JitkaCardova

Film rekonstruující proces ztráty indenity v dnešních podmínkách systémového násilí a chudoby, sociálních nejistot, rasismu, uprchlictví a inherentního ponížení důstojnosti každého člověka, který nemá moc, peníze a postavení. První polovina je skvělá, vtahující, okouzlující, přirozená, ale jak se film překlápí, začíná být příliš tezovitý, útržkovitý, a čím dál víc šustí papírem. Hasnina ztracenost a zoufání jsou ale i tak podané uvěřitelně a uvíznou. [Febiofest, Slovanský dům] *~

Banálně, mainstreamově natočený a celkem mizerně a schematicky vyprávěný příběh, na němž nicméně je přinejmenším pozoruhodné jeho téma, kterému účelově podřizuje celou svoji prvoplánovou výstavbu, a jeho výpověď: nepochopitelnost okamžiku mužského selhání ženskýma očima, kdy místo aby se muž v životní chvíli postavil zlu (skoro archetypálně zde ztělesněnému vysoce postaveným, mocným, zuřícím otcem), uteče, nic neudělá, doufá, že se to nějak vyřeší bez něj a snaží se o tom nepřemýšlet, vytěsnit to. A nechá v tom nejbližšího člověka samotného, napospas. *** Málem mě tam zabil. Co víc by se ještě muselo stát, aby tě to pohnulo vejít do toho pokoje? -- Já nevím. *** Jak jsi mohl nic neudělat? -- Já nevím, ale ptám se na to sám sebe každý den. -- Aha, tak jo. *** Pro ženu je nemožné pochopit tu odpověď, ten fakt, realitu toho, že se to stalo, a navázat, i když nepokračovat už také není možné, jsou příliš srostlí, žádná vzdálenost to nezmění. Tenhle nepřekonatelný vnitřní rozpor se nedá a musí žít. Týká se to samé podstaty, definice bezpodmínečné lásky, důvěry, které žena bytostně rozumí a kterou lze ztratit jen jednou. Danteho sám střed pekla je vyhrazen lidem, kteří se proviní zradou na svých nejbližších. Tohle film akcentuje v rámci svých chabých možností výborně. Po osmi letech se ona přijde zeptat, i když zároveň nechce, protože chápe, že na to nejde dát žádnou odpověď, která by něco změnila, vrátila, obnovila důvěru, se přijde zeptat, jak to mohl udělat. A on neví, ale je to tak. Ok, tak jo. Někdy, brzy, mi zavolej, ahoj. [Febiofest, Slovanský dům] *~

Nenápadně, funkčně natočený kritický snímek o patriarchální moci (založené na mužských slabostech a držení při sobě), korupci, vydírání a násilí a pokrytectví, a o postavení žen, které se z generace na generaci jen mírně a ještě jen relativně zlepšuje, zatímco konkrétní životy uplývají v příkořích, bezmoci, ztrátách a kompromisech, s nimiž se ženy musí umět neustále smiřovat, polykat hořkost a hledat pořád nové cesty, jak to vydržet (zatímco v tomhle režimu stále hrozivěji upadá celá lidská společnost a svět). *** Po projekci čtyři dámy zhruba ve věku hlavní představitelky poznamenaly, jak tam nebyl ani jeden chlap, který by trochu za něco stál. Ano, o tom to bylo, a že to tak je systémově, vkořeněné, akceptované. *** Ostatně co jsem se na Febiofestu stihla rozhlédnout, ve všech vážných filmech reflektujících společenská témata byla nějak akcentována jednak systémová chudoba a násilí, a jednak - s čímž to přece souvisí - nadvláda muži silově prosazovaného přístupu k řešení problémů: ne opravdové, důkladné starání se, ale povrchní vyčuraný, sobecký, krátkozraký přístup, obcházení, bagatelizování, odmítání následků, zdrhání, uhýbání, násilí, únik před žalem a hněvem žen, obětování ženy i smyslu práce. I Veřiny problémy začaly tím, že muž před ní utekl sebevraždou, aby nemusel čelit tomu, co napáchal, a co odnese jeho dcera samoživitelka a vnučka. Vnořené divadlo: Muži chtějí postavit most, a aby držel, musejí obětovat ženu, která přinese snídani - zazdít ji do mostu. Nechat jí volné pouze jedno prso, ruku a oko, aby mohla kojit a obstarávat syna. Tak. *~

