Adam Bernau

"Pak jsem viděl podstatnou část televizního filmu Oči plné slunce režiséra Jaroslava Novotného. Hrozné. Plakát. Samá slova. Prázdná a obyčejná a všecko dohromady je vymyšlené." (Zápisky z blázince, Miroslav Macháček 1975)

Příliš klišé. Příliš kvalitní obraz. Příliš násilná recitace. Příliš směšně-dojemná tvář obludy. Příliš zbytečná epilogická scéna. A kdyby ta mdlá scéna zaběhnutí psa byla umístěna na samý úvod, nenarušovala by jinak působivý začátek filmu (scéna preparace geniálně dráždí divácké očekávání). Že mohlo jít o velmi dobrý film, o tom svědčí též např. vrcholná katastrofa i obě zlomek vteřiny trvající "lekačky" (v nichž nejde o lekání, ale o silnou náhlou konfrontaci). Závěrečné věnování Erbenovi by bylo skvělou tečkou, kdyby na něj při zpracování trochu víc mysleli. Takto je hlavním výtěžkem můj nový pedofilní idol slečna Havlíčková. /// Po druhém zhlédnutí (2024) škrtám všechna "přiliš" i nesmyslnou výhradu ohledně Erbena a přidávám hvězdičku.

"To bych byl nahoře za dobrýho kreténa, kdybych po tom všem chtěl, aby dobře dopad i zápas." Tak určitě, ale s tím všudypřítomným "Chanceliga" (místo normálního "druhá liga") jsi stejně i tak za kreténa.

Viděno celé, s Taclíkem snesitelné. Doufám, že vzal účast na takové zoufalosti jen kvůli prachům, a vůbec nechci vědět, jak mu bylo třeba při větě "škoda tý nemoci". Niethustra to s těmi odpady někdy přehání, ale toto se nijak ocenit opravdu nedá. Pokud tedy nejste Tosim. On ten seriál totiž vypadá tak nějak fajn. Tváří se velmi cool, jenže akž takž cool jsou jen dva momenty v posledním dílu: "snový" závěr a finální Plodková. Škoda, že jsem si nevybral raději Single Lady, která je prý podstatně lepší, ale už do toho nejdu.

Začíná to jako naivní selanka o ničem, pokračuje jako naivní sentimentální selanka o hodných lidech, velmi velmi pomalu, ten film má neuvěřitelně času, má na všechno tolik času, že ještě než se rozvine, tak tě pohltí. Po zhlédnutí Pancho se žení a Jarní písně bych dal i deset Hrušínského rolí za jednu jeho další režii.

Kouř – Kamenný most – Cesta z města – Gympl – Cesta do lesa: tato řada dosud viděných Vorlových polistopadových filmů vykazuje kontinuální, zprvu pozvolný, později strmý, úbytek tvůrčí potence. Teprve teď viděný Skřítek tuto linii komplikuje. Stále sice platí, že po Kouři jeho autor už žádný tak dobrý film nenatočil a ještě Kamenný most byl (byl!) velmi dobrý, nicméně je mi překvapením, co ještě v roce 2005 dokázal ze sebe vykřesat. Jako by v posledním vzepětí sil vydal ze sebe to nejlepší, co ještě mohl. Troufám si hádat souvislost s tím, že Skřítka lze pojímat jako jistý středobod či uzlobod Vorlovy autorské historie. Samozřejmě mě to napadlo lacino na motivu skřítka, nikoli na základě nějakého mého bystrovhledu nebo analýzy. Ale jednak to není jen ten skřítek a jednak: jestli nám Vorel jakožto autor stojí za to (a pokud jde o mne, tak rozhodně ano), pak právě skřítek je tím prvkem, k němuž by se především měla obracet pozornost badatelů a vykladačů jeho díla. Díla, jehož znalcům netřeba připomínat zasazení filmu Skřítek v jeho kontextu – stejně jako kdysi pro základ Kouře použil Vorel svou velkorysou studentskou etudu Ing., tak i jedním ze základních kamenů Skřítka je dávná jím režírovaná groteska Směr Karlštejn (příspěvek skupiny Mimóza v Pražské pětce) – i zde sledujeme příběhy maléry stíhané rodiny (v roli matky dokonce i tutéž herečku). Odlišné jsou sice příběhy, maléry i rodina, ale opět je tu malá dcerka, která jediná má v obou filmech výsadu, že s ní navazuje kontakt záhadný skřítek. Začátek Skřítka na začátek Směru Karlštejn jednoznačně odkazuje. A především táž forma: groteska, byť u Skřítka ne tak ortodoxní. Nicméně stejně jako už v roce 1988 správně konstatoval Dr. Šteindler CSc, že Vorel a jeho spolutvůrci zkvalitňují staré groteskové postupy, i nyní platí, že Vorel a jeho herci