JitkaCardova

NEVIDĚT ZLO NESLYŠET ZLO, ani když to říká Jarmusch. ***** Je to odvážný film, ironický a ani ne nijak složitě metaforický, a silně beznadějný. Jenom cynický není. A není ani absurdní ani mystický ani surreálný, a i proto to není žádný prvoplánový žánrový film o zombiech (a nedává smysl ho do té kategorie strkat a pokoušet ho s béčkovými horory a jejich postupy, jak budují překvapení a napětí, srovnávat - tenhle film si z nich dělá srandu, využívá je prakticky, alegoricky, nepokrytě, k nepřekvapivému, lakonickému vykreslení naší vlastní tísnivé situace ve světě, ke společenské kritice - a k ukázání toho, jak lhostejně se s ní smiřujeme, přes alarmující zprávy, které by nás měl zvedat ze židlí - a extrapoluje, kam nás takový přístup dovede už za pár měsíců. A zřejmě bez nadsázky. ***** Stejně jako nebyl žánrový film o zombiech Úsvit mrtvých (1978), i tohle je prostě hořce nemilosrdná společenská kritika, navazující a posunutá do dnešního alarmujícího stavu, kritika nesmyslného a děsivého propadnutí konzumu, která v posunu do aktuální reality světa bohužel dosti věcně a přiměřeně reálně zhodnocuje a vykresluje naši bezprostředně očekávatelnou budoucnost. Jarmusch natočil dno beznaděje, kam se už dneska společně hromadně propadáme, abychom si to mohli zblízka osahat, jak se budeme cítit, jak budeme reagovat, jak nebudeme moci uniknout, až přijde na věc a za pár let překročíme horizont poslední naděje na záchranu biodiverzity a udržitelného života na téhle planetě, a co to s námi a našimi hodnotami udělá dál - a ono už to z lidí dělá hyeny dnes, když se nechtějí dostatečně měnit, když nechtějí zachraňovat a pomáhat, ale pokrytecky si namlouvají, že se to všechno nějak samo srovná i bez jejich přispění, i navzdory jim a jejich ignoranci a krátkozrakému sobectví. ***** Jarmusch natočil i moje od roku 2008 dlouhodobě sílící beznadějné pocity z lidí kolem mě, z jejich nezájmu, nevole, nedůslednosti a pokryteckého starání se jen o sebe, vlastní sebezáchovu, kariéru a "rodinu", za kterou se považuje jen několik vybraných jedinců, natočil dost jednoznačnou vizi, jak to tady mezi námi bude brzy vypadat zblízka úplně všude, pokud lidi budou vytrvale dál nadřazovat konzum a vlastní pohodlí trvalým hodnotám a nezištné lásce a dobrotě a veřejnému a vespolnému prospívání všeho dohromady, života v souladu s prostředím. ****** Na jednu stranu je dost těžké pochopit, že to poselství, které z filmu neustále řve obrazem i slovem, všichni diváci vytěsňují, viz i komentáře na ČSFD a recenze - a to i přes ten závěrečný monolog poustevníka Boba, který musí pochopit i nejnatvrdlejší kořen, na druhou stranu je to typická neracionální reakce lidí, kteří se stydí za vznešené myšlenky, protože by jim komplikovaly život, kdyby se podle nich měli sami umravnit. Protože Jarmusch tím filmem ryje do každého, kdo staví hmotný prospěch a vlastní zájmy a obyčejné pohodlí nebo sebezáchovu nad alarmující stav světa, který už na nás přitom dávno dopadá. Nikdo s nikým nemluví dostatečně otevřeně a upřímně, dostatečný počet lidí nespolupracuje na prospěšných věcech, aniž by měli vlastní sobecké motivace, nepěstují se v dostatečné míře jiné než pragmatické a povrchní vztahy, nepečujeme dost o vzájemné porozumění ani o porozumění důsledkům našich činností, včetně těch pracovních, aby nás to měnilo, ale jakmile nám někdo platí, ochotně a zaslepeně děláme věci, které ničí hodnoty, smysl samotné práce, morální společnost i zdraví planety - jsme koupení, a tak nepečujeme, ale ničíme - a odnášejí to už nejen staří lidé, malé děti, příroda, vzájemná komunikace, bezpečné a důvěrné vztahy, mezilidské závazky, naše zdraví duševní i fyzické, naše schopnosti mít svědomí a zdravý úsudek, ale nakonec my všichni jako celek, celá společnost, kvalitou a prognózou dalšího života, jako bumerangem do týla. Ale nikdo se nechce změnit, ne tak vážně, ne tak moc, aby měl čisté svědomí, tak proč o Jarmuschovi raději pohodlně pokrytecky nenapsat, že natočil bláznivý letní biják pro legraci a bez vážnějších myšlenek. Nic není dál od pravdy. To, že tu strašlivou zkázu, do které se řítíme, natočil ironicky, neznamená, že ve svém posledním varování nemyslí každé slovo i scénu úplně vážně. Ukazuje nám reálně, jak nevěřícně budeme reagovat, až půjdeme doopravdy do kopru a nebudou zdroje, léky, jídlo, nebude na koho se obrátit, nebude kam před tím utéct. Bude to všude bezprostředně: zkáza, bolest, vědomí marnosti, bídného zanikání bez záchrany, bez pomoci, za možností nápravy, nesmyslnost a absurdita a beznaděj jako sklízené plody našeho vytrvale zaslepeného zrůdného setí jedovatých semen a nezodpovědného ničení. ***** Pro mě to je navíc zcela v řádu jeho filmů: od filmu o nedozírné moci soustředěného zušlechtěného asketického jednotlivce a od svědomí oproštěné klinické nedozírné moci nadnárodních koncernů ovlivňujících stav a osud světa, kdy ukazuje zcela doslovně "hranice ovládání", v novodobém samurajském filmu jogína proti organizacím sbíhajícím se k pomyslnému hlavnímu magnátovi (ale přitom nevíme jistě, na čí straně onen bojovník je, jestli univerzálního duchovního dobra, nebo jen jiného organizovaného zla), přes další už vyloženě nekrypticky metaforický snímek Přežijí jen milenci o trvalých hodnotách, které má smysl v čase pěstovat celá staletí kontinuálně, a na rozdíl od konzumu budou člověka zušlechťovat donekonečna, neboť donekonečna je možné hodnotně ladit vztahy mezi živými bytostmi a smysluplně prohlubovat láskyplné, soustředěné porozumění živému světu až po tenhle film, který varuje před tím krátkým koncem, kam nás zavede ta opačná cesta konzumu a pošlapávání hodnot. ***** Žijeme v době, kdy jako na běžícím páse vycházejí po celém světě takovéhle alarmující, děsivými fakty podložené články - a každý, kdo se trochu pohybuje v dokumentaristice nebo se věnuje sociálním a klimatickým otázkám, stejně jako odborníci v mnoha dalších pomáhacích oblastech a vědních oborech, kam podobné alarmující informace prosakují v konkrétních jevech, protože už je to skrze spojitosti patrné všude, ví, že nejsou nijak přehnané ani přitažené za vlasy: https://a2larm.cz/2019/06/pohled-do-propasti/ - takže komentáře, které píší o letním rozverném bijáku, vypadají v reálných souvislostech dětinsky alibisticky, a pokud mám z něčeho husí kůži, protože to má nádech hororu, tak jsou to právě ony, a ne snímek samotný - z něj na mě naopak dýchla nepatrná naděje, že ještě někdo chytrý a slavný vidí reálný stav věcí, připouští to veřejně a stojí mu za to pokoušet se nás varovat, zburcovat. I když možná už je to jen hořký výsměch z přetlaku zoufalství, příprava na horor budoucnosti z nevíry v lidi kolem sebe, že by se to právě s nimi ještě dalo odvrátit - a ty pokrytecké reakce a vytěsňování, s nimiž jeho snímek není přijat ve své obnažené výpovědi, tomu bohužel dávají za pravdu. Je mi právě takhle smutno a zle. *~

