angloumene

Kdyby se Tajný život mazlíčků scvrkl pouze na kraťas o typických a zároveň opravdu zábavně předvedených zvycích našich čtyřnohých kamarádů, bylo by to něco neuvěřitelně vtipného. Bohužel ale autoři natáhli celý film o nijak originální, místy překvapivě násilný děj. Celkově tak mazlíčci určitě nezaujmou odrostlejší publikum a nejsem si jistá, jestli je zrovna vhodný pro malé děti. Existuje spousta lepších variant. 48 %

Purpurový vrch má tu nespornou výhodu, že je tak špatný, až je to občas celkem zábava, ale k věci. Pokud se chcete před kamarády vytáhnout, že koukáte na horory a zároveň z nich máte takovou hrůzu, že je pro vás zhlédnutí něčeho skutečně děsivého nereálné. Purpurový vrch je rozhodně ideální volba. Všechny rádoby děsivé scény (nebojte, moc jich není) jsou stylizovány s jakousi zvláštní dětskou hravostí, takže působí všelijak jen ne strašidelně. K příběhu toho asi nemá smysl říkat víc, než že zápletka alá telenovela nijak nepřekvapí. Celkově se tedy jedná o výrazný podprůměr, který zachraňuje jedině poměrně zajímavý vizuál.

Tohle Chaplinovo dílko nenabízí silný ani originální příběh a skládá se spíš z řady jednotlivých gagů. Některé ale dokáží opravdově rozesmát i dnešního diváka. Celkově tedy film hodnotím jako ryze průměrný. Nenabízí nic navíc, ale dokáže mírně pobavit i ve své jednoduchosti.

Pan Hudeček se opravdu předvedl. Americký styl mu zjevně dost sedí a tak tehle rychlo exkurz mezi hokejové hráče a nějakou tu okupaci uteče jako voda. Citlivě představuje určitý amatérismus našich hráčů, vyřazení favoritů a první porevoluční národní vzedmutí. Jsme sice malinký národ, ale i tak máme být na co hrdí a tady se to podařilo vyjádřit velice pěkně.

Trailery a upoutávky mě vůbec nezaujaly, takže jsem s klidem vynechala první díl a ke zhlédnutí druhého jsem se dostala vlastně dost náhodou. O to větší bylo mé překvapení, když jsem zjistila, že Gangster KA, je celkem koukatelné dílko. Tedy minimálně v porovnání s další českou produkcí. Pokud se tedy aspoň trochu zajímáte o české podsvětí, Gangsterka neurazí. Určitá scénáristická plochost a zjevná nevytěženost některých scén sice zamrzí, ale jinak film funguje jak má.

V rámci žánru jde o celkem vydařený kousek. Pár zábavných momentů se zde najde, jinak se ale nejedená o žádné velké překvapení. Oddechovka pro dlouhé odpoledne jako vyšitá.

Annihilation je každopádně divácky ne zcela přívětivý film. Ono to ale vlastně i dává smysl, když se celý děj odehrává během asi čtyř měsíců a my spolu s Natalií vědomě prožijeme asi týden. V prvé řadě se ale jedná o snímek, který klade spoustu znepokojivých otázek a nenabízí téměř žádné odpovědi. Až nestoudně provětrává divákovi mozkové závity a zároveň ho děsí nejrůznějšími rostlino-zvířecími i lidskými mutacemi. Ony jsou to vlastně ve většině případů opravdu krásně věci, jenže jak postupujeme hlouběji a hlouběji do světa pod duhovou oponou, i nám se ztrácí základní kámen jistoty lidství. Annihilation tedy nabízí zajímavý mix sci-fi, hororu, intelektuálně laděného dramatu a v neposlední řadě také velice zajímavý vizuál. Pro mě zatím nejzvláštnější (v dobrém slova smyslu) snímek letošního roku.

Tahle přízračná nit jemně splétá dva lidské osudy. Dva jednotlivce, které si lze jen těžko představit dohromady a přesto je zde tenká linka, která jejich životy osudově propojuje. Ovšem ani divákovi není hledání onoho propojujícího prvku nijak usnadněno a tak se často nechává nachýlit tu na jednu tu na druhou stranu. Jenže skutečná, hluboká láska se skrývá pod povrchem, pod který nenahlédne každý a tak se každý musí připravit na mírné tempo stehu za stehem, na spoustu nevyřčeného a pouze lehce načrtnutého. Přesto Nit z přízraků nabízí plnou a osobitou zábavu, která dokáže sametově pohladit svou vybroušenou stylizací a znepokojivě překvapit netradičním charakterem hlavních postav.

Krásná animace, dobrodružný, zajímavý příběh s poučením o podporující a milující rodině. Prostě podařená pixarovka tak, jak je známe. Dokáže zabavit děti, rodiče i ty mezi, takže ideální volba na trochu odpoledního oddechu.

Zdejšímu vysokému umístění v kategorii nejlepší film se vůbec nedivím. Cesta do hlubin študákovi duše za těch 80 let totiž příliš nezestárla a má co nabídnout i dnešnímu divákovi. Příběh je velmi jednoduchý a nenabízí nic jiného, než několikadenní nahlédnutí chodu neurčeného gymnázia. Žáci občas zlobí, ale nad takovým chováním by zaplesalo srdce asi každého dnešního učitele. Ve výsledku tedy snímek působí jako takové romantické ohlédnutí za študáckými lety. Zabaví a lehce pohladí po duši.