JitkaCardova

Mnohem víc než čtyři, ale přece ne plný počet. *** Je to po delší době absolutní, svrchovaný film: maximálně nakažlivě osvobozující svou rozjařující filmovostí, úžasně dbalý, aby se nepodřídil diktátu tématu, vysmekávající se mu hladce a hbitě nepřebernými způsoby odvázanými prostředky jako úhoř, aniž by však divákům sebeméně dovolil unikat smrtelně vážné podstatě jeho sdělení. Je to ale film a nebojí se nic filmového použít. *** Dala bych deset hvězd, kdyby si tohle dokázal udržet absolutně, ale tam, kde nejde o Hitlera, o válku, o fanatismus, o využívání klukovské touhy patřit do party, ale o lásku a city, místy přece jen v Jojově postavě uklouzne k melodramatu, což mě vytrhovalo, rušilo z té jízdy a ve svém hodnocení to nemůžu poctivě pominout. *** BTW: Je mimo mísu zrovna tomuhle počinu vytýkat, že herci mluví v německém prostředí anglicky, naopak, film tenhle problém prostořece zviditelňuje a využívá k svému prospěchu a herci se můžou přetrhnout, aby si divák dosyta užil jejich různě rozvinuté verze němgličtiny. *~

Nejsem modelový divák vánočních dojáků, na druhou stranu miluju pro jeho lehkost, vtipnost, inteligenci, brilantní scénář a hutný výskyt mých oblíbených herců film Láska nebeská, takže i tohle umím ocenit, když to funguje, navíc si užívám britskou angličtinu a všechny od toho se odvíjející žerty a ekvilibristiky s jazykem, Emmy Thompson si vážím jednak jako skvělé herečky, jednak jako inteligentní laskavé dámy a od mládí členky různých spikleneckých společností pro vysoké umění ve spojení s lidskostí a humorem, a byla jsem upřímně zvědavá na její scénář, protože bylo jasné, že to nemůže být jen tak banální... Banální to sice není, ale zklamaná jsem z toho, jak je to nedomyšlené a nedotažené. Není to - právě na rozdíl od třeba Lásky nebeské - dárek pro radost nikomu, Emma k Vánocům zklamala nároky obou možných cílových skupin těch, kdo by si shlédnutí jejího dílka riskli k prožití předvánoční atmosféry darovat. Ty méně náročné musí nutně zklamat vyústění, které mění zařazení filmu z romantického žánru v bajku s morálním apelem, ty ostatní, jak jsem já, pak zklame hlavně to, že od chvíle, kdy se poprvé promluví o operaci (což je ještě dost brzy), máme jasno - Emma vykradla stokrát provařený námět a nemohlo to být jinak. A s tím se pak musí pro obě skupiny vědomě či nevědomě pojit rozčarování z toho, že film s až arogantní povrchností předvádí, jak cokoli, co se dlouhé roky mezilidsky odehrávalo strašně špatně, jde s dobrým úmyslem napravit až banálně (tak přece) snadno a rychle, takže jako mávnutím kouzelného proutku je všechno zapomenuto, vytěsněno, deprese a nevraživosti a zoufalství mizí a všichni se smějí a objímají a radují a navzájem se přece milují, protože stačí malinko a najednou jsou všichni chápaví a empatičtí a připravení odpouštět a rozumět, stačilo to v nich nějak drobátko uvolnit. To není dárek, to je výsměch všem opravdovým snahám milovat, napravovat a zoufat si z toho, když lidé v nejbližším okolí nejsou schopni lásky a porozumění. Od Emmy Thompson jsem ve všech ohledech čekala víc než takovou nelaskavou krutost vepsanou do stránek scénáře spolu s morálním ponaučením, které nemůže v žádném konkrétním ohledu v příběhu fungovat a působí jako vytčené před závorku. Je to nesoudržný paskvil plný milých momentů a hezkých obličejů, u něhož lituju vyhozených peněz za lístky do kina. Nicméně je to moje chyba, měla jsem si líp pamatovat, jak mě dráždil už její vyděračsky napsaný a zahraný Vtip - kdybych to měla s něčím srovnat, tak s Cenou za něžnost, která mě kdykoli rozesměje i rozbrečí stejně jako život sám, když těžkými a vyloženě blbými situacemi procházejí lidi, kteří nejsou dokonalí a neumí vždycky všechno správně podat ani pochopit, ale v jádru jsou milující a opravdu dělají, co můžou, a navíc - přes všechno zapírání a alergie a de facto i kvůli nim - prostě nemůžou zapřít, že jsou rodina a že si rozumějí víc, než si chtěli a dovedli přiznávat. Na tom se dá nejlíp ukázat, jak to vypadá, když člověku se srdcem a rozumem nechybí nadhled a skutečná empatie. A právě nadhled, empatii a smysl pro organicky se odvíjející komplexní dění Emma Thompson bohužel postrádá - jen si nejsem jistá, jestli tím ty scénáře kazí až poslední dobou, nebo to tak bylo odjakživa. Čili jestli chcete doopravdy prožít to, na co v Last Christmas Emma Thompson láká, ale co vlastně funkčně k prožití nenabízí, pusťte si radši doma Lásku nebeskou a Cenu za něžnost (možná raději v opačném pořadí) a za ušetřený peníz za lístky do kina si k tomu dopřejte třeba pečené kaštany. *~

