JitkaCardova

Jelikož je to lidská mysl, co identifikuje postavy, probouzí příběh a rozvíjí ho v logických zvratech a uděluje i mění řád a pravidla rámce příběhu, je to také zase jen lidská mysl, co takovou tvůrčí orientovanost ve svém světě nezvládá a ztrácí se v nesmyslnosti. *** Je-li taková filmem ukazovaná postava ztracena v porozumění sobě a světu, který se kolem ní záhadně a obtížně utváří, pak sledujeme ono kafkovské mystérium jedince zmítajícího se v nepodvolující se, nenahrávající skutečnosti, bez ohledu na vlastní jednání čelícího nepřátelské cizosti, napořád vystaveného zdánlivě mystickým a tajuplným, přitom však pouze smyslem nenaplněným upřeným pohledům druhých, náhodně i adresně (jak totiž obé od sebe rozeznat) vyslechnutým průpovídkám i pozorovaným scénám... Všechno se přitom jeví jakožto osudové, klíčové, vyčerpává postavu tím, jak každé jednotlivosti musí věnovat maximální pozornost, aniž by jí některá konečně přinesla vysvětlení a úlevu. *** V takto nastaveném módu pak ovšem nezáleží na tom, jak hluboce propastných odtažitostí, jak velmi odcizených obrazů, jak naprosto nepochopitelných jevů jsme svědky, neboť nesrozumitelno se nedá prohlubovat ani stupňovat, zmatek a chaos, je-li zmatkem a chaosem, nelze zesilovat ani rozvíjet, není možné sledovat jeho vývoj a proměny, žádný logický spád děje... Není čemu rozumět. Absurdita může jen více či méně překvapovat, avšak neztotožnitelná se vtipem a bez point a závěrů se prvoplánově lacinými efekty brzy vyčerpá a začne unavovat a nudit. V oparu jedovaté manýry, na níž závisí život hlavní postavy, následuje stejně absurdní a nic neznamenající smrt, a trvá-li film dvě hodiny, končí zároveň těžkou otravou diváka. Totiž: Kafku jsme už četli a nic nového se na tomto poli, jež je nutně bez vývoje a na němž se pouze střídají nové a nové obrazy, nedá nabídnout. O to intenzivněji takové prostorné pole ovšem přitahuje a svádí tvůrce, kteří nevědí, co přesnějšího říct, protože s konkrétností si člověk může zadat a natlouct, ale generovat tajemnou nahodilost lze donekonečna a pro široké publikum bude člověk pořád vypadat jako dotýkač vyšších pravd a nepochopený filosof a umělec. *** ""Prosím vás, co je to za pořádek, spát se svou vlastní sestrou. A možná že to ani není jeho sestra!""

Jeden z těch asi pěti filmů, které jsem ochotná si pouštět dokola. Neuvěřitelná mrazivá vztahová nádhera, síla i slabost, kultivace, vtip, šarm, elegance, bolest, ztráta, ubližování, poznenáhlé a šálivé jevení se pravd, bytí, spolubytí, samota i partnerství. Famózní a virtuózní - nejlépe sledovat v jeden večer s excelentním českým pandánem Play Strindberg (1996), hereckým koncertem Josefa Abrháma a Libušky Šafránkové. *~

Volné pokračování Vlněné pohádky od stejné tvůrčí skupiny nabízí prostřednictvím spojující hlavní postavy další jemně hravý, rozvíjivý trip pro maličké a jejich dospěláky o podstatě přátelství, spolupráce a záležení, v dobrém i zlém - se dvěma posuny. Jednak je tu významně potlačena ta temná a nebezpečná linka příběhu, ale na druhou stranu je to vyváženo eticky mnohem komplikovanějším "šťastným" vyústěním, jímž později dojímal děti i dospělé třeba E. T. Mimozemšťan. Zatímco ve Vlněné pohádce oba druhové najdou cestu, jak za všech okolností pokračovat na životní pouti dál společně, tady téměř mimochodem přirozeně akceptují, že když někomu na druhém opravdu záleží, někdy se jejich životní dráhy musí rozdělit. I proto chápu obě dílka jako dvě části volnějšího, ale doplňujícího se celku. A za samostatnou zmínku opět stojí i hudební složka; Liška se tu opět předvedl jako suverénní empat i svrchovaný tvůrce zároveň. *~

