dubinak

Nakonec ne až taková tragédie, jakou jsem čekala. Dokonce jsem se Sinister 2 vcelku dlouho vyhýbala, protože trailer byl jedním slovem příšerný. Nebyla to ta áčková kvalita, jakou jsme viděli v prvním díle, chyběla hutná, zvrácená, depresivní atmosféra, dobré lekačky a toho strašení tam bylo obecně dost málo. Ale videa byla na druhou stranu ucházející, nic mě tam neotravovalo a plusem byla i znepokojivá hudba a podmazy. Vytratilo se kouzlo dětských duchů a mohli být vybráni lepší herci, ale jak už jsem řekla, nic mě neotravovalo natolik abych to musela vyloženě pomluvit, takže nevidím důvod proč to nezařadit do těch lepších pokračování.

Česká klasika, která nikoho neurazí. Pár nesmrtelných hlášek zůstaly mnohým z nás v mysli až dodnes. Příběh už sice nemohl být jednodušší, ale na lidi to pořád funguje.

Tento film na mě působil asi jako horská dráha. V jednu chvíli jsem si říkala: Joo, super je to jako v knížce a ještě s dobrým nápadem. A v druhé chvíli: Nee, proč je to zbytečně komplikované a zkreslené? Tyto dvě nálady se mi střídaly celých těch 106 minut a doufala jsem, že se Osborne přikloní ve finále spíše k té první variantě. Bohužel ne. Knížka Malý princ mě poznamenala asi na celý život a myslím, že nejsem sama. Osborne ale hodně věcí vynechal a až moc věcí přidal. Potěšilo mě, že vložil do děje původní originální obrázky přímo z knihy, ale zklamalo mě, že udělal z celého pohádkového příběhu boj dobra proti zlu. Myslela jsem, že ve mně tento film zanechá stejně blažený pocit, jako když jsem poprvé dočetla knihu a polil mě vřelý pocit toho, jak není zapotřebí vytvářet dobré a zlé postavy k tomu, abyste měli skvělý příbeh. Osborne se do toho mírně zamotal, ale za první polovinu mu ty tři dám.

Podle zdejšího hodnocení pár dní po premiéře, jsem si mnula ruce, že bude konečně nějaká dobrá hororová komedie na mé oblíbené téma. K mému mírnému zklamání jsem dostala spíše až příliš fantasmagorickou komedii s temnou atmosférou, která mě ale nedokázala dostatečně uzemnit. Naopak jsem se přistihla, že jsem trochu znuděná. První brilantní scéna mě vážně skvěle navnadila na Vánoce, ale postupem času je příběh čím dál rozpačitější. Našlo se tam pár vtipných hlášek, ale jako horor to na mě nefungovalo.

The Fountain jsem oddalovala, jak jen to šlo a dělala jsem chybu. Podle popisu to na mě působilo jako zmatená romantická sci-fi slátanina, kterou nemůžu nikdy pochopit. Během projekce se můj názor rychle změnil. Až tak nepochopitelné to nakonec nebylo. Naopak, Aronofsky dokázal vše krásně spojit, objasnit a rozuzlit a mně už nezbývalo nic jiného, než se utápět v slzách nad osudem manželského páru, který stvořili snad ti nejlepší herci, kteří ho stvořit mohli. Takhle jsem nebrečela ani u Titanicu, ten je proti tomuhle pohádka pro děti. Dalším neuvěřitelným elementem byla hudba, která mě už jen zmačkala do malé kuličky a odhodila do rohu pokoje. Skutečně, dlouho jsem silnější film neviděla.

Škoda, že jsem na poslední díl narazila jako první a zatím neměla šanci vidět pohled na situaci zvlášť od každého. Pro mě bylo toto citlivé téma podáno až příliš citlivě, afektovaně, nepřiměřeně a otravně. Herecké výkony byly samozřejmě super, ale ten námět byl vyloženě přeslazená, přeceněná ždímačka, která se ve mně snažila vyvolat tolik emocí až nevyvolala vůbec žádnou. Zhlédla jsem tento film nezaujatě a nestranně a neměla jsem z toho zhola nic. Hrozně mě štvaly ty věčné raněné pohledy Jessicy Chastain, jak si dělá sama ze vztahu i z života prapodivné peklo a v podstatě to pro mě byla docela zkouška trpělivosti, protože přesně tyto typy filmů já absolutně sabotuji, ale předem jim tu šanci dám. Ned Benson je ale asi destruktivní člověk a proto tento jeho film působil hlavně strašlivě přehraně a neuvěřitelně rádoby depresivní. A to na mě prostě nezabírá.

