Mefistofelle

Kdo z nás, narozených v 80. letech, tohle nežral... Na to, že už se touhle dobou jedná o starší film, tak je to i z pohledu dnešního diváka velmi obstojně natočené a příběhově velmi poutavé. I ty triky pořád plní svůj účel a nevypadají uměle. P.S.: Když jsme to jako děcka zhlédli, započala se tím tvořit moje a bráchova rozsáhla sbírka dinosaurů, která svého času dosahovala slušných rozměrů:).

Jeden bod je za Al Pacina, druhý za Keanu Reevese a Charlize Theron, třetí je za příběh, čtvrtý za atmosféru... a pátý je za to, že jako celek to prakticky nemá chybu:). Ďáblův advokát je perfektní po všech směrech a nemůžu si vzpomenout na nic, co bych filmu dokázala vytknout.

Výtvarně i přiběhově zcela výjimečné anime, které mě uchvátilo hned v prvním minutách a až do konce nepustilo. Bizarní postavičky, sympatický hlavní hrdina na mechanickém oři, drsňáčtí lovci upírů (ty mám z celého filmu snad nejradši), suproví záporáci a krásná dívka v nesnázích... tohle je mix, který dohromady vytvořil velmi poutavý příběh s prvky hororu, romantiky i akce. Přihoďme k tomu výbornou hudbu a vysokou kvalitu animace a máme něco, co si těch pět hvězdiček skutečně zaslouží.

Nebýt Aronofskyho Requiem za Sen, hodnotila bych tento snímek jako nejlepší film na téma drogové závislosti. Příběh původně nevinné dvanáctileté Christiane, ze které se vlivem její narůstající závislosti na heroinu stává naprostá troska, je založen na realitě a právě to jej činí ještě poutavějším. Detailní vyobrazení světa mladých feťáků se nepáře s žádným tabu a vše je nám servírováno pod nos se vší svou šokující pravdou. Všechno to, co se tehdejší komunistický režim snažil před lidmi i sám před sebou skrývat, se prostřednictvím knihy a potažmo i filmu dostalo na povrch a vyvolalo rozsáhlé diskuze po celém tehdejším Německu i jiných zemích, které měly za následek větší pozornost věnovanou dané problematice. A proto je dobře, že podobné filmy existují. Protože věci, které zobrazují, by se žádnému mladému člověku stát nikdy neměly. Tenhle film bych povinně promítala všem děckům, která by snad mylně získala dojem, že drogy nejsou zas tak nic špatného.

Tohle se bude hodně špatně komentovat... no, zkusím to. Za prvné: nic byť jenom vzdáleně podobného nejspíš NIKDY neuvidíte. Tohle je absolutní solitér, jediný zástupce svého druhu. Co dělá Begotten tak neskutečně specifickým a originálním filmem? Děj je redukován na jednotlivé záběry, které spolu zdánlivě nesouvisí, kamera použitá pro natočení snímku většinu času dává obraz, na kterém jen tak tak něco rozeznáte, nikdo nemluví a zvuky obecně jsou omezeny na minimum, nic zde nedává na první pohled smysl a vše pochopíte a zároveň i nepochopíte až v momentě, kdy vidíte běžet závěrečné titulky. Zní to jako nuda? Ano, do určité míry je to pravda, ale jedná se o docela jiný typ nudy, který vás místo toho, abyste film vypnuli, nutí, abyste se dívali dál zatímco si říkáte, že na téhle perverznosti přeci musí být něco víc. Já vím, trochu to nedává smysl, ale v momentě, kdy se na to podíváte, tak mě snad pochopíte... Dalším výrazným a stále se opakujícím prvkem je násilí a syrová brutalita. Už jenom začátek, kde "kdosi" páchá sebevraždu, včetně fyziologických detailů toho, co se po smrti s tělem děje, je dechvyrážející. A v podobném duchu se pokračuje dál v rámci bezútěšné, dokonale pusté krajiny. Stručně řečeno je Begotten bezpochyby jedno z nejavantgardnějších děl současnosti. Svou absurdností předčí i jeden z mých nejoblíbenějších industriálně-psychedelických snímků Tetsuo, o kterém jsem si po dlouhou dobu myslela, že v surreálnosti spojené s brutalitou jednoznačně vede. Jediné mínus, které bych na filmu viděla, je to, že stopáž je na tento počin až moc dlouhá.

