Stegman

Člověk se tu sice dozví, jaká byla základní Kuklinského motivace k jeho činu a jakým způsobem to celé probíhalo, ale od dvouhodinového dokumentu jsem očekával daleko víc. Režisér se bohužel spíš než na historický výklad zaměřoval na to, aby v divákovi za každou cenu vyvolal pocit, že sleduje dokument o něčem mimořádně důležitém. Pomáhal si dramatickou hudbou, post-apo animacemi nebo častým snímáním své zachmuřené tváře při nastupování do letadla, při natáčení vily na Floridě, atd. A to podle mě fakt nebyl šťastně zvolený způsob, jakým dát světu vědět o takovém hrdinovi, jako byl Kuklinski.

[zhlédnuto ve 120minutové i 95minutové verzi a obě hodnotím za 5*]

Jednotlivé povídky: Siláci ****, Podržel souseda *****, Štědrý večer paní Hůlové *****, Sousto *****, Boží mlýny ***, Dlaždice **.

Jak to tady čtu, tak se některým z vás nelíbí, že je ten tragický příběh předkládán tendenčně. V takovém případě ale hodnotíte americkou realitu z evropského -a tedy nepoučeného, neadekvátního- pohledu. Myslím, že by vám měly změnit perspektivu už jen novinové titulky "Čtvrtinu všech vězňů na světě zadržují v USA", "USA mají druhý největší podíl vězňů na počet obyvatel". ... Pokud vás to zaujalo, doporučuju ještě tenhle článek; po jeho přečtení už se zaručeně nebudete zabývat tím, jestli filmaři vykreslili zrovna tohohle černocha z Fruitvale věrohodně, nebo ne. Americký policejně-soudní aparát totiž vyrábí podobně nespravedlivých příběhů tuny.

Nehodnotím tu finální verzi s podivným -na příkaz politbyra upraveným- koncem (**); moje hodnocení se týká té původní verze, kterou jsem sice neměl možnost vidět, ale myslím, že díky Helgovým poznámkám a díky znalosti jeho dalších filmů si umím představit, jak měl ten konec původně vypadat. (****) _______ Ze zdejších komentářů mám pocit, že lidi hodnotí hůř, než by si film zasloužil, protože se příliš zaměřují na předělaný konec a zcela pomíjejí to podstatnější: pozoruhodný vývoj (anti)hrdiny. Přitom podle hodnocení Studu se zdá, že lidi nemají problém s vcítěním se do (anti)hrdiny... Tady (v kombinaci s tím podivným koncem) už je toho na ně ale asi příliš. Budiž. Za nižší procenta filmu ale zčásti může (si myslím) i neschopnost dnešních diváků docenit protiklady a dilemata tehdejší doby - které jsou ve filmu jen letmo a nepřímo zmíněné: 1) budovatelské nadšení lidu × necitlivý politický nátlak z ústředí; 2) touha po vymanění se z lopotné venkovské práce za pomoci soudružských technik × staletími prověřené tradiční techniky a vědomí, že přírodu nelze obelhat...

Není to tak strhující nebo kontroverzní jako pop-dokumenty typu Nepříjemná pravda. O to víc si cením přístupu, který tvůrci zvolili: nejen že jsou zde fakta předkládána postupně, takže divák má čas si vše sesumírovat. Když je divák na konci vystaven (možné) apokalyptické předpovědi, může si sám snadno odpovědět na zásadní otázky "JAK TO, že se lidstvo dostalo do toho bodu?" a "Proč tomu nějak nezabránilo?" - Díky takovému hlubšímu vhledu do chodu světa by si lidi mohli líp uvědomit, že je nutné -okamžitě- začít žít s ohledem na ekologickou rovnováhu. Tyto (snad) přelomové roky totiž (zatím) vykazují dost podobné znaky jako konec 70. let. Tehdy se lidi zastyděli, ale neudělali skoro nic. ... A za velmi podnětný považuju i názor jednoho z vědců, že demokracie je zacyklená v krátkodobém snažení, takže to není vhodný systém pro globální výzvy. Doufám, že brzy bude natočen dokument, co se tímto názorem bude pořádně zabývat.

Slyšet část té hry při veřejném čtení by určitě bylo vynikající, ale dělat z toho divadlo? Ke konci už ty monology byly fakt natahované.

Celkově: vtipná šílenost. Jednotlivě: Makavejev (jazyky) ***, Forman (Dr.) ****, Brass (It hurts!) ***, Morissey (hádka při sexu) **, Wiseman (manželé vzpomínají) ***, Djordjević (detaily) **, Tirnanić (opřeni o zeď) ***. _______ Nade všemi ční Forman a Brass, ale i ostatní se svými výstřednostmi do celé hříčky dobře zapadají. Dobrý dojem po zhlédnutí zůstává i díky tomu, že to je celé důkladně promíchané a dlouhé jen 15 minut.

Realitu tehdejší zdravotnické školy podle mojí mámy daleko líp zachycoval film My, ztracený holky. Tenhle film se sice měl odehrávat v 70. letech (viz ten americký přístroj), ale postavy se chovaly a mluvily, jako by byly z 50. let (což vlastně potvrzuje i zmínka o umístěnkách). Je to škoda... kdyby ten příběh zasadili do 50. let, tak to i celkem mohlo fungovat. Takhle je to jen nevěrohodný, laciný TV film.

S rozpoznáváním bratrů jsem problém neměl, ale dokumentu v mých očích ubralo body, že se všechno řečené po půl hodině začne omílat odznova. Místo pořádného rozebrání jejich techniky nebo porovnání s jinými tanečními dvojicemi Bubeníčkovi jen dokola mluví o tom, jak jsou zvyklí pořád pracovat a cestovat.