dubinak

1. série: Santa Clarita Diet je seriál pro nenáročné diváky, kteří stojí o pobavení a nějaké to malé zhnusení. Většina dílů je spíše průměrných, ale některé z nich jsou opravdu vtipné. Jinak se jedná spíše o absolutně zapomenutelný seriál, protože ani herecké výkony nejsou zrovna na Oscara. Potěší ale stopáž a myslím, že kdo chce opravdový oddych, tady ho najde. Druhou sérii budu sledovat, ale třetí by se asi už točit nemusela.

V úvodu bych chtěla říct, že se mi strašně líbí komentář a konstruktivní kritika J*A*S*M*. Já byla z celého toho boomu kolem tohoto hororu jak na trní a spěchala jsem do kina jak bába do Kaufu. Myslím, že chvála i výčitky zde byly všechny řečeny a tak řeknu jen moje nejdůležitější poznatky a dojmy. Začátek je totálně stoprocentní návnada na kteréhokoliv diváka, ať se vám to líbí nebo ne, po úvodní scéně prostě budete chtít vědět, co se bude dít dál. To by bylo odškrtnuto. Seznámení s rodinnou situací a postavami je taky super, vlastně mi ani nevadilo, že se tam fakt z 95% nemluví, protože někdy je zahlcený scénář možná i na škodu. John Krasinski se postupem stopáže začal jevit nejen jako dobrý herec, ale i jako velmi dobrý režisér. Díky jeho talentu příběh nastiňuje s velkou ladností, sympatiemi, empatií k postavám a co je nejdůležitější, dokáže scény napnout tak, že se bojíte, že fakt uslyšíte velkou ránu. Když se zaměřím na monstra, byla, řekněme, povedená, konkrétní představu jsem předem neměla, takže zklamaná asi nejsem. Co je ale hlavním činitelem mého vysokého hodnocení? Určitě řemeslná stránka. Sorry jako, ale na to, že je Krasinski ještě téměř v režisérských dupačkách za jeho výkon by se nemusel stydět ani sám Ridley Scott. Tento dlouho očekávaný horůrek bych mohla chválit do alelůja, protože v podstatě má všechno, co od dobrého hororu čekáte a vyžadujete. Navíc herecké výkony mu hrály taktéž do karet. Po projekci jsme se ale shodli, že ačkoliv bylo všechno skvělý a nezklamalo nás to, je to na pět hvězd? Přesto, že byl využit nový motiv, a to motiv široširého ticha a němoty, vlastně jsme tohle stejně určitě už někde viděli. Takže čtyři s nataženou rukou k pěti hvězdám.

Tak tohle epické lákadlo alias všichni super hrdinové, co jsme kde dokázali vyškrábat, jsem si nemohla nechat ujít. Jak já o sobě furt tvrdím, nejsem Marvel fanda skoro vůbec a jediné, co mě dokáže trochu vzrušit jsou X-Meni, jinak na ostatní filmy tohoto druhu koukám s krajním nezájmem, možná jen proto, abych si rozšířila tématiku se skupinkami lidí holdujícími tomuto žánru. V zápalu. který na mě trochu přenesl Captain America svým božským zjevem a Peter Quill svými neprůstřelnými hláškami musím říct, že jsem se bavila velice obstojně, avšak 149 minut dlouhá stopáž se neobejde bez určitých momentů, které prostě nemusely být. Avšak na obhajobu tvůrců zdůrazním, že, přesto, že už jsem nevěděla jak si na tu prdel sednout, když začaly běžet závěrečné titulky, uznala jsem, že to příjemně uteklo a k finále jsem se prokousala vcelku bez úhony. Když se vrátím k té invazi pohledných Amíků (a vlastně i Afričanů) se superschopnostmi, líbilo se mi, jak byl děj rozdělen mezi malé skupinky, ve kterých se bojovalo pokaždé trochu jinak a zkrátka Infinity War ani neměla moc šancí diváka nudit, protože rozmanitost interiérů a exteriérů sahala do nevídaných končin a když ještě budu chtít přihodit nějaké to plus, k mému překvapení se mi zalíbil Doctor Strange, protože kdo nemá rád kouzelníky...že jo. Na druhou stranu, když si budu chtít trochu odplivnout, ten Spiderman fakt nemusel být. Nevím proč, ale poslední dobou mívám k některým postávám a i hercům bezdůvodnou averzi a tohle je jeden z těch případů, pardon. Závěr mohl být asi o něco epičtější, ale když to má mít pokračování, co bychom chtěli víc. Abych shrnula tento zvratek, který vlastně nemá žádnou odbornou ani uměleckou hodnotu, obdarovávám Avengers: Infinity War čtyřmi velkými hvězdičkami od srdíčka, protože si přece musím nechat rezervu, až výjde zase za sto let druhá část.

