VenDulin85

V čem je problém FILMU Zabiják Joe? Že byl napsán jako bezchybná divadelní hra o vraždě na objednávku (která se samozřejmě zvrtne), prvotina Tracyho Lettse. Ale co je hra, to nemusí fungovat ve filmu, ať děláte cokoli a jmenujete se třeba Matthew McConaughey. Když sedíte v divadle (dejme tomu v ostravské Aréně) a koukáte se na plácek jeviště, kde se něco děje, hodně věcí je jinak. Spoustu z nich přijímáte automaticky a nedivíte se jim, smějete se situacím, které by vám jinak přišly zvrhlé (a to jste přitom romantik jak cyp) a celkově čučíte jak péro z gauče až do konce, kdy povstanete celý sál jako jeden muž a tleskáte několik minut v kuse. To je jedinečná magie divadla, tvárnost herců, kteří si ten večer oblékli role texaské rodinky a… oukej, teď jsem sklouzla do recenze divadelní hry, kterou jsem měla tu čest vidět v neděli večer v ostravské Aréně. Pokud vám to nedošlo, naplno jsem to odtajnila nyní. A co se týče Matthewa, není špatný, ale… musel by to zkrátka hrát na divadle. Takhle je to za 4* a Aréna je za 10*, I fucking love them. Ve filmu neuvidíte ten nehorázný konflikt brutality a něhy, které se divadlu podařilo zkloubit v jeden uvěřitelný celek, kdy si na konci po vší té střelbě oddechnete a jste šťastní. Shrnutí: Tracy Lettsovi se podařila hned napoprvé napsat geniální věc. Juno Temple to uvěříte, je fakt dobrá (zneklidnilo mě, kolik lidí si tu mylně z jedné scény vyložilo, že Dottie je 12 let). A nakonec, pokud máte tu možnost, zajděte si do Arény, ještě ho hrají. Zabijáka Joea.

Dala jsem si léto ala Monte Cristo (začala to zrenovovaná verze s Maraisem 1954, pak Chamberlain 1975, Depardieu 1998 [asi jsem divná, ale mě v té roli neurážel jako ostatní] a věrně věrná série z roku 1979 v původním znění), do toho četla celých šest svazků Dumase a znovu si uvědomila, jak skvělý příběh to je, jak propracované postavy a filozofické úvahy, až je to pro lidi škoda. Bohužel jsem maximalistka, tak jsem se rozhodla to zakončit i touto emerickou záležitostí, což byl takový úkrok vedle, že si budu muset pustit ještě nějakou jinou verzi znovu, ať to přemáznu! Tady je vidět, že ani zvučná jména a pěkné exteriéry nezmůžou nic. Přitom stačilo tak málo (někdo už to tu zmiňuje), mohli to pojmenovat třeba Láska a zrada nebo Tenkrát u moře... mew.

Ze začátku takové lehké špičkování letitého páru, které se stále přiostřuje a pak najednou... napětí by se dalo krájet na nudličky! Nemyslela jsem si, že se budu tolik bavit u politických vtipů, ale stalo se. Herecký koncert Lindsay Duncan a Alexe Jenningse, kteří opět jednou způsobili, že jsme všichni tři měli na konci nefalšované slzy v očích. Tuhle hru přidávám do Top10 dramat. [viděno díky National Theatre at home.]

Nádherná hra, skvostně obsazená (Zoë Wanamaker rulez!), o kulisách nemluvě. Určitě doporučuju, pokud se chcete seznámit s panem Čechovem důkladně a přitom bezbolestně. Myslela jsem, že si to stejně jako Hamleta budu muset nadrobit na víckrát, ale překvapivě jsem to dala na skoro jeden zátah. [viděno díky National Theatre at home.]

Se Snem jsem ze všech Shakespearových her měla vždycky tak trochu problém, ale tímto ztvárněním se to vyřešilo, mohu dát s klidným svědomím za 5*. Originálnější scénu jsem dosud neviděla. [viděno díky National Theatre at home.]

