JitkaCardova

Divácky silně nekomfortní snímek (ale na to, že vás příběh nutí pod vrstvou zdánlivě fantaskních výjevů vyhmatávat a identifikovat skutečnou, nezpochybnitelnou realitu, ať už se vám bude líbit, nebo ne, už jsme si u lišáka Terryho zvykli nejpozději v Krajině přílivu, viz moje recenze, a ostatně žádné geniální dílo se nedává lacino, i když je pravda, že u Gilliama při tom víc než jinde hrozí reálná nepříjemná závrať z dvojího vidění) na vás sice bude klást vysoké nároky na pozornost a vyždímá z vás hodně sil, ale zato vás také odmění jedinečným vrcholným uspokojením. ***** Přinejmenším v české kotlince se pojem "donquijotství" - ostatně stejně jako pojem "švejkování", což je o to trapnější, že se jedná o našeho vlastního národního hrdinu - ostudně míjí s podstatou a smyslem předlohy. Don Quijote (o Švejkovi někdy jindy) není v Cervantesově románu prototypem naivního a směšného blázna, který si plete přízemní realitu se vzdušnými zámky a ve vlastních očích sám sebe i okolní svět vykresluje pro svůj dobrý pocit vznešenější a velkolepější, než jaký je, a žene se do neopodstatněných a jen zdánlivě epických hrdinských dobrodružství, zatímco se mu všichni posmívají nebo ho proti jeho vůli a zaslepení zachraňují jako pomýlence. Vůbec ne. Don Quijote je jakýmsi metaforickým katalyzátorem ušlechtilosti a rytířskosti - jeho postava využívá bujnou fantazii (stejně jako třeba filmový režisér), díky níž kolem sebe vytváří vznešené výzvy, a jeho úkolem je jim lidsky dostát, reagovat na ně upřímně, bez bázně a hany, nespekulovat a vždy rázně učinit, čeho jest třeba, a tím v sobě i v druhých probouzet a tříbit lidskost a ušlechtilost, sklony k idealismu a vyvolávání těch lepších stránek v nás všech.... Románový Don Quijote tak činí ze světa kolem sebe - z přízemní či cynické reality - jakýsi trenažér ušlechtilosti a lidskosti, což je princip, který umožňuje dalším románovým postavám - a také čtenářům -, aby vedle něj a na jeho příkladu sami vyciťovali a zasazovali se o to, co se jich niterně lidsky dotýká, a aby rozeznávali, co s nimi případně dělá posměch jiných postav či čtenářů vůči tomuto potulnému rytíři a jeho (našim) ideálům... a aby se sami stávali ušlechtilejšími. ***** A Terrymu Gilliamovi se totéž geniálně povedlo přetavit na plátno, navíc o jednu metarovinu bohatší. Neboť postavou Dona Quijota se tu k ušlechtilosti vychovává jak onen venkovský švec, kterého si kdysi Toby vybral pro roli rytíře, tak nakonec po jeho boku i zcyničtělý Toby.... A přestože se neustále proplétáme mezi vidinami, sny a iluzemi, zároveň chápeme, že jsou navozené filmovými či divadelními rekvizitami, způsobené manýrami zbohatlických ruských oligarchů nebo protiimigrantskými zákony a dějová linka tak má i svou vystopovatelnou přízemní realitu reklamních propriet, skrývajících se imigrantů, zbohatlickými ruskými mafiány vydržovaných milenek nebo venkovanů snažících se bědně vydělávat na turistickém ruchu a nese tak s sebou i nezbytnou sociální kritiku dnešní společnosti, v níž tolik chybí srdnatý příklon k ideálům a velkolepé činy podněcované ušlechtilou touhou ryzího srdce a čistého svědomí... ***** A sledujeme tak iniciační příběh, v němž se v Tobym po boku Dona Quijota, kterého sám vyvolal k životu, postupně znovu probouzejí kvality, jež ho kdysi vedly k natočení studentského filmu, a na konci v lišáckém Tobyho úsměvu a poznámce o začátku zajímavého vztahu s jeho zachráněnou milou chápeme, že přežití Dona Quijota je míněno metaforicky, že idealistický blázen si nemusí plést muže se ženou, obry s mlýny a realitu s divokými fantaziemi, ale že to může být i dospělý muž se srovnanými prioritami a obnaženým, cítícím srdcem, který ,má odhodlání měnit svět kolem sebe v lidštější a krásnější místo k životu, plné zajímavých výzev (lišácký úsměv)... ***** (Viděno s přáteli v rámci silvestrovsko-novoročních promítání u nás na B12, během JitkaFestu 2022/2023.) *~