USS Callister: Tak a máme tu další dávku tohoto čím dál známějšího britského seriálu, který se umí velmi rychle dostat pod kůži. A první díl nabízí velmi rozmanitý příběh, jež zřejmě udělá radost fanouškům Star Treku a který můžete pojmout v podstatě jako film. Já nemůžu říct, že mě tento díl nebavil, nicméně nebyl to můj cup of tea. Každopádně jako nadprůměrný rozjezd mě to spolehlivě nalákalo na další díly. 70% Arkangel: Tak tady se začíná už trošičku průměrovatět. A co víc, docela mě tento díl evokoval na již viděný, velmi podobný třetí díl první série, kde si postavy mohly zpětně pustit svoje vzpomínky. Tady je ten námět malinko odlišný, ale hraje na známou strunu. O matce, která špehuje pomocí této technologie svojí dceru i v těch nejprivátnějších situacích. 60% Crocodile: Sice jsem ještě nepřišla na to, proč se tato epizoda jmenuje Crocodile, nicméně je to ta nejsilnější z celé této série. A zase musím konstatovat, že námět je na velmi podobné bázi jako předešlý Arkangel a díl z první série, tady se ale tlačí na pilu úplně v jiných rozměrech a celá záležitost kolem zabití z nedbalosti a následné žití s černým svědomým vám pěkně proždímá emoce. Pecka díl. 90% Hang the DJ: Překvapivě ne tak dramatické, jak by se mohlo čekat, ale spíše humorné, přímočaré a můžu říct i originální. O tom, jak vám vymoženosti budoucího světa pomohou najít spřízněnou duši na zbytek vašeho života. Skvělý highlight této série. 80% Metalhead: Tak mé nadšení rychle klesá. A máme tu nejhorší díl čtvrté řady. Za prvé) je to kravina, za druhé) je to totální nuda, za třetí) hlavní postava je úplně nemožná, za čtvrté) nemá to pointu nejmenší hodnoty a za páté) je to natočené velmi povrchově, bez nasvětlení jakýchkoliv okolností a bez jakékoliv snahy. Akorát sledujeme útěk hlavní hrdinky před ocelovými psy (?). 40% Black Museum: Pro mě dost rozpačitá epizoda, která mě svoji první polovinou bavila, nýbrž ve druhé polovině už mi připadala, že si hraje na něco co není. A možná mi jen úplně ke konci nesedl ten scénář, ale spíš mi přišel otravný. Zároveň ale musím uznat, že tento díl nejlépe uměl vygradovat situaci a diváka napnout. Bohužel pro mě ten závěr nějak moc vyšuměl. Závěr: Čtvrtá řada není tak rozmanitá jako řada třetí a nenabízí tolik originálních nápadů. Většina dílů se soustředí na ověřené scénáře a jenom přidává něco nového, takže nejlepší série to není, ale spokojená jsem určitě.

Přes určitou nechuť jsem se do tohohle snímku ponořila hlavně kvůli tomu, abych se seznámila s postavami vzhledem k tomu, že jsem se chystala na poslední Avengery. A k mému překvapení mě tahle vtipná, odlehčená záležitost vcelku rychle vcucla. Bavil mě svižný spád příběhu, netlačí se na pilu co se vážnosti týče, prostě je to jen taková blbůstka pro pobavení. Bavilo mě hlavně prostředí a pestré herecké obsazení. Vlastně nelituji, že jsem se do toho donutila, nicméně že by to pro mě byla nějaká kultovní věc, to se taky říct nedá.

