angloumene

Výkony Guillerma del Tora prostě nejsou vyrovnané a dokazuje to i jeho nejnovější Tvář vody. Film nabízí zajímavý vizuál - prostředí americké vládní laboratoře umí zaujmout. Také němá uklízečka s prostými zvyky, osamělý homosexuál a samozřejmě tajemné monstrum z Amazonie dávají tušit, že nic nebude jen tak. Jenže ouha, tahle výprava za hledáním lidskosti ztrácí dech už ze začátku. Milostná linka je tuctová, všechny hlavní postavy s výjimkou Elisy jsou jen hrubě načrtnuté a jejich charakter se v průběhu filmu nijak nevyvíjí. Kde se tedy vzaly všechny ty oscarové nominace? Napadá mě snad jen ta zjevná pocta filmu a filmařství obecně. Takže se všichni pěkně poplácejme po zádech a pojďme se podívat na něco, co za to opravdu stojí.

Kritika společnosti i slabosti jedince, který nedokáže odolat jejím svodům a tak se často dobrovolně vzdává osobní svobody. Na druhou stranu to není jednoduchý boj. Na cestě za vytouženým cílem čeká řada nástrah, vlastní ego nevyjímaje. Pouť je lemována hroby padlých spolubojovníků i příliš slabých jedinců. Každá z cest je jiná, jedinečná a stejně tak je i tento snímek poskládán z jednotlivých vcelku nesourodých částí. I když je to trochu zvláštní přirovnání Calamari Union na mě působí jako jakási filmová báseň. Jenže se cítím spíš jako dítko, které víc než osobní zpověď plná pohrdání lidskou přirozeností zaujmou třeba sprosté říkanky. Možná příště...

Na Vincentovi mě zaujalo hlavně to obrovské množství práce velké skupiny evropských umělců, kterým se skutečně podařilo něco jedinečného. Velkým překvapením je, že film funguje dobře také z obsahového hlediska. Pátrání po Vincentově smrti má spád a divákovi nabídne řadu nejrůznějších pohledů nejen na umělcům odchod, ale také na jeho osobnost. Celkově se jedná o citlivé uznání Van Goghova génia, které je zároveň divácky velice přívětivé. ..."Myslím, že kdyby Van Gogh žil, byl by za takový film rád"...

Než aby riskoval až příliš fyzické sblížení s ostatními vězni, rozhodne se spojit s australskou zločineckou ikonou. Jak už to bývá, ani tahle dohoda není jednostranná a mladý JR se musí za svoji ochranu nějak revanšovat. No a tím pro mě skončila zajímavá část filmu. Zbytek je vlastně takové bilancování mezi láskou a penězi, které je občas proloženo celkem zajímavou akcí. Celkově se jedná o dílo, které má potenciál zaujmout, ale během cesty začne ztrácet dech.

Super. McDonangh se předvádí ve své největší formě. Není přeci jen tak udělat film na hraně, který je tak vybalancovaný, že se od této pozice v podstatě ani na chvíli neodchýlí. Všechny postavy jsou plné a komplexní. Jasně, občas i dost karikaturní, ale pořád zůstávají uvěřitelné. Takže pokud toužíte po pořádné dávce emocí, ale i černého humoru, opravdu ale opravdu až ze dna společenského komfortu, Tři billboardy jsou přesně pro vás.