Po pěti dlouhých letech je tu nový snímek nepoddajné, nešvarům lidské povahy a společenské konformity, s nimiž lidé tak úlevně a rádi házejí flintu do žita i tváří v tvář nejúchvatnějším zázrakům života, se nenápadně, zato důsledně vzpírající nezkrotné současné rakouské ironičky, mistryně paradoxu a neprávem, avšak logicky širším publikem stejně důsledně přehlížené Jessiky Hausner - geniální autorky mj. sarkasticky kousavého snímku Lurdy o spiklenecky spolupracující lidské malosti, která raději zničí každý zázrak, než by někoho nechala postavit se na vlastní nohy a vyšlapat cestu, a především dechberoucně chytrého a téměř maniakálně propracovaného filmu Láska šílená, v němž si bere na paškál postavu unylého slabošského Kleista a s ním i klíčový princip pokrytecké společenské omezenosti prosazující za vrcholný životní styl naprosto neprodyšnou odvozenost a neprožívanost bytí, pro niž by ti nejnáruživější pokrytci i vraždili, i sebe vraždili. *** Klíčová slova jejího nového počinu Little Joe jsou "autocenzura" a "ambivalence" a Jessica Hausner ve vás jejich jed nechá působit zapuštěný až do morku kostí. *** Ze začátku se dění na plátně jeví divácky nepohodlné a obtížně uchopitelné, přesněji zcela neuchopitelné. Klinicky čisté, laboratorní, je prostředí nejen v laboratořích a sklenících, ale i v domovech a kancelářích, všechno je sterilní, upravené, na svých místech, šaty postav vždy dokonale čisté, jednotliviny objektů se v základu vzájemně nemíchají, nepřekrývají, nedotýkají, vše si zachovává distanc, tvary jsou ostré, obraz ryzí, barvy a formy jasné, bez přechodů, odstínů a škál, syté a přiznané... - do toho zjednoznačněného prostředí však padají od lidí matoucí prohlášení plná nejasností a kontradikcí. Jsou nesrozumitelní, jako by to bylo špatně natočené, a máte-li jako já v danou chvíli přístup jen k verzi, v níž titulky i mluvené slovo jsou v angličtině, chvíli dokonce zprvu proti vší zkušenosti i ráciu zvažujete, jestli se nedopouštíte chyb v překladu. *** Nejpozději v polovině filmu už ale lze skrze návodná opakování a iterace pochopit, že se jedná o záměr, a začnete mít v roli diváka jasno v jednom, byť právě až do úplného konce jen v tom jediném: sledujete naprosto virtuózní (a na Jessiku Hausner je v tomhle spolehnutí) film o autocenzuře a ambivalenci, zevnitř světa postav, pro něž takové chování může být jediným způsobem přežití, takže jako divák nemáte šanci zvenčí nic rozhodnout - a to na mnoha nastavených rovinách zároveň: korumpuje pyl oněch rostlin své pečovatele, nebo je to všechno jen v hlavách dotyčných? A pokud korumpuje, kteří z nich jsou zasažení a kteří ne, a kteří předstírají, že jsou, a kteří předstírají, že nejsou, a proč? Ale odpovědi nejen že nijak nemůžete získat, ale vy je hlavně ani nepotřebujete, jde čistě o ten zprostředkovaný prožitek nemožnosti tomu přijít na kloub, jemuž nelze uniknout. *** Jessica Hausner ani tentokrát nezklamala, vytvořila opět silně zneklidňující filmový, mentální i prožitkový experiment, který v tomto případě celou dobu skrze klíčové postavy sám sebe popisuje jako z podstaty věci znevěrohodněný, v důsledku možného ovlivnění percepce reality postav evolučním trikem rostliny, která drží své stvořitele v pasti, v níž tam s nimi skončí i divák, a dlužno přiznat, že ten experiment se jí dokonale povedl. Našla a prolomila další tabu, znepokojivou zbraň lidské mentality, již nám dává okusit v plné síle a nepříjemnosti, neuchopitelnosti, a zas mi tak potvrdila svou naprostou filmařskou i bytostnou výjimečnost a vymykavost svého génia. *** Nejsilnější moment: když opravdu