Carnosaurus

Vynikající horor, který zaujme ponurou atmosférou, opravdu děsivým monstrem a vskutku vydařenými hereckými výkony v čele se sympatickým Jeffreyem. Rozhodně nevypadá tak béčkově, jak jsem čekal. Stu tuhle podívanou bere zcela vážně a pod jeho režijním vedením se Lovecraft nemusí bát a rotovat v hrobě. Alespoň ne v případě tohohle snímku.

Autentický, odporný, nechutný, kontroverzní, samoúčelný, sexuální, sadistický, hloupý, geniální, temný, bezvýchodný, hnusný, zásadní, drastický, odsouzeníhodný, rozpačitý, strhující, přesvědčivý, brutální, dobrodružný, srandovní, ale především jeden z nejlepších filmů kanibalského hororového žánru. Výborně pracuje s kontrapunktem nádherné hudby Rize Ortolaniho a zvrácených obrazů. Nesouhlasím se zabíjením zvířat jen pro účely filmového natáčení, ale zároveň vím, že pochoutky, které se podávají i v těch nejvybranějších restauracích, jako želví maso, opičí mozečky a vepřové, nepadají z nebe. O něco horší než Deodatovi Poslední kanibalové, ale přesto na výbornou. Samozřejmě obsahuje několik nelogičností a hloupých postav, ale tohle je kanibalský horor italské produkce, takže se to dá očekávat. Určitě ne pro každého.

Film by mohl být vynikající nechtěnou parodií, srandovních kravin je tu na to dost. Na druhou stranu je však nesmírně odpudivý a úmorný. Po chvíli mi už ani nepřišlo vtipné, že v himalájích stačí zapálit pět klacíků, sednout si asi tři metry od toho v mikině a jste v pohodě. Ani mě už nezaskočil super dalekohled, který používá dvojice tupých záchranářů a vidí s ním desítky kilometrů daleko za hory, doly, lesy a stromy. A podobných věcí, které podráží snímku nohy, je zde víc. Vlastně ne, tenhle příběh nikdy žádné nohy neměl. Je to na hlavu postavená stupidita s atleticky založeným sněžným mužem, který nemá prakticky žádné charisma. Tohle si Yeti nezaslouží. Střihač je úchyl na superrychlé a naprosto nezvládnuté zatmívačky a zvukař asi nikdy neslyšel o fade outech/inech. Nesympatičtí herci mají problém přežvýkat tuny keců, které jim scénárista nacpal do vínku a vlastně se ani nesnaží hrát, když není co a proč. Je taky trochu moje chyba, že jsem to sledoval sám o půlnoci, potmě a čekal alespoň závan atmosféry nebo náznaku něčeho, co by připomínalo filmové umění. Myslím, že sledovat ho opilý v podobně naladěné společnosti několika lidí může být královská zábava. Chudák Yeti...

Po Life on Mars přichází upgrade na vtipnější, vyspělejší a propracovanější verzi. Ne o moc, ale je sympatické, že i ostatní postavy tentokrát dostávají více prostoru se rozvinout, něčím zaujmout a něčím překvapit. Ze začátku to vypadalo beznadějně, ale Alex se dokáže dostat pod kůži ještě hlouběji než Sam a určité zvrácené kouzlo osmdesátých let (znám jen z filmů a vyprávění), spolu se spoustou překvapení, tvoří chutný, ne-li výborný guláš (guláš v dobrém slova smyslu). Co víc by měl člověk od tv série chtít.

Terrence Malick nám předkládá nádherný poetický film o síle přírody a života. Polemizuje na téma uplatnění člověka ve společnosti a zároveň se pídí po původu a účelu existence lidské rasy a světa samotného. Jde o tak mnohovrstevnaté dílo, že leckomu může přijít rozpolcené a upachtěné a spousta filozofů v něm bude zřejmě hledat nová a nová poselství. Ale nejde jen o znět myšlenek a překotných vyjádření. Nejde jen o duchaprosté poetické blábolení a odkazy na bibli, protože zní ve filmu zkrátka cool. Tady jde hlavně o pocit, o poezii obrazu a zvuku. Spolu s vynikajícími hereckými výkony a kulervoucí nádhernou hudbou jde podle mě o jedno z vrcholných děl světové kinematografie. Film, jenž dokáže k divákovi promlouvat jazykem, který je mu vlastní, sere na všechny trendy a nese jasný rukopis svého tvůrce, si rozhodně zaslouží pozornost a alespoň špetku uznání, protože jde v podstatě o vyhynulý druh.

