Narya89

Po skoro dvouleté zkušenosti práce s postiženými lidmi mohu souhlasit, že většina z nich má (stejně jako zbytek populace) potřebu určitého fyzického kontaktu a blízkosti s jinými lidmi. Ta se může manifestovat různě - přes tendenci být vám blízko, po objímání či doteky, až po nevhodné sexuální narážky, kdy mě např. jeden klient opakovaně žádal, abych mu udělala striptýz. Je to ale lidské a musíme chápat, že nižší inteligence z nich nedělá stroje bez fyzických potřeb. Proto chápu, že byla jen otázka času, než se v rámci lidskoprávního hnutí rozvine i sexuální asistence pro postižené - nakonec je to business jako každý jiný a pokud jsou ochotni si zaplatit (často samozřejmě více), tak se najdou i zájemkyně. Co je pro mě trochu zarážející, je nicméně genderový rozměr, kdy se stále mluví jen o mužích najímajících si ženy. To už je v západních zemích poměrně běžné a akceptovatelné. Ale co postižené ženy? Ty snad nemají žádné potřeby? Samozřejmě, že ano. Nebo co gay muži? Zkrátka to, že muži potřebují hetero sex, se ještě dá společensky diskutovat, ale ženy nebo snad jiné sexuální orientace, to už je jiná otázka. Jasně se nám na tom ukazují omezení současného diskurzu, který přece jenom ještě potřebuje nějakou dobu zrát, aby bylo možné otevřít debatu o tomto problému v celé jeho šíři.

Snímek věrohodně zachycuje ohromující kontraproduktivitu britské byrokracie, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti - nakonec Británie je tím pověstná. Sociální systém, který má pomáhat přesně lidem, jako je Daniel, kteří dočasně přijdou o práci, aby ji znova našli a mezitím se nestali bezdomovci, bohužel moc nefunguje a ve snaze zřejmě odradit příživníky raději setne i ty poctivé pracující lidi, co celý život platili daně, a kteří ze zoufalství radši použijí vlastní úspory, než aby se dohadovali s neochotnými úředníky lpějícími na nesmyslných pravidlech.A to je asi účel. Taková Hlava XXII, kdy pro A musíte mít B a pro B zase A, no asi jako když se v Anglii snažíte sehnat bydlení či práci, které nemůžete sehnat, dokud nemáte NINko a k získání NINka potřebujete trvalé bydliště, takže to pak babo raď.

To, že snímek jako Moonlight vyhraje Oskara ze nejlepší snímek, je skutečně exemplárním příkladem současné pozitivní diskriminace černošství. Kvalitou vcelku průměrný, inspirovaný či vykrádající mnohem lépe zpracovaný Linklaterův fenomenální Boyhood, zachycuje člověka viktimizovaného hned na několika frontách. Ať už je to jeho vyrůstání v dysfunkční rodině, tak jeho problematická sexualita, tak ještě jeho nepopularita i v kolektivu mezi (zajímavě výhradně černošskými) dětmi. Uznávám, že skrze svou pozicionalitu je pro mě prakticky nemožné se s ním jakkoliv ztotožnit, ale forma, kterou to bylo převyprávěno, byla až nemožně zdlouhavá, a Chiron působil jako minimálně někdo s Aspergerovým syndromem s tím, že jsem si vědoma, že spoustu lidí s ním ještě křivdím, protože jejich komunikační schopnosti ho dalece přesahují.

Opět další extrémní hype. Rádoby scifi, z kterého se dalo vytěžit mnohem víc a z traileru to i tak vypadalo, se nakonec rozhodl soustředit pouze na lacinou romanci Aurory a Jima, jakou bychom našli v jakékoliv romantické komedii. Reálným technickým záležitostem kolem lodi je věnováno asi posledních 20 minut. Velká škoda.

Rádoby kontemplativní a artový snímek, který ovšem překročil tu tenkou hranici mezi kontemplací a nekonečnou nudou. Divák/čka pořád čeká, co se stane a jaký je tedy point zachycování Patersonovy denní rutiny, a poté se dostaví největší překvapení filmu - žádný není! Adam Driver je mi už od Girls jako herec sympatický, proto je pro mě Paterson o to větším zklamáním. Chápu, že takhle vypadá život velké části lidí, ale vážně se na to musíme dvě hodiny dívat? To už rovnou můžeme točit real-time filmy, určitě i to by si našlo svou cílovou podskupinu super nadřazených artových onanistů, kteří by se rozhořčovali, jak to může někdo neocenit a rozplývali nad půlhodinovým záběrem, jak někdo večeří nebo sedí na záchodě. Co je moc, to je příliš.

