ainny

Věřím, že ten kdo čeká sci-fi bude zklamaný. Věřím, že ten kdo čeká čistokrevný akční film bude zklamaný taky. Já jsem nečekala ani jedno, ani druhé, takže jsem spokojená. Film mě nenudil, soubojů bylo tak akorát a byly v dokonalém kontrastu s ostatním dějem včetně pomalu plynoucích dialogů... Prostě typická japonská záležitost, kde jde poetika ruku v ruce s krutostí.

Je to romantika? Je a přeci zase trochu jiná. A i když se to nakonec vyvíjelo jinak než jsem čekala, tak se mi moc líbilo, že se tvůrci vyhnuli přehnanému patosu. Ba dokonce bych řekla, že nebyli patetičtí vůbec, takže jsem mohla nechat kapesníky ležet ladem až... až do závěrečné scény, která byla prostě úžasná.

Ale jo, líbilo se mi to, ale něco málo do dokonalosti přece jenom chybělo. Kluci byli úžasní, i když se najde výjimka, Jeong Yong-hwa byl příšerný, tedy jeho postava, a já na místě Ko Mi-nam (no dobře Go Mi-nam), bych ho asi rychle odkázala do patřičných míst. Takhle začíná každý regulérní psychopat a žádná normální ženská by ho vedle sebe nesnesla dýl než hodinu. Možná i to je jeden z důvodů, proč se mi pozdější Heartstrings líbil mnohem víc. Tím druhým důvodem byl OST, který mě tentokrát zase až tak za srdce nechytal. Výjimkou byla snad jenom závěrečná skladba. Ale ani to nebyla pro mě nejsilnější scéna filmu. Ta přišla o něco dřív a bylo to Jeremyho "vystoupení z autobusu".

Původně jsem si myslela, že to bude tak za tři hvězdičky, jenže na konci jsem zjistila, že čtyři jsou málo... Už dlouho jsem neviděla film, v kterém je tak málo dialogů a zároveň tolik lidských osudů a pravd. Ještě pár dní ho budu mít v hlavě... Navíc mu černobílá kamera neskutečně sluší. Přesně podtrhuje jeho atmosféru a celkové vyznění. Dokonalé prostřihy doplňující to, o čem ta která postava zrovna mluví. Stejně tak jsou černobílé i všechny postavy, není tu ani jeden klaďas ani jeden záporák. Jsou tu lidé z masa a kostí, stejní jako jste vy nebo já. Tenhle film patří k těm, které jsou jako život sám.

Jako malý holce se mi mi to líbilo snad ze všech "zemanovek" nejvíc. Dneska už mi to, pravda, spíš přijde k pousmání, ale i tak se ráda podívám klidně znovu.

Bohové musejí být šílení. Jak jinak by mohli dopustit takový zvěrstvo jako je válka. Její absurditu neukazuje nic líp než tenhle film. Na začátku masakr, uprostřed poetika, humor a na konci zase válečná mašinérie. Kéžby už nikdy a nikde nemuseli mít lidi na hlavách dýně. Nevím, co víc bych rozepisovala. Jiní to napsali už dávno za mě a hodnocení se nemýlí. Pět hvězdiček, tady není co řešit.

Ach jaj, to byla zase korejská klasika. První polovina zábavná, svižná a vtipná. Pochopitelně, že scéna oblékání baletních spodků je nezapomenutelná. Tím víc, když má někdo úchylku jménem Lee Joon-gi... ;^) Ale abych se vrátila k meritu věci. Druhá půlka už začala hrát na vážnější notu, aby mi posléze její závěr lehce připomněl Diskopříběh. Ne kvalitou prostě tématem. Kdo viděl, tak mě určitě pochopí.

Zase jednou došlo na moje slova. :^) Hned jak jsem četla základní obsazení, tak jsem si připadala jako ve snu. I když jsem se trochu bála zklamání. Znáte to, čím víc se na něco těšíte, tím větší to bývá prů*er. Naštěstí se moje obavy nepotvrdily ani v nejmenším a to skoro půlroční čekání stálo za to. Po dvou letech se na obrazovky vrátila Shin Min-a a "voják v záloze" Lee Joon-gi. Tihle dva jsou prostě zárukou určité kvality. Ale v žádném případě to celé nestálo jenom na hlavních hrdinech. Těch postav, které mě zajímaly tu bylo podstatně víc. Vlastně v podstatě všichni. Od Ju Wala, přes Anděla Smrti až po Vládce Nebes i Podsvětí. Seriál jsem sledovala od prvních minut s napětím a opravdu nemám, co vytknout. Krásný příběh, horor říznutý romantikou a komedií. Klasicky korejsky doplněný nádhernou hudbou. Ve chvíli, kdy se začala odhalovat CELÁ pravda, se mi po těle usadila husí kůže, otevřela pusa a oči se rozhodly opustit moje oční důlky. Nemůžu jinak než hodnotit bez ztráty kytičky. P.S. Pokud se vám tenhle komentář zdá značně nekritický, pak se nemýlíte. Jsou věci, u kterých prostě ztrácím soudnost. A tohle je jedna z nich.

Zvláštní, ale mně to vůbec citově vyděračské nepřišlo. Naopak, moc se mi tenhle příběh líbil, protože i takový bývá život. Sice tu, pravda, byla dost velká paralela s japonským Heavenly Forest a dokonce oba filmy mají i stejnou dobu vzniku, ale ten japonský mi přišel mnohem víc hrající na city. Nevím, možná je to i proto, že jsem nedávno koukala na Nunui yeowang a při té jsem vybrečela většinu slz. Tady mi jich stačilo jenom pár v samém závěru. Jinak jsem si to dokonale užívala.

Je na pytel, když o něčem slyšíte/čtete superlativy. Pak čekáte něco mimořádnýho. Tak u mě dopadl tenhle seriál. První polovina tomu nasvědčovala. Děj odsejpal, napětí střídaly zvraty a... dost. Po desátém dílu najednou začali černí být černí a bílí byli prostě bílí. Až na jednu výjimku - a tou byl Sa Woo - muž, který přešel na temnou stranu síly. :^) Ten mě bavil. Pořád se to v něm pralo, aby si nakonec vybral, tak jak si vybral. No a ten konec... jeho napovídání textem písničky si mohli odpustit. Tři hvězdičky jsou málo a čtyři zase docela dost (hlavně kvůli tomu konci). Takže si vyberte.