Ještě je tu přes všechno čarovné budování atmosféry a vedení herců příliš cítit tezovitost scénáře, nerozpracovanost toho přerodu, ale už je znát, že by z Davida Mackenzieho mohl jednou být zatraceně dobrý režisér.  Což absolutně dokazuje dalšími díly, viz např. moje recenze na Perfect Sense nebo Hell or High Water. *~

David Mackenzie - kterého si po dvojím opojeném shlédnutí Perfect Sense (moje zdejší recenze) beru stále zaujatěji do hledáčku - tady dosti odvážně (žel mnohdy přehlédnutě) využívá obého svého umění, jednak talentu pro mistrné audiovizuální budování atmosféry a pro autorsky svéráznou práci s žánry, a jednak svého sociálního cítění a pointování děje tímto směrem, a staví je tu do nelehko skloubitelného kontrapunktu - výsledek je nicméně funkční, a o to efektnější, když ho opravdu vstřebáme: asi jako známý obrázek kachny/králíka, když se konečně přimějeme vidět obojí zároveň a vnímat, jak a proč ona iluze vzniká - až na to, že tady obě roviny od chvíle, kdy jsou vnímané obě a ta jedna už nepřehlušuje tu druhou, navíc silně korespondují a podtrhují sdělení. ***** Tou první, zřetelnější rovinou je forma: do současné doby přetavený nefalšovaný jednoduchý western, pevný rámec chlapáctví zahnaného do pasti proti ctihodnému zákonu, čistý obraz, který tu mnozí, kteří vidí jen jej, napadají jako vyprázdněné klišé. Tady se vyloženě nabízí srovnání s plakátovou Dálniční hlídkou (2019) (moje recenze), filmem, který skutečně nenabízí nic víc než správně namíchané dávno známé přísady uspokojující první signální. Nicméně u Hell or High Water to chce se zastavit a trochu se zasnažit, neodmítnout film takhle lacino, aniž by si člověk dal tu práci zapojit do vnímání všechno to, co skrze formu jemně prosvítá a problematizuje, nač se vlastně díváme. ***** Klíčová je tu postava cynického strážce zákona, který se netěší do starého železa. Sledujeme ho zprvu jako chlapa přesvědčeného o tom, že ty dva bankovní lupiče musí dostat a že na jeho straně je právo i spravedlnost. Později ho sledujeme jako otřeseného chlapa přesvědčeného o tom, že musí pomstít smrt svého indiánského parťáka. Ale na konci filmu, po onom klíčovém, byť nenápadném rozhovoru na terase, máme-li pro to cit, jsme najednou svědky zásadní změny atmosféry a vidíme v něm překvapeného chlapa, v kterém se na stará kolena chtě nechtě láme a přetváří jeho celoživotní přesvědčení, když zjistí, že se oba bratři obětovali nezištně, a že problém není v tom, že by oni byli v jádru špatní, ale že špatná a nespravedlivá je celá ta nelidská mašinérie bank a úvěrů a moci kapitálu.... a že s jeho indiánským parťákem (ty jeho komentáře o změnách vlastnictví půdy) měli v tom zásadním pohledu na život a společnost společného mnohem víc než on sám, který se chtěl za něj na nich mstít..... a najednou je z něj cítit respekt, schlípnutí, mnohem zásadnější otřesení a také zlomenost... A úplně se tím také mění smysl oné vzájemně dohodnuté závěrečné výzvy k dalšímu setkání a možnému souboji - oba vědí, že už nemají pro co žít, a oba chápou, že vědomí, s nímž budou po tom všem od té chvíle muset dožívat, jim už ani jednomu nepřinese klid a ani jeden už s tím ani nebude moci nic udělat. A že tedy není výhrůžkou nepřítele, ale spíše laskavou, gentlemanskou nabídkou muže cti, když si slibují, že jeden z nich tomu druhému v případě šťastné ruky může přinést do duše mír. Vlastně se rozcházejí s tím, že doufají, že ten šťastnější by se mohl nechat se ctí a respektem tím druhým zastřelit, aby se zbavil břemene nelehkého, hořkého dožití. Což je ovšem přesně opačný závěr, než jaký viděli všichni ti diváci, kteří filmu vyčítají, že je klišovitý. Ač on je zatím mrazivě a dojemně originální. **** (Viděno během našich silvestrovsko-novoročních promítání s přáteli na B12, v rámci JitkaFestu 2022/20223)