nevíte, jestli ti dva kolegové svou spolupracovnici shodili dolů, nebo jen nestačili zachránit. A když se z ambivalentních vyjádření pak už ani nedozvíte, jestli to přežila, nebo ne. *** Bravo. Jsem dychtivá zažít, s čím Jessica Hausner přijde příště a jak nenápadně nám to znovu podsune, aby si té virtuozity skoro nikdo nevšiml. V tom je její stoický smysl pro humor, díky němuž si jí vůbec vážím ze všeho nejvíce a s nímž precizně a odvážně zrcadlí a na dřeň obnažuje ironickou povahu nahého bytí bezelstného člověka uvnitř různě motivovaných společenských tlaků tak, že si to mohou uvědomit opět jen ti bezelstní mezi námi. *~

Pro mě překvapení, kolik lidsky cenných, velkodušných a nebanálně nasvětlujících vhledů se autorovi podařilo ze starých materiálů a vzpomínek pamětníků vytěžit a jak nečernobíle a vrstevnatě přiblížil výsady i nebezpečí té magicky bohémské doby a místa, těch velice výbušných souřadnic Hydra-Zlatá šedesátá, v nichž se tak nesourodé a pevně vnitřně určené osobnosti jako Marianne a Leonard poznali a z nichž se museli chtě nechtě časem posunout dál ke svým rozdílným osudům a čelit komplikacím v "reálném" světě a přese všechny potíže odolat zášti a zachovat si vzácné přátelství, což se jim zázračně povedlo, navzdory mnohému, co se zachránit či uchránit nepodařilo. *** Jak ve svém přiléhavém a vytříbeném komentáři praví DavidWark, v dokumentu i mně chybí výpovědi M. i L. (nicméně má to svoje kouzlo) a snímek rozhodně stojí za vidění. *~

NEVIDĚT ZLO NESLYŠET ZLO, ani když to říká Jarmusch. ***** Je to odvážný film, ironický a ani ne nijak složitě metaforický, a silně beznadějný. Jenom cynický není. A není ani absurdní ani mystický ani surreálný, a i proto to není žádný prvoplánový žánrový film o zombiech (a nedává smysl ho do té kategorie strkat a pokoušet ho s béčkovými horory a jejich postupy, jak budují překvapení a napětí, srovnávat - tenhle film si z nich dělá srandu, využívá je prakticky, alegoricky, nepokrytě, k nepřekvapivému, lakonickému vykreslení naší vlastní tísnivé situace ve světě, ke společenské kritice - a k ukázání toho, jak lhostejně se s ní smiřujeme, přes alarmující zprávy, které by nás měl zvedat ze židlí - a extrapoluje, kam nás takový přístup dovede už za pár měsíců. A zřejmě bez nadsázky. ***** Stejně jako nebyl žánrový film o zombiech Úsvit mrtvých (1978), i tohle je prostě hořce nemilosrdná společenská kritika, navazující a posunutá do dnešního alarmujícího stavu, kritika nesmyslného a děsivého propadnutí konzumu, která v posunu do aktuální reality světa bohužel dosti věcně a přiměřeně reálně zhodnocuje a vykresluje naši bezprostředně očekávatelnou budoucnost. Jarmusch natočil dno beznaděje, kam se už dneska společně hromadně propadáme, abychom si to mohli zblízka osahat, jak se budeme cítit, jak budeme reagovat, jak nebudeme moci uniknout, až přijde na věc a za pár let překročíme horizont poslední naděje na záchranu biodiverzity a udržitelného života na téhle planetě, a co to s námi a našimi hodnotami udělá dál - a ono už to z lidí dělá hyeny dnes, když se nechtějí dostatečně měnit, když nechtějí zachraňovat a pomáhat, ale pokrytecky si namlouvají, že se to všechno nějak samo srovná i bez jejich přispění, i navzdory jim a jejich ignoranci a krátkozrakému sobectví. ***** Jarmusch natočil i moje od roku 2008 dlouhodobě sílící beznadějné pocity z lidí kolem mě, z jejich nezájmu, nevole, nedůslednosti a pokryteckého starání se jen o sebe, vlastní sebezáchovu, kariéru a "rodinu", za kterou se považuje jen několik vybraných jedinců, natočil dost jednoznačnou vizi, jak to tady mezi námi bude brzy vypadat zblízka úplně všude, pokud lidi budou vytrvale dál nadřazovat konzum a vlastní pohodlí trvalým hodnotám a nezištné lásce a dobrotě a veřejnému a vespolnému prospívání všeho dohromady, života v souladu s prostředím. ****** Na jednu stranu je dost těžké pochopit, že to poselství, které z filmu neustále řve obrazem i slovem, všichni diváci vytěsňují, viz i komentáře na ČSFD a recenze - a to i přes ten závěrečný monolog poustevníka Boba, který musí pochopit i nejnatvrdlejší