Takový duchem chudší sourozenec posledního zfilmování Vraždy v Orient Expresu. *** I zde má detektiv projevit vnímavost pro ryzí dobro a ušlechtilou krásu srdce, jež jsou nadřazeny striktnímu a omezenému vnímání toho, co se běžně chápe jako pravda a spravedlnost, a jedině díky tomu se mu podaří případ jednak rozlousknout (skoro stejně tak rychle jako vnímavějším divákům) a jednak i morálně vyřešit. Nicméně kde první zmíněný film byl v tomto příliš subtilní a jímavý až mimo rozlišovací schopnosti či ambice většiny diváků (můj komentář k němu, který mě paradoxně přiměl zpětně napsat až tenhle výtvor, zde: https://www.csfd.cz/film/53978-vrazda-v-orient-expresu/komentare/?comment=11342978), tenhle snímek je pro změnu o to doslovnější a banálnější, jako by byl vyloženě míněn pro pomaleji chápající, emočně oploštělé publikum. *** Záživné to bylo asi jako číst Shakespeara – kam jinam sáhnout, když už srovnávám s počinem Kennetha Branagha – tezovitě převyprávěného v amerických floskulích a komiksových obrázcích na čtvercové stránky omyvatelného leporela tak, že se vytratí veškerá velkodušnost, jemnost a komplikovanost prožívání i utváření. Zápletka sama není vůbec hloupá, ale práce s ní i s vykreslením postav je tak povrchní a deproblematizovaná, že by si divák zbytečně lichotil, že stačil držet krok. *** Za základní problém přitom považuji, že navzdory proklamovanému žánru film ve své klišovitosti, jakkoli mohla být záměrná, nebyl vůbec vtipný, ani obyčejně směšný, komický, ani nijak nenaznačoval, že o to usiluje, natož aby zvolená forma měla nějakou přidanou hlubší hodnotu či satirický pel. Bylo to prostě jen právě tak nevtipně prosté, jak jsme to viděli, milý Watsone, prosté všech mystérií bytí. Jen díra uprostřed donutu, která nezasytí, jen pro nic mnoho povyku. *~

