Mulosz

Karel Michael Walló byl další zaprodanec poúnorové filmové ideologie, ne však tak obecně známý a dostupný, jeho jméno utkvělo v povědomí výhradně „díky „ filmu „Botostroj“ z roku 1954. Všichni dnes již víme, jak se komunisté stavěli k hodnotám vybudovaných za první republiky, ne jinak tomu bylo i v případě světoznámého šikovného (a taky velmi lidského) podnikatele Tomáše Bati. Ten dostal v tomto snímku na frak maximálním způsobem a došlo k téměř stoprocentnímu překroucení jeho postavy, vlastností a fungování podniku. Na místo moudrého a laskavého člověka z něj film dělá stvůru, která mírou své lidskosti nedosahuje ani té nové továrny, jakožto neživého hmotného statku. Celé toto filmové zobrazení lže, až se mu od huby práší, a mně z něj bylo poměrně nevolno.

Václav Kubásek nebyl na československém filmovém poli novým zjevením. Snímky „Naši furianti“ nebo „Ideál septimy“ jsou dodnes uloženy v diváckém povědomí a čas od času vyplňují víkendové neatraktivní hodiny v programu komerčních stanic. V duchu prvorepublikového komediantství po válce Kubásek natočil známý film „Železný dědek“ s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Šlo o film poplatný režimu, leč ještě naštěstí s absencí explicitní propagandy. Za to o rok později již Kubásek přichází s dílem zvaným „Dva ohně“, kde tvrdě odsuzuje kapitalistického majitele cihelny a volá po znárodnění továrny, to vše se snahou schovat se pod chlapský film, v jehož středu stojí dva hrdí dělníci, do jejichž přátelství na chvíli zasáhne rozdílné politické přesvědčení. Jednoho z nich ztvárnil známý a velmi častý představitel soudružských rolí Josef Bek, s jehož žoviálním projevem má fanoušek bolševických škvárů čest se setkávat hodně často. Údajně šlo o herce, který byl vždy mezi kolegy velmi oblíben, viz různé patetické televizní vzpomínky, v kontrastu toho však stojí zážitky mého kamaráda doktora, který na něj jako ošetřující lékař nevzpomíná v dobrém, mj. i v pokročilém věku Pepíček furt slintal a plácal sestřičky po řiti, Pokud však jde o jeho herectví, nešlo nazvat jinak než laškováním a málokdy divák natrefí na film, kde by Bek alespoň chvíli nezpíval. Což je chvíli směšné, většinou však rozčilující. Co je však objektivně nezpochybnitelné, málokterý herec se v agitačních filmech objevoval tak často jako on. Kubásek, stejně jako např. Miroslav Cikán, se hrdě odhodlal pomoci slovenskému filmu v jeho zrodu, konkrétně v roce 1952 přispěl dílem „Mladé srdcia“ – filmem z prostředí rudných dolů, stejně laděným jako „Dva ohně“.

Kromě toho, co už zde bylo řečeno, je třeba zajímavé sledovat vývoj hereckých postav Jiřího Krampola. Tento herec-neherec měl nejprve za sebou role všemožných drsňáků, posléze následovali straničtí funkcionáři (jak jsme svědky i v Atomové katedrále), poté se stylizoval do role komika, aby nakonec po revoluci v roce 1989 v důchodovém věku opět „zdobil“ plátna kin jako drsňák. Pokud jde o režiséra Jaroslava Balíka, až na výjimky jsou jeho filmy říznuty větší či menší dávkou tendenčnosti již od 60. let, vzpomeňme na „Reportáž psanou na oprátce“ z roku 1961, dílo, které vzniklo v předvečer obrovského boomu Československé nové vlny. Během období normalizace lze za jeho nejplodnější éru považovat 80. léta, kde ještě před „Atomovou katedrálou“ natočil v roce 1980 ohavně vykonstruovaný příběh s názvem Rytmus 1934, snímek, který byl dlouho nedostupný a nechtělo se do jeho uvedení ani největším otrlcům z CSFilmu. Atomovou katedrálou však překonal vše, co dosud zplodil a nezastínil jí ani svým dalším veledílem Experiment Eva. Soudruh Balík byl mj. také velkým kolektorem funkcí, což je prvek, který ho spojuje s dalším zvěřem Kachlíkem, neboť např. FAMU měla to „štěstí“, že postupně oba dva na několik let vedli její katedru režie.