kořen, na druhou stranu je to typická neracionální reakce lidí, kteří se stydí za vznešené myšlenky, protože by jim komplikovaly život, kdyby se podle nich měli sami umravnit. Protože Jarmusch tím filmem ryje do každého, kdo staví hmotný prospěch a vlastní zájmy a obyčejné pohodlí nebo sebezáchovu nad alarmující stav světa, který už na nás přitom dávno dopadá. Nikdo s nikým nemluví dostatečně otevřeně a upřímně, dostatečný počet lidí nespolupracuje na prospěšných věcech, aniž by měli vlastní sobecké motivace, nepěstují se v dostatečné míře jiné než pragmatické a povrchní vztahy, nepečujeme dost o vzájemné porozumění ani o porozumění důsledkům našich činností, včetně těch pracovních, aby nás to měnilo, ale jakmile nám někdo platí, ochotně a zaslepeně děláme věci, které ničí hodnoty, smysl samotné práce, morální společnost i zdraví planety - jsme koupení, a tak nepečujeme, ale ničíme - a odnášejí to už nejen staří lidé, malé děti, příroda, vzájemná komunikace, bezpečné a důvěrné vztahy, mezilidské závazky, naše zdraví duševní i fyzické, naše schopnosti mít svědomí a zdravý úsudek, ale nakonec my všichni jako celek, celá společnost, kvalitou a prognózou dalšího života, jako bumerangem do týla. Ale nikdo se nechce změnit, ne tak vážně, ne tak moc, aby měl čisté svědomí, tak proč o Jarmuschovi raději pohodlně pokrytecky nenapsat, že natočil bláznivý letní biják pro legraci a bez vážnějších myšlenek. Nic není dál od pravdy. To, že tu strašlivou zkázu, do které se řítíme, natočil ironicky, neznamená, že ve svém posledním varování nemyslí každé slovo i scénu úplně vážně. Ukazuje nám reálně, jak nevěřícně budeme reagovat, až půjdeme doopravdy do kopru a nebudou zdroje, léky, jídlo, nebude na koho se obrátit, nebude kam před tím utéct. Bude to všude bezprostředně: zkáza, bolest, vědomí marnosti, bídného zanikání bez záchrany, bez pomoci, za možností nápravy, nesmyslnost a absurdita a beznaděj jako sklízené plody našeho vytrvale zaslepeného zrůdného setí jedovatých semen a nezodpovědného ničení. ***** Pro mě to je navíc zcela v řádu jeho filmů: od filmu o nedozírné moci soustředěného zušlechtěného asketického jednotlivce a od svědomí oproštěné klinické nedozírné moci nadnárodních koncernů ovlivňujících stav a osud světa, kdy ukazuje zcela doslovně "hranice ovládání", v novodobém samurajském filmu jogína proti organizacím sbíhajícím se k pomyslnému hlavnímu magnátovi (ale přitom nevíme jistě, na čí straně onen bojovník je, jestli univerzálního duchovního dobra, nebo jen jiného organizovaného zla), přes další už vyloženě nekrypticky metaforický snímek Přežijí jen milenci o trvalých hodnotách, které má smysl v čase pěstovat celá staletí kontinuálně, a na rozdíl od konzumu budou člověka zušlechťovat donekonečna, neboť donekonečna je možné hodnotně ladit vztahy mezi živými bytostmi a smysluplně prohlubovat láskyplné, soustředěné porozumění živému světu až po tenhle film, který varuje před tím krátkým koncem, kam nás zavede ta opačná cesta konzumu a pošlapávání hodnot. ***** Žijeme v době, kdy jako na běžícím páse vycházejí po celém světě takovéhle alarmující, děsivými fakty podložené články - a každý, kdo se trochu pohybuje v dokumentaristice nebo se věnuje sociálním a klimatickým otázkám, stejně jako odborníci v mnoha dalších pomáhacích oblastech a vědních oborech, kam podobné alarmující informace prosakují v konkrétních jevech, protože už je to skrze spojitosti patrné všude, ví, že nejsou nijak přehnané ani přitažené za vlasy: https://a2larm.cz/2019/06/pohled-do-propasti/ - takže komentáře, které píší o letním rozverném bijáku, vypadají v reálných souvislostech dětinsky alibisticky, a pokud mám z něčeho husí kůži, protože to má nádech hororu, tak jsou to právě ony, a ne snímek samotný - z něj na mě naopak dýchla nepatrná naděje, že ještě někdo chytrý a slavný vidí reálný stav věcí, připouští to veřejně a stojí mu za to pokoušet se nás varovat, zburcovat. I když možná už je to jen hořký výsměch z přetlaku zoufalství, příprava na horor budoucnosti z nevíry v lidi kolem sebe, že by se to právě s nimi ještě dalo odvrátit - a ty pokrytecké reakce a vytěsňování, s nimiž jeho snímek není přijat ve své obnažené výpovědi, tomu bohužel dávají za pravdu. Je mi právě takhle smutno a zle. *~

