JitkaCardova

Jak se rozevírá hrozivá černá propast mezi lidmi, když spolu a přece každý sám přecházejí přes generační švy, přežívají mezní události v osobních životech a řezy mezi epochami... - manželé a děti, přátelé a milenci, známí, sekretářky, služebné... co koho s kým doopravdy spojuje? Snímá se tu, jak se taková propast kolem každého člověka hrozivě rozevírá, na každém kroku, s každou drobností, která může odkrýt nezvládnutelné neporozumění, fatální trhlinu... opál v zásnubním prstýnku, hodiny herectví, sklenka piva, náruč květin, kopie obrazu, časopis o dobrmanech, brožurka o mateřství, špinavý hřebínek, sklenka mléka, knírek pod nosem, kašlající motor starého lincolnu... Všechno plyne a odplývá, ale všechno se také na každém kroku zadrhává a všecko záleží na tom, čeho si je kdo odhodlán všímat... U každého zadrhnutí hrozí, že když to člověk vzdá, když se tomu poddá, už nikdy se nedostane na druhý břeh, k ostatním, k úlevné útěše z jejich společnosti, k jejich opoře... Manželé Bridgeovi nejsou ani jeden o nic silnější než ostatní, a jsou oba ke křehkosti a odplývání všeho vnímaví, vědí, že kolem každého je temnota. Ale zároveň vědí, že je třeba se upínat, že je třeba pokračovat dál bez děsu - a že je třeba nepropadnout nekonečným analýzám té děsivé tmy, těch zaškobrtnutí a trhlin... že jen při určité rychlosti a tempu kola vozu trhliny pod sebou bez nehody přejedou. A tak si oba galantně smlčují většinu toho, o co každý z nich denně škobrtá, a když to přece paní Bridgeová někdy nevydrží, pan Bridge jí decentně pomáhá ony chvíle přemostit (bridge), aniž by se dal strhnout dolů, do propastí zoufalství. Není to tak, že by viděli méně než kupříkladu jejich přítelkyně, žena bankéře, která z narůstající evidence oněch naškrobených propastí postupně zešílí a nakonec si vezme příliš mnoho prášků na spaní. Je to ale tak, že jsou rozhodnuti pokračovat, a to se počítá - a v těch časech se právě tomu nakonec mohlo říkat pravá láska a úcta k životu, a třebaže v další generaci se i tenhle pojem skrze nové možnosti naplňování významově posunul, něco z něj přeci jen zůstalo jako dědictví, podědilo se z otce na syna, ze syna na vnuka.... Film o zadrhávání, plynutí a stálosti, jak je člověk věčně a pokaždé znovu zakouší, o každodenním nejtěžším boji člověka se sebou o život, o sílu pokračovat, film i právě proto nanejvýše klidný a laskavý, vyslovující se nekonečnou řadou úzkostí o lásce a smíření. Ivory opět projevil své mistrovství, vnímavé porozumění pro paradoxy života, proměny v trvání, jež člověk nesmí příliš přehlížet, ani jim příliš propadat. *~~

Marná sláva, Američané v sobě tenhle anglický klid a bohorovnost prostě nemají a jejich novější adaptace nemá valnou cenu, necitlivá k nakládání s časem, netrpělivá, unáhlená, křiklavá, nedopřeje přirozený zrod ničemu skutečně hodnotnému, neboť anglické kvality luhuje pod tlakem teprve nesnesitelně se vrstvící čas - a to je něco, čemu Američané obecně nehoví: jakmile je jim něco nepříjemné, nenaučí se s tím zacházet, ale netrpělivě to změní nebo utečou, věční puberťáci ohánějící se odvahou k novým začátkům, aniž by se uměli v čase posouvat. To Angličané naopak vynikají schopností poradit si s každým, sebezkostnatělejším souborem pravidel s rozvahou a jistou zmoudřelostí, dokud se jim nepodaří je ovládnout a dosáhnout jimi přesně svého - vědí, že