Petrus1

Šílený Rob rozpoutal zběsilou jízdu. Když jsem si včera po pěti letech připomněla Dům tisíce mrtvol, byla jsem jsem nadšená. Dnes jsem ještě víc. Nemohla jsem uvěřit tomu, že i když jde o pokračování, že to bude jiný. Fakt bylo. A bylo to ještě lepší. Ne tak úchylně zábavně hororový jako jednička, ale o to větší jízda. Napřed jsem na mýho milovanýho klauna byla trochu nasraná, že se v minulým díle chvástal, jak miluje macatý ženský a paxi tu klátí ten vychrtlej věšák, ale když se vzbudil, vše jsem mu odpustila...už vím, jaký má zážitek můj manža, když rozlepí oči...to sem prostě mohla hrát já! :D Tak aspoň, že ve snech si užije(í). Já Spauldinga miluju, ale trochu mi ta jeho píchací scéna, zkažený zuby a posraný trenky kazí mé představy o neodolatelných klaunech...ještěže si vždycky rychle vybavím aspoň Stitchese. ;-) Jednak jsem dostala další radu ohledně chování ke klaunům - že se k nim nemám otáčet zády, když se mnou mluví, za druhák také neschvaluju šukání slepic, do třeťáku postupuji s informací, že kůň je v podstatě velkej pes, ve čtvrťáku rozvijím myšlenku, zda je možno, aby trubka vražená do prdele vylezla ocasem a státnice na téma "Já nejsem náročnej, takže nebývám zklamanej" skládám s přísahou: "Jsi můj ďábel a jsem tvoje špinavá kurva." Prostě hláškama se to jen hemží. Tuti, kurva, fruti, myslím, že většina chlapů by nelízali prdelky jen Číňankám a Japonkám, ale hlavně paní Sheri Zombie :-) A i když se na každou svini vaří voda (a v tomto případě je to slabý slovo), fandila jsme jim až dokonce! Bavil mě i výběr Robové hudby k těm nejzásadnějším scénám a potěšila akce náklaďák anebo drobná role pro Treja... A úplně na závěr bych napsala, že já bych se tam klidně vychcala, než uhodila kamarádku...ale to sem nehodí :-)))

Od podobných hororů většinou nic nečekám...tady jsem čekala hlavně na klauna, protože je bezmezně miluju! I když nebyl úplně nejvyvedenější, vynahradil to svým výrazovým běsem. A to především ve třetí povídce Terrifier. Ten jeho úsměv a zoubky jsou prostě neodolatelný...proto stále nějak nechápu, jak klauny nemůžeme mít někdo rád...taková krásná a milá stvoření. A že sem tam někoho zabijou nebo zmrzačí... se stává... každej potřebuje občas vypustit páru a užít si trochu toho ultranásilí :-)) Mně mnohem zvrácenější přijde představa, že má někdo v dnešní době doma ještě video. Když už i já jsem ho před pár lety odnesla na půdu... Ano, nevyhodila jsem ho, protože něco do sebe to zrnění má...a co kdyby se mi do rukou třeba taková kazeta dostala? Ale že by pokroková americká rodina tuhle starožitnost měla v obýváku, se mi nějak nechce věřit. Taky mi připadlo, že ta chůva je v hloubi duše tak trochu zvrhlá, když nedokázala odolat pokušení a nedívat se...jestli ona nebude tak trochu jako já - podezřívám ji totiž z toho, že kdyby tam ti haranti nebyly, že by se u toho dívání mnohem víc odvázala ;-) Co se týká prvního kraťasu The 9th Circle, tak mě docela mrzí, že nejezdím autobusem...jinak atmosféra docela dobrá...myslím, že jak jsou někde ženský přivázaný na řetěz a netuší, co je tam někde čeká, ve spoustě lidech to vyvolává vzrušující pocity - hororoví fanoušci doufají v pořádnou gore zábavu a praví úchylové se ještě před tím těší na brutální znásilněníčko :)) Já patřím k těm druhým. Jenže nemůžu úplně říct, že bych byla spokojená...některý masky nic moc a přišlo mi to trochu nedotažený a hlavně mi to nakonec tak nějak připomnělo Rosemarynýho fakana a k tomu jsem si zatím kladný vztah nevypěstovala. O té druhé mimozemské blbosti asi netřeba mluvit...jako by to tam ani nepatřilo. Jen jednu poznámku k tomu mám...že ten obraz bych si přála mít v ložnici :-). Napřed jsem si i říkala, proč je to vlastně propojený s tou kazetou, ale nakonec přiznávám, že se mi ten závěr docela líbil. Co mi trochu vadilo v celým filmu, bylo to hysterický ječení bab...na tom zrovna moc neujíždím.