Takový duchem chudší sourozenec posledního zfilmování Vraždy v Orient Expresu. *** I zde má detektiv projevit vnímavost pro ryzí dobro a ušlechtilou krásu srdce, jež jsou nadřazeny striktnímu a omezenému vnímání toho, co se běžně chápe jako pravda a spravedlnost, a jedině díky tomu se mu podaří případ jednak rozlousknout (skoro stejně tak rychle jako vnímavějším divákům) a jednak i morálně vyřešit. Nicméně kde první zmíněný film byl v tomto příliš subtilní a jímavý až mimo rozlišovací schopnosti či ambice většiny diváků (můj komentář k němu, který mě paradoxně přiměl zpětně napsat až tenhle výtvor, zde: https://www.csfd.cz/film/53978-vrazda-v-orient-expresu/komentare/?comment=11342978), tenhle snímek je pro změnu o to doslovnější a banálnější, jako by byl vyloženě míněn pro pomaleji chápající, emočně oploštělé publikum. *** Záživné to bylo asi jako číst Shakespeara – kam jinam sáhnout, když už srovnávám s počinem Kennetha Branagha – tezovitě převyprávěného v amerických floskulích a komiksových obrázcích na čtvercové stránky omyvatelného leporela tak, že se vytratí veškerá velkodušnost, jemnost a komplikovanost prožívání i utváření. Zápletka sama není vůbec hloupá, ale práce s ní i s vykreslením postav je tak povrchní a deproblematizovaná, že by si divák zbytečně lichotil, že stačil držet krok. *** Za základní problém přitom považuji, že navzdory proklamovanému žánru film ve své klišovitosti, jakkoli mohla být záměrná, nebyl vůbec vtipný, ani obyčejně směšný, komický, ani nijak nenaznačoval, že o to usiluje, natož aby zvolená forma měla nějakou přidanou hlubší hodnotu či satirický pel. Bylo to prostě jen právě tak nevtipně prosté, jak jsme to viděli, milý Watsone, prosté všech mystérií bytí. Jen díra uprostřed donutu, která nezasytí, jen pro nic mnoho povyku. *~

Na prahu války jsem už nezvládla dokoukat až do úplného konce, vzpíralo se to ve mně. Malickovi žehnám napořád za Tenkou červenou linii a Strom života, jsou to pro mě fenomény, u kterých mi jde mráz po kůži. Ale přiznávám se, že od K zázraku (2012) dál už mu nerozumím, nebo mě totálně míjí, připadá mi doslovný, polopatický, přeslazený, triviální!, uhranutý vším od mravence po kosmos jako nějaký vymeditovaný poblázněný rádoby-buddhista, nebo jak to říct, ale bez osobního přesahu, autenticity. Zkoušela jsem každý další film, co pak natočil, a připadá mi to příliš adorační a banální zároveň. Moc se těším, že ho tohle období jednou pustí, a posune se někam, kde se na něj zase dokážu naladit. *~

Tři a půl, s tím, že za vidění to bez debaty stojí. *** Hořko-ironicko-nostalgická redefinice národního hrdiny v reál-kritické sociální eseji z pražských sídlišť Jižního Města, jež se stalo předmětem zájmu developerů a jejich osvědčených nekalých praktik. Narušují svými bezohlednými plány zaběhané pořádky místních, už tak životem semletých obyvatel, z nichž někteří se křivdám mocnějších přizpůsobují unaveněji, navykleji, jdou jim z cesty rezignovaněji a ochotněji než jiní, aby pragmaticky umenšili škody, které je postihnou - ale najdou se i tací, kteří si prostě nemůžou pomoct a nechat to být. Což z nich ještě nedělá hrdiny, jsou prostě jen jinak poznamenaní a převálcovaní mizernou výchovou a nabídkami životních možností v mizerných podmínkách v mizerné společnosti. Na to, že základním pocitem při sledování snímku optikou humanistických ideálů, hodnot a idejí (optikou "pravdy a lásky", jak je vícekrát cynicky v hospodě připomenuta Mrazákem), je hořkost a bezvýchodnost, je sledování skoro až nepochopitelně, absurdně příjemné, což vnímám jako zvládnutý režijní záměr prozrazující jak ironický odstup, tak zainteresované pochopení. To je mi sympatické. *** Plnohodnotný příběh však zjednodušující konstrukt vyprávění nenabízí (já v tom - možná že mylně - vidím slabinu spolupráce s Rudišem), je to opravdu spíš esej než plnokrevný film, a po svérázném, odtažitém fenoménu Schmitke (https://www.csfd.cz/film/389075-schmitke/recenze/?comment=10059558) mi to připadá trochu škoda, ale do velké míry to vyvažují perfektní herecká převtělení a jako divácky vlídný snímek je to rozhodně vděčné a chytlavé, ač zároveň důsledně nepodbízivé. Už pro ten kvalitně namíchaný koktejl připomenutých jednoznačných nešvarů a paradoxů dnešní z mnoha příčin morálně rozložené společnosti a pro ten mix nejednoznačných pocitů, které to v člověku vyvolá a zanechá spolu s kolotočem stokrát omletých, ale neukončených úvah na téma, co se s tím dá dělat obecně a co s tím může dělat každý z nás, abychom mohli společně žít lépe než v takovém marasmu, všichni, bez ohledu na minulost národní i osobní, to za shlédnutí určitě stojí. *~

Je suis Benni. Narušitel sytému (2019) všem vyrazil dech, věřím, že některým doslova. Hrají v pár kinech, teď, potrvá to mžik. Jděte. Poprvé v životě jsem v kině dvě hodiny bez ustání brečela, ani jsem se to nepokoušela brzdit nebo skrývat. Nepřestoupíš. Cokoliv jste učinili jednomu z těchto maličkých, mně jste učinili. Benni křičí. Křičí láskou, křičí lásku, snaží se prokřičet k srdcím lidí, kteří je prostě nechtějí otevřít, nemohou si to přece dovolit a nechtějí si to přiznat. Předstírají lidskost. Už to je hrůza, a každopádně – nikdo jiný než samí takoví lidé není. Kolem Benni v ústavech jistě ne – ale nakonec skoro všichni jsme dnes tak či onak placení lásku a péči jen předstírat, dobrovolně zbavení možností, síly něco změnit. A zároveň: my všichni jsme Benni. Jsme v tom spolu, protože náš osud je společný. Cokoliv jste jednomu z těch nepatrných učinili, sobě jste učinili. Křičím jako Benni kvůli nám. Lidskost nepřestoupíš. Křičí to někdy v každém z nás, když čelíme bezpráví. To se nesmí! To nejde dopustit! Otáčíme se kolem sebe, hledáme, kam se obrátit o zastání. Tehdy to víme, že člověk musí být lidský, jinak je zle, jinak se ocitáme někde, kde nemáme být, kde není a nebude dobře nic. Nepřestoupíš. Ale sami lidskost denně přestupujeme za pár stříbrných – necháváme se zbaběle platit za nelidskost, žijeme v čase placené lásky, která není láskou, nic s tím neděláme a nesnášíme ten křik. Mnozí z těch, kdo někdy sobecky předstírali, že mi jsou nablízku, že jsou přátelé, že se snaží a milují, zatímco se jen levně vymlouvali, neochotní doopravdy nasadit život a něco změnit, ví, jak ten Bennin křik zní naživo. ************************************ Devítiletá Benni je tu, dychtivá, lnoucí, vnímavá, milující, učenlivá, nesobecká, chytrá, citlivá, zručná... – a také obezřetná, mnohokrát zrazená, ostřílená, kolující mezi institucemi, urputně vzdorující absurdním pravidlům, provokující, testující, seismograf na faleš a všechny podoby psychického násilí a nátlaku. A nemůže se dovolat lásky, přirozeného projevu lidství, jenž jediný by tišil její křik z hrůzy, že nenachází zastání, že nemá, kde by mohla být bez podmínek, a v nelidských pravidlech ji nic neudrží. Jenže podle „našich“ pravidel si v ústavní ani náhradní péči svěřenec a vychovatel nesmí vytvářet citové vazby, sklapla past. Jsou to zaměstnanci, ne lidé, a tak neposlouchají, co jim říká srdce, ani tváří v tvář té živé touživé bytosti, která se v nich zoufale nemůže dovolat jediné pravdivé odezvy. Ona není zaměstnanec, je živá. A oni to vnímají, marně zavírají oč, ucpávají si uši, zašlapávají svědomí. Ale. ************************************ Každý ví, že placená láska není opravdová láska. Ale málokdo si připustí, že placená péče není opravdová péče, že placená pomoc není opravdová pomoc. Že placená výchova a výuka není opravdová výchova a výuka. Je nebetyčný rozdíl mezi dvěma krajnostmi: povoláním a zaměstnáním, jsou to dva konce škály, jak být či nebýt lidsky druhým k užitku. Jeden člověk odpovědně vnímá, k čemu je povolán, či povoláván, co ho šlechtí v jeho konání, co dobrého a pravdivého zmůže právě on ze svého místa, a je toho poslušen. Jiný se naopak nechává zaměstnávat něčím, co ho od jeho vlastního povolání, rozpoznávání toho, jak má poslušen svého svědomí konat, odvádí. Povolaný, povolávaný člověk koná s láskou, s odvahou, neúnavně, jeho práce