Každý nový film Wojciecha Smarzowského je diváky i odborníky vždy netrpělivě očekáván. Ne jinak tomu bylo i v případě Róźi, ve kterém autor potvrdil své vysoké kvality, které dal najevo i v předchozích filmech Wesele (2004) a Dom zly (2009). Jeho nejnovější film není založen na složitém či spletitém příběhu, ale naopak na poctivé a zručné práci, která dokladuje, že v jednoduchosti mnohdy bývá největší síla. Marcin Dorociński je čím dál lepší. Neodpoustím si varování, u tohoto filmu si divák moc neodpočine, Zajímavost - na některých polských filmových kopiích byly dialogy slezského herce Mariana Dziedziela opatřeny polskými titulky. Nějak si nedokážu představit, kdybych já (také Slezan) byl hercem a museli mě překládat do češtiny:-)

Moderní dějiny Polska zaujaly v posledních dvou filmech polskou režisérskou stálici Waldemara Krzysteka. Po ambiciózním milostném dramatu Malá Moskva (2008), zasazeného do 60. let do prostředí sovětské vojenské základy v Polsku, přichází s neméně zajímavým pohledem na klíčové polské události 20. století. Tentokrát svůj příběh zasadil do divácky vděčného období vzniku Solidarity a následného vyhlášení vojenského stavu. Nejde však tentokrát o smutný příběh s tragickým koncem, Krzystek téma naopak ozvláštňuje velmi chytrým humorem, který neveselé události roku 1981 značnou mírou odlehčuje. Skupina pěti mladých lidí se v předvečer vyhlášení vojenského stavu rozhodne lstí vybrat z konta Solidarity ve wroclavské bance 80 miliónů zlotých. Stane se tak na poslední chvíli, neboť následující den má vláda účet zablokovat. Rozbíhá se pátrání po mladících i penězích, které jsou mezitím ukryty v biskupském paláci kardinála Henrika. I přes již zmíněné úsměvné situace, které přináší postupná gradace příběhu, se však z konečného vyznění celého díla nevytrácí to hlavní – protestovat proti komunistickému režimu bylo možné mnoha způsoby.

Zhruba čtyřicetiletý Eryk je bývalý voják, který si přichází odpočinout a načerpat nové síly na osamocený statek. Ve válce ztratil schopnost mít a projevit jakékoliv city či něhu. Zato neustále oplývá vynikající fyzickou kondicí, postřehem a schopností bystře reagovat na podněty okolo. Jediný kontakt s okolním světem má se záhadnou mladou ženou, která ho jednoho dne nezvaně navštíví, a s hlasem svého nadřízeného, který mu posílá vzkazy nahrané na magnetofonové pásce. Pečlivě vyprávěný příběh nejprve pozvolna odhaluje Erykovu značně narušenou psychiku, až nakonec vygraduje v dramatické finále a nečekané rozluštění samotné Erykovy existence. Jan Jakub Kolski je již od svého debutu Pohřeb bramboru (1991) ústřední postavou duchovního proudu v současném polském filmu. Zabít bobra se stylově velmi odlišuje od jeho dosavadní tvorby. Oplývá dynamickou formální stránkou, která jde zcela v kontrastu s pomalým a postupným odkrýváním informací divákovi. Přesto však ani z tohoto filmu nemizí ona pověstná Kolského duchovní složka. Kromě jako vždy zručné Kolského režie je hlavním tahounem filmu Eryk Lubos, herec dosud se objevující především ve vedlejších rolích zejména gangsterů a kriminálníků (mistr odpustí, ale má na to ksicht). V historii karlovarského festivalu jde o jednu z nejzaslouženějších cen pro nejlepšího herce.

