Barghest

O kolika animácích se dnes dá říct, že jsou kultovní? Že v jednoduchosti je síla, víme všichni. Tom a Jerry dokazují, jak velká může být.

Máte pocit, že se vám smůla lepí na paty a nic se nedaří? Vzpoměňte si na Kojota. Podle mě je tohle z Looney Toones vůbec nejlepší.

Další z milých feel good filmů, který vybočuje z řady neotřelým námětem, krásnou kamerou a hudbou, sympatickými postavami (až na toho pubertálního spratka, zato ta maličká byla rozkošná). Opuštěná zoo je působivá a její zvířecí obyvatelé mohli být vidět klidně ještě víc, když už tvůrci takhle přepálili stopáž, pročež film chvílemi nudí. Matt Damon je mi jako herec u zadku, ale takovéhle taťkovské role mu moc svědčí a sedí.

Typický současný Disney: líbivé, infantilní, vtipné, místy trapné, s několika zajímavými postavami (ty hlavní to jako obvykle nejsou), plné písniček, které bychom všichni dovedli oželet. Z původní pohádky od bratří Grimmů toho moc nezůstalo.

Přestože jsem předlohu nečetla, což hodlám brzo napravit, z překrásného příběhu na mě dýchá hloubka, temnota a místy dokonce sociální přesah. Zmíněné prvky ale nedostávají dost prostoru, a tak se z filmu stává okázalá a velkolepá podívaná, která je ale zevnitř trochu vykotlaná a její stabilita hapruje. Co mi na tomhle filmu nesedí, je účast následujících dvou pánů. Tím prvním je režisér. Nemůžu se zbavit dojmu, že kdyby Fantoma režíroval někdo jiný než Schumacher, byl by výsledek daleko lepší. Spoustu věcí si mohl odpustit, třeba konfrontaci na hřbitově. Zato ale úvodní dražební scéna, při níž celá pařížská opera ožije, je jednoduše dechberoucí. Tím druhým mužem je Gerard Butler, kterému jeho Fantoma věřím jen stěží. Většinu času na mě nepůsobí dost temně, démonicky a charismaticky, jak by měl. A navíc je dost nevalně namaskován. Abych jen nedštila síru, musím vyzdvihnout půvabnou Emmy Rossum, překrásnou výpravu, kostýmy, a hlavně dokonalou Weberovu hudbu, která mi bude v hlavě rezonovat minimálně ještě přístí měsíc. P.S.: Dodatečné přečtení knižní předlohy moje rozčarování z adaptace ještě prohloubilo.

Annaud má patent na líbivost, která ale nepůsobí prvoplánově. Z jeho filmů dýchá jakési drsné, ale poetické estetično. Nad malými tygříky by se i solný sloup ustrnul, jak jsou roztomilí, a většině jejich lidských protějšků by jeden nejradši vyťal pořádný políček. O realističnosti tygřího chování v tomto filmu by se dalo polemizovat, ale to nepovažuji za překážku, když se na snímek budu dívat jako na drsnou pohádku, založenou na trpké realitě. Člověk totiž šelmám nerozumí. Stačí se rozhlédnout okolo sebe.

14. tibetský Dalajláma je tak úžasná osobnost, že nad každým filmem, v němž se (byť zastoupen hercem) vyskytuje, ochotně přivírám oko.

Jedna věc mě zaráží: Jak je možné, že třetí film o Batmanovi je mnoha lidmi notně kritizován, a přitom figuruje v TOP300?!? Jeho problém (nebo spíš problém diváků) je ten, že po Temném rytíři jsme byli všichni namlsaní a chtěli od Nolana ještě víc. A nenaplněná očekávání, jak známo, jdou ruku v ruce se zklamáním. Já jsem se je rozhodla odložit, protože jsem Nolanovi jednoduše nevěřila, že by mohl dvojku překonat. A díky tomu jsem z kina odcházela s přesvědčením, že to dokázal. A s pocitem, který člověk má, když zasadí poslední dílek do puzzle, podívá se na obrázek a s úlevou zjistí, že všechno je tak, jak má, a tak, jak to chtěl. (po několikátém shlédnutí si musím poopravit názor, není třeba hledat lepší a horší díl, protože Nolanova Batmaní trilogie funguje jako geniální celek) Režisér nám totiž naservíroval drama, které se do přirovnání k antickým rozměrům jednoduše nevejde. Klobouk dolů za to, jak se vypořádal s Robinem. A také se chci omluvit Anne Hathaway, že jsem jí nevěřila, že se na Selinu Kyle hodí, ale ona byla prostě úžasná. Co mě víc než mile překvapilo, byl skvělý Joseph Gordon-Levitt a jeho skvělá postava John Blake. Tentokrát ale všechny zastiňuje nepřekonatelný Christian Bale. Kdybych měla třetí batmanovský film nějak charakterizovat, řeknu toto: Miluju hlubokomyslné příběhy, které pracují s archetypy a nebojí se filozofovat ani kritizovat. Když nějaký takový najdu, moje srdce se tetelí radostí. A u tohohle příběhu jsem prostě jen fascinovaně zírala s otevřenou pusou. Díky, Chrisi, za jednu z nejlepších trilogií v historii filmu. P.S.: Doteď nechápu, jak je možné, že Hans Zimmer nezískal za hudbu k netopýří sáze ani jednoho Oscara.

Vyrůstala jsem na South Parku a snesu hodně drsnou srandu, ale tahle mi nějak nesedla. Na můj vkus je to obsahově trochu moc prázdné a nemístné vtípky působí zbytečně a lacině. Ale ten nápad je geniálně jednoduchý! No řekněte, kolik z nás si někdy v životě nepřálo, aby jeho milovaný plyšový kamarád byl živý?

Typicky burtnovsky střelená a bizarní podívaná. Pod načinčanou fasádou dokonalého satelitního městečka a ještě dokonalejších obyvatel lze postřehnout emoce silnější a zážitek drsnější, než by se mohlo na první pohled zdát. Ten, kdo celý film táhne, je samozřejmě Edward, působící mezi vystajlovanými měšťáky jako pěst na oko. Dokonale vyvalený Jonny Depp, jež učinil Edwardovo utrpení takřka hmatatelným, vytvořil z pošuka s nůžkama místo rukou postavu dnes již kultovní.