JitkaCardova

Vím, že jsem na ni v hodnoceních tvrdá, ale taky vím proč. Od jejího prvního filmu (Vosa), ví, co chce natočit, ví, jaké budou její fascinace tématické, motivické i nástrojové, a hlavně z toho opravdu křičí talent rozené filmařky. Její nesmírná, lačná chuť naštvaně a surově pracovat s ruční kamerou, krutým, až brutálním střihem, sevřeným rámováním a ne-kompozicí, až to chvílemi málem vypadá jako nešikovnost. Je tím až roztomilá, dojemná, jako kousavé kotě, jako její hrdinky, ale pořád je to zatím tak, že ona sama ještě nedospěla, nesmířila se a nevyrovnala, a její jediné téma, s nímž se pasuje od prvního záběru v prvním filmu, zatím pořád beznadějně pohlcuje ji. Je patetická, sama příliš touží po katarzi, než aby ji mohla filmem poskytnout druhým. Zatím je to ještě volání o pomoc. Ale přijde čas, a ona se oprostí, vyzraje a vyzraje nad vším - viděla jsem už, co dokázala dál, takže vím, o čem mluvím. Tady je to ještě pískle, zranitelná cácorka. Ale pere se s tím a získá navrch. Tahle režisérka a vůbec ženská je vážně třída. *~~

Film o vrtkavých kolísáních i setrvalých proměnách napětí v každém vztahu mezi dvěma jedinci. Podmanivá prožitková mikrostudie na případu o magii napětí a uvolnění, co je vyvolává, kdy a proč, a o tom, jak není podle čeho poznat, jestli mezi dvěma lidmi vzniká něco jako porozumění, ani jak dlouho ta podivná přitažlivost vydrží či jestli se vrátí při dalším setkání...

Nejvíc oceňuju, jak se Singer drží zpátky, aby nevyšel z rámce, zůstal klasický, neudělal ze Supermana nic fajnovějšího a modernějšího, nic překvapivějšího ani složitějšího, než to má být. Naivní pohádka, u které se člověk nesmí na nic ptát, nic domýšlet, a jen všechno chápat jako tu nejprovařenější, nejprostší symboliku, smrtelně zranitelnou každým pronikavějším a odvážnějším pohledem - ale když na tu hru přistoupíte, dostane se vám čiré nostalgické rekonstrukce naivního vidění světa, které je dnes už pryč, stejně zakonzervované v jiném čase, nemístné a nedosažitelné jako ruměnce na tvářích husopasek a stejně půvabné pro ty, kdo chápou, že kdysi to všechno, rodina, padoušství i spasitelství, býval něčí sen, důvod k fantastickému a horečnatému vzhlížení. Tenhle film je klidná a rozmyšlená pocta zašlým časům, která dokázala ukázněně potlačit, že pochází a vztahuje se už odjinud, ze světa jinak uspořádaných tužeb i možností. Takhle nějak by asi měl vypadat nesebestředný hold.

