpení to nestálo.Asi nejvíc o filmu vypovídá fakt, že nejlepší vtipy se vážou na postavu, která odmítla (v zastoupení) na filmu participovat.

Odhodila jsem veškeré předsudky a dostalo se mi překvapivě svěžího humoru, pravda mnohdy na účet původního díla, leč osobně myslím, že některé modernizace tématu jsou mnohem zetlelejší.

Velkolepá dějepisná šou jejíž průvodkyně prochází všemi možnými životy, aby nám předvedla, jak moc drsná byla skotská realita 18. století, ale žádný z těchto životů ji není dáno prožít, neboť záhy postoupí do dalšího levelu příšernosti. Co oceňuji snad nejvíce byla hradní slavnost hned na začátku a taky zajímavé vedlejší postavy – ty hlavní v čele s Aye, aye Jamiem byly k pláči.

Tam kde Rosamunda zasněně hledí na moře či alespoň shlíží s vrcholků Alp, zdejší kumštýři používají papírožravého psa, kterého, když zrovna není jeho žracích choutek třeba, venčí soused – tento pán prochází dějem s dotyčným psem na vodítku a hláškou „tak už jsme tady a nemohl bych si ho ještě tři dny nechtat?“ za což filmu získal třetí hvězdu.

Velice zábavné, už jen tím, že si člověk nemůže být jist, co přijde v dalším okamžiku - skoro jsem myslela, že se do toho vloží i královna Viktorie a Rhett Butler. Jako podklad k povinné četbě bych to nedoporučovala, ale pro ty, co umí tu „pravou“ Pýchu a předsudek nazpaměť (a netrpí předsudky), rozhodně doporučuji více než všechny soudobé americké modernizace.

Trochu jsem se zapomněla bavit, neb mě dost děsil způsob, jakým se zde (ne)řeší problémy. Maminka mě vyhodí z domu, tak si najdu jiného ochotného důchodce? To jako vážně? A Jules, která piplá svůj obchůdek na úkor své vlastní rodiny? Tady se snad scénáristka inspirovala židovskou anekdotou, v níž se chaos v domácnosti vyřeší přidáváním dalších a dalších rušivých elementů a poté co jsou odstraněny, zní původní brajgl jako rajská hudba. Mě tedy ne, a neospravedlní mi to ani přesladký a pocukrovaný Ben, který má všechen čas světa a hlavně při sobě vždy nosí kapesník.

Šest let je dlouhá doba na jeden projekt a celkem se nedivím tomu tvůrčímu zmatku, co se odehrává v myšlenkových palácích duchovních otců kultu jménem Sherlock. Jenže osobně obdivuji jiný druh originálu, byť by žil jepičím životem jedné série. Netvrdím, že jsem se za tu hodinu a půl vůbec nebavila, ale pár výtečných slovních přestřelek prostě nestačí na zamaskování naprosté zbytečnosti děje a nesmyslnosti jeho rozuzlení (zde plně souhlasím s Morien).

Lákavé téma a moc povedené prolínání mezi jednotlivými časy, navíc prostředí minulosti v přítomnosti prostě miluji, jenže jako by se tvůrci rozhodli používat veškeré scenáristické postupy, které těžko trávím. Navíc, kde se bere ta nutnost nevysvětlitelné vysvětlovat nějakou vědeckou kličkou? Proč v tom vždycky musí být hromy blesky? A hlavně ten milostný trojúhelník s tupými rohy mi prostě přišel neuvěřitelný, uspěchaný, odfláknutý a ano přiznávám, asi chci opravdu moc.