Aluska88

Seriál Hannibal je stejný jako kulinářské umění hlavní postavy a gurmánský prožitek z delikates, které připravuje. To vše je divákovi servírováno na stříbrném podnose, jako v těch nejlepších podnicích, s prvotřídní obsluhou a se vším luxusem a zároveň decentností. Hannibal přináší jeden z vizuálně nejoriginálnějších počinů poslední doby. Vytříbený, vymazlený koncept celého seriálu je přiveden k dokonalosti díky temné, depresivní vizuální stránce a naprosto fenomenální a podmanivé hudbě, jejíž některé tóny zní natolik děsivě, že mě vždy mrazí. Scénář a dialogy jsou tak propracované a vyšperkované, že jsem si často říkala, že tak nikdo přece nemůže pořád mluvit:) Tak disciplinovaně, vzdělaně a slušně. Všechny postavy mají styl, jsou elegantní a kultivované. Kostýmní designéři jsou mistři, a ti, kteří se starají o Willův šatník, mají můj velký dík. Ty jeho košile, svetříky a bundy... Hughovi to zde strašně sluší a zvláště, když má vyhrnuté rukávy, nebo ruce v kapsách, to z něho tím spíš nemůžu odtrhnout oči. Ach jo:) Samotné vraždy jsou většinou natolik brutálně, bizarně a jedinečně provedeny a jsou propracovány tak, že mi to v jednu chvíli už trochu začínalo vadit. Přišlo mi nelogické a nepravděpodobné, aby téměř všechny vraždy byly jako umělecké kompozice. Dokonce i vrahové v tomto seriálu jsou na výši, mají svůj styl a svým dílům věnují spoustu času. No, očividně nikdo z nich nepracuje dvanáctky v továrně:) Obsazení je geniální. Pamatuji si, že když jsem viděla první epizodu a byl mi představen Will Graham, říkala jsem si, že v této roli by byl perfektní Benedict Cumberbatch. Nějaký Hugh Dancy, kdo to jako je? A nyní, po zhlédnutí všech tří sérií si v této roli nedokážu představit nikoho jiného. Charakter Willa Grahama patří mezi tu skupinu asociálních či sociopatických, introvertních či extrovertních géniů a s klidem dokáže konkurovat králům tohoto "klubu", jako třeba Dr. Houseovi či Sherlockovi. Jenže zrovna on se od těchto dvou podstatně liší. Pro mě se jedná o jeden z nejdokonaleji propracovaných charakterů hlavních postav v seriálu vůbec. Nikdo jako Will tu ještě nebyl. Jeho postava má hloubku a komplexnost, je složitá, sebedestruktivní a trpí tak moc, jako snad nikdo před ním. To, co dělá, ho zevnitř ničí, týrá, ale zároveň to potřebuje. Asi nikdy mi v seriálu nebylo žádné postavy tak líto, jako právě Willa. Someone please help Will Graham. Ty jeho děsivé vize, představy, halucinace a Stag Man, poor Will. Když jsem si dala rekap celého seriálu a začala znovu od 1. série, bylo mi ho líto už v prvním díle, člověk už ví, co ho všechno čeká. Na druhé straně je tu démonický Mads Mikkelsen, vždy elegantně oblečený, empatický, chladnokrevný manipulativní kanibal a labužník se zálibou v kultuře, umění a hudbě. Jeho život se rázem změní, když pozná Willa. Tento seriál se mi s každým dalším zhlédnutým dílem dostával pod kůži tak silně, jako se navzájem sobě pod kůži dostávali Will s Hannibalem. Jejich vztah je natolik mimořádný, destruktivní a zároveň křehký. Kořeny jich obou se mezi sebou začnou proplétat a větvit tak, až už je nemožné je od sebe oddělit. Až v 3. sérii jsem si teprve uvědomila, jak moc je jejich vztah zásadní a osudový. A velkolepé finále mi připomnělo Reichenbach Fall. "Reichenbach Feelings" again. A zcela mě to odrovnalo. Je to kruté a emocionálně devastující. Je v tom láska, bolest, zrada, strach a do toho všeho hraje song Love Crime. Když tam tak stáli, v objetí a Will to pak udělal, říkala jsem si: "No to snad..." A následoval vodopád emocí, do něhož se promítnuly všechny zážitky z 3. série. Pokud vydržíte zhruba prvních šest epizod, kde se vlastně ani nic moc neděje, druhá půlka Vám vše vynahradí. Říkala jsem si, jak všechna ta muka, kterými prošel za všechny série, to psychické i fyzické utrpení, mohl Will vydržet. Chtěla bych také vyzdvihnout výkon Richarda Armitage coby The Great Red Dragon, je úžasný. V té závěrečné scéně, kdy ho dostanou na kolena, mi ho bylo líto. V tu chvíli mi bylo hrozně líto vlastně všech zúčastněných. Když si vezmu 1. sérii a 3. sérii, připomíná mi to vizuálem Harryho Pottera a jeho postupný sestup do temnot s nadcházejícími díly. Pryč z jasu a do temnoty. It goes even darker. Hannibal není jen seriál, je to výjimečné umělecké dílo, které přináší špičkovou kvalitu, luxusní zpracování, všechny možné varianty temnoty, šílenství, strachu, zákoutí lidské duše a má neuvěřitelnou hloubku. A musím vlastně poděkovat Skylinku, že nám zhruba v polovině 3. série vyřadili AXN z nabídky. Zbytek epizod jsem si stáhla v originále a poznala tak kouzlo původního znění. A musím říct, že tak, jak se mi nelíbí, když Britští herci mluví s americkým přízvukem, zde jsem změnila svůj postoj. Hugh Dancy je patrně asi první Brit, jehož "american accent" mi přišel snad více sexy a uchvátil mě více, než jeho rodilý jazyk:) A na závěr ještě smekám před Markem Holým a tím, jak Willa nadaboval. Po celé dvě série jsem se vždycky těšila, až uslyším ten jeho hlas. "I’m alone in that darkness." - "You’re not alone, Will, I’m standing right beside you.", "I’ve never known myself as well as I know myself when I'm with him.", "I told him to leave because I wanted him to run. And because I wanted to run away with him.", "We're conjoined. I'm curious... whether either of us can survive separation.”

