Hladová srdce

Úvod ako hrom! Pravdepodobne najoriginálnejšie zoznámenie v dejinách kinematografie. Hlavný hrdina si o Mine určite myslel len to najlepšie, keďže sa na neho dokázala namotať aj napriek extrémnemu smradu jeho exkrementov. Tomu poviem charizmatická osoba bez predsudkov, hodná pozornosti a lásky! Lenže ako vravel starý žid na smrteľnej posteli: nič nie je tak, všetko je inak. Odporné komorné divadlo obsadené naozaj skvostne, ktoré privádza diváka na pokraj šialenstva. O to smutnejší je fakt, že pár podobných ľudí zo svojho okolia reálne poznám. (02.08.2020)

Hungry Hearts nebude film pre každého. Je surový a pomerne depresívny, tematicky nie moc atraktívny, ale v dnešnej dobe, kedy sa veľa ľudí orientuje na alternatívny spôsob života je prinajmenšom zaujímavý. Výkony Adama Drivera a Alby Rohrwacher sú však brilantné a citlivejšie povahy sa budú vážne obávať o ich malého syna. Adam Driver je tu naozaj výborný a jeho racionálny otec je postava, s ktorou sa dá stotožniť a priať mu, aby to zvládol. Alba Rohrwacher podala perfektný výkon, pretože zahrať uveriteľne matku, ktorá začne byť postupne šialená, nie je ľahká úloha. Ale asi sa nenájde veľa divákov, ktorí sa na túto snímku pozrú viac ako jedenkrát. (07.11.2019)

Anorexie je vážný problém a Mina tenhle problém měla. Hungry hearts jsou hodně nepříjemným snímkem, který se odehrává zejména v uzavřeném prostoru malého bytu, kde mladá rodina bydlí. Zvenku to vypadá, že tím bláznem je on, skutečnost je jiná. Skvěle vygradované, perfektní kamera, bohužel pro mě nepříjemní herci (ona mi připomíná Mariku Šoposkou a on toho divnýho pošťáka z Dr. Quinnový). (02.03.2016)

Začína to úsmevne až grotesktne a skončí to tak, že zrazu aj tá úvodná scéna má úplne iný cynický zmysel a význam:) Kamera vymaznaná, Alba Rohrwacher je to najdepresívnejšie stvorenie čo som vo filme za posledný rok videl a celkovo je to riadna ťažoba, najmä z pohľadu rodiča. Výborná práca s gradáciou a atmosférou....celkovo klubovka ako lusk! (02.03.2016)

Komentář píši několik dní po zhlédnutí a ještě teď je mi z toho nanic. Nechápu, jak to mohlo dojít daleko. Nechápu lékařskou péči a ten jejich úžasný zájem, nechápu sociální pracovníky, nechápu ale ani milujícího manžela a už vůbec ne, Minu. Ale koho jsem pochopila, byla babička, snad jediný v úvozovkách racionálně myslící člověk. Mohu s přehledem napsat, že jsem měla adrenalin v maximální pohotovosti a mít poblíž Minu, tak jí pošlu do nejbližší psychiatrické léčebny. Tedy minimálně, protože sklony jsem měla jako babička. Nedá se nic dělat, suma sumárum, takoví rodiče někdy jsou, ale co my ostatní, mlčky přihlížíme, když něco podobného vidíme a děláme jako že nám do toho nic není. To je totiž naturel většiny, schovat hlavu do písku jako pštros. Uff, to mě zase jeden film dokázal totálně rozhodit. (01.03.2016)