Brilantní navázání na nejlepší dědictví té linie francouzské nové vlny, jejímž středobodem zkoumání a ohledávání byly fascinující, nesrozumitelné převodní mechanismy jednak ve vztahu mezi mužem a ženou, a jednak ty mezi teoretizováním postav a jejich vnitřními pochody, a především pak pro obyčejné smrtelníky už příliš komplikovaná kombinace obého, která postavy nakonec nažene do vzájemných interakcí po nevyhnutelně kolizních kurzech, a to v krocích zdánlivě logických, jež jeden po druhém dávají v lásce každému z nich svůj smysl, asi jako ho dávají v návaznosti na sebe jednotlivé úseky Escherových schodišť, aby se ve výsledku naháněli nefunkčními, k zbláznění bezvýchodnými útvary, dokud je to nedožene k šílenství, ačkoli by se ani při zpětné revizi nechtěli a nemohli za sebe chovat jinak než poprvé. *** Ozon, ve fantastické formě, si pro svou elegantní, důvtipnou a laboratorně krystalickou etudu vybírá jeden jediný takový úsek a jeho vybroušenému předvedení se věnuje s nadhledem a nonšalancí i s uctivým zaujetím a pochopením, aby ozřejmil, že vztahové tragédie jsou fraktálově zabudované už ve vnitřním utváření jednotlivých počátečních prvků, elementárních situací, prvních setkání, že jsou stavebním prvkem samotné DNA partnerských vztahů, že ani není nutné z nich úmorně stavět větší nadstavbu, aby se to projevilo v křiklavějších ublíženích či lhostejnosti (neboť do jednoho z obého ono přehlížení prvotních bodnutí nejspíš nutně vést musí?). *** Nemožnost dotčené mladíkovy postavy vyjít z bazálního konfliktu s dívkou a opakovaného neporozumění se ctí, aby mohl pokračovat ve vztahu zdravě, tkví v samém základu, je přítomná hned na začátku vztahu, odhalíme ji, když se důsledně zaměříme na jeho mechanismus, který většina zamilovaných velkoryse přehlédne, aby se vůbec mohlo něco "pěkného" dít. Náš mladík se u toho zarazí, a pak už to nedokáže přejít, aby si zachoval tvář, a propast se nepřekročitelně zvětšuje. Je to odvážné a hrdinské, ale bolí to dřív a za utrpení to nic nenabízí výměnou. Možná to není ani tolik hrdinské, jako malicherné a hloupé? Nebo je to obojí? *** Otázka zní, jestli našemu mladému hrdinovi odvaha vydrží, jestli se nenechá prázdnotou následujících dní přesvědčit o malichernosti svého rozhořčení a žalu a nespadne do zaslepenosti milujícího alespoň ex post, při plném vědomí toho, do jaké pasti se vrhá, aby ze zamilování aspoň něco měl, než se to nakonec stejně rozpadne anebo než otupí vůči podobným drobným ponížením a příkořím. *** Skvěle zvolení herci, v roli staršího, zkušenějšího a cyničtějšího přítele Mathieu Amalric (ostřílený z Venuše v kožichu) má jasno v tom, že zázrak přitažlivosti dvou na sebe reagujících bytí za to promíjení stojí, Louis Garrel (zjitřený ze Snílků) v roli mladíka si trvá na svém. Uvidíme. *~

Malé komorní drama se zvratem perspektivy, které by - kdybychom chtěli takhle brzy vyzradit pointu - mohlo nést podtitul "Kdo je tady pedofil?" *** Barbara stárne v úplném osamění, a přestože je sama prosta soucitu a neschopna skutečné lásky či oddaného a nesobeckého přátelství, přeje si nad nesnesitelnou samotou ztíženou i její sexuální orientací zvítězit alespoň za pomoci intrikářství a kalkulu. Ta druhá, mladá žena se zamotaným osobním i citovým životem, ale jednoznačně schopná a ochotná milovat, však není tou snadnou, dokonale využitelnou kořistí, již Barbara více než polovinu života vyhlíží. A není ani její první, ani poslední obětí. *** Batsheba je jméno neodmyslitelně spjaté s hrdinkou románu Daleko od hlučícího davu. Ozvěna téhle postavy i jejího životního údělu je tu jednoznačně na místě, jako tklivý leitmotiv jednoho z těžkých témat věčně rezonujících v partituře lidské tragikomedie. *** Není tu nic špatně, herecky je to krásná podívaná, jen to není v žádném smyslu velký nebo důležitý film. Podívala jsem se ale ráda, a kdyby se některé mé oblíbené divadlo rozhodlo uvést ho jako hru a obsadilo některé mé dvě oblíbené herečky, neváhala bych a koupila si lístek na deštivé odpoledne do první řady. *** A řekla bych, že tu svoji kočku Barbara postupně otrávila sama, v rámci své nemocné strategie.*~