opět a ještě více „zkvalitňují postupy“. Podíváme-li se na kontext Vorlova díla z opačné strany (za sebe mohu mluvit jen o Gymplu a Cestě do lesa), zdá se zvláštní, že Skřítek nevznikl až po nich, protože v mnohém působí, jako by v něm Vorel své vlastní (budoucí!) filmy parodoval, a to místy téměř doslovně (obrazem ovšem). Ale i to budiž připsáno na vrub mystické, neuchopitelné substanci Sklepa. Nebo na vrub Vorlova věčného škodolibého skřítka? Ovšem nejde jen o předparodii. Motivy obou těchto filmů jsou zde kondenzovány řekl bych s mnohem větší výpovědní silou, ačkoli ohledně Cesty do lesa to jde dost jinudy. (Dlužno však připomenout, že rodinou ve Skřítkovi Vorel ironizuje rodinu (údajně tutéž) z předchozí Cesty z lesa.) Co tedy Skřítek samotný? Příběh rodinné krize vrcholící flaškou šampaňského. Otec a matka jsou zaměstnáni jako typičtí poslední z posledních v konzumačních velkoprovozech, on na začátku (masokombinát), ona na konci (pokladní v hypermarketu) řetězu. Toho si všimneme i bez nápovědy, že se doma pokaždé podává k večeři totéž, co jsme téhož dne viděli na „začátku“ – v kombinátě, nicméně tento motiv večeře celé spojení skvěle korunuje, vlastně uzavírá řetězec produkce a konzumace. Proti tomu – každý svým způsobem a ovšem zcela neuvědoměle – „rebelují“ obě zlobivé děti, z nichž zvláště na syna teenagera a jeho vrstevníky pohlíží Vorel podobně jako kdysi Šteindler ve Vrať se do hrobu – s rozdílem daným adekvátností formě. Oba přehnaně jednostranně karikují jejich „typické problémové“ a pro střední a starší generace nepochopitelné projevy, nikoli však okem moralizátorů, spíše subjektivních sebeironických pozorovatelů vzdychajících po vlastním mládí (tehdy ještě poměrně mladý Šteindler - jinak jako tvůrce, jinak jako hlavní postava), resp. objektivních pozorovatelů typických přiblblých mezigeneračních konfliktů a neporozumění (nyní již řádově starší Vorel). Jestli v nich ale někdo vidí naději, naivní sílu vzdoru proti systému, pak Vorel. Srov. zvláště přesprejování „státního znaku“ a z toho pocházející otcův děsivý sen. Dceruška, ta je zase v naivní koalici se skřítkem. A ten skřítek, no tak k tomu hlavnímu se zase nedostanu, nevím totiž jak, ale jednou mu přijdu na kloub. Zdá se mi jisté, že vždy působí (úmyslně a rád) zlo, které se postavám děje, i to, které samy páchají. Ale také z těch zel pomáhá a zachraňuje. Stran kvality filmu je obdivuhodné, že Vorel zvládl takovýto film v takové délce tak, aby ho i divák zvládl až do konce a ještě z toho něco měl. Ačkoli však řadím Skřítka k tomu nejdůležitějšímu, co jsem z české filmové tvorby tohoto tisíciletí viděl, mám jako divák za to, že ho jeho tvůrce nezvládl tak docela. Selhává právě v tom, v čem mohl být nejsilnější: střídání různých forem, zejména groteskové stylizace s negroteskovými nebo méně groteskovými, se sice zjevně váže na určité typy scén (mám na mysli prostředí, resp. téma jednotlivých postav), což bych hlasitě kvitoval, jenže toto střídání, byť je působeno možná jen lehkým, ale citelným posunem důrazu v projevu herců a způsobu jeho filmového zvěčňování, není moc kvalitně provedeno, mohu-li soudit z toho, že mě jako diváka stále vyhazovalo doslova „z konceptu“. Ba připouštím i, že ten záměr mohl být mým výmyslem, racionalizací právě těchto vyhazování z konceptu, která působí jako přeřazování rychlosti řidičem, který to moc neumí, ano někdy možná i prachsprostým rozdílem v kvalitě ztvárnění jednotlivých scén (nižší kvalita provedení by se týkala zejména značné části scén se synem a jeho spolužáky). Přitom jednotlivé typy těchto mnou vnímaných stylizací (posunů důrazu) jsou fajn, zdají se dobře sedět k daným kategoriím scén a i mnohé jednotlivé gagy s účelově přehnanou stylizací (jako citace groteskových postupů a prvků) jsou prostě výtečné. Vyloženě problém mám se scénou uprchlého prasete na jatečním dvoře, jejíž vyvrcholení (nechci spojlerovat) z ní sice dělá jeden z kruciálních momentů, ale jak ta scéna vpadne do filmu a jak mě při ní týrá kameraman, příště prosím trochu jinak a lépe. Byť i to týrání kamerou v tomto případě mohlo být míněno jako nějaké to výše zmíněné „zkvalitňování postupů“, podobně jako pro grotesku vhodně zamýšlená stále téměř stejná, různě variovaná hudba, která však jen v některých konkrétních scénách působí vhodně, v jiných naopak. Také pro staré grotesky typické rychlostmívačky a odtmívačky nemohou být posilou celkové stylizace, když tak, jak jsou/nejsou ve filmu uplatněny, opět spíše narušují dojem. Naopak velmi dobře v tomtéž záměru působí scény příjezdů policistů (s bonusem v tom, kdo je hraje). Zkrátka a vesměs, mělo to být celé nějak lépe vyladěno s ohledem na celek – lepší střídání scén a tempa (čistě pro plynulost – problém není v tom, že by byl film někde moc rozvláčný nebo zase moc rychlý), možná rezignovat na všudypřítomnou groteskovost za každou cenu, nebo přesně naopak provést celý film jako grotesku v co možná nejortodoxnější formě bez výkyvů (osobně bych se klonil k první variantě). Z drobností asi jen máloco nelze chválit. Jako i v jiných Vorlových filmech, i tady se ďábel leckdy skrývá v detailu – portrét prezidenta Klause na stěně školní třídy působí sám o sobě ironicky a groteskně, jakkoli je samozřejmou reálií, která ke školním třídám prostě patří. Některé scény, obrazy, jako u všech i průměrných nebo špatných Vorlových filmů, jsou nádherné a pro kontext přesné. Scény z masokombinátu – snad proto, že hned ta první byl pro mne trochu otřes (domácí zabijačky byly samozřejmou součástí mého dětství, ale ten velkozpracovatelský proces jsem vlastně dosud nikdy neviděl, což lze předpokládat u drtivé většiny diváků) – považuji za jedny z nejlepších míst (nebo aspoň jedno z nejlepších „umístění“) novějšího českého filmu vůbec. Herci? Radost působí výskyt (a nejen výskyt) kteréhokoli ze sklepařů a dlouhodobě spřízněných herců, zejména Macháček, Šteindler a epizodní Ond. Trojan, o policistech nemluvě; Hanák jako učitel prvorepublikového střihu skvělý, Chýlková epesní, mladé/mladistvé herečky jsou skoro tak cool, jako byly za našeho mládí Geislerová s Vilhelmovou. Skřítek je asi přesně takový, jaký měl být (připomíná mi Škultétyho Čočkina). Pokud jde o hlavní postavy, zprvu se mi zdá, že Polívka není zdaleka tak vhodným „materiálem“, jako byl v Směru Karlštejn sklepák Vávra, ale záhy se začíná ukazovat, že byl pro tento film velmi šťastnou volbou. Tohoto herce jsem v jeho pozdním období už mockrát odepsal a ještě vždycky mě znovu překvapí. Holubová je bez debat (a v dějinách českého kina se hezky vyjímá, že už v Směru Karlštejn ztvárnila tutéž postavu, navíc zjištění, že celokariérní ošklivka může být - byť to tak zjevně nebylo míněno - eventuelně i sexy, je pozitivní), představitelka dcerky rovněž výborná. Problematickým mi zůstává mladý Vorel v roli syna, ale vlastně pořád nevím, proč. Že zrovna nepůsobí jako kluk z učňáku, je prkotina, která neruší, a do vazeb, v jakých se jeho postava pohybuje, se naopak typově hodí. A ve formě grotesky, jíž je podávána především interakce v rodině, disponuje použití právě jeho typu – vzhledem k působení postavy syna v této interakci – nečekanou satirickou silou. Že by špatně hrál, se taky říct nedá, ale možná to přece jen chtělo někoho nadanějšího co do nadsázky a stylizace. (Anebo za to může výše diskutovaný deficit v celkové stylizaci tématicky jeho scén.) Moc mě nebaví, že ve filmu hrají Globus, Coca-Cola a Gambrinus Jednak by fiktivní značky slušely takovému filmu lépe a krom toho že ano, co si budem povídat. Film se zcela evidentně odehrává ve své současnosti, ráz a zařízení bytu rodiny však odpovídá asi tak 70. letům, včetně typických ještě starších prvků, ale naopak i např. s rychlovarnou konvicí. Více viz v mých příspěvcích v sekci zajímavosti.