Myslím, že jsem ještě neviděla žádný estonský film, natož estonský válečný film. Nikdy jsem se o jejich historii nezajímala, takže to pro mě bylo velmi milé překvapení. Zas jsem o něco moudřejší (otázkou je, na jak dlouho). No, taky to neměli jednoduchý - Rusáci a Němci si je přehazovali jak horkej brambor a tak nakonec proti sobě bojovali samotní Estonci - jedni ve službách Waffen-SS, druzí v Rudé armádě. Těžko zvolit, ke které svini se přidat, protože tenhle národ byl semlet oběma. A tak nebylo žádnou výjimkou, že se uniformy měnily podle toho, která strana zrovna vítězila. Rozhodně jim to nemůže mít nikdo za zlé - taky bych zbaběle přešla na druhou stranu, než být zastřelena, ba co hůř - deportována na Sibiř. Ani jejich vlastenectví nepůsobilo jako klišé a překvapivě mi vůbec nevadilo (na rozdíl od toho, jak je většinou prezentované to americké). Především jsem si užila pěknou zákopovou válku, ve které vládne taktika - hoď tam granát a pak je doraž střelbou. A za dobře odvedenou práci dostaneš podepsanou fotku vůdce. Potom se to trochu zklidní a nastoupí drama. Pak se k mému překvapení vymění nejen strany, ale i hlavní hrdinové. A nakonec zase akce. Závěr je jednak o nervech a svědomí a taky o dopise - bez toho druhýho bych se klidně obešla, protože mi přijde docela úchylný, aby se ženská zamilovala se do někoho, kdo vypadá jako její vlastní bratr. Taky jsem ráda, že už vím, jak vypadá skutečný vůdce - vážně nemá knírek. :-) A i když jsem slíbila, že už nebudu rejt do tvůrců titulků a musím zdůraznit, že si jejich práce velice vážím, nějak si nemůžu odpustit drobnou poznámku. Chápu, že čeština je těžká a mýliti se je lidské (jsem toho zářným příkladem), že si v rychlosti člověk splete my-mi, udělá překlep,... ale do očí bijící sloveso "vydět", se fakt těžko přehlíží...

Já už si svůj díl zlosti vybrala u punku a docela dlouho mi trvalo, než jsem se z toho vzpamatovala. Doufala jsem, že horší to už nebude. No, naštěstí nebylo, ale asi to bude tím, že nejsem žádnej zarytej thrash-metalista. Přes metal je u nás manža. Takže jsem se ho zeptala, koho by tak jako představitele viděl. Odpověděl, že Arakain. Protáhla jsem hubu a řekla, jestli by nevěděl o něčem míň pravěkým a trošku divočejším. Řekl: "Debustrol." S nadšením jsem souhlasila, bo obzváště Vyhlazení já moc ráda. Byla jsem zvědavá, koho nakonec uvidím. Zklamání přišlo v podobě Exorcizphobie - musela jsem si to teď vygůglit, protože název jsem do rána zapomněla - dál je budu familiérně titulovat "mlaďoši". O existenci této bandy nemám ani potuchy a velmi rychle na ni taky zapomenu. Naštěstí se záhy objevili Debustrol. Jinak bych to ani nedokoukala. Tušila jsem (z prvního dílu), že mi zase budou ukazovány dva protipóly. A taky že jo. Mladoši jsou již uvědomělými muži, kteří vyučují budoucí generace, udržují si fyzičku běháním a jízdou na skatu, chodí do jídelny pro oběd (zřejmě nějaký výživný obilný klíčky a dýňová polívka) a pilně trénují ve svém nádražním skladišti. Když jedou na koncert, pečlivě se na to oháknou do metalových uniforem. Já myslela, že džísky s nášivkama už nosí jen prehistoričtí šedovlasí metalisté, ale ono to koukám je zas mezi mládeží v módě. Po koncertě se pak odeberou do svých nudných domovů, kde dál pilně s počítačem cvičí na kytary a sní o tom, jak by se vymanili z našeho prohnilýho systému. Zasraní pozéři. Debustrol, tak to už je jiný kafe. Ti si žijí svoje metalové životy v klasických černých hadrech (obzvláště mě potěšilo, že Kolinss chodí ve stejném triku jako já - Ramones) a z hospody jedou na koncert a pak zas do hospody. Zkoušku dají tak maximálně před koncertem a pak už jen s mlácením hlav hrají songy, u kterých by se kdejaký ateista začal modlit. Někteří z nich už to sice zvládají hůř, ale když se po chlastu někam upadne a druhý den hraje, není se co divit. To je metal. Jenže to je asi tak všechno. Dokument nemá opět žádnou vypovídající hodnotu (alespoň na začátku dojde k představení kapel), žádný titulky se jmény, žádný rozhovory, žádný názory fanoušků... no, to bych se asi upsala ... prostě se jen pár hodin chodí nesmyslně kapelám s kamerou za řití. A když už jsme u té prdele, tak mi připadlo, že Kolinss tomu dal fakt stylovou tečku. To si o tomhle formátu myslím i já. Jednu hvězdu dávám za Debustrol, jinak bych tomuto dílu o thrash dala klidně trash! Jsem zvědavá, kdy ten obsah někdo opraví...