Vau! Manipulace filmu scénářem, který píše hlavní postava, manipulující se svým vědomím. ***** Extrémně podhodnocený, lavinovitě nepochopený film - kdysi jsem si tu málem založila profil jen proto, abych k tomuhle snímku zkusila nanovo otevřít cestu. Není to film o postavách a jejich milostné romanci (jejíž nevyváženost se tu hodnotí záporně). Je to film o začínajícím, váhavém spisovateli, který nad takovou romancí nejistě a zmateně uvažuje (a pak by se tu měla ta nevyváženost naopak hodnotit jako rafinovaná a přesvědčivá). Možná romantickou zá-pletku i zčásti prožívá a nezkušené literární pokusy se tu prolínají a ovlivňují s pokusy milostnými. Tolik křehkosti – v tom spočívá pravá romantičnost tohoto snímku: v obrazu zmateného mladíka, který by si přál být mužným milencem a spisovatelem, nejspíše ale o obojím jen přemítá a v hlavě se mu příběh jemně převrací jako vrcholky trav česané co chvíli jiným větrem. Přitom jediné, co film neudělá, je ten explicitní formální krok – nevidíme spisovatele, jak začíná psát knihu (to by stačilo, aby tu pak hned byly komentáře jiného slovníku a kalibru). Vidíme pouze spisovatele, jak přijíždí, ubytovává se, poroučí si pití (kávu? nebo pivo? úplně cítíte to existenciální váhání, aby svého hrdinu neztrapnil) – a zamilovává se do mexické číšnice. ** Kde nastává ten přechod od prožívání k představám, se nikdy nedozvíme, ve filmu to opravdu vyznačeno není – to je právě ten trik. Možná žádný románek nikdy nezačal, možná nikdy nezačal román. Neboť ani není jisté, že mladík v některou chvíli začal skutečně psát. Jako by ty jemné nenávaznosti, v atmosféře, v napětí, to kolísání, ty trhliny v chování postav či v jejich psychologii, byly spíše známky chaosu ještě v hlavě, protože papír nelogičnost nesnese, to hned spisovatelé v úzkých vytrhávají stránky ze strojů a zmuchlanými papíry posévají zem. Tohle je snad stav ještě před psaním, skicování, zoufalá nerozhodnost a touha. A přitom musíme přiznat, že talent ten mladík má, vedle žánrových klišé – noční koupání v moři, palmy, jižanské vášnivé pohledy, uhrančivé křivky a gesta, bosé nohy, nahé opálené paže, rozpuštěné vlasy, pýcha a vztek, a také zatoulané štěně, azyl v chatrči, zlověstná atmosféra nemoci – jsou tady i momenty jemné, dojemné, vtipné, originální - především v tom, jak se všechny přechody a skoky dají číst i jako mladíkova jízlivá sebeironie, mstí se těmi opravami na postavách a ději své naivitě a přehmatům, skoro až vesele, a to z něj už dělá zárodek sympatického, nadějného autora i neodolatelného muže. ** Ta milostná, erotická scéna – takto viděno uznejte, že bere dech – musíte za ní vidět mladíka, roztouženého, je sám v pokoji, představuje si, jak napsat – a nebo dramaticky prožít své první, a přitom už dávno mužně sebevědomé milování – s postavou na posteli si neví rady, je ještě holobrádek, zkouší to, napíše si ji různě, povolnou i ostražitou, svádějící i vzpírající se, svázanou i unikající, přibližně, váhá, neví, ale chce, touží, po milování, po virtuózním i animálním sexu jako z filmů, i po literární slávě. ** A to máte jednu scénu, ale jemu vří v hlavě celý divoký, vášnivý, romantický a tragicky dojímavý život s kráskou v ústraní, na kraji džungle, stranou všedního dění. Jak se mu tam míchají všechny ty šestákové rodokapsy, zbarvené osamělou touhou. Je to přece jen smutný kluk s naivními ambicemi, co je nad tím papírem nespravedlivě sám, vždyť by stačilo, kdyby tam byla, opravdová, ženská, a on už by poznal, co s ní - v životě, i v knížce. Talent a touhu má, ale jasno ne – chybějí mu zkušenosti, a tak se nikdy nedokáže rozhodnout, bezradně si osahává postavy, zkouší si různé dramatické zvraty (to noční koupání v moři), zkouší poskládat uvěřitelné puzzle tím, že v prstech toužebně otáčí figurkami a rozpačitě sleduje, že to pořád nesedí. Takhle se na ten film dívejte a budete tím mládencem něžně dojatí až do samého finále. A nepochybujte, že ten „návrat po letech“ je jen další žánrové klišé, které se tam ten dobrý hoch rozhodl přilepit. ** Aby to ode mně nezůstalo jen jako návrh na alternativní čtení – ve filmu je jedna postava a scéna, která se jinak než takhle ani vysvětlit nedá. Diváci s oblibou zapomínají, že tam vůbec byla, paměť všechno cizorodé ráda vyoperuje. Těžko ale v příběhu jasné žánrové romance vysvětlíte onu naprosto bizarní, shůry spadlou groteskní postavu nešťastné, absurdně tragikomicky zohavené ženy – spisovatel ji za takových podmínek nedokáže učinit šťastnou, a když ji hrdina zhrzenou opouští, celý fikční svět zachvacuje nepochopitelné zemětřesení, při němž se bortí domy i ulice. Tvrdit po tomhle, že se jedná o nepodařenou mexickou romanci, znamená sednout filmu na lep: je to totéž jako tvrdit, že Lynchův Příběh Alvina Straighta je dojemný snímek o klidném životě dvou starých lidí – protože musíte z paměti vymazat tu hysterickou řidičku, která každý den na dálnici na stejném místě srazí jelena, to máte už stovky a tisíce zkurvenejch jelenů.