Nejsem fanouškem samoúčelných hororů, na další Guadagninovy filmy jsem byla zvědavá jednoduše proto, že snímek Dej mi své jméno pro mě byl zjevením, které prozrazovalo v mnoha směrech vnímavého a ukázněného autora. Tohle ale byla přemrštěná slaboduchá pakárna, nedomyšlená a rozpadající se v každém ohledu, kde stačilo máchat bez rozmyslu pojmy, vzbuzovat dojmy (eh, ty laciné narážky na nacisty apod.), nechat mladý hubený holky bez vlastní vůle kývat se sem tam v křečovité rádoby choreografii a fyzicky jim ubližovat. Plytké, trapné (kdyby doprčic tedy alespoň uměly tancovat), nesoudržné a na levný efekt cílící dílko, místo hrůzostrašnosti (pro mě naštěstí) jen hloupé a směšné a beze špetky střízlivé reflexe frackovsky natažené do 152 minut. Nejspíš mě takovéhle "umění" míjí, ale tenhle duchaprázdný mix přece nemohl fungovat ani na první, ani na druhou signální, pokud má člověk v pořádku instinkty a zároveň i elementární sebeúctu, soustředěnost a základy logického uvažování? Je mi z toho jen trapně a smutno. *~

Vtahující uvedení do patové životní situace lidí s lidsky nepřijatelnou, zároveň však nepotlačitelnou potřebou, do jejich osamělosti i do vytoužených nebo naopak nevyžádaných vztahů jak v rámci nesourodého společenství, tak v oblasti rodinných vazeb, přátelství i intimních partnerství. Kde leží hranice mezi nezbytným utrpením, patologickým chováním či rozkošnickou zvráceností? Jak (jak všelijak) lze za daných podmínek oprávněně naložit se svým vlastním osudem, a jak s osudem někoho dalšího, ať už vlastního potomka, sourozence či partnera? Jak být, či nebýt? Potud je to nesmírně silný snímek, který jsem sledovala bez dechu do poslední vteřiny. *** Jenže po strhujícím uvedení do děje (při němž perfektní práci odvedla tentokrát především zvuková složka) nenásleduje už nic dalšího. Film, příběh i zkušenost vyvolá silné emoce a vzbudí řadu důležitých univerzálně platných otázek, ale skončí uprostřed rozvíjení situace, bez dovršení, vypointování a smíření, bez katarze, bez transformace, a i když to lze akceptovat, je zároveň zřejmé, že Guadagnino tak náročné téma nezvládl, že jeho příběh se o ně rozbil, nedokázal ho krok za krokem dovést do bodu, odkud by se nám dostalo pochopení, proč jsme se tímto tématem vůbec měli zabývat, neobdaroval nás jedinečným momentem cenné reflexe ("aha momentem"), který se tu měl odehrát, ale že od své postavy utekl uprostřed chaosu, jenž rozpoutal v jejím i divákově srdci i hlavě. ***  Nemůžu se v tomhle ohledu ubránit srovnání s Jarmuschovým mistrovským snímkem Přežijí jen milenci, který nám předkládá stejné etické dilema, avšak jehož hrdinové ho zvládli zpracovat a vykupují své činy hodnotou nezměrného zušlechtění v nekonečném čase, již by lidstvo jinak do své zkušenosti pojmout nemohlo a která tedy jejich činy vyvažuje a vrací svět do rovnováhy. *** Nepodsouvám Guadagninovi stejné řešení (ostatně jeho postavy si neprodlužují život do věčnosti), jen trvám na tom, že pokud si ukousl tak velké téma, měl nás jím také umět provést až k adekvátní katarzi, odměně. Takhle si na něm jen vylámal zuby a své diváky trápil neúměrně zisku, což je známkou špatného díla, a je mi to o to více líto, oč nadšenější jsem byla z jeho debutu. *****

Syrově něžný, úsporně přímý dramatický opus o laskavosti a osamělosti, o místě člověka mezi druhými, ať už na zapomenutém ostrově anebo v lidských dějinách, a odpovědnosti vůči nim. Doporučila bych pustit si v páru s filmem Ryanova dcera (1970), neboť z mnoha důvodů jsou to pandány a je bez pochyb, že Martin McDonagh o Davidu Leanovi jako svém mistrovském generačním předchůdci moc dobře ví a svébytně navazuje i na jeho filmařský a filosofický odkaz. *~