trpělivost přináší růže, a dovedou i z kamene vodu vyždímat. Tak ve srovnání vychází anglický seriál lépe, i pokud jde o filmařské pracovní postupy. Klidně se a z hloubky přerozující příběh, ve vzájemném setrvalém působení se přetavující a sbližující charaktery... - nic z toho nepotřebuje být jakkoli ozvláštňováno, klidná vnímavost diváka by naopak neměla být rozptylována vymyšlenostmi. Oživující a rafinovaná moderní americká kamera se proto k pojednání románu Jane Austenové hodí pramálo. Staré dobré jednoduché techniky střihu a řazení klasických záběrů, jejich tempa a rytmu atd. jdou spolu se štědrým časovým rozpočtem příběhu k duhu mnohem lépe - svědčí tomu, aby se rozvinul v úplnosti jako čajový lístek, když se mu ponechá čas a klid. O to delikátněji se tam pak pracuje s nasvícením - přirozeným světlem různě zakaboněné a vyčasené oblohy - neboť je to počasí, co na anglickém povětří až k průsvitnosti prozařuje pleť žen, zjemňuje a projasňuje výrazy jejich tváří či po nich nechává přeběhnout zamyšlený stín. Američané jsou místo takových jemných her otřepaně polopatičtí, doslovní. *** Ze srovnání obou slavných počinů tedy vychází tento o deset let starší skvost na celé čáře velkolepěji. Je citlivější, věrnější duchu předlohy a jen v jeho vnímavějším podání a poctivějším historickém zobrazování (pytlovité šaty pod přestřihnutými živůtky dokonale skrývají jak nepochybné nedostatky, tak i možné přednosti ženských figur, ale dá se v tom časem najít jisté zalíbení atd.) vynikne i veškerá jemnější logika a hustě vrstvená smysluplnost. Čas je tu v hlavní roli a nelze to pominout - jeho přílišná hojnost, jak ony neprovdané dívky na venkově bez valných vyhlídek nemají nic než čas, sám o sobě vleklý, nudný, prázdný a tíživý, s nímž se musejí naučit obratně zacházet, aby z něj nebyl otupující nepřítel - s trpělivostí a pokorou, ale zároveň obezřelostí tak, aby je nepřipravil o svěžest mysli, vřelost a dychtivost srdce a schopnost se z okamžiků donekonečna za sebe kladených upřímně těšit - jak se v nich doslova časem zušlechťuje láska k životu samotnému (bez nadějných vyhlídek) jako sama tresť životních šťáv, které jim proudí v těle a vyživují je. A tak zatímco z tohoto šestidílného seriálu nemůžu vymazat z paměti ani vteřinu, u pozdější americké adaptace, zrychlené pro málo vytříbené, málo vyběravé a málo vytrvalé diváky, jsem přivírala oči rozčarováním nad tím, jak se s unáhleností a překotností, jež pronikají všemi složkami filmu, vytratila veškerá plná obsažnost, jemnější, ušlechtilejší a bohatě tkaná výšivka rozehraného příběhu, jak byla beze stopy odpárána delikátnost, velkodušnost, důstojnost, zdrženlivost a ona postupně v tikajícím čase nazrávající a uvoňující se dobrota duší, smířlivost a laskavost obou nejstarších Bennetových dcer, stejně bystrovtipných, oduševnělých a moudrých jako spanilých. Ona prvoplánově vyhublá, lacině hezká, lehkomyslná, uhihňaná, máločeho dbající třeštiprdla v americky obhroublé verzi posílají neomaleně k šípku veškerou klidnou a rozvážnou sofistikovanost původního literárního díla i tohoto velkomyslně pojatého filmového počinu z r. 1995, aniž by z nich cokoli podstatného mohly nahlédnout. *~~