The Wicker Man si diváky získá asi hlavně mysterióznem, tajemnem a znepokojující atmosférou vytvořenou zfanatizovaným obyvatelstvem podezřelého ostrova. Zvláštní roli zde hrály i poněkud zvrhlé hudební scény, které se mi tam v první vteřině nezamlouvaly, ale ve druhé už jsem si to bez nich nedokázala představit. Předvedou se nám zde i výborní herci s ještě výbornějším typickým přehnaným britským akcentem, který můj zážitek ještě více posiloval. Pro tento film nemám ani moc slov. Nadchl mě snad ve všech směrech, především svou nesmírnou originalitou a zakomponovanou perverzností. Remake jsem neviděla a ani si jím nechci kazit dojem. Za mě jednoznačně pětihvězdičková záležitost.

Mělo to být epic final a k mému šíleně obrovskému zklamání to byl jen další podivný díl Hunger Games. Od prvního dílu mi na této sáze něco smrdělo. Třetí díl mě ale dokázal dostatečě navnadit na konečný čtvrtý díl. Trailer byl absolutně bez chybičky, na kino projekci jsem se těšila jako malé dítě. Bohužel, nedostala jsem skoro nic k ukojení svých filmových chuťových buněk. Ač se mi to píše špatně, akce stála za starou belu. Jediné, co bylo na tomto díle stoprocentně zapamatovatelné pro mě byla scéna s podzemními monstry, která by mohla konkurovat lecjakému monster hororu. Tam se Lawrence opravdu vytáhl a v tu chvíli jsem přemýšlela, jestli by pro něj toto odvětví nebylo trochu vděčnější. Já na té sedačce pořád seděla a říkala si: Tak kdy příjde ta finálová bitva? Kdy už příjde? Odpověd na mojí otázku zněla: Nikdy. Za celých 135 minut jsem se žádné epické bitvy nedočkala. Naopak mi tam spoustu věcí nedávalo moc smysl, občas se objevily docela absurdní zvraty a konec byl absolutně časově přepálený a klišovitý jako ještě v žádném blockbusteru. Jen jednou se mi povedlo dát alespoň jednomu dílu HG čtyři hvědy a doufala jsem, že poslední díl toto prokletí rozlomí. Čekala jsem na filmový orgasmus, který nepřicházel. Ze sálu jsem odcházela neuspokojená, jako ještě nikdy.

The Medusa Touch je výborný sedmdesátkový mysteriózní film, který diváka upoutá na svou dobu velice význačným a originálním dějem. Stopáž mi utekla jako voda, škoda jen velkého množství flashbacků, které se zezačátku špatně rozeznávaly od přítomnosti. Po krátkém zmatku ale začalo vše zapadat do sebe a Gold mi tak naservíroval velmi nečekaný paranormální zážitek. Po celou dobu na mě působilo tajemno, nejistota a mrazivo, konečná katastrofická scéna byla navíc skvěle a přesvědčivě zpracována a to tak přispělo k mému vysokému hodnocení.

Když si chcete v kině vážně zarelaxovat, Berani jsou ta nejsprávnější volba. Islandské drama s prvky opatrného, funkčního humoru v takto atraktivních exteriérech je vážně vzácný zážitek, už jen díky netradičnímu scénáři o dvou bratrech, kteří prahnou láskou k ovcím, ale ne však jeden k druhému. Příběh obohacuje sušší humor, který celou stopáž funguje na jedničku a nemůže nikoho urazit. Spíš diváka upřímně zahřeje u srdce a pobaví, jak vážně se u něj dva bratři tváří. Pomalé tempo mi vůbec nevadilo, naopak jsem chtěla, aby to ještě dál pokračovalo. Finální dojemná scéna potom diváka už jen definitivně vyždíme a sebere mu všechen ten pocit klidu, který doteď díky výbornému, upřímnému a vtipnému scénáři měl.