Hrušínský, dobře ty! Roztomilý a nečekaně svěží počinek české parodické tvorby, byť to většinou vypadá, jako by se parodičnost obracela opačným směrem. Jestliže mexičtí bandité od začátku promlouvají typickým slohem a přednesem dobových českých filmů, je to dáno stylovou zabředlostí a diletantstvím, či zásadní nemožností vystoupit z dobové stylové formy (od níž odstup naopak nám pozdějším znemožňuje dílo vnímat živě), či spíše jde o tvůrčí záměr? Mám chuť klonit se k poslední možnosti, pro niž svědčí i nejeden dialog, hláška či dějový moment ("letos po pomerančích", bourání chalupy v očekávání věna, happyend s odměnou za dopadeného zločince) a také už sám fakt, že se vlastně jedná o přes těžké nástrahy dosažení kýženého sňatku zamilované dvojice. Parodie westernových rodokapsů tudíž slouží jako parodie toho, nač bylo domácí publikum zvyklé; parodované Mexiko paroduje Čechy (české filmy nebo i nažívání českých lidí??). Film trochu kazí pár nenápadných karambolů ve scénáři a něco málo chybějících vhodných dotažeností. Ale v celku je dotažen skvěle, má parádní spád a místy velmi vtipný "výmluvný" střih mezi jednotlivými scénami (častými prostřihy též jedna prokládá druhou, ku prospěchu dynamičnosti). Je zde značné množství nenápadných vtipných detailů. Za hudební a písňový doprovod by se nemuseli stydět ani svatí Suchý a Šlitr či musicus angelicus Morricone, tato složka působí dnes mnohem svěžeji, než bývá u filmů z tehdy právě doznívající éry (jakož i z éry nadcházející) zvykem. Nešikovnost v úvodu je jen zdánlivá: Marasquineho dosavadní divadelnický a následný banditský život jsou odděleny pouhými dvěma statickými záběry, v nichž plakát na jeho právě skončené divadelní představení střídá plakát s jeho jménem coby hledaným zločincem. Tato vtipná zkratka nás velmi šikovně přenáší přes jakési delší časové období; bohužel vinou buď nějaké technické vady nebo odfláknutého osvětlení není druhý plakát prakticky vidět (jde o noční scénu u ohně) a jeho absencí vyznívá ten přechod naopak velmi nešikovně. Finále mě na první zhlédnutí lehce zklamalo tím, jak jde všechno jak na drátkách, ale při druhém zhlédnutí už jasně vidím, že to tak má být. Všechno směřuje do Pantalegra k finálnímu střetu, stejně jako bude v Tenkrát na západě vše směřovat do Sweetwater. Stojí za to rozepsat si prostorové přesuny jednajících figur (čímž vynikne Hrušínského dobrý smysl pro psaní filmů, ale i některé účelové kotrmelce; odtud SPOILERY, vlastně většina děje): Vše se odehrává na ose Pantalegro (domov nevěsty) - Curacao - Marilla - Apricot (domov ženicha). Ve středu této osy ležící rozestník mezi Curacaem a Marillou se stává skutečným osudovým středobodem (alespoň pro "Péďu" Sancheze). Nuže Pedro vyráží z Apricotu za nevěstou (kterou nikdy neviděl) do Pantalegra, současně Rosita (nevěsta) prchá před svatbou do Marilly (k tetě). Tam on nocuje, ona současně v Curacau, v němž se seznamuje s Panchem (zde také operuje lupičská banda, kterou jsme poznali už v úvodu). Ráno Pancho Rositu doprovází do Marilly a vrací se do Curacaa, aby si zde vyřídil jisté účty. Tou dobou už je Pedro na téže cestě. U svrchu zmíněného osudového rozcestníku ho Pancho potkává, vše od něj vyzví, pomocí lsti mu odcizí doklady a poplete cestu, takže nic netušící Pedro směřuje zpět do Marilly a Pancho dál do Curacaa, nyní už sám jakožto ženich Pedro Sanchez. V Curacau uvízne ve vězení a stává se obětí podobné lsti právě propouštěného bývalého člena Marasquineho bandy Manuela. Ten ráno vyráží do Pantalegra jako ženich nevěsty se značným věnem, současně vyráží