Kouzelně hloupá a nehorázně špatně natočená kanibalská romanticko-erotická pouť za dívčími klíny a lacinými gore efekty. Přesto všechno... z ní čiší neskutečné nadšení pro věc a spousta zábavných scén. Největším kladem snímku je, kromě Laury Gemser, hlavně hudba Nica Fidenca, která je nádherná a podmanivá, stejně jako děsivě bezvýchodná a obskurní jak se na italské horory sluší a patří. Pravda, ta americká noc je fakt průser, ale čert to vem. Massaccesi má nesporný talent, ale zřejmě se mu s ničím nechtělo moc dlouho patlat. Tenhle film mě zásahl, je tak špatný, až je dobrý a to se musí umět.

Postavy se chovají naprosto nelogicky, trapně a nejsou uvěřitelné, stejně tak jsou i špatně zahrané. To ubírá filmu na působivosti asi nejvíc. A vlastně celková motivace hlavní hrdinky (dokázat, že kanibalismus vlastně neexistuje) je totální blábol. Film zcela otevřeně kopíruje některé scény z Cannibal holocaust s tím, že co bylo působivé tam, je tady jen a pouze trapné a vynucené. Efekty jsou oproti Cannibal holocaust ubohé. Možná kdyby se film vydal svojí vlastní cestou a nesnažil se kopírovat, vyšel by z toho lépe, protože by unikl přímému srovnání s Cannibal holocaust. Snímek je trapný a těch pár drsných scén tak vyznívá do ztracena. Pro mě velké zklamání. Jen Zora opět za jedna.

Steven Spielberg se vrátil po Jurském parku s velice povedeným pokračováním. První díl, pro mě jeden z nejlepších filmů vůbec, nastavil laťku tak vysoko, že ji zkrátka nejde přeskočit. Je sympatické, že film není jen nastavovaná kaše (jako 3. díl), ale vydává se svou vlastní cestou a Steven buduje o dost temnější a drsnější atmosféru. Najdeme zde dokonce několik parafrází scén z jedničky. Například příjezd na ostrov byl v jedničce pojat pompézně a bombasticky, ve druhém díle je o dost komornější a sledujeme ho spíše z pohledu hlavních hrdinů, kteří tentokráte připlouvají na lodi. To samé odlet vrtulníkem z ostrova. V jedničce šlo o poměrně sympatickou romantickou scénu s ptáky na oceánem a hrdiny, kteří jsou rádi, že přežili a oddechli si. Ve dvojce je odlet vrtulníkem podobný, ale vyznívá dost depresivně a je v něm určité vnitřní napětí, které nás pomalu připravuje na závěrečnou zběsilost ze San Diega, která opravdu stojí za to. Někdo film kritizuje právě za poslední půl hodinu, kdy tyranosaurus běhá městem, ale mě se tato parafráze na King Konga líbila a není pravda, že by zde byla nějak navíc. Druhý díl se zkrátka snažil přinést něco nového a povedlo se. Nejen celkovým přístupem k vyprávění a hereckým obsazením, ale zároveň se mi trošku zastesklo po prvním díle. Při sledování Ztraceného světa naskočila docela slušná nostalgie. Atmosféra se změnila, ale ta z prvního dílu sem občas prosákne už hlavně kvůli hudbě Johna Williamse, která však také potemněla a nabrala výraznou rytmiku.

MACGYVER!!! Snímek, ve kterém Macgyver působí spíše jako archeolog. Prožívá spoustu dobrodružství, kde může uplatnit svoji zručnost a nápaditost. Ten, kdo má rád seriál Macgyver, určitě nebude zklamán. Ostatní čeká spíše průměrný, chvílemi nudný televizní film, který nemá prakticky žádný potenciál zaujmout. Já jsem na Macgyverovi vyrostl, takže mu odpustím prakticky všechno. Jediné, co mi zde chybělo, byla klasická melodie Randyho Edelmana, která zní v seriálu a dotváří tu správnou Macgyverovskou atmosféru.

Podivný přeplácaný film, který nejvíc staví na digitálních tricích, infantilitě a přehnaných postavách. Stephen Hopkins má na víc.