Javert

Na první pohled má Rvačka v Panamě všechno, co mám ve filmech rád - drsné charaktery, osamělé zabijáky, trochu té "špionské" atmosféry (př. epizodka Mike Coppolano v Tokiu), lehce exotický příběh. Po dokoukání však ve mně zůstává rozpačitost nad výsledkem, jelikož se mi zdá, že jsem viděl film minimálně o půl hodiny delší, tudíž lehce rozvleklý a koneckonců i postrádající takovou šťávu, která je patrná u nejlepších snímků žánru...

Okouzlen naprosto vším, chce se mi nasednout na první spoj směr La Provence a prožít tam v rytmu rumby Edmunda Rose stále lehce ovíněn zbytek života...

I přes neúnosnou míru patosu a stotisíckrát zopakovaných twistů je Olympus fungujícím napínákem s odpovídajícím drajvem. Ale na víc, než 3*, to zejména kvůli prvně zmíněnému nedá.

Korineho autorská exhibice plná (polo)nahotinek a (jako vždy) velmi solidního Franca. V konečném důsledku však svítivými neonovými barvičkami opentlené nic.

Ač se na jedné straně jedná o film s v zásadě nepříliš originálním námětem, na té druhé jde o bezchybný herecký a režijní koncert pohrávající si po dvě hodiny s divákovými pocity a přebíjející svou emocionální silou všechny potenciální nedostatky. Už pěkných pár měsíců jsem neviděl film, který by mě tak moc nutil mít zrak přibitý k obrazovce. Prozatím nejsilnější filmový zážitek roku 2013.

Vedle Green Berets je Big Jim McClain další z řady Waynových anti-commie propagandistických filmů, tentokrát vzniklý v době velké prasárny jménem mccarthismus. Co se týče filmové kvality, jsou na tom oba snímky dost podobně - roztahané (vzhledem k podprůměrné stopáži velmi zvláštní), nudné, naivní. A ani ti zlí komanči tu nejsou zapamatováníhodní a nekují žádné velké pikle :-(

Sorry Martine, ale nebýt Danielova labužnického výkonu (scéna s mrtvým králíkem jako jeden příklad za všechny) a McGinnova fešáckého shilellaghu, nepamatuji si z filmu druhý den prakticky nic.

Ne všem divadelním hrám sluší filmové plátno a Tramvaj je toho jasným důkazem. Ne snad, že by to byla režijně či herecky nezvládnutá adaptace, ale divadelní statičnost a teatrálnost některých hereckých výkonů (zdravím Vivien) dělají z filmu, narozdíl od takřka geniálního Williamsova textu, něco nanejvýš nevěrohodného, snad až prázdného. Nebýt démonického hrubiána Branda, jdu s hodnocením možná ještě níž. P.S. Rozhodně však neberte můj koment jako zaujatou filipiku proti zfilmovaným divadelním hrám, i s těmi se totiž schopní tvůrci dokáží vypořádat aniž by utrpěla jak předloha, tak filmové dílo samotné (dva příklady za všechny - Shafferův/Mankiewiczův Slídil či Harwoodův/Yatesův Garderobiér).

Čtvrtá hvězda z nostalgie, of course.

Tvůrci sice neprokazují kdovíjaký cit pro dokument, ale Sixto Rodriguez a jeho neuvěřitelný příběh přebíjí všechna ostatní negativa. Dojemné, avšak v tom nejlepším slova smyslu. P.S. Celé album Cold Fact se mi už týden line z reproduktorů minimálně dvakrát denně.