Když jsem toto shlédla poprvé, koukala jsem po škončení filmu ještě asi dalších 5 minut s otevřenou hubou na obrazovku a můj jediný pocit, který jsem v ten moment měla, byl se dal vyjádřit takto: !!!!!!!!!!!!! :). Málokdo umí na člověka tak niterně zapůsobit jako Darren Aronofsky. Sledujeme postupný propad hlavních postav, až na jednoho všech drogově závislých, do temnot závislosti a jejích důsledků. Detailní kamerové záběry střídající se s dlouhými jednozáběrovými scénami, naprosto podmanivá hudba Clinta Mansella, psychedelie a zoufalství jsou mix, který z tohoto filmu dokázal udělat absolutní špičku a sesadit tak z trůnu filmů s drogovou tématikou až dosud kralující snímek My Děti ze Stanice Zoo. Reqiuem je něco, na co dlouho nezapomenete a co na vás dokáže zapůsobit pokaždé, když to vidíte, a Darrenu Aranofskymu za to skládám hlubokou poklonu.

Myslím, že spousta lidí se mnou bude souhlasit, že to, co dělá film tak výborným, je Kathy Bates, bez které by to rozhodně nebylo ono. Ona je totiž opravdu úžasná a její herecký kolega James Caan zůstává ve svém výkonu hluboko pod ní, i když se rozhodně nedá říct, že odvedl špatnou práci. Film se poměrně přesně drží knižní předlohy, což se i v případě jiných kingovských adaptací ukázalo jako nejlepší cesta k úspěchu. Beznaděj, kterou proživá hlavní hrdina, na vás dýchá doslova každou minutou a při závěru filmu jsem nemohla napětím skoro dýchat. Pro mě je Misery rozhodně jeden z nejlepších hororů/thrillerů, které kdy byly natočeny.

80. léta byla pro hnutí skinheads svým způsobem přelomová. A když do takové doby zasadili tvůrci filmu postavu malého kluka, který hledá sám sebe, vzniklo něco, co je alespoň pro mě jeden z nejnezapomenutelnějších filmů. Skinheadská partička, která vzala Shauna mezi sebe, právě prožívá krizi způsobenou z vězení se navrátivším Combem, který Shauna postaví před volbu mezi dvěma skinheadskými světy - tím klasickým a zcela novým, poněkud rasistickým.

Tenhle mini-seriál neváhám označit slovy NAPROSTÁ KLASIKA, protože jsem zatím nepotkala člověka, který by netušil o čem je řeč. Ty scénky jsou zkrátka nesmrtelné, vtipné a naprosto odlišné od čehokoli, co bylo do té doby natočeno. Akorát si myslím, že chudák Rovan Atkinson není moc nadšený z toho, že bude nejspíš do konce života spojován s jedinou, byť naprosto geniální, postavou.

Aronofsky už několikrát dokázal, že je režisérem, který umí točit kvalitní atmosférické filmy a Black Swan je dalším zářezem na jeho pomyslné pažbě nezapomenutelných filmů. Už jenom baletní prostředí, ve kterém se celý děj odehrává, bylo dobrou volbou díky své neokoukanosti. Aronofsky velice pomalu a plíživě rozjíždí psychologický thriller, který vám doslova vyrazí dech. Dočkáme se pár skoro hororových scén, výtečných hereckých výkonů a to vše je proložené Čajkovskiho podmanivou hudbou. Rozklad osobnosti hlavní hrdinky sledujeme tak zblízka jak jen to jde a téměř cítíme to co cítí ona. A posledních 40 minut filmu? Nic mě snad nikdy nedokázalo tak strhnout a upoutat jako tento naprosto famózní závěr. Myslím, že jsem neměla ani čas mrkat, jak mě to dokonale vtáhlo. Black Swan rozhodně není žádným odpočinkovým filmem a po jeho shlédnutí se budete cítit jako by se vaší hlavou prohnalo tornádo, což je něco, co zvládne jen minimum filmů. Nemůžu proto jinak než dát plné hodnocení.