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~

Tři a půl, s tím, že za vidění to bez debaty stojí. *** Hořko-ironicko-nostalgická redefinice národního hrdiny v reál-kritické sociální eseji z pražských sídlišť Jižního Města, jež se stalo předmětem zájmu developerů a jejich osvědčených nekalých praktik. Narušují svými bezohlednými plány zaběhané pořádky místních, už tak životem semletých obyvatel, z nichž někteří se křivdám mocnějších přizpůsobují unaveněji, navykleji, jdou jim z cesty rezignovaněji a ochotněji než jiní, aby pragmaticky umenšili škody, které je postihnou - ale najdou se i tací, kteří si prostě nemůžou pomoct a nechat to být. Což z nich ještě nedělá hrdiny, jsou prostě jen jinak poznamenaní a převálcovaní mizernou výchovou a nabídkami životních možností v mizerných podmínkách v mizerné společnosti. Na to, že základním pocitem při sledování snímku optikou humanistických ideálů, hodnot a idejí (optikou "pravdy a lásky", jak je vícekrát cynicky v hospodě připomenuta Mrazákem), je hořkost a bezvýchodnost, je sledování skoro až nepochopitelně, absurdně příjemné, což vnímám jako zvládnutý režijní záměr prozrazující jak ironický odstup, tak zainteresované pochopení. To je mi sympatické. *** Plnohodnotný příběh však zjednodušující konstrukt vyprávění nenabízí (já v tom - možná že mylně - vidím slabinu spolupráce s Rudišem), je to opravdu spíš esej než plnokrevný film, a po svérázném, odtažitém fenoménu Schmitke (https://www.csfd.cz/film/389075-schmitke/recenze/?comment=10059558) mi to připadá trochu škoda, ale do velké míry to vyvažují perfektní herecká převtělení a jako divácky vlídný snímek je to rozhodně vděčné a chytlavé, ač zároveň důsledně nepodbízivé. Už pro ten kvalitně namíchaný koktejl připomenutých jednoznačných nešvarů a paradoxů dnešní z mnoha příčin morálně rozložené společnosti a pro ten mix nejednoznačných pocitů, které to v člověku vyvolá a zanechá spolu s kolotočem stokrát omletých, ale neukončených úvah na téma, co se s tím dá dělat obecně a co s tím může dělat každý z nás, abychom mohli společně žít lépe než v takovém marasmu, všichni, bez ohledu na minulost národní i osobní, to za shlédnutí určitě stojí. *~