Tak by mě zajímalo, kolik těch událostí bylo opravdu skutečných. Asi jen to, že v Ardenách Němci sebrali ještě zbytek sil k poslední ofenzivě. Jinak je to taková dobrodružná absurdita, ve které skupinka amerických vojáků, kteří zdrhnou před masakrem a objeví sestřelenýho letce RAF, jenž má strašně důležité informace pro spojence, putuje přes nepřátelskou zónu ke svým lidem. Zřejmě k tomu použili stroj času, protože jak jinak si mám vysvětlit, že někteří z nich zvládli třicetikilometrovou cestu mrazem rychleji než německá tanková divize. A nedá se zrovna říct, že by někam spěchali. Spíš naopak. Furt se někde povalovali, poflakovali, občerstvovali a hlavně sáhodlouze žvanili. Těžko říct o čem, protože jsem se občas přistihla, že je nevnímám. Nebo to stihli proto, že celé divizi došlo palivo, když se to mohlo stát osamocené dvojici Němců. A zrovna u domu takové fešné maminy. Jenže žádný muchlování z toho nekouká, protože tenhle dům už okupují naši hrdinové. A jak na sviňu se nejlepší americký střelec, který nikdy nemine, netrefí. Člověk by řek, že to bude tím, že se zbláznil a vidí všude duchy, ale ono to asi bude nějaký znamení. Ze všech německých vojáků, kteří se tam mohli ukázat, je to totiž právě jeho kamarád, kterýho nezasáhne! O dalších prapodivných nesmyslech už ani nemluvím. Ještěže těch posledních dvacet minut bylo akčních - neříkám, že logických a bůhvíjak dokonalých, ale aspoň se tam něco dělo. A hlavně, že se informace dostaly do správných rukou včas. Bez prudce uvědomělé scény s Biblí bych se klidně obešla, stejně tak jako se střídáním barev, které mi spíš vadilo. A po tom, proč se to jmenuje Saints and Soldiers, už ani nepátrám - aspoň, že někteří Ardeny přežili.