Marná sláva, tato novější adaptace v sobě prostě nemá ten vpravdě anglický klid a vychutnávající bohorovnost, naopak je necitlivá k nakládání s časem, netrpělivá, unáhlená, křiklavá, nedopřeje přirozený zrod ničemu skutečně hodnotnému, neboť anglické kvality luhuje pod tlakem teprve nesnesitelně se vrstvící čas - a to je něco, čemu tenhle snímek nehoví - jakmile je jeho postavám něco nepříjemné, nenaučí se s tím zacházet, ale netrpělivě to změní nebo utečou, věční puberťáci ohánějící se odvahou k novým začátkům, aniž by se uměli v čase posouvat. Přitom Angličané naopak vynikají schopností poradit si s každým, sebezkostnatělejším souborem pravidel s rozvahou a jistou zmoudřelostí, dokud se jim nepodaří jimi dosáhnout přesně svého - vědí, že trpělivost přináší růže, a dovedou i z kamene vodu vyždímat. Nejen co do zachycení podstaty anglickosti vychází seriál ze srovnání lépe, ale i pokud jde o filmařské pracovní postupy. Klidně se a z hloubky přerozující příběh, ve vzájemném setrvalém působení se přetavující a sbližující charaktery, nic z toho nepotřebuje být jakkoli ozvláštňováno, klidná vnímavost diváka by naopak neměla být rozptylována vymyšlenostmi. Oživující a rafinovaná moderní kamera tohoto novějšího díla se proto k pojednání románu Jane Austenové hodí pramálo. Staré dobré jednoduché techniky střihu a řazení klasických záběrů, jejich tempa a rytmu atd. jdou spolu se štědrým časovým rozpočtem seriálově pojatému příběhu k duhu mnohem lépe - svědčí tomu, aby se rozvinul v úplnosti jako čajový lístek, když se mu ponechá čas a klid. O to delikátněji se zde pracuje s nasvícením - přirozeným světlem různě zakaboněné a vyčasené oblohy - neboť je to počasí, co na anglickém povětří až k průsvitnosti prozařuje pleť žen, zjemňuje a projasňuje výrazy jejich tváří či po nich nechává přeběhnout zamyšlený stín. Zde jsou tvůrci k takovým jemným hrám hluší a slepí, nahrazují je otřepaností a doslovností. *** Ze srovnání obou slavných počinů tedy vychází onen o deset let starší skvost na celé čáře velkolepěji. Je citlivější, věrnější duchu předlohy a jen v jeho vnímavějším podání a poctivějším historickém zobrazování (pytlovité šaty pod přestřihnutými živůtky dokonale skrývají jak nepochybné nedostatky, tak i možné přednosti ženských figur, ale dá se v tom časem najít jisté zalíbení atd.) vynikne i veškerá jemnější logika a hustě vrstvená smysluplnost. Čas je tu v hlavní roli a nelze to pominout - jeho přílišná hojnost, jak ony neprovdané dívky na venkově bez valných vyhlídek nemají nic než čas, sám o sobě vleklý, nudný, prázdný a tíživý, s nímž se musejí naučit obratně zacházet, aby z něj nebyl otupující nepřítel - s trpělivostí a pokorou, ale zároveň obezřelostí tak, aby je nepřipravil o svěžest mysli, vřelost a dychtivost srdce a schopnost se z okamžiků donekonečna za sebe kladených upřímně těšit - jak se v nich doslova časem zušlechťuje láska k životu samotnému (bez nadějných vyhlídek) jako sama tresť životních šťáv, které jim proudí v těle a vyživují je. A tak zatímco z onoho šestidílného seriálu nemůžu vymazat z paměti ani vteřinu, u téhle pozdější adaptace, zrychlené pro málo vytříbené, málo vyběravé a málo vytrvalé diváky, jsem přivírala oči rozčarováním nad tím, jak se s unáhleností a překotností, jež pronikají všemi složkami filmu, vytratila veškerá plná obsažnost, jemnější, ušlechtilejší a bohatě tkaná výšivka rozehraného příběhu, jak byla beze stopy odpárána delikátnost, velkodušnost, důstojnost, zdrženlivost a ona postupně v tikajícím čase nazrávající a uvoňující se dobrota duší, smířlivost a laskavost obou nejstarších Bennetových dcer, stejně bystrovtipných, oduševnělých a moudrých jako spanilých. Tahle prvoplánově vyhublá, lacině hezká, lehkomyslná, uhihňaná, máločeho dbající třeštiprdla v obhroublé verzi posílají neomaleně k šípku veškerou klidnou a rozvážnou sofistikovanost původního literárního díla i velkofilmového počinu z r. 1995, aniž by z nich cokoli podstatného mohly nahlédnout. *~~

