AIMÉE

Filmů o tanci už tu bylo hodně. Tenhle je ještě ke všemu jedno velké klišé a třese se v základech jako želé. Diego Luna, který byl velmi dobrý v Mexické jízdě se neradostně zhostil role tanečníka v typu filmu, kde je všechno předem známo již v prvních desítkách minut.

Film o jednom zákeřném elixíru mládí, který je plně funkční, i když s tělem není zacházeno dle "životního návodu". Konzumenty jsou Meryl Streep, která není rozhodně žádná Tuctovka a Goldie Hawn, do které je určitě vidět víc než obvykle. A pak je tu ještě Bruce Willis - přitloustlý a připlešatělý pán, který by se svou zásobárnou sprejů strčil do kapsy lecjakého pouličního sprejera.

Co by to bylo za "detektivku" bez těch lasiček a jejich závěrečné schůzky s lázní. Další Lloydův pošuk napovídá, že ten chlápek si s vášní ujel na rutinním výběru rolí. Nevadí Chrisi, každý z nich je na jiné stupnici vyšinutosti.

Daryl Hannah je moc hezká a Tom Hanks sympatický chlapík, ale jinak to celé Žbluňklo do hlubin filmů "na jedno použití".

Každý někde musí začít. I přesto, že Fresh Prince není žádný extra skvost, Smithův začátek nebyl až tak odpadní.

Film, který otevřel cestu dvěma policajtům odklízet z ulic špínu. Tohle "černobílé" duo týpků, kteří ze sebe sypou památné hlášky (geniální scénář nejen u prvního dílu). Slušná zápletka a výdrž svižného tempa až vyvolává pocit blaženosti. A závěrečná bitka se záporákem (který dle Murtaugha "nemá na obličeji dolíčky, ale pořádný důlky a když se usměje je mu vidět skrz hlavu") byla tou pravou třešničkou na dortu.

Při vší úctě, vlastně při vší pompéznosti ke kostýmům a maskám smekám. Smekám taky při jednom záběru kamery, a to pohled na dlouhou řadu skleniček na stole, kdy jeden záběr udělal dojem padajícího domina. To je z těch světlých stránek téměř všechno, ačkoli režisér Vallée měl dobré úmysly, hvězdy mu plně nakloněny nebyly. Herci, kteří zazářili, byli především z toho "vedlejšího zákopu", takový M. Strong nebo M. Richardson s J. Broadbentem se blýskli v lepším světle, než jejich kolegové na hlavním postu. Ne, že by E. Blunt a R. Friend byli tragédi, ale tu jejich 'jistou' vzájemnou chemii jsem zaregistrovala max. jednou, proto mám z filmu pocit, že šlo o dohromady poslepované střepy, bohužel tak trochu násilně jen pro oči diváka.

In Bruges?... To Bahamas maybe.. Why fucking Bruges?! K tomu znovunalezená Farrellova irská krev, ke které se míchá ta Gleesonova na společném výletě v Bruggách. Chlápci, kteří vzájemně komunikují stylem, za nějž by se nestyděl ani ten nejotrlejší draždič. Dovolená s kvéry místo fotoaparátů se dokolébá k zúčtování, které má jméno Ralph Fiennes - zásady dodržující anglán, který rozhodně na odplatu vynechá použití Uzi pistolek a radši a pro jistotu zvolí patrony na kusy trhající svůj cíl, totiž v tomto případě jednoho prostořekého ira, jež musí zaplatit za jeden omyl v kostele.

Pro mě tento film představuje kult Spaghetti westernů. Mnohem výš než např. Tenkrát na západě nebo Hodný, zlý a ošklivý. Především muzikálně - hudba Ennia Moriconeho, která byla použita, je natolik výjimečná, že dotváří přesně takové pocity, které chtěl S. Leone do i z filmu dostat. Pokaždé, kdy zazní ta melodie z hodinek ukořistěných Indiem, mi naskakuje husí kůže a napětí by se dalo krájet. Volonté se svým zjevem je grázlem jak má být. A nebyly by to "Dolary", kdyby tu nebyl ten sarkasta Monco, který zbytečně neplýtvá slovní zásobou, stejně jako poručík Mortimer, což je samorost téže neztrácející čas žvaněním. A jelikož si oba zároveň lezou do zelí, partnerství je nasnadě.

Příjemný film se sympatickým R. Crowem a s neméně sympatickou M. Cotillard. Prostředím a atmosférou vykouzlí nostalgickou pohodu plnou vína, jiho-francouzského slunce s nadčasovou vilou a hodnotnými vzpomínkami. R. Scott natočil film, který se trochu vymyká jeho zaměření, nicméně se mu to podařilo s notnou dávkou odlehčenosti, žádným klišé, ani Crowe nezabředl do trapnosti - naopak dokazuje, že může zvládnout historického hrdinu, chvástajícího policajta nebo záporáckého pistolníka, tak i začínajícího vinaře v Dobrým ročníku.