Film má dlouhý kontinuální rozjezd, při němž - aniž byste to v tu chvíli tušili - nabíráte očima a myslí nikoli děj příběhu, ale teprve materiál, body a plochy, a pak se kolem oněch bodů, těžišť, začne těmi plochami otáčet, třepat a míchat, takže se vám příběh ještě vícekrát kauzálně i morálně přeskládá, a to tak, aby vám každý nový výsledek zároveň poskytoval vždy stále hlubší uspokojení a okouzlení. A ano, finále s dlouhou pingpongovou scénou, s míčkem a sirénou je tak neopakovatelně uchvacující a nabité obsahem i významem, vyvrcholením, že bude už napořád patřit k těm nezapomenutelným. Klíčové slovo je tu kupodivu "soucit" a tenhle snímek je mistrovské dílo, jež po zásluze odkazuje přeceňované filmy jako právě Pong Čun-hoova Parazita do adekvátních mezí. [Febiofest na poslední chvíli, Slovanský dům a Rodrigo] *~

Vizuální a senzuální, volně se nadechující, přitom v perfektně sevřené formě, dobové a naprosto nadčasové. Přepodstatnění sebevědomé, veselé, hrdé dívky s nadějemi na pěkný život ve světě v ženu na "svém" místě: a tedy skrze otevření očí okolostojičné hrůze, strachu, nejistotě, zklamávání, zmaru, lajdáctví, útěkářství a selhávání, přijetí svého údělu té, která bude na kousku rodné hroudy hýčkat, pečovat, ujišťovat a obstarávat, vyčerpávaná, zkoušená a přehlížená, dokud ji to také nakonec nesemele. Pán to tak přece chce, takže to nejde dělat jinak a lépe. A ne, nemá to co dělat s náboženstvím, ani s pověrami, ale s patriarchátem, jemuž to všechno slouží.  Fantastická forma: první pohledy do zrcadla, sebezalíbení, krajina, vítr, dech, zvědavé probouzení se do každého dne. A poslední pohledy do zrcadla, byť je to rámování tak nenápadné, a samozřejmé, že si je sotvakdo uvědomí, jsou ženy, která se očima drží, hledí nevěřícně na svoje vědomí toho, co pochopila, že unese. Není spravedlivé mít tolik síly na tohle. Maminko! A ne, nevíme, jestli to byla sestřička nebo bratříček. *** Dlouho jsem na konci filmu nezažilo takové společné těžké ticho, které nikdo nechtěl porušit. [Febiofest na poslední chvíli, Slovanský dům a Rodrigo]. *~

