Jezinka.Jezinka

Tak dlouho jsem to chtěla vidět, až jsem to tedy viděla. Ta snaha nebýt melodramatický jak měšťácká opereta je pozitivní, ale celkově to působí dojmem lodě v láhvi, sice to vypadá zajímavě, ale má to dvě zásadní vady, je to zbytečně složité a k ničemu. Nebudu spoilerovat, ale v závěru mě napadlo: "Prosím, my se tady dusíme."

I když princ, můžete být balvan a můžete setsakra potřebovat přitesat do přijatelné podoby. Neumím si tedy úplně představit, jak by Terezka olíbávala chlapíka, kterého viděla prvně v životě a který by byl navíc princ, ale věřme aspoň v pohádkách na lásku na první pohled. Asi je možné zamilovat se i do chlapa, co má na hlavě peří. Dialog mezi Nejbohatší princeznou a Nejkrásnějším princem ocení spíš dospělí a tanec Neodolatelné Juanitty spíš tatínkové než děti, prohozy mudrce potěší taky spíš starší. Tahle pohádka je skvělá, ale vůbec není pro děti.

Marně se divák po pohádkově smutném úvodu ptá, proč králové pozemští mají tendenci lézt do hor a tam hledat bohové vědí co. V daném případě král Michael (předchozí lezec, o jehož tragickém osudu se něco dovíme až těsně před půlkou pohádky a jen si říkáme Rafael, Michael, v dalším díle tedy Gabriel a Ariel?) dolezl až na vrchol čedičové (snad jsem ten kámen v kulisách určila správně) hory, aby se ucházel o ruku princezny, kterou viděl namalovanou na kusu šutru, ale na první pohled se zamiloval do jiné. Jsme kolem desáté minuty pohádky a už to je tak překombinované, že mít víc trpělivosti, pustíme si to snad od začátku. Zkrátím to, ta hodná je shozena ze skály dolů, ale překvapivě se nezabije, ta předpokládaně zlá princezna není zlá a pomatený král je vlastně věrný a uvědomělý, zlá, mocná královna je jen pateticky hysterická a pravděpodobně světloplachá. Pak se nám tam ve vedlejší dějové linii přimotá houslař, vyšívačka a malíř, abychom se dramatickým obloukem dostali zpět ke králi Michaelovi, pak zas do hor a v křečovitém smíchu, při kterém si připadá divák trapně a herci nepatřičně, se dočkáme konce a poučky, že po štěstí musí každý natáhnout ruku sám. Slovy klasika už snad jen: "Štěstí, co je to štěstí? Muška jenom zlatá!" Na štěstí s plácačkou a tomuhle majstrštyku se příště raději vyhnout.

Kde bydlí štěstí? Kdyby štěstí vidělo škaredou ševcovic rodinu, zřejmě se rozhodne být bezdomovcem. Marjánka je sice hezká, o to pokoj, ale její logické závěry a návaznost jednání jsou takové, že by si Aristoteles sbalil pět švestek, logiku a šel pod most za tím štěstím, kde by společně spáchali sebevraždu. Zámecký pán, který se zamiloval na první pohled, což je s podivem, při technice Marjánčina zametání, kdy by mu nutně musela namést všechen sajrajt z místnosti do očí, je romantický tokající hrdina, jací se vyskytují jenom v pohádkách. Opravdu sympatický tu je Pan Tau, který tady, kupodivu, mluví. Kupodivu nejen proto, že Pan Tau, ale taky proto, že ta jeho satorie je ukecaná jak politik v době předvolební kampaně.

Naprostá zhůvěřilost, kterou bych nazvala ledasčím jiným a ne pohádkou. Holé vyvalené břicho čertovo, rodný bratr mrtvého, a na slunci týden ležícího, tolstolobika, patřilo k tomu lepšímu, co bylo v téhle podivné záležitosti k vidění. Kdo z vás kdy utrpěl setkání s chcíplým tolstolobikem si umí představit, jak strašné bylo všechno ostatní. Hodně! Jana Synková všechno hraje jako tetu Kateřinu, ta by jako tetu Kateřinu hrála i Tetu, kdyby někdo chtěl znovu zfilmovat báchorku o Krokových dcerách. Co Tetu, ta by jako tetu Kateřinu zahrála i Chrudoše nebo Šťáhlava. Proč sem tahám zrovna tyhle dva? Páč na vztahu kantora a Toničky a majstra Johánka a Markétky vidíme, že běda mužům, kterým žena vládne.