Klasická hororová série, na níž se podílel i mistr hororu osobně. Stephen King napsal scénář ve svém typickém stylu, obsahuje spoustu prvků a postav, které tak často a tak rád do svých děl umísťuje. Starý, rozlehlý, chátrající barák s děsivou minulostí a ještě děsivějším tajemstvím skrývajícím se v jeho zdech, nadpřirozená síla a zlo, které přetrvá věky a sílí s každým dnem, který zvětšuje propast mezi dávnou minulostí a současností. A Annie Wilkesová se se svými schopnostmi zdá být příbuzná s Carrie:) Parta lidí, z nichž téměř každý z nich je obdařen nějakou nadpřirozenou mocí, se vydávají prozkoumat starodávné sídlo známé jako Dům v růžích. Obsazení výborné, snad všechny herce jsem poprvé poznala v Domu v růžích, takže, když je vidím v něčem jiném, vždy se mi vybaví jejich postavy, které tu ztvárnili. Parádní strašidelná atmosféra, výborná hudba a děsivá Ellen Rimbauerová, z té jsem vždycky měla největší strach, zvláště když se poprvé zjeví hlavnímu hrdinovi v celé své "záhrobní kráse." Lekačky na každém rohu fungují stejně účinně jako stupňující se napětí a houstnoucí atmosféra, kterou s sebou přináší probouzející se zlo. Škoda jen, že seriál snad pokaždé, když jej vysílali v TV, byl umístěn do pozdních nočních hodin, případně o půl druhé. Takže jsem ho kompletně celý viděla vlastně snad jen jednou a vždycky jsem měla strachy nahnáno:) A pod střechou Domu v růžích jsem také poprvé uslyšela nádherné skladby Theme from a "Summer Place" a In The Mood. Když je slyším, vždy si vzpomenu na to nádherné, děsivé sídlo a na ten úžasný taneční večírek, který probíhal zrovna ve chvíli, kdy jim tam Stephen King osobně přinesl pizzu:)