Každý, koho si tenhle snímek i jen trochu podmaní, by měl povinně shlédnout původní stejnojmenou adaptaci tohoto románu od Johna Schlesingera z r. 1967. Připadá mi, že Vinterberg natočil jen jeden dobrý film, hned ten první, Rodinnou oslavu, a od té doby mu rychlá sláva stoupla do hlavy a on už jen vymýšlí, jak si znovu lacino získat či udržet lásku publika, podbízí se a zkouší kdeco kromě soustředěné, smysluplné a osobně zabarvené vlastní individuální tvorby. *** Tady ale hodně nestoudně přestřelil hranici slušnosti, protože vpodstatě kompletně převzal, opsal, jako nedostačivý školák, chcete-li to jasně, Schlesingerův storyboard - knižní předlohu lze na plátno převést různými způsoby, každý režisér si musí nad knihou sám po svém lámat hlavu, promyslet, co a jak poskládat, co vyzdvihnout, jakou linku vynechat, čím začít, jaké zvolit tempo, proklady, triky k udržení pozornosti, napětí atd. Když si ale pustíte po Vinterbergovi i Schlesingerův film, zjistíte velice brzy, hned u první scény, že právě a jenom to udělal i Vinterberg - pustil si Schlesingerův film. On nepracoval po svém s knihou, jen si prohlédl cizí film a u každé scény si řekl, jak ji přetočí, nebo dokonce co úplně vynechá, protože by to bylo komplikované. Každému trochu analyticky nadanému člověku musí být jasné, s jakým zdrojem Vinterberg pracoval: že nerozvrhoval nově knihu, ale otrocky vyraboval a předělal právě tento film. Tomu se ovšem říká podvod, pustá krádež, pokud film není avizován jako čistý remake, a i v takovém případě novější počin musí mít vlastní cenu, musí v něm tkvět a být rozeznatelné, jakou novou kvalitu proti minulému dílu přináší, musí být ospravedlnitelný vydobytím něčeho, co nám i při obeznámenosti s původní prací, a dokonce právě tehdy, vyrazí dech. Ale když si oba snímky porovnáte, dojdete k závěru, že Vinterberg cizí scénář jen prokrátil a všecko znovu natočil kýčovitě, novoromanticky schematicky, upraveně a zjednodušeně - sebral dílu duši. Všecko je čistější, přehlednější, umetenější, barevnější, uhlazenější, pěkné návodné pokoukáníčko, hlavně nic složitého, aby se divákům netrávila špatně večeře. Špína a pot vždycky jen na chvilku, pro kameru v detailu, a pak už zase ne. Jen ta první scéna - ovce padající z útesu: ty Vinterbergovy nafouklé chudery leží dole tak pěkně rovnoměrně rozprostřené, všimli jste si? Statistici by se tetelili radostí. Logici by nevěděli, kam s očima. A tak je to tam se vším. *** Je to nepěkný hejskovský kousek. Než jsem viděla Schlesingera, do tohoto filmu nikoli Vinterbergovou zásluhou propsaná Hardyho genialita i vnímavost a promyšlenost původního scénáře nepřipustí, aby Vinterbergova levná obsese všechno divácky zjednodušit a zhezknout původní efekt úplně zrušila. Po odchodu z kina jsem si jen posteskla, že to nemuselo být tak naleštěné, ale vlastně jsem byla ráda, že se mi ta kniha připomněla, že se z ní do filmu tolik