Každý, kdo v českých médiích alespoň trochu sledoval např. příběhy Pavla Opočenského či Karla Bašty, si nutně musí položit otázku, zda vražda vždy musí být činem, který si zasluhuje přísné potrestání. Co když oběť je člověk, který se sám trvale proviňoval takovými skutky, které alespoň ve vnitřních pocitech lidí dokážou následnou pomstu minimálně pochopit, ne-li částečně ospravedlnit? Konflikt psaného práva a nepsané morálky je hlavním motivem tohoto snad nejvýraznějšího polského debutu roku 2010. Znepokojující příběh šesti obviněných, protknutý flashbacky zkušenostmi se zavražděným šedesátiletým mužem, je zdrcující kritikou justičního systému a vzkazem, že u soudu ne vždy najdeme spravedlnost, už jen proto, že posedlost některých představitelů justice, poháněna vlastním egem, nezná mezí. Jako právník o tom něco vím. Klíčové role výborným způsobem ztvárnili Leszek Lichota a Wieslaw Komasa. Sečteno, podtrženo - nutno vidět.

Mladý manželský pár Stefania a Brunon se těší novému bytu, který se jim v nelehké době podařilo získat. Jejich nadšení však přetnou tragické události 17. prosince 1970 v Gdyni, kdy je Brunon při cestě do práce bezdůvodně zastřelen komunistickou policií. Stefania nejprve zprávu o úmrtí svého muže považuje za vtip, posléze je však čím dál více přesvědčována o kruté pravdě. Společně s diváky je svědkem sílících protestů dělníků místní loděnice proti ozbrojeným manévrům socialistického režimu. Během nepokojů tohoto dne zahynulo celkem 18 lidí a přes 500 jich bylo zraněno. Po delší tvůrčí odmlce se Antoni Krauze (chtělo by to sem na čsfd doplnit do informací o filmu, jakož i další tvorbu tohoto režiséra) vrací se zpracováním jednoho z nejtragičtějších dnů polských moderních dějin. Jde o první převedení této události na filmové plátno. Bezchybná Krauzeho režie, jako vždy vynikající hudba Michala Lorence a soustředěný herecký výkon Marty Honzatko mají hlavní zásluhu na tom, že film ani na chvíli nenudí a rezonuje v divákovi ještě dlouho po závěrečných titulcích. Hlavní postava filmu, skutečná Stefania Drywa, byla celou dobu přítomna natáčení a přispěla k tomu, aby byl její příběh co nejautentičtější. Zásahy, které by pravdivý příběh falsifikovaly s úmyslem prvoplánových efektů pro diváka, byly eliminovány na minimum. Viděno na Lubušském filmovém létě v polském Lagowě za přítomnosti a velice zajímavé diskuze s Martou Honzatko. Zatímco u nás jsou divákovi cpány neustálá nereálná retra typu Pupendo nebo Občanský průkaz, ze kterých nakonec máme pocit, že se v té době žilo hrozně fajn, Poláci tyto smutné kapitoly svých dějin zpracovávají natvrdo a bez příkras.

Svěží debut Katarzyny Roslaniec zobrazuje priority současných -náctiletých dívek, jejichž svět je determinován prostředím neustále nově vznikajících masových nákupních center, odkud děvčata přejímají v závislosti na aktuální nabídce módních trendů a obsahu peněženky velmi zkreslená životní měřítka. Jako člověk z jiné planety se v této omezené společnosti ocitá nová dívka Alice, jejíž dosavadní nezkušenost s pohybem v tomto prostředí, způsobená nepříznivou sociální situací, ji staví před nelehkou volbu – přizpůsobit se navzdory minimálnímu zázemí svým agresivně vlivným vrstevnicím i za cenu ztráty slibně vyvíjejícího se vztahu s kultivovaným spolužákem anebo zůstat sama sebou - sice s posměchem okolí, avšak s čistým morálním štítem a mužskou oporou, která se pro toto nejisté děvče může do budoucna ukázat jako neocenitelná. Tato deziluze životního štěstí mladých dívek spadá svým poselstvím do současného velmi silného proudu polských filmů s výraznou sociální tématikou. Některé drobné detaily (zejména postava tlusté dívky vše kolem ní) však brání absolutnímu hodnocení.

Houby polske Fargo. Proste vynikajici film, po kterem je cloveku blbe od zaludku jeste dlouho, a to nejen z pohledu na sceny, jak se chlastaji stachany vodky ze zavarovacich sklinek.