Celý seriál jsem jednou zhlédla na České televizi a pár epizod mě dostalo natolik, že musím prostě udělit plný počet. Některé epizody mi sice přišly slabší, ale těch silných bylo podstatně více a rozhodně vyváží vše ostatní. Emocionální nášup v podobě silných scén a dialogů, i samotného pojetí, stejně jako kontroverzního tématu AIDS. A k tomu samozřejmě ta nádherná úvodní znělka. A Patrick Wilson mě čím dál více utvrzuje v tom, jak výborný herec to je. HBO opět a stále dokazuje, že je něco víc, než jen televize:)

Přátelé se mi dlouhou dobu vyhýbali a jejich "zlatá léta" v televizi jsem propásla. Pak jednou večer jsem se podívala na jednu epizodu a zalíbila se mi. A skončilo to tak, že na celý seriál se všemi deseti sériemi se dívám stále dokola:) Na stanici Smíchov seriál vysílají stále dokola a já se vždycky každý den těším na večer, protože zvláště po náročném dni jsou Přátelé jako pohlazení. Začala jsem tento seriál milovat, můžu jej vidět stále dokola a neustále žasnout nad fenomenálně vytvořenými charaktery, geniálním scénářem s těmi nejúžasnějšími dialogy a hláškami, jaké kdy kdo na komediálním poli vůbec mohl vymyslet, důmyslně vypointovanými scénami, gagy a dialogy. Snad ani jedna epizoda na chvíli neztrácí dech. Neuvěřitelné, jak se scénáristé dokázali vypořádat s tím množstvím všemožných scén, zápletek i vývojem samotných postav. Když se tak dívám na ostatní americké sitcomy, téměř všechny mi oproti Přátelům přijdou značně slabé a křečovité. Přátelé staví na inteligentním humoru, který neuráží, není vulgární, násilný, ani trapný či vlezlý. Kultovní záležitost, která se ke mně od doby svého vzniku dostala sice až o léta později, ale zato si mě získala. Všem tvůrcům a hercům patří můj obdiv za to, že přinesli na obrazovku tak skvěle vytvořené postavy a situace, které den co den zvedají náladu fanouškům tohoto seriálu. Každá postava má svou osobnost, své typické chování a každý divák se tak může s některou z nich ztotožnit. Všichni jsou geniální, ale na Chandlerův ironický, sarkastický humor se těším vždycky. Člověk může jen čekat, že někdy dost přestřelí. V trapasových situacích zase nejvíc vyniká Ross, záchvaty smíchu zaručeny:) Vždyť o každé postavě a jejím rozboru by se dal napsat referát na několik stran. Díky dokonalému dabingu se chvíle strávené ve společnosti Přátel stanou nezapomenutelnými.

Pokud někdo dokáže natočit komedii o rozlučce se svobodu tak, aby měla potřebný humor, spád, ale zároveň i jistou vážnost a neoplývala vulgárnostmi, tak právě UK. V tomto případě, přesněji řečeno Ireland:) Parta kámošů si vyrazí na rozlučkový hiking do krásných Irských hor a do party se jim vnutí i týpek, kterému všichni říkají Mašina. Nikdo ho tam nechce, ale kalibr jako je právě on, to rozhodně nerozhodí a sám se k partičce připojí. A právě s jeho příchodem začíná to pravé dobrodružství. A navíc, Mašina je i fešák:) Týpek jako on jsou sice možná dost často na ránu, ale slova pálí přímo od boku a přímo do ksichtu. Někdy zasáhne do špatného a bolavého místa, ale vždycky je to upřímné. Tam, kde je on, prostě nemůže být nuda. A i když se to z počátku nezdá, srdce má na pravém místě. Obsazení je úžasné, v čele s Andrew "Jim Moriarty, Hi!" Scottem. Snímek rychle uběhl a než se člověk nadál, už jim na svatbě zpíval Peter McDonald písničku od U2:) The Stag je přesným opakem toho, jak by tuto variaci na rozlučkové akce dokázal někdo zprznit u nás.

