Jezinka.Jezinka

Proč se kočky a psi nemají rádi. Příběhů na toto téma je mnoho a vždycky z toho vypadne jediné - protože kočky jsou škodolibá, zlá a krutá sebranka, která škodí, kde může a nakonec i tam, kde nemůže. Kromě Modroočka a Mikeše tahle pakáž přináší jen problémy, že jo, Alíku?

Víla Čapulka byla sladká a svou líbezností jistě představuje nesplněný sen nejednoho trpaslíka. Jistě se najde i nejeden sameček, který by bral tu Andulu a třeba i na fyzickou práci sáhl, kdyby mu to Andulu mělo přihrát do života. Stejně tak jistě se tu najde nejeden, kdo by, jako bača a starý trpaslík Jeduna, bral ty ovce, což je fakt, který jitří mou živou představivost a dost mě děsí.

Zatímco v našich krajích je v kouzelném pytli obušek, na chladném severu mají pytle naditější a mají v nich kde co, kde koho a tak vůbec. Podle toho, co se do pytle vešlo, je to evidentně pytel kouzelníka Pokustóna, i když v něm nebydlí dva králíci. Vlastně houby víme, kdo tam bydlí nebo nebydlí, ale snad by králíkům neházeli na hlavu sýr a chleba, případně krále s královnou. Princezna a Šedivák vedle sebe vypadají jako sourozenci, nejspíš to je tím, že chodí ke stejnému kadeřníkovi a šijí u stejného kostyméra. Opravdu velké plus, a nejmíň jednu hvězdu navíc, si tahle pohádka vyslouží u dospělých za postelový dialog královského páru.

"Andulo, pomoz, těsto tady dělá věci, co těsto dělat nemá, Andulo, jeden z tvých asi pěti sourozenců tu sebou mlátí o zem, další nespí a ještě jiný se snaží naštípat dříví tupou stranou sekery." Pan otec se opírá o plot a skučí, že kdo mu opraví střechu. Do toho pobíhá rozverně pološílená Andula s úhledně spleteným copem a rozcuchanou ofinou, vede nepříjemným skojíkavým hlasem Veroniky Freimanové bodré řečí a vůbec potvrzuje to, co je tu nazýváno potrhlostí. Celé to je o tom, že Andula potřebovala jen najít šikovnou podnikatelskou příležitost, aby ukázala, co v ní je a zbohatla, a to zas potřebovala k tomu, aby mohla vést k morálním výšinám chlapíka, za kterého se rozhodla provdat. Nevím, zda to byly zrovna výšiny, kam ho přivedla, ale k tomu oltáři ho dovlekla.

Vážení, tady to Krakonoš těžce pohnojil. Chytrá a tvůrčí Dontovka dokázala trest využít ve svůj prospěch a Krakonoš to ve snaze o nápravu pohnojil zas. Pak se řekne, že neštěstí nechodí po horách. Snad to tím, jak to nakonec rozťal, nepohnojil i potřetí, když už v dané souvislosti pokazil, na co okem zasvítil.

Krást se nemá, ta proměna na strašáka by byla dobrá, nebo aspoň kdyby se zlodějům z kapes sypala sláma. A jsou tam veverky!

Princezna Sněhová vločka nesmí na slunce a divák si po chvíli přeje, aby umřela na nedostatek vitamínu D, nebo aby si srazila vaz pádem na špatně osvětleném schodišti. Paní Termerová není v téhle pohádce královna, ale podivná huhlavá osoba z rozcestí, navlečená ve škaredých šatech, říkající plytké nesmysly. Princezna je roztomilá, ale její verbální projev mě popuzoval formou i obsahem, za který princezna pohříchu nemohla. Ještě že byla princezna aspoň hezká. Zahradník byl to samé v bledě modrém, kdyby jen nyvě hleděl a mlčel, působil by lépe. Ani si nezkoušejte představit míru trapnosti milostného dialogu těch dvou. Shodně s ostatními komentujícími vyzdvihuji výkon pana Preisse. Co by to bylo za smutný svět, kdyby ani na něj už nebyl spoleh.

Jeden z nejhezčích princů našich pohádek se vydá pátrat po zlodějském ptáku Ohniváku a skončí s princeznou Rusovláskou, která je trochu škodolibá, trochu přemoudřelá a není ani trochu rusovlasá. Jako dítě jsem měla ráda hlavně tu lišku a vůbec nevadí, že je to jen loutka. Okouzlující jsou i oba králové, zejména Sudivoj čtyřiadvacátý věčně na rybách s korunou na větvi. Mít já doma jako potomka Rusovlásku, taky asi risknu spíš chronický zánět ledvin z podchlazení u řeky.

"Mám zlatý copánek. Už ho zase nemám. Ale zachráním prince. Nemůžu ho zachránit bez copánku. Vyměním copánek za něco onačejšího. S výměnou jsem se sekla, chci zlatý copánek." Nějak mě tenhle dojímavý příběh o nablblé blondýnce za srdce nevzal. Ze všech postav mi jako nejsympatičtější vychází Anuščin narozeninový chodský koláč.

Jedinečná příležitost vidět Radka Brzobohatého (kdyby rozdával šperky tak, jako tady, byl by spíš brzy chudý) vyskakovat z vody jak Paní Jezera v Excaliburu. Taky chodí po hladině jako Ježíš a vůbec je velmi mystický a zelený. Prsten, který může pomáhat a škodit, pochopitelně pomáhá i škodí, kdyby mohl vařit, určitě napáchá celou hostinu. Pro dospělého diváka bude nejzajímavější a k zamyšlení zpracování dvou podob lásky, sladkobolně romantická (v závěru se stává uvěřitelnou tím, že je odpouštějící) a láska obětavá a pečující. Děti asi zrovna tohle neocení, ale holčičky si užijí krásné šaty rozmařilé kupcové a kluci ... marně přemýšlím, ale tak asi to žonglování s loučemi. Jak tahle pohádka mohla zapadnout jak prsten do řeky?