Kultovní film s dokonalým soundtrackem (zejména scény při řízení a v kasínu), který mi z nějakého důvodu stále unikal a dostala jsem se k němu až nedávno, čehož rozhodně nelituji. Jakožto člověka, který pracuje s mentálně postiženými lidmi včetně autistů, mě nejvíce zaujala role Raymonda (naprosto legendárně zahrána Dustinem Hoffmanem), ovšem nemůžu říci, že by představoval stereotyp průměrného běžného autisty. U většiny je totiž významně zasažen jejich intelekt, a tak kromě toho, že žijí ve vlastním světě a problematicky k nim pronikají vjemy zvenčí, zároveň nejsou schopni činit sofistikovaná rozhodnutí nebo vůbec porozumět informacím, které jsou jim předkládány. Ray byl vysoce funkční savant, tj. naprostá menšina autistů, jejichž inteligence nejenže není zasažena, ale ještě díky autismu v určitých oblastech naprosto excelují (hudba, matematika, paměť, atp.) Charlie se nejprve choval úplně ignorantsky a na pěst, kdy autismus považoval asi za nějakou přechodnou fázi a roli, a byl by v dnešní době po první větě obžalován za abuse a zcela definitivně by si Raye nemohl takhle lehce odvézt, nicméně je to jen film, a tak jsme měli možnost sledovat 'bonding' tohoto extrémně nekompatibilního dua, když si vyrazí na takový menší road trip. Charlie je zároveň postava s největším potenciálem proměny a zdá se, jako by na něj měl Ray pozitivní vliv a dělal z něj slušnějšího a empatičtějšího člověka, a Ray si zase naopak začíná na Charlieho zvykat a chápat jeho vtipy, no zkrátka dojemné. Konec tomu dodal trochu realističtější nádech a ukázal, že Ray nechápe zase tak moc, jak by si okolí možná přálo, a že je vlastně docela nemožné zjistit, jaké má skutečně preference a city. Nicméně i lidé, kteří nemohou dávat, si zaslouží naší ochranu a péči a dovedou nás o sobě samých naučit spoustu cenných věcí a významně obohatit naše životy.

Velice inspirativní snímek, který je potřeba zhlédnout celý, pokud ho člověk chce hodnotit. Rodinné problémy jsou starým vděčným tématem a tady je jich hned několik. Single matka s trans dítětem a lesbické babičky žijící všichni pod jednou střechou jsou každopádně neobvyklá třaskavá kombinace a něco se bude muset změnit, nebo někdo? Navzdory hledání sebe sama a vymezovani svých hranic je About Ray hlavně o lásce, protože to je pojítko všech příběhů a jediná cesta ke správnému rozhodováni. Láska a respekt nejen k druhým, ale primárně k sobě samým. Naomi Watts a Elle Fanning tu herecky i lidsky excelují, což i samo o sobě je důvodem si na tenhle snímek udělat čas. Nebudete litovat (pokud tedy nejste homofob či transfob.)

Tento snímek ztvarnuje jakousi alternativní realitu, ve které je většinova populace homosexuální, a zaměřuje se v ní na osudy několika jedinců labelovanych jako heterosexuální neboli 'Ro'. Co se týče lidských osudu, je to snímek velice silný, stejně jako spousta jiných, zabývajících se šikanou. Co bych ale vytkla, pokud má film působit realisticky, je přehnaná polarizace společnosti, protože jsem přesvědčena, že v dnešní době by to bylo většině lidí ukradené a zároveň fanatizace křesťanství, které bylo podáno jako ústřední hybatel lidských osudu, ale zároveň se mu podsunulo obhajovani zabíjení hetero jedinců, což je extrémně anti-křesťanské. Jinak je ale smutné, že je to vzdycky jen o počtech, tj. nehledě na to, jací jsme a kolik máme podobného jako lidi, v množství je síla a většina se bude vždy vymezovat vůči menšinám, případně se je snažit normalizovat.

Zajímavé příběhy pár neobyčejných jednotlivců, kteří se nebáli dát svou kůži na trh (pun intended) a vystoupit ze škatulky normality jak před svých okolím, tak i veřejně v tomto dokumentu. Definitivně hodné obdivu a zamyšlení, proč je jich zatím tak málo a co můžeme každý z nás dělat lépe a více pro tuto planetu. Protože nejhorším nepřítelem není masoprůmysl, ale my sami, konkrétně naše lenost, která nám neustále našeptává výmluvy, proč nic neměnit. Že už děláme dost, že stejně svět nezachráníme, že naše činy nemají moc velké dopady, že bychom pak nebyli zdraví, že je to tak přirozené a maso se jedlo vždycky, tak se musí jíst i nadále, atd..zkrátka manipulativní kecy. A v momentě, kdy se tomu vzepřeme a rozhodneme se skutečně si o tom něco zjistit a jít o ten krůček dále, tak přijdeme na to, že to třeba nebyla tak úplně pravda. A tenhle první krok, který uděláme, není jen prvním krokem k záchraně velkého množství zvířat, ale také prvním krokem našeho osvobození se od mylných představ, kterými jsme byli obklopeni a pohodlně jim naslouchali.

Vzhledem k hodnocení tohoto snímku musím rovnou říct, že jsem čekala něco víc a odcházela z kina poněkud rozčarovaná. Nicméně je to moje vina - nevšimla jsem si, kdo je režisérem. Od Denise Villeneuveho se mi poměrně líbili Prisoners, nicméně jeho poslední dva filmy Enemy a Sicario pro mě byly neskutečně zdlouhavě natahovaným utrpením. Sicario byl asi jediným filmem, u kterého jsem skutečně nedokázala neusínat. V tomto ohledu byl Arrival lepším a ne tak nudným, nicméně začátek je extrémně natahovaný a konec zase hrozně zrychlený, kdy vlastně celý film čekáte, co se z té mimozemské komunikace vyklube a jaké je tedy to jejich poselství a ve výsledku si říkáte Hm, na to jsem čekala dvě hodiny? Koncept cyklického vnímání času (a s ním údajně spojená schopnost vidět budoucnost) a propojenost jazyka a myšlení je dost zajímavé téma, tím spíš mě mrzelo, že nebylo více rozpracováno a dovysvětleno a ukázány skutečné důsledky, jaké měl příchod alienů na zemi a co si z toho lidstvo odneslo. Prakticky to bylo až moc zaměřeno na osobní život jedné lingvistky, spíš než na lidstvo obecně, což je podle mě škoda, protože ta message tak mohla být mnohem silnější a celá nosná myšlenka filmu tak působila hodně odfláknutě, proto nemohu hodnotit výše.