lamps

Moc nechápu ty připomínky, že je to na Soderberghovy poměry jenom jednohubka a rádoby variace na Hitchcocka. KIMI je konceptuálně suverénní žánrovka, v níž chytrý tvůrce skvěle zpřítomňuje venkovní hrozby pro hrdinku trpící agorafobií a všechny stylistické volby smysluplně podřizuje vyprávění. V krátké stopáži šlape jak hodinky a ve správný čas zužitkovává každý motiv. Film od srdce a od člověka, jenž ví, o čem a jak chce vyprávět. A to fakt není samozřejmost. 85 %

Já vám nevím.. Emocionálně mě to lízlo, ale rozhodně nijak nerozebralo. Jenže - ač si rád počkám na další vývoj a zpětně třeba změním názor - absolutně mi nepřijde, že tohle je účinný a vhodný způsob, jak vyprávět tenhle v jádru hrozně primitivní videoherní děj. Nejvíc mě bavila Billova konstrukce uzavřeného světa, s nimž se ale následně skoro nepracovalo. Desítky let si žili v harmonii, než Joel předpověděl nájezdy gangů, k němuž posléze jedinkrát došlo.. a pak zase klid. Návaznost na hlavní linii strašně tendenční, byť rozumím nynější psychické motivaci Joela po přečtení dopisu. Jak říkám, uvidím po zhlédnutí celé řady, ale začínám si myslet, že tu tvůrci mermomocí dělají z prdu kuličku a vydávají to za Raffaelo. Zatím se ukazuje leda to, že tahle postapo schémata se vyčerpala - tímhle stylem by bylo vhodno adaptovat spíš příběhový kaleidoskop Světové války Z.

Horor pro  generaci TikToku, který mě na konci nejvíc odrovnal tím, že je to vlastně odvar z Vetřelců (1986), kde místo vesmírného monstra stojí futuristická panenka, dospělá hrdinka se učí být matkou a malé děvčátko je v součtu největší badass. Plus kritika marketingového šílenství, které žene technologie proti lidstvu s využitím emočního nátlaku. Pobavil jsem se, ale přijde mi paradoxní, že je to právě takový spotřební a uchvátaný produkt využívající moderní trendy, před kterým to vlastně varuje

Říkám si, že přesně takhle se musí cítit každá dívka, s níž se ve vší počestnosti snažím navázat kontakt - raději by si usekla prsty a hodila mi je na práh, než aby mi soustavně odpovídala. McDonaghova novinka si opět vytírá zadek s hollywoodskými klišé a servíruje další vypečenou vztahovku o lidech odtržených od civilizačního “normálu”, která střídá vtipné a bizarní scény s tragickými ve vyváženém rytmu. Je o bezbřehé osamělosti těch lidí, kteří se pro takový život sami rozhodli, stejně jako těch, co v ní vězí nedobrovolně. O morálně čistém a naivním versus skeptickém vidění světa. A o tom, že se dřív nebo později prolnou. Žádný zvrat mě tentokrát neuzemnil a postava staré věštkyně mi přišla trochu zbytečná, ale přemýšlet o filmu nějaký čas určitě budu. Jen ještě nevím, jestli díky celkovému vyznění, nebo jen zásluhou dílčích scén a hereckých výkonů.

Christmas home invasion creature feature černá komedie s vynikající zasněženou kulisou. Dougherty splácal německý folklór a americké žánrové tradice do dostatečně zábavného mixu, v němž se požírají děti a titulní čertisko se díky pozdnímu nástupu neomrzí. Formální šikovnost, dobří herci a nenásilné filmové reference někdy ke spokojenost zkrátka stačí. Hlavně o těch Vánocích. 70 %

Několik záběrů připomnělo drahou videohru a nemohu se rozhodnout, jak se mi vlastně líbilo 3D - na jednu stranu je pohlcující, ale současně příliš vede naši pozornost přeostřováním a brání si vychutnávat velké celky s mnoha plány akce. Jinak bez výtek. Jednička měla větší akci, dvojka má lépe zauzlované vztahy mezi postavami a ještě prohlubuje transcendentní napojení na fikční svět, který před očima rozkvétá v nádheře přesahující ta nejvyšší očekávání. Takhle se vypráví a oslňuje obrazem. Baví mě Pandora a její poznávání navázané na nevinnou dětskou zvídavost, baví mě pozměněné eko-poselství i technologické megalomanství, které nám zajištuje opravdu bezprecedentní pohlcení filmem. Tady se tvoří budoucnost kinematografie a nezapomíná se přitom na příběh, který mi osobně přišel o dost jiný a intimnější než minule. A už se nemohu dočkat, kam se Quaritchův (opět nejlepší postava) syndrom slepého dobývání a osobní msty překlene příště.