Ike to rozhodl, Monty s nadšením přijal a Áda prospal. A když se konečně vzbudil do špatné nálady, byl i nadále přesvědčen o tom, že tohle je jen zástěrka a že invaze se přece jen uskuteční v Pas-de-Calais ... no tak jak to asi mohlo nakonec dopadnou. Tenhle film jsem si dala tak trochu jako oslavu - když je dneska 6.6... Vylodění v Normandii patří mezi mé nejoblíbenější operace II. světové, takže jsem asi v hloubi duše přece jen dobrý člověk, když fandím spojencům. :-) Bohužel si přes všechen čtený i viděný materiál, nedokážu zapamatovat všech pět pláží, na kterých se spojenci vylodili. Já jsem asi vážně retardovaná. Vždycky je zmíněná především Krvavá Omaha, protože tam kvůli útesům a skvělé německé obraně zařvalo nejvíc Amíků. Paxe mluví ještě o Utahu, kde proběhlo první vylodění a kde měl Roosvelt tak trochu štěstí, když ho vlny zavály jinam, kde nebyla tak účinná obrana. A ještě si pamatuju Juno, kterou měli ovládnout Kanaďané. Kdo ví proč, většinou zapomenu na chudáky Anglány, kterým připadly pláže Gold a Sword. Tak - teď jsem si to hezky zrekapitulovala a jsem zvědavá, za jak dlouho to zas zapomenu. Vůbec se nesnažím orientovat, jaký číslo měly jednotlivé divize - to už je nad moje chápaní. Ono je to asi stejně jedno, když tam vládl takovej zmatek - nejen na pláži, ale i ve vnitrozemí. Já jsem ráda, že si pamatuju aspoň zásadní generály. Ten nejdůležitější německý, si klidně slavil narozeniny své staré a než se do Francie dostal, byl večer. Škoda, protože to byl právě Rommel, který označení "Nejdelší den" použil. Co škoda není, že si neprosadil svou taktiku obrany a musel udělat kompromis se svým nadřízeným Rundstedtem - tanky vyčkávaly a při přesunu byly úspěšně leteckými útoky ničeny. Kdyby tak úspěšně pracovali i bombometčíci, mohli zasáhnout aspoň jedno kulometný hnízdo nebo bunkr. Ale jelikož se báli, aby nemrštili bomby na spojenecký lodě, trefili leda hovno. Teda spíš krávy dva kilometry od pobřeží. Obdobně "přesně" dopadali i výsadkáři. Pro některý nejdelší den skončil dřív, než začal. Spojenci sice ve vzduchu moc úspěšní nebyli, ale furt lepší než protivník, kterej v podstatě ani nevzlétl. Poprvé jsem ovšem slyšela o gumových parašutistech. Škoda, že nám filmaři neukázali obdobné vychytávky, kterýma se pyšnilo loďstvo resp. pozemáci - jako lodě s plachtami, aby se tanky dostaly snadněji na břeh, tanky s plamenomety... Ale i tak to bylo monstrózní. Spoustu techniky, vojáků a bojů jsem si dokonale užívala. Pozitivní taky byl pohled všech zúčastněných stran a mluvení v jejich jazyce. Včetně francouzského odboje, na který se často zapomíná. A tak když zazní nejen první sloka Verlainovy Podzimní písně, ale i hesla: "John má dlouhý knír... Edwardova fena vrhla pět krásných štěňat sedmého ledna... Miluji siamské kočky..." celý odboj začne plnit své úkoly. I když je film plný hvězdných jmen, jen málokdy se potkají a třeba takovej Connery se objeví až po dvou hodinách a to ještě v ne příliš výrazné úloze a Wayne se výjimečně neprohání na koni, ale na vozíku se střelivem. Všude zuří válka, což nevadí snad jen tučňákům - jeptiškám, který se tam prochází s vírou, že je Bůh ochrání a holubům, kteří si klidně letí na opačnou stranu. Zrádci. A když už je konečně dobita i Omaha a Nejdelší den končí s písní na rtech, my víme, že ještě rozhodně není vyhráno... a úchyl jako já se těší, až tohle uvidí znova! Jeden z 501 filmů, které musíte vidět "Mohutné přípravy, chyby i náhodné události, které se podílely na výsledku, dodávají snímku na realismu... Scénář Cornelia Ryana je fakticky nejpřesnější, jaký jen může být. Nekonečná přehlídka hvězd vytváří rafinovanou směs realismu a síly hollywoodských "stars". Přesnost bojových scén je neuvěřitelná."

Já bych řekla, že to byla spíš hořká dobrodružná komedie z válečné pouště. Na mě tam bylo málo války - něco na začátku, pak nějakej nálet a trocha na konci. Největší drama se odehrálo na minovým poli. Jinak jde spíš o takový bloumání pouští, rozhodování se, do jakýho místa zrovna jet a střídání se v tom, kdo je čí zajatec a jak tuto situaci změnit. Vypadá to, že Němci sice byli lépe vycvičeni ke znalosti Ženevských konvencí než Francouzi, ale že jinak byli úplně blbí, protože nerozeznají své vojáky od těch nepřátelských a klidně jim dají palivo na další putování. Chlapci se nakonec docela sblíží a tak je ke konci čeká dilema, zda projevit lidskost nebo ctít zákon, že zajatci se prostě nepouštějí. "Lidi se mají zabít dřív, než je poznáš." No, to byl leccos vyřešilo...