Pierre Richard v další ze svých rolí věčného smolaře. Úžasně vymyšlené scény, gagy a dialogy. Obsazení skvělé. Zejména workoholický režisér byl dokonalý. A Jane Birkin je docela i holka od rány:) A když se rozčílí, její hněv neunesou ani kulisy baru na divokém západu. Scény z matematiky a opravdu bleskový výklad dané látky a jeho čmárací přenos na tabuli, stojí vážně za to. Během sledování jsem měla úsměv na tváři, ale nemůžu říct, že bych si odbyla nějaký poctivý záchvat smíchu, jak jsem od tohoto filmu očekávala. Hořčice mi stoupá do nosu přináší poctivé francouzské, bláznivé komediální umění, i když jsem od snímku čekala o trošičku více.

Filmy o "blízkých setkáních" patří mezi můj oblíbený žánr a Čtvrtý druh mu ostudu rozhodně neudělal. O Mille Jovovich jsem si nikdy nemyslela, že je to nějaká fenomenální herečka, ale tady jsem ji snad poprvé viděla opravdu poctivě "hrát." Pro mě se jedná o slušné psycho. Snímek se sice skládá převážně jen z rozhovorů mezi doktorkou Abigail a jejími pacienty, ale o to mají větší sílu. Výpovědi těch lidí jsou samy o sobě docela strašidelné. Mnohdy je nejvíce děsivé to, o čem člověk jen slyší, co poslouchá, náznaky. Představivost pak zmůže své, stejně jako strach. Pak události dostávají konkrétní podobu. Měla jsem pocit, že kdyby ukázali, co se tehdy opravdu stalo, ty hrůzy, asi bych to nevydržela. Jo, docela jsem se bála:) Už jen ta sova byla tak děsivá, že jsem byla ráda, když nebyla v záběru. A díky Bohu, že ta hlavní "Alien possession" scéna byla docela nerozpoznatelná díky "technické závadě" na záznamovém zařízení:) Mně stačily jen ty hrůzné zvuky, co z ní vycházely. Čtvrtý druh si své publikum rozhodně najde, stejně jako je stejná část těch, co si k němu cestu nenajdou. Já patřím mezi první skupinu.

Myslím, že já sama jsem rozhodně nečekala, že by se mi Jurský svět mohl až tak moc líbit. Colin Trevorrow natočil vynikající "renovaci" ve svém vlastním stylu. Jurský svět, ač je klasickým, velkolepým blockbusterem, zároveň má v sobě hnací sílu v podobě výborně vystavěného příběhu, emocí, všudypřítomné nostalgie a odkazů na Jurský park a perfektního vizuálu. A do toho nám samozřejmě hraje ta úžasná hudba z původní série. Na Spielbergův kultovní film nedám dopustit, a obdivuji tvůrce, že si dali práci na animatronických "základech" a většina dinosaurů tak byla vytvořena poctivou lidskou prací. Tím, že se vlastně jedná o skutečné a fungující stroje, vypadali dinosauři nesmírně realisticky, zvláště T-Rex byl králem. Proto jsem měla velké obavy hlavně ze CGI kabátku dinosaurů v Jurském světě. Po chvíli sledování jsem na tento fakt ani nepomyslela, protože zejména Raptoři jsou drsní borci a jejich charaktery jsou důmyslně propracovány:) Obsazení výborné, já se těšila zejména na malého Tye Simpkinse. Bryce Dallas Howard coby emancipovaná a chladná manažerka parku, je výborná. Chris Pratt je sice velmi hezký muž a do své role se hodil, ale místy jsem měla dojem, že jeho herecký projev postrádal nějaký náboj, chyběla tomu dynamika. Ale co, kdo by se staral o nějaký světoborný herecký výkon, když okolo pobíhají dinosauři, že:) Ve spoustě scén jsem měla slzy v očích a když do toho začala ještě hrát ta hudba... Oh my God:) Monumentální finále sice hraje na Hollywoodskou strunu, ale v tomto případě jsem se velmi ráda podřídila jejím tónům. A závěrečné scény ukazují, že starý, dobrý T-Rex rozhodně nepatří do starého železa a že je stále právoplatným vládcem "svého" království. "Ta stěna má přes 12 metrů, myslíte, že by ji přelezl?" - "Přijde na to." - "A na co?" - "Jakého dinosaura v té laborce uklohnili.", "To musíme dát do letáku, počítáme s tím, že někdy prostě někoho sežerou.", "Je to jako procházka lesem… před 60 miliony let."