Břitká, vtipná, byť zároveň jemná i drsná sžíravá tragikomedie na adresu vyprázdněnosti smyslu lidských životů v éře pozdního, úpadkového kapitalismu, který nám dovoluje hledat štěstí, naději i pocit důstojnosti jen v chatrných náhražkách, a z blbosti, slabosti, nevědomí, bezradnosti a uštvanosti se podílet na různých podobách zla. *** Z televize se linou reklamy o duchovním rozměru podnikání, který člověku někdo za balík peněz vyjeví v sérii lekcí placeného kurzu, obyčejní lidé se chytají nejasných symbolů a znamení, které lze spatřovat v čemkoli, protože nic pevnějšího, jistějšího, hmatatelnějšího, morálnějšího, oč se opřít, dnes k dispozici nemají, ovzduší je plné nové vlny new-age ezoteriky a na ní založeného byznysu s nadějí, kde reálná naděje chybí, a když se někde vytvoří organizovaná skupinka, můžete si být jistí, že duchovní rozměr nebo lákání na zlepšení stavu světa jsou jen zástěrkou pro to, aby si někdo pomohl k tučnému výdělku. A peníze jsou tím větší, čím amorálnější a cyničtější si dovolíme být. Mezilidské vztahy jsou obětovány, vědomě či nevědomě, společnost se rozpadla a všichni jsme se už tak či onak stali obětí mamonu, který ovládl vše. *** Oceňuju uvolněnost, civilnost, klidnou pozornost, s jakou je celý film natočen, jak systematicky, velice vlídně nám dávkuje informace i atmosféru, jež do nás chce nechat proniknout, stejně (byť s opačným účinkem) jako samozvaní uklidňující guruové dávkují hledajícím pomocí power-pointových prezentací a křiklavé, kýčovité estetiky ty své. Jak nenápadně, ale přesvědčivě a důvěryhodně film svou výstavbou a záměrem působí, jak cílevědomě si jde za svým sdělením, a jak dobře s ním divákovi je. Cynická pravda, která vyjde v závěru najevo, není překvapivá ani šokující, ale o to silněji působí, jak je střízlivá a dobře známá, očekávatelná - protože všechny ty absurdní výjevy, kterým se nám chce se smát, jsou s jejich temným, zvráceným podtextem bohužel přesným a krutě trefným obrazem absurdity našich každodenních životů obětovaných v dnešní společnosti cílené v posledku vždycky na zištnost. *** Vnímejte s čerstvou, všední absurditě neuvyklou myslí dnešní reklamy. Dnešní pozvánky do seminářů a workshopů. Dnešní sliby a záruky pomoci, úlevy. Všechnu tu náhražkovitost, jíž platíme za ztrátu možnosti dobrého společného života. *** Když se kolem sebe rozhlížím, neznám už nikoho, kdo by mohl svou práci vykonávat s ryzím vědomím a svědomím, že opravdu pomáhá zlepšovat svět a že je také upřímně spokojený s tím, v jaké kvalitě mu je dovoleno se své práci věnovat, rozvíjet se v ní, že je za ni po zásluze odměněn a zároveň žije bez pochybností, a že to právě takhle stačí, že přispívá svou troškou do celku nejlépe, jak může, a že je v souladu s tím, do jaké budoucnosti i s jeho přičiněním naše společnost a celá zeměkoule směřuje. Že nepotlačuje nutkání vybuchnout, mluvit o tom, jak nic nefunguje, a paniku ze ztráty skutečného hlubšího smyslu jakéhokoli činění. A co jiného pak zbývá než se přesvědčovat, že to prázdno a úmorno musí mít nějaký jiný smysl, skrytější, větší, převratný (v jaký potřeboval věřit Veřin strýček)? Buď se můžeme utěšovat lichými nadějemi, nebo si překrývat vědomí zábavou či otupovat alkoholem nebo farmaky, nebo můžeme jít s proudem a hledat smysl v penězích a sobectví - pokud nepatříme k těm nemnohým, kteří mají odvahu čelit beznaději a marnosti, hrůze a depresím z toho, kam míříme a jak zaprodáváme drahocenný životní čas, který mohl být plný skutečných zázraků. Své posvátné duše. *** Všechny tyhle úvahy nezbytně spouští tenhle zpočátku tak nenápadný, z nahodile absurdních a krutě směšných výjevů se skládající film - odraz naší doby. *** (Dny evropského filmu, Velký sál Světozoru, s Lí.) *~

Pro mě osobně jeden z nejpůsobivějších filmů vůbec. O tom, jak se ideály potkávají s osobním životem a s utíkáním času na život, o přitažlivostech a rozporech, o překážkách, které jsou nepřekonatelné možná jen a právě proto, že na to, abychom si porozuměli, a zároveň žili a činili rozhodnutí a závěry, máme omezený čas. O tom, co (všechno) je láska. O blízkosti a rozdělenosti, o tom, co všechno nelze vzít zpět a jak nás navždy formuje, čím procházíme. O tom, že nemůžeme srovnávat. O tom, co je kompromisnost. O tom, co znamená být sebou, ať už to je nebo není příjemné. O citu a rozumu v jednotě. O lehkovážnosti. O osudovosti každého okamžiku, kterým procházíme. *** Je to film nesmírně delikátně zrežírovaný i zahraný. Mrazí mě z něj, kdykoli na něj jen pomyslím. A brzy, brzy ho chci i nechci vidět znovu, smutek, svíravý bol u srdce a chvění. Láska ke všemu a propasti a překážky a oddělenost všude tam, kde by neměla být. Aaa-ach. *~