přelilo. Až pak se ve mně začala nad tím pseudouměleckým dánským floutkem vařit žluč, to když pohopila, co je v něm shnilého - když jsem se okouzleně a ohromeně nechala vtáhnout do Schlesingerova bravurního filmu, který nechává Hardyho nemilosrdné, ale svérázně podmaňující vyprávění jednotlivých lidských osudů zmítaných v područenství životních přeryvů, nešťastně šťastných losů, obratů i ran, v předivu soupeřících, nepředvídatelných sil, proudících jak z drsného světa lidí tak i nevlídné, necitelné a vznešeně nepodplatitelné přírody, vyniknout s veškerou virtuozitou po svém mistrovsky obsáhnutého filmového umění - a dokonce jde tak daleko, že si tu a tam dovolí jemně odtažité kousky s kamerou, které jsou nejen ústrojné a důstojné, ale působí zároveň i jako sympatické pomrkávání na diváka - zvlášť ke konci toho eposu to je, jako když se vypravěč poutavého příběhu, vědom si jeho i svých kvalit, ptá uprostřed věty trochu pobaveně, jestli mu posluchač neusnul, a přitom ví, že ne (např. ta rozkymácená a s perspektivou a poměry velikostí objektů kejklující scéna, v níž podroušený a unavený vozka přiváží rakev s Frankovou milou a novorozencem). Vinterberg vůbec nemá pro takové záležitosti cit a jeho komerční rasovina zpětně působí, asi jako by působilo upravené vydání Hardyho knihy v edici pro esteticky a rozumově nenáročné publikum: jako kdyby ho vydal Penguin pro čtenáře se slovní zásobou omezenou na dva tisíce slov. ***

Existuje slovesný skvost, Jiná země černého spisovatele Jamese Baldwina, o němž se vcelku věrně na webu dočtete, že: "Román situovaný do 60. let 20. stol. zachycuje na osudech tří milostných dvojic společenské a psychologické problémy mezirasového soužití v současné Americe. -- Ústřední hrdina, černošský hudebník, platí za svůj mučivý milostný vztah k bílé ženě duševním rozvratem a sebevraždou a jeho osud je mementem pro jeho přátele. Milostné vztahy vnášejí do existence ostatních riskantní okamžiky a nejistotu, umocňovanou bezradností a pocity vykořeněnosti. Za východisko považují dokonalou lásku, duchovní i fyzickou, která je přenese přes ostatní problémy. Ve světě odcizení jednotlivců i ras je podle autora taková láska jediným prostředkem, aby lidé byli lepší než společnost." *** Nenechte se však mýlit, ta kniha není černobílá ani naivní, jako není černobílý ani naivní Cassavetesův film. Všechno mezi černými a bílými lidmi je v ní vyplněno stíny, zmatením a zatemněním, v němž předem není jasné nic, stíny, jež probouzejí naděje a přísliby stejně dobře, jako přikrývají selhání a násilí. Dojemně lidské a nečernobílé jsou pochybnosti, nezralosti, zkraty, výbuchy, čerstvá zakoušení, pozdní lítosti, vzdory, střetávání, vyhýbání, vzdávání, zklamávání, puzení, touhy, vášně, přízně, síly lámané o křehkosti a zranitelnosti, dojemně lidské je upřímné zoufání z nemožností a hloupě, neústrojně vytvořených, leč nezrušitelných propastí stejně jako neuhasitelný stesk citlivých duší po absolutním přijetí, po absolutním splynutí, se sebou i mezi sebou a vším. Cassavetesovy Stíny k tomu románu - k Baldwinovu cítění a líčení jeho světa - tvoří nervní črtu, představují stejně chemicky a alchymicky výbušný jako uhrančivě přitažlivý předpokoj. ***