Pedro po přenocování v Marille (kde je právě přítomna i Rosita!) na druhý pokus ke Curacau. Zhruba v době, kdy Manuel šťastně dorazí k rodičům nevěsty, prchá Pancho z vězení tímž směrem a Rostia se rovněž vydává (i s tetou) do Curacaa v obavě, že se Panchovi něco stalo. Pedra u rozcestníku splete banální nehoda, takže se opět nevědomky vrací do Marilly (pravděpodobně se oba snoubenci, kteří se vzájemně neznali, museli na cestě potkat a je škoda, že to není ve filmu ukázáno). Takže nyní jsou dva falešní ženichové v Pantalegru, Rozita v Curacau a pravý ženich opět v Marille. Manuel po svém prozrazení utíká do Curacaa, odkud vyráží ještě večer s Marasquineho bandou zpět do Pantalegra na přepad relativně bohatého a takřka nehájeného nevěstina domu. Ta však domluvu vyslechla, tudíž se tam vydává rovněž i se starostou a jeho pistolníky. Konečně se sem na třetí pokus dostává i Pedro (tady je zjevná nesrovnalost, protože nemohl celou cestu z Marilly urazit na mezku tak rychle). Jsou tedy přítomni oba ženichové a třetí doráží s bandou, na niž už ovšem čekají starostovi caballeros. Vše vychází najevo, Rosita chce ovšem svého Pancha, k čemuž rodiče svolují po zjištění, že za přispění k dopadení Marasquineho obdrží bohatou odměnu (další krkolomnost: Pancho sice jaksi zapříčinil, že mohl být Marasquino dopaden, o jeho úkrytu však starostu informovala Rosita). Pravý ženich se po zhodnocení situace spěšně vrací domů. Tady Hrušínskému vyčítám, jak tuto postavu zbytečně znectil. Je to sice přihlouplý nekňuba, ale udělat z něj na konec i zbabělce (tím, jak jeho odjezd, vlastně útěk, vypadá) si tato postava přece jen nezaslouží a také to odporuje dojmu z ní v úplně první scéně, v níž se objeví. To ale vnuká jisté podezření: Jen dvě postavy jsou filmem bezvýhradně vysmívány: tento ženich, k jehož základní charakteristice patří, že stále fouká na okarínu (později použito v Tenkrát na západě) a operní pěvec Marasquino, který se stal směšným pěveckým padronem banditů. Útočí zde Hrušínský na umělce? Ať už v tom byl nějaký takový záměr či ne, ženicha Pedra se dalo pro závěr celé komedie využít mnohem lépe (nebo eventuelně mohl až do konce stále pendlovat mezi Marilou a rozcestníkem). Ale i pro něj je tu happyend. Na „zakleté“ křižovatce rozzlobeně skácí rozcestník, svůj bludný kámen, a pod ním nachází pytle plné peněz. Navíc se snad může vrátit k milované Marianě, již se z vůle rodičů pro plánovaný sňatek jen nerad vzdal. (Bývalo by ale bylo fajn, kdyby opětovné setkání s ní ve filmu nebylo chybělo, nehledě k tomu, že jsem se těšil, že tuto mexickou krásku v závěru opět uvidím). Pro spravedlnost dodejme, že také hlavní hrdina (ztvárněný samotným autorem) vykazuje značné charakterové vady, resp. podvádí způsobem, jaký si ani ten nejrošťáčtější hrdina dobových komedií nemohl dovolit, neměl-li před divákem ztratit tvář. Filmu mimo jiné značně prospívají i některé herecké výkony, obzvláště v postavách Pancha (Hrušínský), Pedra (Kemr), Rositina otce (Plachta) i matky, Marasquineho a dokonce také v několika zcela vedlejších postavách. Naopak velmi chabě (byť sympaticky a nekýčovitě půvabně) působí Matulová coby Rosita. Jak jsem se dočetl, autorův otec a zkaladatel rodu (R. Hrušínský nejst.) si zahrál Pedrova otce. Komentáře: NinadeL, Marthos, Sandiego. Že dobová kritika film strhala, svědčí spíše o její tehdejší řekněme nezřivosti, než o Hrušínského filmu. Škoda, že už se pak o další nikdy nepokusil. Pancho se žení mě baví a jeho pozice v dějinách české filmové komedie je unikátní (za opravy posledního tvrzení bych byl vděčen).

