Barghest

Kdybych před shlédnutím filmu nečetla knižní předlohu, asi by se mi líbil víc. Jenže mě stále v hlavě rezonuje poslední věta z knihy, tak jednoduchá a prostá, a přesto dost silná na to, aby budovanou atmosféru třemi slovy umocnila natřikrát a můj mozek rozmělnila na prach. Podobně silný prožitek jsem ze snímku bohužel necítila. 1984 je jednou ze stěžejních antiutopických knih a převést ji na plátno musí být setsakra těžké. Mám pocit, že Radford to ne tak docela zvládl a z potenciálu příběhu využil jen zlomek.

...tak už i Dickensovo dílo bylo znásilněno a předžvýkáno pro tupé, povrchní, umělohmotné diváctvo.

Sama se podivuji nad tím, že vychvalovaný historický snímek ve mně zanechal akorát tak rozčarování a zklamání. Vizuální stránka může být jak chce pěkná, ale když se nedostaví efekt vtažení do filmu, nelze jiný pocit čekat. Mohykán má totiž jeden háček, který, to nezastírám, může vězet klidně spíš na mé straně. Příběh, který odbydu slovy ne moc zajímavý a nedobře vystavěný, si hrál na svém vlastním písečku, něco si bručel pod vousy, plakal jen tak sám pro sebe a mě nechal stát v povzdálí u laviček. Ono mu to stavění báboviček stejně moc nešlo.

"Have you met Howard?" Milý pane Hillcoate, prosím vás, abyste už navždy spojil své tvůrčí síly s panem Cavem a panem Ellisem, protože to, co z tohoto spojení až dosud vzešlo, byla prostě paráda. Ani tentokrát jste se s ničím nemazali a naservírovali nám autentický, drsný a přímočarý vhled do doby americké meziválečné prohibice. A je to právě ona autenticita, co mě na snímku okouzlilo asi nejvíc. Proto vyslolvuji právě slovo vhled. Spojení vašeho poněkud drsného a syrového vizuálního poetična se zálibou pana Cavea v násilí a černém humoru úžasně ladí dohromady. Mnoho lidí hovoří o výborném obsazení a já jim musím dát za pravdu. Narozdíl od nich mi ale nevadí, že se tu Gary Oldman vyskytuje jen krátce, protože mimo jiné v tom tkví kouzlo jeho postavy, jakási aura tajemného, nedostupného idolu. Vzkažte prosím panu LaBeoufovi, že se opět vytáhl a že ze všech jeho zelenáčovských rolí byl Jack Bondurant nejuvěřitelnější a nejlepší. A pana Pearce prosím, aby si příště zahrál zase nějakého sympaťáka, třeba jako byl Leonard Shelby nebo Charlie Burns, protože tenhle jeho ultimátní slizoun Charlie Rakes byl tak odporný, až na ty dvě hodiny zahubil vřelé sympatie, které k němu chovám. Když jsem pár dnů po premiéře odcházela z kina, měla jsem podezření, že nadšení z filmu zapříčinilo hlavně jméno v kolonce režisér. Druhé usrknutí nelegální prohibiční pálenky ale potvrdilo, že ten film je prostě bomba! Palec nahoru za cholerika Howarda, Garyho s Tommy Gunem a Forrestovo bručení. P.S: A ten soundtrack je taky naprosto parádní.

Silný film se pozná mimo jiné podle toho, že pocit, který ve vás vyvolal, sveřepě odolává zubu času a jímá vás pokaždé, když si na film vzpomenete. Jeho příběh vám nedělá úplně dobře, leze vám z něj mráz po zádech, ale paradoxně díky tomu uchvátí vaši pozornost jako do kleští. Vyšší princip je takový.

Paul Bettany má na víc, než mrhat svým talentem na uchcané a z prstu vycucané konspirační teorie, v nichž i Tom Hanks působí jako špatně ohoblovaná fošna s třískou v zadku.

Další dílo do příliš dlouhé řady příběhů s dobrým nápadem, který se nepodařilo dostatečně zúročit.

Rozhodně nelze říci, že trojka je velkolepá a epická, protože tato slova jsou jí prostě malá. Tolkienův příběh je osudový a archetypální a na trojce je to vidět nejvíc. Návrat krále je vyvrcholením nejen příběhu, ale i filmové trilogie, a to v plném slova smyslu. Vše, co se v předchozích dílech připravovalo, je zde plně zúročeno. Oscarové žně tentokrát hovoří za vše.

Většina lidí si myslí, že dvojka je nejslabší díl trilogie. Není. Dvojka je jiná. Každý díl je jiný a dohromady tvoří kompaktní celek. Řadím se k té skupině lidí, podle které nelze filmy posuzovat odděleně. Když se chci kouknout na Pána prstenů, vždycky si pustím všechny tři části (a volím prodlouženou verzi), aby se dostavilo uspokojení z příběhu. Dvojka budí rozporuplné dojmy, protože tvoří přechod od pohádkové jedničky k osudové trojce. Každý příběh má úvod, stať a závěr a do těchto tří částí není rozdělen každý z filmů této trilogie, ale celý příběh, a Dvě věže jsou právě onou statí. Mostem, přes který dojdou hrdinové z jednoho břehu na druhý. Každé dobrodružství počíná hrdinovým poznáním, rozhodnutím (FOTR) podstoupit cestu (TTT), která je dovede do cíle (TROTK). Záleží jen na tvůrci, na kterou z těchto tří částí dá největší důraz.

Jaksonova trilogie se stala jakýmsi mustrem pro budoucí fantasy snímky. Režisér dokázal okouzlit i ty, kteří z předlohy na zadek nepadají. Miluju onu atmosféru osudového začátku velkých věcí, tajemnosti a neznámé, lezavé temnoty, která dýchá přítomnosti na záda.