Jest to Orwellovo 1984, vykrouženo spirálami skvostné německé logiky. Danse macabre. Totentanz - Totalitätentanz. Memento mori. *** A ještě něco víc. Třeba to, že lidé se možná nemění, ale jak sami sebe ve vypjatých situacích, kdy se na chvíli omylem či přemožením přestanou hlídat, odhalují. A jak teprve za běhu času a v kolizích zjišťují, kým vlastně v jádru jsou, tak vlastně jako by se měnili, že? A třeba také, co je a co není zrada, a na kom. (Pod košatým kaštanem prodali jsme se navzájem.) Takové a další každodenní otázky tisknoucí se do rohů preparačních sklíček v utajených mikroskopech pod rafinovaným tlakem laboratorního socialistického režimu. *** Jemná, citlivá, civilní kamera, právě takové herectví, takže i osudové zvraty se přijímají bez hnutí brvou, s vědomím, že co je člověku nachystáno, se mu i dostane, ano, ano, i tomu dobrému. A že dobré konce stejně jako dobří lidé výjimečně existují, byť nejsou na první pohled zjevné, či zjevní, a objedou se téměř vždy bez aplausu. *** Plus: Pozoru hodným pandánem k tomuto filmu jsou Pouta Radima Špačka. *~

Ten bezprostřední dotyk s nenavyknutelnou myšlenkou nikoli na vlastní zánik, ale na nadcházející ztrátu kontaktu, odloučení, trvalou příští nepřístupnost všeho kolem, která už nezakládá potřebu s čímkoli naložit moudře nebo správně, ale jen pocitově uspokojivě pro daný okamžik, je v Ozonově snímku vícekrát silně zpřítomněn. Kvalifikovaná studie jednoho předčasného banálního i jedinečného umírání, které z podstaty věci musí být odvážné, ber kde ber. Něco rozhodně uvízne.

Trapná nádeničina, kterou si Terry Gilliam ryze prakticky a s téměř stoprocentní úsporou logiky a invence vydělal čas i peníze na ve stejné době chystaný skvost Tideland, kterému dal veškerý talent, um, pronikavost i odvahu - a vyplatilo se to miliónově (ne, ne, nechápejte mě špatně, Tideland peníze nevydělal, ale bez něj by umění filmu a příběhů bylo o dimenzi míň bohaté). Tohle ovšem není film, ale správně umístěná rohožka s kasičkou.