Satira, karikatura, pár plonkových míst, ale jinak trefná, zdařilá i v meta-rovině. Jen mi připadá, že na tohle už Jiří Havelka mrhá talentem hluboko pod svoji úroveň, nevidím v tom posmívání se vyšší smysl, než že si uleví a k tomu pobaví i lid, který se v tom zrcadle v životě neuvidí, filmem, který se dostane i mezi televizní zábavu. Když tyhle hořko-směšné lidové vrstvy neotřele zrcadlili Forman a Papoušek v 60. a 70. letech, v Hoří, má panenko a pak v Taking Off, později v Homolkových, mělo to ještě smysl, byla v tom naděje i odvaha, ale k čemu je natočená Mimořádná událost skutečně dobrá dnes? V kině Mat vedle mě během projekce dvojice spořádala velké balení slaných tyčinek a hodně se nasmála. A já z toho, byť bych se ráda pletla, hlavně cítím jakousi autorskou rezignovanost.... *~

Nenápadně rafinovaný film, který na pozadí onoho stereotypního "hledání svého místa ve světě" vlastně nehystericky a s milou, nepřetaženou uštěpačností, byť zároveň s existenciálním smutkem obnažuje, že ve světě, jehož biosféra i sociosféra se rozpadá, ve společnosti, kde je každý na všechno sám a všechno mu jen bere čas a odvádí pozornost, ve skutečnosti ani moc nedává smysl si doopravdy hledat místo, odkud bychom mohli využitím svého potenciálu přispívat k vyššímu celku a vyššímu dobru, aniž bychom si něco nalhávali, aniž bychom cítili absurditu, marnost z vědomí, že se to nedaří. *** Film chytře klame: zdánlivě sledujeme osobní mikrodrama, mladou (ale právě že ne už zase tak mladou) dívku, která řeší sebe samu, vztah se zralým partnerem schopným ocenit její výjimečnost (dřív než ji dokáže chápat i ona sama, zatímco on o hloubce té jejich tragédie špatného načasování ví) i být kritikem a rebelem, a vztah s romantickým klukem, který ji k žádnému vymezování se nenutí. A Julie sama nemá analytické schopnosti, ale má intuici, a tak ji sledujeme, jak se v ničem necítí správně, jak se v tom plácá a zdánlivě jako by nevěděla, co vlastně chce... A na pozadí toho, co se nám zobrazuje o společnosti a o světě, o Juliiných reálných možnostech, si můžeme sami dělat obrázek, jestli je to její osobní problém, jestli opravdu dává smysl do takového světa a společnosti chtít správně zapadnout, mít v něm děti, pracovat v něm, ať už v kavárně nebo v knihkupectví, či dělat kariéru nebo umění - a nebo rebelovat... Vždyť vidíme, kam to přivede Aksela, který jediný asi dřív než ona chápe, že je to celé otázka ještě mnohem zásadnějšího načasování než minutí se jich dvou, ale i minutí se se smyslem práce, výchovy, hodnot, významem hovoru, sdělování, snahy o dialog atd. v dnešní roztěkané post-faktické době, která nemá na smysl sdělení ani konání čas... A že ta zásadní hádanka, kam patřím a co ze mě má být a proč, v téhle době, stavu světa a systému, který jsme si na sebe ušili, ve skutečnosti nemá dobré řešení.... Možná jediné, co se dá s notnou dávkou štěstí zjistit, je, ke komu patřím - a v tom se spolu Aksel a Julie o fous minuli - a pak už jen, ke komu všemu nepatřím. Vzato kolem a kolem, je to vlastně dost odvážný a hořký film, kritický. *** (Viděno v brzkém odpoledni ve Velkém sále Světozoru).  *~

Tak dějově nadupané ani tak širokospektrální, pokud jde o různé podoby neopětované i opětované lásky, jako Láska nebeská to úplně není. A tak vyzrálé jako třeba Na Hromnice o den více taky ne. Pro jednou příjemné, zvláště díky pekelné postavě ztvárněné Rhysem Ifansem, ale víckrát bych to asi vidět nemusela. *~