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~

Určitě záslužnější tři, nicméně s výhradami, jež mi víc nedovolí. *** Mám silný dojem, že problém série je mj. v nezadržitelném zlomu a rozpadu prvotní vyprávěcí síly a atraktivity tam, kde se původní fabulace volněji popouštějící uzdu fantazii a sledující několik výnosných barvitých obecně kulturních a filosofických motivů, držících diváka v soustředěných úvahách, reflexích, vstřebávání, tázání, znepokojení a napětí, ostře a neplynule, trochu násilně napasovává ke konci na realitu skutečných událostí, a navzdory rozběhnutému širšímu a slibnějšímu potenciálu se odpovědí na ty obecnější otázky u jednotlivých postav nedočkáme. Zatímco zhruba do šestého sedmého dílu víceméně sledujeme Schrödingerův kulturně-detektivní příběh, jenž si drží všechny své vyprávěcí i úvahové potenciality, od sedmého osmého dílu začíná vyprávění strmě a stroze kolabovat do jediné verze zploštělé dokumentární reality, a tohle zadokování se bohužel neobejde bez zbanálnění a změlnění. Konec je tak mnohem plytčí a neuspokojivější, než co navozovala celá první polovina série, scénář trpí zvoleným postupem, kdy se evidentně zpočátku chytalo víc zajíců a tučnějších, než se nakonec mohlo strčit do pytle, aby to bylo košer, a divák jako já je přese všechno poučení, jehož se mu tímhle výletem do blízkovýchodního světa a střetu kultur dostalo, nevyhnutně poněkud zklamaný. Nejvíc se to pro mě zkonkrétnilo v postavě Simona Kohena, do jehož hlavy a srdce bych asi chtěla nahlédnout nejvíce, ale stalo se to více či méně skoro se všemi postavami, jak scénáristé najednou nevěděli, co si s nimi počít a postupně je po vynesení rozsudku zahazovali a opouštěli, aniž by dali divákovi možnost pochopit, co se v nich doopravdy odehrává. Nejkrutěji to odnesla postava Toto, již scénáristé divákovi pravidelně připomínají, aby jí na konci vůbec neumožnili se projevit. *** Kdyby se scénáristé drželi fabulační logiky vlastního započatého vyprávění a dotvořili ho i po dokumentačním závěru u soudu jako smyšlené drama, byl by výsledek zřejmě organičtější a snad by i z reality odzrcadlil víc, kdyby dali příběhům postav osudová vyústění, nechali je vyrovnat se dle svého naturelu s výsledkem soudu i společenskou a politickou atmosférou v zemi a odhalili divákovi své niterné reakce. Takhle jsme po vynesení rozsudků skončili s prázdnou, bez sebemenší katarze, jen proto, že u reálných předobrazů si tvůrci dál nic fabulovat netroufli. Nicméně soudím, že i přes tuhle závěrečnou frustraci to stojí za shlédnutí. *~

Přibývají nelogičnosti a scénáristické lapsy a trhliny. Zásadní je ta, kdy se v Šabaku rozhodnou, že toho mladého židovského hippie-kriminálníka, Jochiho, kterého používají jako krysu, znovu vsadí do vězení, protože už jim venku k ničemu není, a vzápětí vidíme, jak ho strčí do cely naproti Jinonovi s Avišajem, a dokonce je spolu pouštějí na dvorek, aby se mohli umlouvat, aniž by s ním měli smluvenou spolupráci nebo ho napíchli. Nepochopitelně tak kluci mohou v klidu z vězení např. odhalit spoluprací s kamarády venku (nevidíme, jak toho dosáhli) pravou identitu vyšetřovatele Simona, Šabaku rovnou pod nosem, aniž by se to Šabak vůbec dozvěděl. Takhle snadné to fakt je? *** Nebo se najednou v osmém díle objeví do té doby nezmíněný a neukázaný další syn rodičů zabitého Mohameda, aby pronesl jedinou větu... *** Suha tady nejdřív potřebuje tlumočníka, aby se s právníkem Uri Korbem dorozuměla, ale když je v posledním díle navštíví u nich doma a sejde se jen s ní a se synem, najednou nemá potíže s ním plynule hovořit. *** Další - s tím související - věc je, že původně složitější děj a pohledy najednou začínají krystalizovat a vyhrocovat se až příliš plakátově a černobíle...

