lamps

Svérázný vykonavatel boží spravedlnosti se po sedmileté odmlce vrací v docela rutinním sequelu, na němž je nejvíce sympatické to, s jakým elánem a ambicemi recykluje vše dříve viděné včetně důrazu na závěrečnou pointu, která dosavadní průběh syžetu obrací nikoli na hlavu, ale doslova vnitřnostmi ven. Na rozdíl od otřesně překombinované trojky, u níž jsem raději se sérií skoncoval, tahle epizodka docela dává smysl a poslední sekvence přepisuje fabuli filmu způsobem, proti němuž jsem vůbec nic nenamítal a který logiku vyprávění posouvá tentokrát na přijatelnou žánrovou úroveň. Aby se ale dosáhlo alespoň částečně úrovně prvního dílu, nesmělo by být tempo zpočátku tak ospalé, postavy jednotvárné od prvních scén a násilí tak nereálné a nepříliš odvážné. A ten vševědoucí vrah a narativ založený víceméně na sérii náhod (byť tentokrát narovnaný pointou), to už je vyloženě na pěst.. 55%

Na jednom konci spektra násilí v kinematografii máme Večerníčka a na tom druhém ....... ehm, Tokyo Gore Police. Viděl jsem filmy jako Ichy The Killer a dávno zastávám názor, že řada japonských filmařů jsou úchylná a zvrácená hovada odkojená na softpornu, ale tohle je teprve šmakózní krvavá haluz par excellence. Příběh má být jakousi sociální kritikou a parodií očekávaných vyprávěcích postupů, což ale vůbec nikoho nezajímá a do popředí se cpe pouze nezřízená brutalita a morbidní nadsázka. Byť Nišimura vykrádá, co může, činí tak z ryzí lásky ke slavným dílům Verhoevena, Cronenberga a spol, a co víc, občas přijde s opravdu pikantním a zábavným nápadem. Většinou se ale jen docela nudně seká, hryže, střílí, řeže a trhá, a ve chvílích, kdy chce snímek zabrnkat na civilnější a vážnější notu, působí to stejně směšně jako chlapík střílející ze zmutovaného penisu. Že je to celkově retardovaná zhovadilost na entou s příšernými dialogy a humorem pro lehce duševně choré, o tom nelze pochybovat, ale za těch několik skvělých gore momentů a agresivní soundtrack nemůžu dát méně než 2*. Chce to být guilty pleasure, a pokud si divák při sledování obhájí vlastní pokleslost, je to skutečně větší sranda než Planeta teror od Rodrigueze. Měl jsem zvláštní příležitost vidět to v kině, tolik červené najednou už nikdy znovu neuvidím..

Čirá radost z vyprávění přetavená do nejkreativnějšího zobrazení tvůrčí krize, kde je čas i prostor hypotetický a zdánlivě nahodilé řazení scén evokuje ztracenost umělecké a romantické duše ve sterilním hierarchickém prostředí. Chtělo by to trochu prostříhat (Fellini až moc často variuje totožné myšlenky v různých situacích a v poslední třetině už střílí tak nějak do tmy), ale kvůli geniálně zakomponované hudbě, krásným herečkám, energicky pulzujícímu tempu a nádherné práci s mimoobrazovým prostorem a pohybem kamery po mizanscéně z toho nelze odtrhnout oči. Nejvíc cool Fellini..

Třetí Thor přicházíse zcela novými ambicemi a vyprávěcím směrem, který otevřeně vytváří zábavný a takřka parodický ekvivalent k dosavadním příběhům Avengers, kde se s humorem definitivně roztrhl pytel a stylizace vytvářeného světa i ozvláštňující vedení ne úplně klasické zápletky nabývají multižánrových rozměrů, jaké jsme dosud u Marvelu neviděli. Waititi je pro mě blockbusterový rejža budoucnosti. Více zde

Film hodný vlastních stylistických a systémových analýz jako žádný jiný z devadesátých let. Definice dokonalosti oblíbeného konceptu honu na člověka, která je unikátní jednak svým chirurgicky přesně gradovaným syžetem, v němž je rytmus střídání scén s uprchlíkem, s lovcem a s klíčovými flashbacky snad stejně melodický a vyvážený jako Mozartova libovolná symfonie, a jednak samotným vývojem souboje tří stran (falešně obviněný, pronásledovatel a skutečný viník), kteří se strategicky pronásledují navzájem a na zmíněnou gradaci mají bezprecedentní dopad (nejprve jde pronásledovatel po obviněném, poté začíná obviněný pátrat na vlastní pěst po skutečném viníkovi, na něhož tím strhává i část pozornosti pronásledovatele, a v závěru už i viník nahání obviněného, aby předešel úplnému odhalení). Herecké výkony Forda i Jonese jsou samozřejmě vynikající a hudba funguje na jedničku, ale Uprchlík je především naprosto úžasně vystavěným vyprávěním, které nenechá vydechnout a hraje si s diváckým očekáváním bravurně jak na úrovni celého příběhu, tak i jednotlivých scén (zamlčení zásadních informací, aby dočasně svedl diváka k mylnému přesvědčení o hrozbě pro hrdinu alá Mlčení jehňátek). Skutečný filmový klenot.

Až mě jednou přestane bavit manželka, odnesu ji Chumleemu a budu historicky první, kdo naopak zaplatí, aby se své věci zbavil.. Jo, je to všechno dopředu připravené a inscenované (je to reality show, ne realita) a ano, zákazníci jsou veřejně krásně oškubávání (je to ale zastavárna, ne chcete být milionářem), ale je tak zábavné to sledovat, že kdybych si mohl vybrat, co chci v životě dělat, na prvním místě by byla spolupráce s touhle vypečenou partičkou a až na druhém degustace nových výrobků českých pivovarů. Princip je sice pořád stejný, ale každý díl nabízí vtipnou a v závěru vypointovanou epizodku kolem nákupu nebo rodinného konfliktu, divák se dozví hodně zajímavého převážně z americké historie a všechny čtyři hlavní postavy tak nějak přirostou k srdci. Když nemám na dvacet minut co dělat, už nepouštím Simpsonovi, ale Pawn Stars. Chumleeho dabing je pak genialita sama o sobě..