Film hodný pozoru a zalíbení už pro to, jak proti sobě Fassbinder okatě poštvává citlivě vypiplanou organickou gradaci křehoučkého děje, který dýchá životem stejně jako vzdouvající se křivky Mariiných ňader, jak jí víc a víc dochází, co všechno smí ženská pro život udělat, a zdánlivě necitlivé řemeslné zpracování (kdo viděl třeba Čínskou ruletu, ví, že Fassbinder si v jemnostech rafinované filmařiny sáhl na vrchol a že přechod k jiným nástrojům filmování je tu záměrný, vytvářející silný kontrapunkt), obhroublou filmařinu, upozorňující na sebe schválně přetaženými hereckými podáními postav, zrnitou kamerou, zvukovými překryvy... - aby se nakonec z těch dou právě filmařina v posledních minutách zmocnila celku, ovládla pole a křehce se vyvíjející, neustále ohrožený příběh kovářským kladivem drsně zatloukla do stanov uměleckého žánru melodramaticky přetaženým a výsměšně krutým finále (ten příliš dlouhý záběr na knoflík hořáku, zopakovaný i pro nejhloupějšího diváka, aby naznačil, jak s tím vším bude zameteno, protože tak lze, protože vyprávíme, protože to je možné a dovoleno). Fassbinder nás nehodlá nechat zapomenout, že jsme sledovali film. *** Více podotýkám ještě u Loly, podivně konstrastního snímku k tomuto. ***

Míním, že režisér by se neměl opakovat, pokud se tak děje s menším, nikoli větším účinkem. Lola je ve všech ohledech slabým a mdlým odvarem do posledního okamžiku okouzlujícího a překvapujícího Manželství Marie Braunové, nikoli soběstačným filmem pomyslné volné trilogie (jejímž završením má být Touha Veroniky Vossové). Je to obměna, variace, a bylo by to v naprostém pořádku, pokud by zvyšovala dojem a prohlubovala porozumění, obohacovala a rozvíjela hlavní téma, jenže to se neděje – první film toho pokryl více a lépe, rafinovaněji, obsáhleji, složitěji i zdobněji, jeho děj se rozvíjel organicky a přitažlivě dynamicky, jak si Marie po liščím způsobu ochočovala okolní tvrdý svět a objevovala svoje možnosti v něm, zkoumala a podmaňovala si nástroje ženskosti, a přitom si v sobě ženu zároveň chránila. Zatímco tenhle druhý snímek s mechanicky vykonstruovaným dějem z něj pouze v malém těží, jako vycvičený kapesní zlodějíček. Jeho existence – pokud ho divák sleduje druhý v pořadí – vzbuzuje soucit místo radosti, a místo projevů vzrušení nutí potlačovat leda netrpělivost, aby se to už všecko dokonalo podle šustícího scénáře, a to se pro žádné skutečné dílo nehodí. Jako by si Fassbinder chtěl vyzkoušet, kam až se dá mechanika konstruování v díle zviditelnit, zdělničnit, znádeničtit. A nebo k tomu měl jiné důvody, těžko říct. Vážím si Fassbindera pro originální, plnohodnotné, neodvislé filmy, jako je Čínská ruleta nebo Manželství Marie Braunové, a pokud potřeboval z jakýchkoli důvodů natočit tuhle schematickou převařeninu, pak mu to pro ta ostatní působivá díla prostě promíjím. *~~

Nevím, komu se HH upsal, aby svedl točit takovéhle filmy (první komentář/kompliment jsem složila u Simple Men, dodatek pak u snímku Ned Rifle, viděla jsem ale celou řadu jich - až na to, že Hartleyovy filmy řadu netvoří, je to předivo, vzájemně propletené a dourčující - i tady, u filmu, který se do tri/tetralogického kompletu Henry Fool-Fay Grim-Ne Rifle neřadí, se alespoň autor knihy Člověk a všehomír jmenuje Ned Rifle - což je milý, vtipný detail, laskavě připomínající, že všechno vzájemně rezonuje a cosi niterného a privátního zrcadlí), jisté je, že musel slíbit, že v každém snímku někdo pronese větu "Drop dead!" Baví mě to, pro sebe filmům Hala Hartleye začínám říkat "bujóny", jsou výživné, hutné, přitažené, chutné, oblažující a esenciální - ozdravné. *~~