Seriál má konstantní tempo a přitažlivost, nicméně v tomhle díle se mj. už hrubě projeví chyby, které mě náznakovitě rušily od počátku a znevěrohodňují kvalitu vyprávění... Při rekonstrukci, resp v probleskujících vzpomínkách, v jednu chvíli v autě zazní vyzvánění na telefonu oběti, načež z něj útočníci vyjmou baterku a oboje vyhodí z auta. V reálu jsme ale byli svědky toho, že matka volá synovi po únosu na mobil opakovaně, vytrvale, a pokaždé to dlouho vyzvání a nakonec hovor vždy spadne do schránky. Minimálně čtyřikrát si matka vyslechla hlasovou nahrávku svého syna, oznamující, že nemá nechávat vzkaz, protože si ho stejně neposlechne. Chyba je to přitom nezáměrná, na vrub scénáře. Stejně tak se ve scénáři nenamáhají vysvětlovat, odkud vyšetřovatelé v danou chvíli nepochopitelně berou obraz z kamer při sledování podezřelých a další nelogičnosti. Pravda ale je, že mi nevadí tyhle rozpory ponechat stranou, s vědomím, že by se to dalo nějak vyřešit, a soustředit se na podstatnější benefity tohoto počinu.

Na režiséra i jeho snímky jsem byla hodně zvědavá, protože témata, jimž se věnuje, se mnou bytostně rezonují. Nyní si ale vůbec nejsem jistá, že se k autorovým minulým dokumentům vrátím. Na můj vkus totiž film trpí dvěma zásadními neduhy: Za prvé, nosné myšlenky jsou formulovány příliš nadneseně, příliš abstraktně a volně, takže jim sice nelze nic vytknout, ale zároveň si do nich mnozí snadno dokážou vměstnat diametrálně odlišné a snad i protichůdné představy o odpovědnosti za život a spolubytí. A za druhé a především, film působí silně paternalisticky, a jako by sice benevolentně dával prostor i ženám, protože přece autor ví a dokola to zmiňuje, jak jsou ženy, ženský pohled na věc a ženský způsob rozhodování pro uzdravení společnosti a udržitelný vývoj klíčové, ale přitom jim dosebezahleděně a milostivě opět dává prostor jen v podřízených a vedlejších pozicích. Téměř všichni protagonisté, kteří se vyjadřují k věci, jsou muži - jednak už sám režisér, ale i lesník - zakladatel továrny, celé trio hudebníků, za manželskou dvojici farmařící ve Španělsku mluví taky skoro celou dobu jen chlap, a dokonce i za ony vyzdvihované průkopnice, solar mamas, hovoří ponejvíce ředitel Barefoot University, muži vykládají jejich roli a význam celému světu i jim samotným, a ženy, jsou-li ve snímku vůbec puštěny ke slovu, tak jen okrajově, na stvrzení toho v maskulinní představě rozvíjeného celkového rámce dokumentu. Ženám se tu nenaslouchá. A samozřejmě je to velice na škodu věci, je příliš silně znát, jak se autor ve svém pohledu na věc vyžívá a jak se sám sebou opájí a mimo jiné neumí snímek ani v pravou chvíli ukončit. Jak plyne čas od projekce, překvapeně pozoruji, jak se mi celá tahle záležitost víc a víc protiví. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~

Čistokrevná tragická fraška a politicko-sociální satira, sarkastické drama ano, ale v žádném ohledu komedie. Ani sekundárně tu není přítomen uvolňující, nadlehčující vtip, jen tíživě hořké absurdno a ke všemu odhodlaný svíravý důvtip, s nímž se Anjani pokouší vynalézat nové a nové cesty, jak si zachovat duši plachého, svobodného vlka, aby se úřední koza nažrala celá. Aniž by se mu to ovšem v tomhle světě existenčního nátlaku a bezpráví mohlo podařit. Závěr je přese všechno nečekaně odevzdaně osvobodivý, už proto, že je to závěr, byť rozřešení nenese. *** Bravurně nápaditě natočeno, za mě bez ztráty jediného okvětního plátku. (Febiofest 2020, Slovanský dům) *~