Existuje několik dramat, která způsobila, proč mám tento žánr tak ráda a mají místo i v mé knihovně. Na Millerovi obdivuji úspornost slov. Tam můžete zabloudit do textu s nůžkami a nenajdete nic nadbytečného, co byste mohli odstřihnout. Hutné drámo jak bič, které vás dostane, ať už to chcete nebo ne. Budu se muset podívat na další jeho dílka, protože evidentně stojí za to. Dvě hodiny utečou mrknutím oka a vy během té doby prožijete cizí život: těžkou dřinu italského přistěhovalce, který se snaží žít svůj americký sen, stará se o osiřelou neteř a teprve příchodem dalších ilegálně přistěhovavších se příbuzných si začíná uvědomovat pocit narušení a nelibosti (to je eufemismus, pod kterým se schová hodně nečekaného vtipu. “On umí i vařit??” apod.). Pod taktovkou Iva van Hove zažije divák nádhernou show, kdy všechno spěje k nevyhnutelnému a přesto katarzujícímu konci. [viděno díky National Theatre at home. Pandemie způsobila, že jsem nemusela cestovat do Londýna, ale hru zhlédla online díky předplatnému]

Zajímavé, jak oproti romantickým srdcebolným slaďákům se tahle parodie na šestákové detektivky povedla na výbornou, zlehka odsýpá a baví i dnes.  >> Kde je Helena?? << O tu se nestarej. >> Helena je pořádné děvče a nedopustím, aby se stala obětí takového dobrodruha, jako jsi ty! << Vždyť jsem tvoje duchovní dítko.. >> Právě proto!

Bylo nebylo. Prodejci šicích strojů třeli bídu s nouzí a zoufale přemýšleli, jak zvýšit prodej*. A tu jim zcela náhle svitl Disney a začala velkolepá, módně hudební, lehce madly show, která kupodivu nebyla tak dlouhá, jak se při pohledu na stopáž zdálo. Očekávání jsem neměla žádná, jen jsem přemýšlela, kdo je cílovka, když je tu opět 12+ a koho nadchnou digi dalmatini. Takže se uchýlím k spolehlivému bodu, hereckým výkonům, které neměly chybu, kam až mé oko dohlédlo. Když vidíte herce, kteří odvedou kvalitně svoji práci, byť je příběh jakýkoli, musíte jim tleskat. Interiéry, exteriéry, ♥ Londýn ♥ taktéž na výbornou. A recenzentům, kteří píší o předvídavosti děje bych doporučila, aby svým talentem nemrhali zde, ale šli raději pomoct meteorologům hádat počasí. Suma sumárum to vidím na něco mezi 3 a 4, dnes se přikloním k vyššímu hodnocení, protože ve mně ještě rezonuje soundtrack. *Tímto místopřísežně prohlašuji, že svoji ďábelsky rychlou mašinu jsem si pořídila ještě před zhlédnutím tohoto filmu, na sklonku úžasného roku 2020. Spřátelujeme se pomalu, bo respekt.

Od začátku jsem kvitovala s potěšením, jak věrně se nová Rebecca drží knihy. Vše se ubíralo tím správným tempem a i hlavní představitelé dělali, co je v jejich silách. Ale od chvíle, kdy se na scéně objevila démonická hospodyně, jakoby všichni pohasli. Kristin Scott Thomas je převálcovala všechny! S tím by ještě tak velký problém nebyl, ale když v ději nastane zvrat, který mi v knize přišel jako breathtaking, tak u filmu toho se mnou mnoho neudělalo a i závěr samotný mi přišel jako slaboučký odvar. Najednou to nemělo šťávu, jiskru, navíc tam udělali odchylky od knihy zrovna tak... necitlivě, takže chápu zdejší hodnocení, obzvláště těch, kteří příběh neznají. Cítila jsem trochu i rozpor v hlavní hrdince, která má být taková Popelka oproti své mrtvé sokyni Rebecce, ale oni oblékli Lily James v každé scéně tak dokonale, že to nebylo moc uvěřitelné. Takže stále vede o hodně verze z roku 1940, kterou vřele doporučuji. Byť krása panství Manderley je srovnatelná. 3,5*

Frantíci. Během necelé hodiny se stihli zamotat důkladně do dvou záhad, a sice do jedenáctidenního zmizení autorky detektivek a pak do jejího románu, který ji proslavil krátce předtím. V závěru dokumentu, kdy režisér, který se snaží o zdramatizování románu 'Vražda Rogera Ackroyda' na jevišti, zabředá do hlubokých a neprosvětlených koutů příběhu a vytahuje myšlenku, že vrahem může být i někdo jiný. Jakože cože, chci říct... prosím?? Tohle bych si měla někdy pustit, až zase budu mít nízký tlak, zaručeně pomůže. Připadá mi, že ten román rozebrali na takové součástky, kdy už postrádá smysl a hledají jinotaje tam, kde nejsou. Asi je to baví. Co se týče vysvětlení záhady autorčina zmizení, aspoň to jim slouží ke cti, že nabídli více variant a netrvali jen na jedné (když už se nikdy nikdo nemá šanci dozvědět, jak to bylo doopravdy). Kdyby si totiž vybrali jen tu (novinářskou), že to Agatha udělala úmyslně, aby se pomstila nevěrnému manželovi, nakrknuli by mě už nad míru.