Princ Hněvsa - proč se jmenoval Hněvsa, začal-li být hněvivý až po rakvičkách (nezní to morbidně?) čarodějky Laskonky? První z nelogičností téhle první miniatury ze čtyř. Ale kouzelnice Jitky Molavcové má své kouzlo a nejsou to jen ty rakvičky. Saša Rašilov tu při zpěvu má neuvěřitelně hovězí hlas, už jsem ho slyšela zpívat i lépe.// Princezna Amálka je fixovaná na třešňový zmrzlinový pohár, což vcelku chápu. Princové jsou tradičně nudní, pravda je, že úkol princezny je velmi pragmatický. Ona bude věci ničit a kdo to vydrží nejdéle, toho si vezme. Pokud chlapík nezvládne nenálady své milované, je prachmizerný kandidát na manžela. Zdůraznila bych, že naopak to platí také. Takže tady máme lekci o toleranci a hledání cesty k práci. Ještě že je princezna tak protivná, že to z toho tak neční. A Langmajer má pěkně potměšilý klukovský úsměv. Na tyhle hajzlíky letí nejen princezny.// Povídavá pohádka učí království Zlatého ořechu v zobáku pelikána, svatební výpravu druhého království a diváky tomu, jak správně konverzovat, aby se z toho Guth-Jarkovský neotáčel v hrobě tak, až by se z pod náhrobního kamene vyvrtěl zpět na boží svět (to je zas rým, budiž mi odpuštěno). Uvědomila jsem si, jak často sama skáču lidem do řeči, jenže: 1. u mě to je roztomilé, 2. dělám to jen když není zbytí (konverzace by zaběhla někam, odkud by se to obtížně napravovalo), 3. vždycky se omluvím, kouzelně se usmívám a hlavně, což bylo pochybení největší u pohádkových postav, já u toho nemluvím o krůtích nožkách v karamelu, krajkových šatech a především nezmiňuji šest párů běloušů.// Žalobnická pohádka je, což by ani němý neřekl, kdyby mu hubu roztrhl, o žalování, taky o lakotě. Tak nad tímhle už scenárista asi hulil podrážky od bot, protože jinak se ten nablblý a za vlasy přitažený děj vysvětlit nedá. Pokud by koho vůbec nějaké vysvětlení zajímalo. Jediné, co tu stojí za zmínku, jsou hezké královniny šperky, a to mluvím jen o náhrdelníku a náramku a vynechávám korunu, která vypadá trochu jako něco, co bylo uděláno z ukradené výzdoby barokního kostela.// Celkově má tahle série několik velkých plus - dobře zazpívané písničky se smysluplnými texty, obecně příjemné krále, skvělou čarodějku a krátkou minutáž jednotlivých dílů. Díly mají sestupnou tendenci, ale tak to v podobných případech bývá se železnou pravidelností, takže to asi nepřekvapí vůbec nikoho. Zřejmě i tvůrcům čarodějka Laskonka uvařila kazivodu.

Kdo nezná kosu, kohouta a kocoura, je nepochybně hlupák. Do absurdna hnáno, třeba bylo v téhle pohádkové zemi hloupé království někde, kde běžně znali klokana, ptakopyska a bumerang. Každopádně, závěr je, že pokud máte dostatečně velkou sumu, můžete být klidně i mizerný hospodář a chronicky nezaměstnaný, stejně můžete žít z toho, co máte pod polštářem a nemusíte pracovat. Krásné, že nás pohádky naplňují takovým optimismem. Po hvězdě za ta živá zvířata a sympaticky důvěřivého krále, tohle zpracování mě nijak nenadchlo.

Bez práce k bohatství přišel. Modus, který se líbí lidem v pohádkách, kde se pídí za všelikými artefakty, stejně jako lidem v realitě, kde se zapojují do podivných her typu letadlo, stávají se agenty Amwaye, nebo páchají jiné zhůvěřilosti. Ač bych se nebránila šotkovi, co do domácnosti bude přinášet štěstí a peníze, těžko bych podlehla tomu, že mi svého šotka jen tak za pár krejcarů prodá soused. Kouzelné šotky dycinky přináší tajemný snědý cizinec a rozhodně se nespokojí s nějakými drobásky. Za kouzlo to už musí být cenou něco onačejšího. Mám progresivní nápad - za pozitivní výsledek gravi testu by v lékárnách měli vydávat poukázky na košťata, aby budoucí matky měly základní motivační prostředek pro rozvoj intelektu příští generace.

Jedna z mnoha variant na průnik kouzla do lidského, potažmo dětského, světa. V přehršli dalších mouder se dovídáme, že devítiletý kluk je nezodpovědný, ale vychovatelný, element, což mě naplňuje nadějí v lepší příští, snad se časem něco napáchalo i s Omriho zuby, protože pohled na to, co měl v puse, mě popuzoval celý film, nejvíce ve chvílích, kdy ještě jako bonus měl u nosu nudli. Jako jedna vlaštovka jaro nedělá, ani Malý Medvěd sám nemohl tenhle filmový cajdáček na svých osvalených zádech dovléct výš než ke třem hvězdám, i když se snažil, div že na nás holý zadek nevystrkoval.

Proti vytváření uvědomění o důležitosti toho, řádně se zařadit do procesu a nebýt příživníkem, bych neměla námitky. Obsah mě nepohoršuje, ale ta forma, to byla snůška blafů. Nechci být víla, víly jsou debilní, už z podstaty věci, kdo v zácloně v noci tančí po louce, má jen velmi omezený intelekt, o špatném vkusu nemluvě. Naši myslivci byli tedy taky veljupci, žena má být hezká a hlavně na ně pracovat. Schválně, kdy dospěli k poznání, že v domácnosti bez tekoucí vody, elektřiny a ústředního topení, se na ně po celodenní dřině ta líbezná žínka nebude usmívat jako slečna z titulní stránky Vogue? Ale tohle všechno ještě nebylo tak strašné, strašné byly ty divné kostky z dětské stavebnice v jinak vcelku pěkných kulisách a úplně nejhorší byla na jazyk si šlapající Magdalena Bičíková, která nás svým ušišlaným pipinkovským projevem mučila ještě v nejedné pohádce. Pokud tady vyjádřila přání nebýt víla, mohla rovnou dodat, že si přeje být terč.