povznáší a zušlechťuje, je darem pro druhé, dobrodiním, z nezbytnosti, náležitá, a může být odměňována, odvděčována, mecenována, se ctí honorována, ale i kdyby nebyla, musí se vykonávat. Povolaný člověk může být chudý, avšak nikoli duchem. Do zaměstnání se naproti tomu chodí za prachy. Člověk za mzdu, úplatu, ze zbabělosti prodává svou povolanost a lidskost, svého ducha, přihotovenost, odpovědnost za vlastní i vzájemný rozvoj v čase a prostoru, účast na sounáležitosti. V tomhle smyslu žádná práce námezdní, pro peníze, není opravdová, vlastní a dobrá. Tak jako ani žádná jiná práce motivovaná zbabělostí a umlčováním svědomí (je to klasická triáda: ze zbabělosti sebe prodávat lze za peníze, moc či oblibu). Takový člověk není svobodně poslušen vlastního nitra. I kdyby nakonec dělal pro peníze to, k čemu sám tíhne, ale přistupoval na cizí instrukce a nekonal volně podle svého srdce, i pak ubližuje, místo aby pomáhal. Poslušnost vnitřní motivace na základě soucitu, empatie, klidné vnímavosti vůči tomu, co se právě jedinečně děje, je to jediné, čím lze bezpečně rozlišit dobrodiní od zločinu. Prosazovaná modla ekonomické nezávislosti jedinců vede lidi k umělé lhostejnosti, odvádění pozornosti, otupování vnitřního hlasu, odstřihávání se od vzájemnosti, odpovědnosti být svobodně sebou pro druhé a být s nimi v neustále dosahovaném souladu. Možnost dosáhnout takového souladu se svým nitrem a druhými je ale vzájemně podmiňovaná, jeden člověk jí nedosáhne: i kdyby setrvával přihotovený, jen ukazuje cestu, ale pokud ti kolem něj jsou ve velké většině zaměstnaní a nehodlají naslouchat, je s nimi v pasti, z níž není cesty ven. Placené zaměstnávání se, nechávání se za žold najímat, prodávání se, nešlechtí, nevybrušuje ducha, ale odvádí od vlastních přirozeně lidských povinností, otupuje připravenost, zbavuje cti i svědomí. Člověk se tím jen zdánlivě vyviňuje z odpovědnosti za svou práci a za její dopad na druhé, zvlášť tehdy, kdy s ním lidsky nesouhlasí – kdo by stál dvanáct hodin u pásů s umírající drůbeží, kdyby mu za to neplatili –, ale přitom je jen člověkem výmluv, staví se lidsky neodpovědným, otrokem, a vyviněn není. ************************************ Můžeme se vymlouvat na systém, nátlak, že chodíme jako automaty či zombie do práce a musíme poslouchat nadřízené, i když bychom to či ono rádi udělali jinak. Vzali si Benni k sobě, místo injekcí a spaní o samotě ji objali a přitiskli a nenechali už nikdy zoufale křičet a utíkat před lhostejností – ale každý se přece musí dnes nějak uživit a co kdybych, ó hrůzo, kvůli projevu lidskosti přišel o práci. Ale. Systém jsme my. My všichni jsme v tom spolu, my všichni jsme – anebo nejsme – takový systém. V nás všech jsou zároveň i potlačovaní narušitelé takového systému, kteří křičí, že se na nich, jimi, děje nelidské bezpráví. A potlačujeme je také my sami, když zrazujeme takové jako Benni, ubližujeme sami sobě. Vyděláváme vymyšlené částky, které nijak reálně nevyjadřují skutečnou hodnotu naší práce, ani její dopad, ale vyjadřují velmi přesně cenu, za niž se prodáme. Za niž prodáme možnost vychovávat si a vzájemně si učit a vést své děti, trpělivě pečovat o své staré, o své nemocné, o potřebné a slabé ve svém okolí, o poutníky, kteří poprosí, o své génie, umělce, učitele, o své léčitele, o své další dobrodince, připravujeme se o možnost adekvátně se odvděčovat a nechat se přirozeně oceňovat.... Platíme ze svých bezectných mezd absurdně jiné ústavní zaměstnance, cizí lidi, které s námi nic nepojí než stejný strach a zbabělost, pro něž je to jen zaměstnání, s umělými pravidly a tabulkami, a jim svěřujeme své děti a rodiče a hlavně si přejeme, ať příliš nekřičí a rychle otupí. My všichni jsme Benni. Nejen odložené děti, my všichni spolu žijeme v čím dál zvrhlejším systému absurdně placených služeb a výrobků, v němž všechno je na prodej a nepravé, včetně umění jógy a trauma panenek s příběhem, a máloco je už vlastní, lidské, zušlechtěné, podané k odvděčení, k vzájemnému zlepšování, prospívání a tříbení, k dobrému životnímu družení – a i to málo je nedoceňované, nezrozpoznávané, a