Kultovní dílo Martina Scorseseho s fešným mladým De Nirem. Musím ale říct, že jsem asi čekala větší psycho. I když na druhou stranu, onen zdánlivě nenápadný přerod ze slušného člověka, který poctivě dělá své zaměstnání, do nelítostného mstitele, který po zásluze trestá "odpad společnosti", byl ztvárněn skvěle. Mladičká Jodie Foster ztvárnila postavu dětské prostitutky naprosto famózně a je až s podivem jak vyzrále ve své roli působila. Stejný dojem jsem měla třeba z Natalie Portman v Leonovi či Christianu Baleovi v Říši slunce. Kromě toho mi přijde, že všichni tito, včetně Jodie, vypadají od těchto svých dětských rolí pořád stejně:) Už tehdy měli v těch svých dětských obličejích vrytou jakousi dospělou vážnost a serióznost, která jim zůstala dodnes. A navíc, pokud se rozhodnete podívat na Taxikáře, uvidíte Harveyho Keitela s dlouhými vlasy:) Závěr filmu, kdy Travis Bickle koná spravedlnost v "doupěti špíny", je síla. Když se podívám na naše městečko, které kdysi vzkvétalo a co se z něho stalo teď, zcela chápu Travisův postoj. Na každém kroku za*raní notorici, ožralci, feťáci, kriminálníci a cizáci. Trosky zdegenerované chlastem a drogama se válí po lavečkách a pořvávají a pokřikují, na koho se jim zamane. A těmto špínám a sketám se každý měsíc vyplácejí sociální dávky. Na takové "lidi" poctivý občan pracuje. Člověk už se pomalu bojí vyjít i za dne sám ven. Někdy cítím tak šílený vztek, agresi a odpor, že mám pocit, že bych to všechno nejradši... ale to zná zřejmě každý, kdo v podobném městě žije.

Tu čtvrtou hvězdičku musím dát a všichni, kdo ji přidávali také, už určitě budou vědět proč:) Miss Eva Green. Ona je prostě úžasná. Dokonalá a nebezpečná Femme Fatale. Scény s ní jsou pastva pro oči. Ty její havraní vlasy, hypnotické oči, nádherné křivky a bujné poprsí... ach jo, vypadat tak jako ona:) Záporné role jsou jí jako šité na míru a dokáže v nich být démonická, tvrdá a téměř neporazitelná. Další dámou v pořadí je Rosario Dawson. Tato dáma má nezaměnitelný sex-appeal a přitom pořád působí jako správná ženská. Obsahově i scénáristicky je na tom toto pokračování docela slušně, i když zase na druhou stranu těžko říct, co by z příběhu zůstalo, nebýt Avy Lord a drsných holek ze Starého města. Jinak je zajímavé sledovat ten vypucovaný, temný, noirovský vizuál, když zjistíte, že se všechny scény natáčely před zeleným plátnem:) "Bohyně nemá milence, bohyně dělá z mužů otroky. V mžiku ti nahlédne do hlubin duše a promění se podle tvých nejtajnějších přání."