Tak opravdu jsem čekala, že mi tento snímek bude sedět trochu víc. Popravdě ani nevím, co bych k němu řekla. Vypadalo to, že to bude slibné, surové téma, které je bohužel dost aktuální a že si z něho odnesu smutné myšlenky, bohužel to ve mně až takovou stopu nezanechalo. Vzhledem k tomu, že se ženská režie rozhodla v zásadě nic neukazovat a nechat to spíše na divákovi, v podstatě to můžeme číst většinou jen z Joaquinovy tváře, popřípadně nám k domýšlení pomůže drásavá hudba, tak to pro mě bylo trochu málo. Ač jsem tento snímek brala jako artový a vizuál můžu pochválit, nic moc si něj neodnáším.

Guy Ritchie je mistr obrazu a střihu a opět nás přesvědčuje o tom, že jeho styl režie je nenapodobitelný. A přesto, že je Král Artuš svým zpracováním velmi velmi kontroverzní a pro tradiční diváky historických příběhů může být těžko stravitelný, ještě k tomu, když si Ritchie vlastně děla, co se mu zachce a míchá žánry hlava nehlava, je to něčím v podstatě moc dobré a překvapivé. Ritchie navíc aplikuje svůj humor i tam, kde byste to nečekali a ve většině případů to funguje. Vizuálně je to také naprostá paráda, dobové kostýmy jsem obdivovala jako nikdy předtím, hudba, efekty i prostředí obecně bylo prostě dokonale vypilované, takže v průběhu sledování jsem snad nezaregistrovala jediný problém. Důvod proč nedávám pět hvězd je asi takový, že do srdce mě Král Artuš nezasáhl a příběhově mi to asi nezůstane v paměti navždy, jinak řemeslně to bylo bezchybné.

Jak já tady pořád tvrdím, Jennifer je hodna už jenom velkých hlavních rolí a ani nevím, proč jsem Joy tak dlouho oddalovala, protože se mi na to koukalo velice dobře a byla to jedna z těch projekcí, která šla úplně jako po másle. Jennifer je v tomto svém charakteru velmi přesvědčivá, přirozené hraní "obyčejných" postav jí jde prostě nejlíp a díky ní jsem se těšila na každou další minutu. Navíc příběh je docela zajímavý, zábavný, ale i dojemný, takže rozhodně dostanete celou škálu pocitů, které od dramatu vyžadujete. Také se dále přesvědčuji, že Édgar Ramirez je vlastně velmi dobrý herec. A i když Joy není žádné převratné životopisné drama, kterých by tu nebylo spousty a každý ho asi neocení tak, jako já, pro mě to byla velmi příjemná záležitost.

Norské, řekněme až baladicky pochmurné drama o příběhu malého Aslaka, který se vydává na cestu po atmosférckých lesích a spíše než příběh se řeší nálada a pocity postav. Vizuálně je to velmi nadprůměrná záležitost, záběry na lesy a přírodu vyvolávají pocit klidu a zároveň nejistoty, bohužel musím Valley of Shadows přiřadit do sekce filmů, na které asi velmi brzo zapomenu, protože příběhová složka je opravdu nulová a v podstatě se jedná jen o zobrazení tamní přírody. Což kdybych chtěla účelně, raději si pustím dokument o severských zemích. Takže vizuálně paráda, filmově velmi slabá látka. Na doporučení to za mě není.

Navštíveno v rámci Festivalu Otrlého diváka a vzhledem k tomu, že FOD tým před projekcí tvrdil, že je to opravdu bizár a člověk by si řekl, že Číňané museli stroprocentně na něčem jet, musím konstatovat a řeknu, že jsem viděla už šílenější věci. Nicméně jako atypická popcornová zábava to posloužilo velmi dobře, přestože jsem si nebyla vždycky úplně jistá, jestli ten humor chápu dobře, nebo jestli to vůbec má být vtipné. Efekty byly šíleně laciné, ale naprosto splnily svůj účel a tentokrát mi to vlastně přišlo jako účelná součást celého tohoto projektu. Samozřejmě, jak už tu bylo od několika lidí zmíněno, největší zážitek byla scéna, kde se nahání a bojuje kočka se psem, což byla docela raritní záležitost a navíc neskutečně dlouhá, takže už jenom obdiv nad časem stráveným pouze na této scéně. Festival otrlého diváka 2018