Kdysi jsem nad tímhle filmem oněměla, a dodneška můj úžas z něj nic nepřepsalo. Zůstává v tom, čeho dosáhl, zcela ojedinělý. *** Nabízí až závratně živé schizofrenní vnímání, kdy na jednu stranu jakožto dospělý divák člověk neustále chápe, co se kolem dívenky odehrává za životní hrůzy, a na druhou zároveň zcela propadá kouzlu ozdravné imaginace, s níž si ta malá k sobě z reality pouští jen to, co ji nepoškodí, ale naopak jí dovolí se zdravě rozvíjet. *** Více si k tématu dovolím ocitovat ze svých korespondenčních poznámek, díky nimž jsem měla aktuálně možnost se k tomuhle skvostu vrátit v debatě, a zároveň s jeho oceněním také uštědřit políček snímku, který si to v téhle souvislosti jednoznačně zaslouží: "Já Faunův labyrint popravdě nesnáším, především protože je velice arogantně, lacině udělaný. Vykradené náměty i estetika, urážlivě spleskané dohromady, bez kvalitního vývoje příběhu, který je prostě jen postavený na banální tezi, všechno lacině naplácané na válečnou tematiku, citově vyděračské využití nevinné holčičky ohrožené sobeckým násilím, strašidelná atmosféra, kýč nejhrubšího zrna, nic hlubšího, problematičtějšího, originálního... Ostatně když se podíváme na další produkci del Torra, je to předtím i potom samý populistický blockbuster, hellboyové, hobiti, kýčařina... --- Ve stejnou dobu, resp. o rok dřív, přitom tehdy vznikl formálně na první pohled podobný, srovnání si vynucující, nicméně naprosto originální a bravurní film, s pozoruhodnou a pozoruhodně herecky vedenou dívenkou v hlavní roli a s taktéž děsivou atmosférou, v níž se nicméně ukrývá geniální příběh i poselství, nicméně také divácky silně nekomfortní film, kde si divák musí porozumění vybojovat sám se sebou, geniální film, který zcela neprávem zapadl. --- Vždyť kdo dnes zná Tideland, Krajinu přílivu, od Terryho Gilliama? A z těch, kdo ho i viděli, kdo pochopí, že nejde o žádné surreálné předivo bizarních výjevů, ale že se tím vším vypráví velice citlivý, logicky poskládaný chytrý příběh o tom, jak si ve střetu s děsivou a nezdravou okolní realitou (ta místná sociální kritika v podtónu!) jako dítě zachovat zdravé netraumatické dětství, jak správně odžít, co potřebuji a mám, zatímco dospělý divák (ten vnímavý, který si nenechá odvést pozornost) pochopí, ve světě patologické dohry jakého smutného, tragického a dokonce i romantického příběhu se holčička ocitla? --- Neuvěřitelné herectví, vedení, originalita příběhu i ztvárnění, a přitom právě - archetypálnost. Ale bez sentimentu a patosu, bez vyděračského a kýčovitého hraní na city diváka. Ne zadarmo nabízí Terry Gilliam tenhle prožitek. --- A taky že to málokdo pochopil, zatímco Faunovu labyrintu, který tomu nesahá ani po paty, všichni - kupodivu fakt všichni - skočili na lep jako hejno vos. --- A tak Terry Gilliam chudák natočil i ty kýčovité pitomosti Kletba bratří Grimmů a Imaginárium, aby vyrovnal finanční ztráty (resp. si dovolil natočit si Tideland bokem, během práce na Grimmech, kteří byli určení na výdělek, kdežto Tideland je konzumu nepoplatné osobité umění originální výpovědi, a taky kasovní propadák). Myslím, že to byla jeho rytířská forma výsměchu, protože ty dva filmy jsou přibližně stejně blbé a kýčovité jako Faunův labyrint a asi stejně tak oblíbené. --- No, ale pak si zase mohl dovolit všechno to vydělané vrazit do Muže, který zabil Dona Quijota. Naprosto chápu, proč ho ta postava fascinuje." ***Jo a dnes ještě můžu doplnit, že se nabízí velice výživné srovnání i s filmem Benedeka Fliegaufa Lily Lane. Ty dva příběhy i umělecké snímky spolu až překvapivě intenzivně komunikují. *~