Terry, zdá se, dobře pochopil, o čem jsou pohádky, jenže nezdá se, že by film, který na tom vybudoval, byl dobrý. Škoda. Ale pro nadšenou Johanku aspoň něco lepšího než všichni ti Harry Potterrové. A odpověď "Monica Bellucci" na otázku "zrcadlo, zrcadlo..." je nezpochybnitelná.

"1989 a 1/2" - to "a půl" je přesné, neboť Orwellovu dystopii přesahuje Brazil "Ústředními službami", díky nimž si mohl o totalitní společnosti udělat jasnou představu i zkušenost s ní postrádající britský divák. I jinak se tu najde leccos montypythonovského. První cca hodina i závěr vynikající, prostřední část je slabší, trochu slabomyslná (asi od chvíle, kdy se Sam konečně setká s Jill, až do jeho zatčení - po celoou tu dobu se on sám chová jako oligofren, což vůbec nekoresponduje s tím, jak je jeho osoba zpočátku nastíněna). Tudíž ne úplně vyvážené, což ale může být i tím, že jsem si právě v uvedeném předělu zašel do ledničky. Proto z pěti hvězd neslevuji, ostatně i s onou výhradou je Brazil film, u nějž se pod pět jít nedá. PollyJean pořád že Terry, Terry, musíš vidět a prej Dvanáct opic. Nic moc. Kletba bratří Grimmů spíš průser. Quijot vynikající, skvělý, ale terpve teď, po Brazilu, konečně chápu pojem Terry Gilliam. Američtí producenti ve své tuposti dotvořili filmu alternativní závěr, který nejen že ho zcela popírá, ale kterým navíc objasnili, že sami patří k těm, co na vytvoření "Brazilu" intenzivně spolupracují. Divák má věřit, že skrz zdevastovanou mrtvou krajinu za reklamními ohradami města se dá utéct někam ke kravičkám a ovečkám: https://www.youtube.com/watch?v=6RCvs3cA6PU&NR=1 Ještě že je to aspoň tak krásně béčkové.

Ve své době jistě roztomilá aktualizace – při dnešním stavu politiky už to je z úplně jiného světa. Vltavě to tady velmi sluší, Sklepákům ostatně taky, ale jejich složky (hudební a citační) spolu nekomunikují, leda snad nějakým skrytým mystickým způsobem. A vzdor některým milým drobnostem (Volebanka) žel nelze říci, že by zde bylo něco, co by mohlo kompenzovat požitek ze samostatné četby příslušných Haškových textů, byť dodané (?) dialogy jsou vtipné. (Ani Moravcův hlas, při vší úctě, Haškovi nesvědčí.) Jak patrno, sklepní génius není vždy při díle. Je to snad tím, že když se excelentní parodéři a zároveň originální srandisté chopí zcela odlišného silného humoristy, aniž by se oprostili od úcty k němu, nutně ztroskotají? Teprve v samotném závěru, kdy už je Hašek vlastně opuštěn, dochází k souznění i přesahu (My tě tu písničku naučíme, stovky s Gottwaldem, Volte hmyz), paradoxně při rvačce. Nejcennější je ale těsně předcházející provedení Hmyzu. Spolupráce party kolem Sklepa s Vltavou se naštěstí prohloubí a o rok později vydá přesladký plod Míč.