skomírá v pasti „našeho“ systému, kterým jsme, pokud se prodáváme. I ti, kdo myslí, že za peníze v takovém systému pomáhají, jsou ve stejné pasti a pomáhají především mazat a brousit její železa. Pomáhací profese, profesionální péče je kontradikce, protimluv. Jakožto zaměstnanci i oni uvíznou v systému nelidských pravidel institucionalizované. paušalizované výkazové činnosti, která s ideou pomáhání nemá nic společného, jen trýzní sebe i své svěřence, protože si nemohou dovolit dávat jim dostatečně pocítit lásku, záležení, péči a možnost spolubýt, protože si nesmí vytvářet skutečné pevné vazby, lnout k sobě a žít spolu na jejich základě, ačkoli právě o to jediné v životě a práci má a musí jít, jak Benni věděla. Jinak ze své práce dělají v „našem“ světě i oni účinnou vývěvu lásky a záležení, další skrytý zdroj sílící deprivace a frustrace z izolace a ponechanosti zlu a lhostejnosti, výrobnu povrchních náhražkových vztahů, v nichž své možnosti vymezujeme primárně penězi, tj. tím, co nám zaměstnanost dovolí, a pomáhají i oni prohlubovat nelidskost tohoto finančně výnosného systému placeného ubíjejícího společného zmírání v zaměstnané a ústavní izolaci namísto přirozené družné pospolnosti, odpovědné povolané vzájemnosti a skutečného tvořivého odvážného starání se o všechno a všechny přirozeně tak, jak to k nám přichází, v celé těžkosti, nečitelnosti a nezaručenosti takového bytí. Všichni jsme Benni a všichni si společně ubližujeme v systému, který za peníze pomáháme vytvářet. Anebo ne. Stačí tak málo, aby někde těch povolaných k dobrodiní začalo přibývat. *~

Určitě záslužnější tři, nicméně s výhradami, jež mi víc nedovolí. *** Mám silný dojem, že problém série je mj. v nezadržitelném zlomu a rozpadu prvotní vyprávěcí síly a atraktivity tam, kde se původní fabulace volněji popouštějící uzdu fantazii a sledující několik výnosných barvitých obecně kulturních a filosofických motivů, držících diváka v soustředěných úvahách, reflexích, vstřebávání, tázání, znepokojení a napětí, ostře a neplynule, trochu násilně napasovává ke konci na realitu skutečných událostí, a navzdory rozběhnutému širšímu a slibnějšímu potenciálu se odpovědí na ty obecnější otázky u jednotlivých postav nedočkáme. Zatímco zhruba do šestého sedmého dílu víceméně sledujeme Schrödingerův kulturně-detektivní příběh, jenž si drží všechny své vyprávěcí i úvahové potenciality, od sedmého osmého dílu začíná vyprávění strmě a stroze kolabovat do jediné verze zploštělé dokumentární reality, a tohle zadokování se bohužel neobejde bez zbanálnění a změlnění. Konec je tak mnohem plytčí a neuspokojivější, než co navozovala celá první polovina série, scénář trpí zvoleným postupem, kdy se evidentně zpočátku chytalo víc zajíců a tučnějších, než se nakonec mohlo strčit do pytle, aby to bylo košer, a divák jako já je přese všechno poučení, jehož se mu tímhle výletem do blízkovýchodního světa a střetu kultur dostalo, nevyhnutně poněkud zklamaný. Nejvíc se to pro mě zkonkrétnilo v postavě Simona Kohena, do jehož hlavy a srdce bych asi chtěla nahlédnout nejvíce, ale stalo se to více či méně skoro se všemi postavami, jak scénáristé najednou nevěděli, co si s nimi počít a postupně je po vynesení rozsudku zahazovali a opouštěli, aniž by dali divákovi možnost pochopit, co se v nich doopravdy odehrává. Nejkrutěji to odnesla postava Toto, již scénáristé divákovi pravidelně připomínají, aby jí na konci vůbec neumožnili se projevit. *** Kdyby se scénáristé drželi fabulační logiky vlastního započatého vyprávění a dotvořili ho i po dokumentačním závěru u soudu jako smyšlené drama, byl by výsledek zřejmě organičtější a snad by i z reality odzrcadlil víc, kdyby dali příběhům postav osudová vyústění, nechali je vyrovnat se dle svého naturelu s výsledkem soudu i společenskou a politickou atmosférou v zemi a odhalili divákovi své niterné reakce. Takhle jsme po vynesení rozsudků skončili s prázdnou, bez sebemenší katarze, jen proto, že u reálných předobrazů si tvůrci dál nic fabulovat netroufli. Nicméně soudím, že i přes tuhle závěrečnou frustraci to stojí za shlédnutí. *~