Těšil jsem se jako na málokterý letošní film a ve finále nemůžu říci, že bych byl přímo zklamán. Sheridan znovu potvrdil, že umí vytvářet depresivně izolované fikční světy, v nichž se morální hodnoty přetváří společně se zkušenostmi a přesvědčením postav, k nimž si divák buď rychle najde cestu, nebo se ve světě ztratí společně s nimi. V těchto psychologických měřítkách je scénář sebevědomý a inteligentní, opírající se o samotný akt vraždy jako o jednoduchou symboliku rasismu a nemožnosti vymanit se ze svízelné životní situace. S postavami převážně soucítíme a na jejich cestě jim držíme palce. Bohužel ale film trvá 100 minut, z čehož dobrá hodina je věnována poněkud tuctové výstavbě detektivního syžetu a opakovanému povzdechování nad tím, jak život není fér (což moc neposiluje ani minulost Rennerovy postavy, která zkrátka smrdí klišé na míle daleko), a ve zbytku film pravda přichází s nečekaným a scénáristicky vybroušeným obchvatem, který v podstatě odsunuje dosavadní detektivní linii na druhou kolej a zdůrazňuje ještě více psychologickou depresi, ale v závěru opět potichu vyšumí a trýznivou emocionální ránu nezanechá. Velký palec nahoru každopádně za herecké výkony, práci s chladným zasněženým prostředím, které tak miluji, a za celkový realismus, ústící do autentické přestřelky, která okamžitě aspiruje na pozici kultu. Sheridan musí jako režisér ještě lehce dozrát, a můžeme se těšit na velké věci..

Nový Blade Runner se statečně pere se dvěma řekněme existenciálními problémy. Jednak chce být dobrým Bladem Runnerem a jednak hutnou komplexní mainstreamovkou, která si na sebe v současné době dokáže vydělat. Zatímco druhou "povinnost" plní takřka beze zbytku a podává vyspělou story sestříhanou s precizností důchodce kontrolujícího účtenku po nákupu a narativně zkonstruovanou do důmyslně schematizovaného dialogu s opakovaně se tázajícím divákem, který je tlačen do později zpochybňovaných interpretací (a to, že film zase tolik nevydělá, je vinou pouze tupého stáda ignorantních fandů třaskavých audiovizuálních atrakcí), u té první lehce tápe a své pomalé senzitivní tempo šroubuje na chladný narativ s klasickou strukturou sice velice zručně, ale přece nedokáže produkovat požadovaný katarzní účinek a všechny konstrukční prvky zcela podřídit a ohybat ve prospěch psychologického a emocionálního vývoje syžetu, což původní film (jakkoli opravdu nepatřím mezi jeho oddané obdivovatele a nepřijde mi převratný) bezesporu dokázal. Přesto se ale nemůžu ubránit nadšení z čistě audiovizuálního ztvárnění, které zkrátka vše kolísavé vynahrazuje. Atmosféra je díky dechberoucí kameře a neskutečně intenzivnímu zvuku (Zimmer zase skóruje až mrazivým napojením hudby na diegetický prostor futuristického světa) přímo drtivá, nad tak ryzími science fiction nápady (tělesné spojení s virtuální Joi) už jsem dlouho nežasnul, nuda je to poslední, co mi Villeneuve vynalézavými střihovými přechody a podmíněností každičkého krásného záběru celkovému narativnímu vyznění dovolil, a celou sekvenci z postapokalyptického Vegas bych tesal do kamene a tetoval na hruď všech obdařených žen na planetě (to by pak byla teprve dvojnásobná radost pohledět). Není to film ani zdaleka dokonalý a chápu rozčarování některých zastánců originálu, ale pro mě byla přesto každá vteřina jako dárek k Vánocům, který si hodlám v budoucnu nadělovat opakovaně a rád. Gosling velmi dobrý tahoun, Ford na hrad. 85%

Rozporuplné. Svým stylistickým rukopisem a finálním vyzněním film příliš nevybočuje z průměru toho, na co jsou fanoušci komorního mysteriózna zvyklí, ale pojetím příběhu, který je vystavěn neklasicky, uspokojivě řeší psychologii hrdinů a vyhýbá se byť sebemenší komplexnosti, Shults bezezbytku skóruje a drží diváckou pozornost jako mazácký filmař. Přiznám se, že celou dobu jsem byl napjatý a přemýšlel, co se může stát v příští minutě, a to se mi u americké produkce nestává každý den. Čtvrtou hvězdu si nechávám pro sebe, protože napodruhé už bych asi neměl co nového objevovat a efekt by opadl.

Ohromně působivý mysteriózní náhul, který se může opřít nejen o vynikající herecké výkony a hudbu, ale hlavně o promyšlenou režii gradující pozvolna až do mrazivého finále, jež zabouchává nahromaděné depresi a tísni dveře před nosem a nechává s nimi vyjukaného diváka v jedné místnosti. Chytrá struktura syžetu a postupné poodhalování či dovysvětlování různých motivů nenechává i zásluhou mistrovsky provedených časových přechodů čas na vydechnutí a Jack Gold si dokáže udržet charakteristickou autorskou tvář navzdory neustálé práci s očekáváním a žánrovou dualitou. Navíc Richard Burton v jeho možná nejikoničtější a rozhodně nejděsivější roli... 90%