Pět fází vynuceného vyrovnání se s nelidskostí a zkázou, kterou jsme způsobili světu i sobě navzájem, na cestě k obnovenému lidství. Po lítosti a vzteku přichází přijetí, z nezbytnosti, a procítění ryzí úchvatné tresti toho, co znamená být a milovat. ***** All the things beyond fat and flour. ***** Jednoduchý koncept. V přehlcené době stresu, únavy, izolovanosti, nedůvěry, destrukce ekosystému i lidských hodnot a krysích závodů ke dnu se teprve odnětím všech možností, jak se ještě dál zaměstnávat, bavit a ubližovat, stávají otupělí lidé znovu citlivými, vnímavými a soustředěnými jen na to, na čem doopravdy niterně záleží, a v úplné bezbrannosti a odevzdanosti jimi znovu proudí ryzí láska a úžas ze zázraku života a spolubytí. I když už to vědomí nebude možné k ničemu využít, samo o sobě je ve své naplněnosti utišující a hojivé. Dokonaná tragédie, která naplní svůj účel: po katastrofě nastává katarze, očištění. *** Film, který naprosto bez patosu a emočního vyděračství zvládl svou náročnou látku, způsobuje zimnici, zastavuje dech a vyvolává jímavou reflexi a dojetí. Kamera, střih i zvuk jsou bravurně podřízeny celku, umocňují postupné vyznění ztráty smyslů a posilují emoční náboj v dramatickém spádu až do neúprosného, odzbrojujícího a právě tak děsivého jako uklidňujícího finále v tichu a tmě, zpátky v lůně bezpodmínečné lásky. *~

Nejenže je to trestuhodně slaboduché a trapné dílo bez špetky skutečné úrovně, ale zpětně se překvapeně dozvídám o existenci filmu Stardust, a jak se seznamuji s dějem, hned se mi vybavují nepříjemné flashbacky na tuhle mrzkou zpotvořeninu a s odporem si uvědomuji, že Janák s Čunderlem, kteří se lživě prezentují jako "autoři" scénáře, původní zdařilé dílo beze studu a hlavně bez přiznání vykradli, ošmatali ulepenýma prackama a zneužitý, nepochopený a pokřivený koncept vydávají za vlastní tvorbu. Není to tedy vůbec autorská pohádka, ale prachsprostě zatajená bídná předělávka, která svou ponižující pokleslostí a nedovtipností oproti originálu nejvíc vypovídá o nejapnosti a nedůstojnosti těchto dvou pánů. *~

Mírně edukativní či esejistický snímek o tom, jak za podivných spletitých okolností (ale které životní okolnosti takové nakonec nejsou?) několik bludných eskapistických duší převezme odpovědnost za svůj život a štěstí svých bližních a přestanou se chovat jako malé děti. Příjemně odtažité, aby to nebyla romantická lovestory, a s překvapivě svěže gradujícím finále. *~

Nejvíc ze všeho mi to dává smysl jako vcelku důvodně odtažitý záznam rozpadu osobního i profesního světa vysoce funkční aspergerky, pro niž jsou lidská citová hnutí a vnitřní pochody nečitelné - její vlastní nevyjímaje - a která nemá žádný klíč k rozumění druhým a ani nevnímá, co jim svou vlastní nečitelností a svou neschopností je vnímavě číst působí, přičemž jí nezbývá nic jiného než svůj svět komplikovaně a namáhavě udržovat pohromadě za pomoci manipulačních mocenských technik a ignorování signálů - anebo aspoň udržovat v druhých lidech (kolezích, partnerce, donorech) zdání, že její svět pohromadě drží, i když ve skutečnosti je v něm ztracená a neví kudy kam, bez vnitřního vedení.... Od prvního záběru na tu neurotickou postavu naučenou hrát svou roli,  aniž by se v nitru měla oč jasného a srozumitelného opřít, je ale jasné, že se to musí rozpadnout. *** Klíčová scéna, z níž vysvitne její aspergerství, je pro mne ta, kde si v závěru filmu v domě svého mládí se zřejmým sebedojetím, sebepotvrzením a fixací pouští videozáznam, kde maestro vysvětluje, že hudba nám umožňuje prožívat pocity, které neumíme pojmenovat, v nichž se nevyznáme, a posvěcuje nám, že je v pořádku něco cítit a přesně nevědět co. Hudba je tedy pro ni dostatečně nejasně artikulovaná, a přece precizní forma, aby se s ní mohla ztotožňovat, nacházet se v ní i ve své ztracenosti a zároveň díky její výlučnosti i unikat, excelovat a posilovat svůj sebeklam - a lze spekulovat, zda se tím náhodou neřadí do jednoho klubu s obdivovanými předchůdci, kteří klasickou hudbu (komponování a/nebo dirigování) využívali z podobné potřeby. *** Todd Field zde rozhodně originálně zpracovává posud málo vyčerpané téma života vysoce funkčních lidí s poruchou autistického spektra a jeho zpracování je stejně přiléhavé jako znepokojivé, protože není jasné, nakolik tomu sám rozumí a nakolik se v tom všem stejně jako jeho ústřední postava nevyzná. *~