Moc příjemné. Fantasy ze staré školy z ranku Princezny Nevěsty s nosným světem a tradičním Lucasovským námětem o nepravděpodobném hrdinovi - spasiteli. Scenérie jsou místy nádherné a nezdá se mi, že by Howard za kamerou jen dohlížel na správný úhel kamery, aby záběr pojal všechny sebestředné triky. Často praktické efekty naopak i díky zručné režii nikdy nezpomalují vyprávění a výstupy všech nadpřirozených tvorů, které postavy předesílají v dialogu na začátku výpravy, mají vždy specifické kouzlo. Herecky to táhne nejen sympatický Warwick Davis, ale hlavně Val Kilmer s jeho břitkým jazykem a ultraromantickými frázemi - je to sice blbec, ale charisma měl na rozhazování. Nebýt statičtějšího finále, které se zdaleka nevyrovná groteskní a přitom i strašidelné pasáži s drakem a trolly, dával bych plný počet. Tou žánrovou hravostí a poctivostí si mě to podmanilo.

Je to teda šíleně dlouhé a nesvázané snad žádnými pravidly fikčního světa, který stojí někde na pomezí realistického, mytologického, komiksového a žánrového. Terrifier 2 ale zasluhuje metál nejen za násilí, kdy zdejší zloduch své oběti doslova zničí, nýbrž i za extrémní podchycení konceptu, který odstartoval už první Halloween. Art the Clown, evidentně nadpřirozená bytost, chodí o Halloweenu po městě, všichni ho mají za magora v masce (za magora v masce brutálního vraha, který se stal po událostech jedničky trochu celebritou) a nikdo se nepozastaví nad tím, že si jde pro koledu jako každý hravý jinoch. Jenže Art si hraje trochu jinak a Damien Leone hlavně v prostřední části inscenuje neuvěřitelně cheesy scény, které bych nazval vrcholem černohumorného hororu. Jde o úplné splynutí folklórního (potažmo žánrového) mýtu s kostýmem, který jej v hororech vlastně reprezentuje falešně - místo aby kostým mystickou identitu stvořil, tak ji pouze zakrývá a dovoluje ji bez povšimnutí páchat strašná zvěrstva. Takový vztah k popkultuře prostupuje celým filmem, v němž hrdinka pro změnu povstane právě díky vlastnoručně vyrobenému kostýmu. Terrifier 2 není moc dobrý v kontextu tempa, ale skvěle vychytal společenskou fascinaci tím, co děsivého se může za sváteční fasádou Halloweenu či jiných duchovních tradic skrývat. A Halloween i jiné hororové série k tomu nepotřebuje papouškovat, nýbrž buduje originální svět a klišé transformuje do moderní vývojové linie grindhouse hororů. Úžasné finanční výsledky z USA ostatně hovoří za vše. 70 %

Hravé, ale bez koulí a pořádného vyústění. Peele se zase tváří, že hromadí veškerý důvtip světa pro strhující finále, jenže v součtu jen trpělivě škádlí a netne do živého. Podnětů se sešla spousta a hlavně navázání na dějiny filmového záznamu a jeho reprezentativní či mediální funkci cením, leč značně větší požitek jsem měl z mysterióznějších a přitom přízemnějších Znamení..

Emmerichovsky uchopené, kaiju inspirované katastrofické koncepty miluji, ale Trol mě vyjma nadějné první poloviny hodně zklamal. Zatímco v úvodu mě klišé napojené na norskou pohádkovou mytologii dost bavily, postupně se příběh rozbředl do tak okatě vykrádaných a bohužel i nudných linek a sekvencí, že mi skoro zkameněl mozek. Výprava je sice slušná a Trol má charisma, jenže Uthaug své tvůrčí charisma poztrácel někde mezi triviální blockbusterovou poctou a neškodnou alegorií o zlých lidech a dvou hodných lidech. Raději prosím něco dalšího od Rolanda. 50 %