*** Bravura filmu je absolutní, je to dokonalý přednes, výsostný klasický koncert na určené téma, a vypisování kvalit by byla ztráta času, tak jen marginálie pod čarou: Čím dál hlouběji mě přitahuje srovnávat tenhle příběh s legendou o Jánošíkovi a sledovat, jak a v čem je každičká jednotlivost výmluvně odlišná. Nakonec to vůbec není jako legenda o Jánošíkovi, a stejně vám to srovnání ne a ne vymizet z paměti. *** Dramatičnost a osudový spád rozehrané situace upomínají na Márquezovu etudu Kronika ohlášené smrti. *** Fascinující zhmotnění psychologie maloměsta a skupinového chování, narůstání moci a vůle ke zlu v sociálním prostoru mezi jednotlivci, kteří to sami ani nevidí, ani vyloženě nezamýšlejí, jen dychtivě čekají a nastavují se jako hárající feny, a nikoho konkrétně nelze vinit z tragédií, které se musejí odehrát... lze jenom přestat s nimi ten zrádný průlinčitý prostor obývat, prostor interakce, v němž se po troškách nasbírá síla k nevratným a děsivým událostem, jaké by nikdo sám neměl odvahu vyvolat, a jaké si ti slaboši a opilci nikdy ani zpětně v plné míře neuvědomí. Velikost skutečných osobních tragédií spočívá i v tom, že jejich rozsah a důsledky s vámi v plné míře nikdo nedokáže ocenit, nejméně pak ti, kdo byli jejich přímými spoluviníky. *** Scéna napadení šerifa na policejní stanici pro mě zůstává vrcholnou ukázkou takové ničivé síly, která se za správných okolností nasbírá mezi slabochy, a udeří. ***

Po letech reviduji, překvapená, že kdysi mlhavý příběh se přede mnou náhle vyloupl, skepticky příkrý a jasný. Měním hodnocení, neboť mi zároveň došlo, že ono konceptuální či strojené chování všech postav, které mi před lety překáželo, jistá jejich neobratnost, stafážovost či plakátovost, neopravdovost, ve skutečnosti cíleně dotvářejí pointu filmu. Úspěšný fotograf, jenž - jakoby mimochodem, bez zájmu - provokuje svou arogancí a nezúčastněností okolí, které se před něj každodenně tupě klade, znuděný jeho nedějovostí, nedobrodružností, čitelnou plakátovostí a stafážovostí, snadností úspěchu, při jednom ze svých výletů z ateliéru, kdy se snaží o skutečnější focení, o aktivizaci a rozpohybování světa svým fotoaparátem, o vydolování živých interakcí, náhodou vyfotí vraždu - která se navíc možná stala právě proto, že fotil - a na okamžik propadá vzrušení, že je možné protrhnout ubíjející klec paradigmat, vyvolat změnu, a tak pocítit sebe, pocítit (a nechat pocítit svět) jedinečnost svého vlastního bytí, získat vzrušující odezvu v narušení běhu věcí právě jakožto nadaný fotograf, jehož placený úspěch jinak spočívá v tom vžité rámce upevňovat. Avšak postupně zklamaně sleduje, že svět, v němž existuje, se nedá vyrušit, ničím vykolejit, a my se díváme, jak jeho postava v závěru snímku mizí z hřiště, protože ve stafážovém světě zůstává navždycky neviditelný, jako by nebyl, bez šance do něčeho skutečně originálně a zaznamenatelně zasáhnout. *** Jednoznačně doporučuji každému okouzlenému divákovi též přečíst si předlohovou povídku Zvětšeniny z pera jihoamerického génia srovnatelného s Márquezem, byť jinudy se ubírajícího ve svém magizování i rozkrývání světa, který žijeme, jeho principů a našich potenciálů i limitů, Julia Cortázara: totiž povídku Babí léto, jež několikrát vyšla v českých výborech ze spisovatelovy pozoruhodné povídkové tvorby a Antonioniovi se stala především východiskem a podnětem k vytvoření mnohem spíše mistrovského filmového pandánu k ní než jejího filmového ztvárnění. Ta dvě díla spou vedou svrchovaný a výsostný dialog a navzájem se dourčují jako dva přilehlé a neodtrhnutelné magnety, byť o náboji ani soulehlém, ani opačném. *~

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám.