O ponorkách toho moc nevím a to málo, co jsem věděla, už odvál čas. Docela nedávno jsem ale četla, jak obyvatelná ponorka vlastně byla - že chlapci chrněli na pryčnách nebo závěsných postelích hned vedle torpéd nebo mezi stroji ve strojovně... Když to člověk čte, ani mu to tak nepřijde, ale vidět to... jak mi uzavřené prostory nevadí, tak mě popadl lehký záchvat klaustrofobie. Já bych se tam zbláznila. A dokonce bych tam nevydržela ani se samýma chlapama... Když si uvědomím, že tam byl jeden záchod pro padesát lidí a žádná sprcha, prádelna... a oni tam zůstali zavření šest až osm týdnů... no brrr. Lehká hygiena by se dala vyřešit vzetím mýdla na můstek, protože tam je člověk mokrej hned, jak vystrčí nos... ale obávám se, že bych většinu času na vzduchu strávila spíš blitím přes zábradlí. Takže ponorka nebude zřejmě nic pro mě. A to jsem v ní vlastně vyrostla. Jenže to byla Ponorka (s velkým P) - jeden z největších pajzlů v Olomouci. A po osmihodinové šichtě zvedání půllitru jsem se mohla odpotácet domů, smýt ze sebe klasický odér putyky a padnout do pelechu. Takže žádná ponorková nemoc nehrozila. Snad jen ty filcky... ale když si člověk dal pozor s kým odchází domů nebo na záchod, bylo i to docela bezpečné. :-D No a co jsem se dozvěděla o ponorkách? Že když je nařízená plíživá plavba, že nesmím nejen mluvit, ale ani prdět. Provedu! Jinak jsem se v podstatě nic moc nedozvěděla - snad ještěže když se chce, tak i ze železné rakve se dá společnými silami při troše štěstí dostat. I přes délku filmu (viděn Director's cut) to bylo napínavý jak kšandy. Hlavně když byla v naprostém tichu slyšet jen zrychlující se frekvence sonaru. Musím se ale přiznat, že jsem občas vůbec nevěděla, co se tam děje. Ze začátku se tam plavili sem a tam - asi bez rozkazů - a těšili se, až narazí na nějaký nepřátelský konvoj. A když konečně něco objevili, schovávali se zbaběle pod vodou. Potom se do akce zapojili, ale když se po nich začalo střílet, místo toho, aby vzali motory na ramena, zase klesali kamsi do hloubky... a po šesti hodinách plíživé plavby se ocitli 650m od lodi, kterou předtím zasáhli. To nějak nechápu... zřejmě se točili v kruzích. Co dál mi vrtá hlavou je, proč teda nemohli potom do La Rochelle a museli to vzít přes neproplutelný Gibraltar do nějakýho přístavu v Středozemním moři?! A tam měli jako dělat co? Nebo měli prostě jen zkusit, jestli to zvládnou? Jsem z toho nějaká zmatená. A možná nejsem sama. Ale rozkazy pomateného vůdce nepřísluší hodnotit ani mně a především ani posádce. Prostě se musí splnit... Celou dobu jsem jim držela palce, aby to zvládli a úplně jsem zapomněla, že jsou to Němci - moc tomu ani nepřidalo, že si zpívají ♫ It's A Long Way To Tipperary ♫. Taky jsem si říkala, že ten strojník, co vypadá jak psychopat, je mi nějakej povědomej. A taky že jo - on je to totiž ten psychopat z Angst! A co říci na závěr? Že ten závěr fakt nasere! :-) Zaslouženě Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete "Ponorka zachycuje v autentických klaustrofobických detailech obrazy a ještě pozoruhodněji zvuky podmořské války a film potlačuje téma nacionalismu, aby se o to víc zaměřil na nebezpečný úkol spočívající v řízení ponorky ve válečných vodách... Snímek představuje kromě vizuálního i zvukový zážitek, ale celý byl natočen jako němý; v prostorách ponorky nebylo možno natáčet zvuk živě." Také Jeden z 501 filmů, které musíte vidět "Ponorka je nejpopulárnější cizojazyčný film promítaný ve Spojených státech. Snímek zkoumá, téměř dokumentárním způsobem, jak si posádky ponorek udržovali svou profesionalitu, když se pokoušely splnit nemožné úkoly, zatímco se po celou dobu snažily pochopit a uposlechnou ideologii národa, kterému sloužily." Poznámka: V době, kdy se o snímku uvažovalo jako o společném německo-americkém projektu, byli do role kapitána navrhováni Robert Redford a Paul Newman.