Co už je teď jisté, jedná se o druhé pokračování příběhu Henryho Fool(e)a, a nejde o trilogii. Jak jsem psala v komentáři k Hartleyho Simple Men, i tady platí, že příběh bude pokračovat, dokud postavy budou ochotné přenášet na sebe navzájem kinetickou energii minulých karambolů. Příběh Fay Grimové, první pokračování Henryho Foola, byl orámovaný větou "Nehýbejte se", ale ony se rozpohybovaly další postavy a dědí hříchy svých otců a nerozvážnosti svých matek dál a budou nést a předávat následky až do sedmého pokolení (nebo pokud Hal Hartley neumře), ovšem veliká naděje na konec jejich trápení a divákova štěstí tu vyvstává: ve zdánlivě rozhodném NE Neda Riflea, který se takto postaví dalšímu dění a jímž končí tenhle film. Nepochybuji příliš, že se ještě dočkáme objasnění, zda uspěl a jaké to pro něho a všechny kolem mělo následky. Na tohle rozuzlení jsem ochotná čekat i roky, je to zcela v řádu tohoto pozoruhodného přesgeneračního příběhu.

Nehýbejte se. Děj je ohraničený touhle jednou větou z obou stran a někde uprostřed je kulečníkové plátno s nepřehledně rozstřelenými koulemi a jeden rozbolavělý, na duši potlučený bratr říká druhému, že když do nich nebude šťouchat, tak samy se hýbat nebudou. A o nepředvídatelnosti tvrdých šťouchanců a potlučenosti udivených, ale žalostně i komicky si zvykajících duší, které nemohou přijít na to, jak si v tom natažení na skřipci mezi touhami a trabli odpočinout, to celé je. *** Od prvního do posledního jsou to všechno jednoduší lidé; každý má svoji geometricky prostou logiku, svá přímá, instantní řešení, své bolestivé reakce na poslední životní šťouch; ovšem situace jsou už řádně zamotané, koule-duše zjizvené a popraskané a vy nikdy, za boha, nevíte, jaké všechny síly, poškrábané a zprohýbané plochy hrají v kterém okamžiku roli, do čeho jste to svojí přidělenou rychlostí vlítli a z jakého popudu kdo co v příští chvíli řekne nebo udělá, ale pokaždé vám to vyrazí dech a jakoby mimochodem kolem střetu vykvetou kouzelné ornamenty point o veselé bídě života. *** A každý z těch lidí bude mít po některém zvlášť bolavém šťouchu nebo rozstřelu ty svoje chvilky, kdy soustředěný do sebe, s rozostřeným pohledem, zapátrá v nitru posté uskřinutém tím nevlídným, zrádným, nepochopitelným světem kolizí s druhými, a bude znít, jako by vykuckal Šalomounovo hovno, jako by recitoval breviář vyšinutého kazatele. *** A nedá se to zastavit, dokud se člověk nechá pošťuchovat do střetů a dovolí, aby se moment síly skrz něj v úhlových vzdálenostech přenášel dál na druhé, dokud bude pokračovatelem bolesti z nárazů. Dokud se například nepřestane hýbat a nespočine tlaku a tahu navzdory. Proto se také závěrečné "Nehýbejte se" má k tomu úvodnímu živototvárnému (gangsterskému, rozstřelovacímu) právě opačně, je redundantním, umrtvujícím příkazem policisty, bezvýznamným šťouchem s křížkem po funuse, zaznívajícím ve chvíli, kdy černá osmička už sama našla svůj klid. *** Simple Men představují ničemu nepodobný, bravurně zvládnutý majstrštyk, kde jednotliviny jako hudba, kamera, obraz, zvuk, herectví, střih, scénář... jsou brilantně zorchestrované složky sžíravě vtipných, empatií a soucitem podložených, absurdně zinscenovaných a přitom dokonale srozumitelných životních karambolů. *~