Dráždivost. Neuspořádanost. Zajatost. Zbrklost. Roztěkanost. Bezbrannost. Bezradnost. Neschopnost vtělit vlastnímu životu jednotící myšlenku, uvést konání v soulad s příběhem - sledujete muže, který jako pod ranami biče uhýbá všemu, co na něm ulpí s žádostí o vysvětlení jeho konání, smyslu jeho existence, jeho momentálního výskytu na místě, kde ho zastihuje film. Uspořádání prostoru kolem něj je plné vnitřních diskrepancí, budí jen jitřící otázky, ale muž neposkytne příběh nejen sobě, ale ani vám. Vy ho neosmyslníte. Jeho daností je, že svým výskytem v čase nakonec nic nepropojil, políčka do scén, scény do děje. Rozpadlost. Proto to cukání, kdykoli se střetá s otázkou, vyslovenou či vtělenou, postava i film. Trhání, opakování pohybů i záběrů, kvap, nervozita, rozčilenost, napětí, tlak, který se nemírní s odklízením podnětů, protože dál zůstává divák, který chce vědět, který se účastní, který si chce vykládat, aby pochopil, proč sleduje film, aby dal význam vteřinám ve svém životě. Aby zařadil, propojil, zcelil se a potvrdil si sám sebe. Snímek, který předvádí a fyzicky provokuje nervozitu z toho, že někde chybí smysl, že něco zůstalo neuchopeno, nevyužito, celý lidský život, kdysi evidentně zaplněný postavami na fotografiích, se zvířaty, s jizvou, život s historií, která se rozpadla, nedrží, muže, který vlastně nijak neexistuje, ale očividně je. V jistém smyslu vám sledování tohoto snímku ukradne 20 minut života - a nebo otřese základy, na kterých stojí zbytek vašeho životního příběhu.

Samo o sobě by to až tak zajímavé ani vtipné dílko nebylo, ale ona je to hlavně rebelská protisystémová hříčka, u které až zírám a trnu, co se jim tam všechno povedlo ani ne zvlášť skrytě dostat a že to cenzura ani později v sedmdesátkách neodchytla a nezakázala. Co se nejvíc ví, je, že tam tvůrci záměrně vmontovali písničku Ve městě se povídá (a nejpozději díky Klusákově knížce o Gottovi se také ví, proč - že to byla odpověď na režimní fauly od Matušky, Pilarové a Gotta, protože režim o nich pouštěl nactiutrhačské fámy a připomínal jim, kdo nad kým má moc.... ostatně podobně byla vykonstruována porno-kauza pro Kubišovou, které pak na to konto zakazovali vystupovat). Ale písnička stranou, tahle hříčka je z úlevných prostořekostí složená celá, a to se pak musí hodnotit v úplně jiném světle. Namátkou: Poznámka se změní ve skandované agitační provolávání: "A vy máte vyhlásit boj za zdraví! Za národní zdraví!! Za zdravý zítřek!!! Boj za boj!!!!" -- Při prohlížení šerifovy hvězdy: "Hmm, u nás máme jinou. - Větší? - Ne, větší, to ne, takovou JINOU." -- K možnosti odposlouchávání: "Ucho vlasti." -- A na adresu případných odposlouchávacích agentů: "Von je blbej, von si stejně nic nezapamatuje." --- O volbách: "Volby, to je pohřeb." -- Postesk: "Nebylo mně dopřáno univerzitní vzdělání, neb mí rodičové byli popraveni. Omylem." -- A nejlepší hláška: "Když svobodně budete chtít, tak se vám bude lépe muset!" *~

"Na počátku každého zla je strach." *** Nesmírně (nesmířlivě) dobrý film o zlých věcech způsobených malostí a špinavostí člověka, strachem a slabostí.  Stejnou měrou opravdově krásný, jako trýznivě nepříjemný. *~

Schormovi se povedl Dům radosti, z něj to opájivé hrabalovské vyzařuje, to ostatní je pouhopouhé ilustrování, převyprávění a deklamování, horší či lepší, ale nic než to. *~