Jak to tak pozoruju, tak nejvyšší šarže v zajateckým táboře jsou vždycky největší chytrolíni, kteří se snaží nějak přechcat velitele tábora a jeho pohunky. A Ryan je jeden z nich. Ten jeho nápad se získáním nového oblečení pro vězně by byl mnohem efektnější, kdyby se režisér nebál nějakých detailnějších záběrů. Tak je vidět jen pár rozmazaných zadků z dálky a jinak nic. Plukovník americkýho letectva si sice získá důvěru ostatních zajatců, jenže když má udělat pořádný chlapácký rozhodnutí, zachová se jako blbec-lidumil... což mu sice ještě nevynese železnej kříž, ale aspoň se od té doby může honosit přídomkem "von". Bohužel jeho špatná volba bude hodně chlapů stát život. (Tendenci způsobit obdobnej průser má ještě jednou, ale naštěstí je už poučen a té italské flundry se zbaví). Ryan se to snaží zachránit, co mu síly stačí, a taxe z jednosměrné jízdenky do Německa v zajateckém vlaku, stane von Ryanův expres mířící za svobodou do Švýcar. Náckové se opět ukazují jako naprostí trotli, kteří naletí na všechno a ještě se nechají zjebat nepřítelem v německý uniformě. Kazatel je totiž jedinej, kterej umí německy. A s touto jazykovou vybaveností si vystačí po celou dobu. Vlastně ještě Ryan ošálí gestapo svým pokyvováním hlavy a prostým "Ja." No a při velkém finále to začne být děravé jak ústa staré domorodky - vlaky dokáží zastavit z plné rychlosti na pár metrech, Messerschmitty se místo pokračování ve střelbě otočí a letí zpět, jejich pěšáci pak trefí kde co, ale nepřítele jen zřídka, kdežto uprchlíci mají nekonečně mnoho nábojů... Myslím, že film si ale na žádné veledílo nehraje a občas je i docela vtipnej, tak nad těma nedostatky přivřu oko. Taky to bylo celkem napínavý a hlavně jsem u toho neusnula, což je pro mě v poslední době důležitý měřítko. :-) Jeden z 501 filmů, které musíte vidět "Opravdu strhující historka z druhé světové války, výborně uchopená Markem Robsonem a jeho týmem expertů."

Ta první půlka byla tak nudná, že jsem se u dalšího nezáživnýho sezení, při kterým Ava odhalí, že Caleba přitahuje, zamyslela nad tím, jestli bych se nemohla i já zabouchnout třeba do ledničky, kdyby se mnou vedla tyhle intelektuální debaty a nevzala ji někam na rušnou křižovatku a pak do kina... až jsem z toho usnula. Řekla jsem si, že tomu dám ještě šanci a druhej den ve sledování pokračovala. Druhá půlka už je sice o něco záživnější, ale žádná sláva to taky není. Navíc je naprosto jasný, kam to směřuje. A to mají oba za to. Všichni vlastně nakonec dostanou co chtěli a hlavně taky to, co si zasloužili. To je taky nápad - vytvořit umělou inteligenci v podobě ženský. Odjakživa je přece známo, že ženský jsou svině a z chlapů umí udělat pěkný blbce. Takže dobře jim tak. Navíc silně pochybuju o tom, že by o podobnýho robota měl někdo zájem. Copak chlapi mají zájem s ženskýma vést nějaký duchaplný hovory? Vývoj klidně mohl skončit u té Japonky. Ale i tak trochu drahá "nafukovací" panna, ne? Až se bude něco podobnýho vyrábět na zakázku - přála bych si vysokýho, černovlasýho, vousatýho, pokérovanýho chlapa s pořádným nádobíčkem a dokonale vycvičeným jazykovým svalstvem, kterej bude prát, vařit, žehlit, uklízet a když přijde uanvenej z práce, bude se věnovat mým nadstandardním sexuálním požadavkům. A je mi úplně fuck, jestli bude mít dole nějaký senzory a bude něco cítit. Kvůli tomu ho přece nechci. A bude dělat vše, co mu řeknu a bez poznámek! :) Takže místo investic do podobně nezáživných filmů, darujte peníze na vývoj těchto robotů... můj muž totiž přišel po odpolední sedřenej jako mezek, díval se se mnou asi deset minut na Ex Machinu a se slovy: "Ty vole, to je pičovina," se otočil na bok a usnul... takže chápete, že potřeba těchto robotů je opravdu akutní... :-)