Režisér Oskar Reif se tentokrát rozhodl zabrouzdat do neprozkoumaných vod domácího chovatelství prasat. Když přijde řeč na toto téma, asi skoro každému se na tváři objeví tak trochu pochybovačný úsměv. No a Prasomilové to vlastně nechtějí ani nijak měnit. Ačkoliv je celý dokument pořízen v úzkém kroužku milovnic těchto štětinatých miláčků, rozhodně se zde nemluví v prasečí prospěch. Naopak z něj vyplývá, že každý by si takové pořízení "mini" prasátka měl dvakrát rozmyslet. Nejde ani tak o to, jestli se rádi cpeme klobáskami nebo ne, ale ono je prostě setsakramentsky těžké svého 150 kilového mazlíka vůbec někam dotáhnout. Prasata jsou navíc velice chytrá i bojácná, takže ne vždy jdou daleko pro fyzické vyjádření svojí dominance. Pokud se tedy někdo z vašeho okolí rozhoduje, jestli do domácího prasátka jít nebo ne, určitě stojí za to mu Prasomili doporučit ke zhlédnutí. Myslím, že se tomuhle dokumentu zcela podařilo naplnit své poslání alespoň trochu přiblížit slasti a strasti této domácí kratochvíle.

Čekala jsem, že ty Oscaři budou vlastně hlavně za obrovský rozpočet. Jenže to pořád nebylo dost, abych nebyla zklamaná. Příběhově je totiž Ben Hur dost nedotažený. Psychologie postav také není zrovna silná. Pokud pominu prozření ve stylu Deus ex Machina, nikdo se vlastně nijak nezmění. Jedinou silnou scénou jsou koňské závody, které jsem ale opět nesla trochu nelibě. Zdálo se mi totiž zřejmé, že během natáčení museli uhynout nějací koně (internet se zmiňuje o pěti). Celkově se tedy jedná o velké zklamání. O hodně nepovedené náboženské agitce ani nemluvě.

Svá očekávání jsem přizpůsobila zdejšímu vysokému hodnocení, takže už to snad ani nemohlo dopadnout jinak než zklamáním. Velká hra je zajímavý film, jenže těch ústupků směrem ke klasickému hollywoodskému trháku je až moc. Ústřední postavě Molly je věnováno překvapivě málo času. Tedy na plátně ji můžeme sledovat téměř nepřetržitě, ale o jejím skutečném soukromí se toho příliš nedozvíme. Pokerové turnaje fungují dobře a dodávají filmu potřebné tempo. Jenže i v jejich případě časem nemůže přijít nic dalšího, ještě velkolepějšího a tak Velká hra ke konci znatelně svěžest. Třešnička v podobě slzopudného závěru ve mně zanechala hořkou pachuť.

Barton Fink u mě potvrzuje, že Coenové nemusí být vždy můj šálek kávy. Bartonův příběh začíná vlastně celkem zajímavě. Sebestředný pisálek, který píše o obyčejných lidech, jenže si nevidí ani na špičky bot, natož aby skutečně prohlédl krásu i krutost obyčejného života. Pak se vše zamotá na můj vkus až příliš přehnaně absurdním způsobem a původní celkem hutná atmosféra se stočí zcela jiným směrem. Vzniknou dva pro mě tak trochu oddělené filmy, které samostatně dávají smysl, ale dohromady tak nějak popírají sami sebe.

Od Tří bratrů jsem po té obrovské vlně negativních recenzí čekala hodně málo. Možná i to nakonec vedlo k tomu, že jsem si pohádku docela užila. Zejména dětské muzikály v poslední době za moc nestojí a tady je minimálne hudba docela fajn. Snímek nejde úplně zobecňovat, takže se podívám spíš na jednotlivé části. Úvod a závěr, kdy jsou bratři spolu a vystupují dohromady s rodinou funguje hodně dobře, takhle přesně může začínat řada pohádek a rozhodně to není vykročení špatným směrem. První pohádka o Šípkové Růžence je čistý průměr, nijak výrazně nezaujme, ale funguje jak má. Druhá pohádka o Červené Karkulce není moc dobře uvedená a i když je pak sama o sobě zábavná, hodně překvapí pedofilním vyzněním. No a posledni příběh o Dvanácti měsíčcích mě bavila hodně. Děj je klasicky a poctivě odvyprávěn, písničky nadprůměrně povedené. Snímek jako celek dokonce drží dohromady, celá stopáž mi utekla velice rychle, takže za mě nadprůměr.