Adam Bernau

Tak teď už je doufám jasný úplně všem, že v tom má prsty ten přátelský pan doktor.

pátý pád, který nám závidí celý svět

Rumburak je sice složen z nekonečné řady stejných drobných kreténismů jako o rok starší a v mnohém podobný Létající Čestmír, ale velké kreténismy se na skromnější ploše naštěstí nestačí rozvinout, k čemuž podstatně přispívá skutečnost, že ústředními protagonisty jsou tentokrát dospělí a ne děti. Záhy po velmi pitomém prologu se Rumburak začíná pěkně rozjíždět, Lábusovo sólo sežvejkaného bývalého mistra zla je famózní a třeba takový Hašek místy dosahuje až smoljakovských poloh. Navíc stačilo obsadit místo Andrlové Jeníčkovou a hned to má jiný grády, díky čemuž je také ústřední dichotomie příroda - technika (sice provedená až hloupě primitivně, ale ve své extrémnosti a šikovné dramatické výstavbě docela půvabně) obohacena o jakousi moderní verzi mýtu o manželovi či ženichovi, který je v noci člověkem a ve dne zvířetem (vlastně nevím, jestli nějaký takový mýtus existuje, ale určitě to aspoň v nějakých exotických pohádkách bude). Což by s Andrlovou dost dobře nešlo, kdežto Jeníčková je zde, abych tak řekl, přirozeně mythopoetická. Teda jestli mi rozumíte. Důležitý komentář má vypravěč, ostatní netřeba číst.

Poetika autentických, starých, ale stále žitých, otevřených i skrytých lokací. Kdyby ničím jiným, tak už jen tímto mají Helgeho filmy (oba, které jsem dosud viděl) svou krásu a trvalou hodnotu. Zde Brno a jeho dnes už neexistující místa. No a k tomu tedy "queer tématika" - anotace, která mě předem spíš odrazuje, jako něco mimo můj záběr, ne-li něco, co mému záběru překáží. Jsem si myslel. A? Podle některých diváků je tam teplej snad úplně každý, jiní diváci naopak sdělují, že tam teda nic "queer" nevidí. Síla Helgeho filmu je mimo jiné v tom, že oba tyto pohledy jsou legitimní. Půl století po svém vzniku může diváka velmi subtilně oslovovat způsobem, jakým svého současníka oslovoat asi nemohl (a jakým by na druhé straně sotva mohl - stran dotčené tématiky - oslovovat i zcela totožný film vziklý až dnes). Ostatně slovo "tématika" jsem nezvolil šťastně, naopak Flakotaso příhodně "unikátní queer podtext"; tématika je zde jiná, ale podstatný je právě onen "podtext" a koexistence nemožnosti jeho samozřejmé konstatovatelnosti s možností jeho hypertrofizace. To v součinnosti s Helgeho poetikou vyvolává něco úplně jiného než nutkání k interpretaci. Skutečně by stálo za studii či poučený esej, jak to, že zrovna Helge je pro širší publikum (donedávna i pro mne) autor již prakticky neznámý. Ze zdejších komentářů stojí za přečtení zvláště Marthosův.

O tom, jak je lepší být bohatý, čestný a živý, než míň bohatý, svině a mrtvý.

Další z řady cvičení na zadání "pomocí bláznivého nápadu zamilovat a oženit dobře situovaného Oldřicha Nového, pokud možno za asitstence domácí hospodyně Antonie Nedošínské", tentokrát s přidanou hodnotou v podobě "učitele", linguisty a "jediného průvodce cizinců" Járy Kohouta alias Vende Pletichy. Těch zasloužených 10 000 Kčsl, které nakonec nedostal, je ošklivá skvrna na všobecném happyendu. Ženský primitiveček Ferbasová je fajn, jakož i "jazyk periferie".

Ne moc dobrý pokus. Ale i ten pokus o vybřednutí z marasmu krize žánru se cení. Ještě dnes, o osm let později, patří k málu, co vůbec stojí za pozornost.

A teď s tím srovnej, čím vším se v poslední době chlubí všichni ti troubové na "amatérským filmu".

(Další vzpomínka na svobodné časy, kdy se ještě smělo kouřit.) U žádného jiného filmu jsem nebyl tak úspěšný v předpovědích následujícího kroku. Ale vždycky jen jeden krok. Pointa není tak důležitá jako ta strohá náhlost konce filmu, jen vteřina pohledu Štěpánkové s kartami. Všechny byty jednotlivých párů jsou adekvátní svým obyvatelům, nebo alespoň přesně ilustrují rozdíly mezi nimi. Jediným úletem jsou strašlivé tapety u Beneše se Smejkalovou, ale vlastně i to má svou výpovědní hodnotu. Jinak se to pěkně povedlo. Krásně je v bytě Dvorské s Menšíkem. Aby ne. Všimli jste si těch dveří? V takových bytech ve vnitřní Praze stále ještě žijí lidé a krásní lidé. Ale už ne na dlouho. Právě scény v bytě působí dojmem, že Menšík je nejnevhodnějším hercem pro tuto roli a zřejmě jen proto je tato postava krásná. Nemohla by být, kdyby ji hrál vhodný typ. O kráse Dvorské nemluvě. Totiž mluvě, ve vaně trošku ukáže kozy. Somr je ukáže naplno. Menšík je herec, který teprve musí být objevován, skrytý za Menšíkem. Nad mravním obsahem filmu se dá rozjímat nejen jako o celospolečenské satiře, v jednotlivých momentech banální a přehrávané, nicméně v jejich skloubení velmi vtipné, trefné, subtilní a prohlédající, ale též si všimnout geometrcké konstalace z hlediska páru Somr-Štěpánková. (Dál SPOJLERY.) To jsou vlastní subjekty celé mravohry, o jejich rozhodování jde. Jim sousedními vrcholy čtverce, či spíše kosočtverce (bez dvojsmyslu prosím), jsou oba páry falešných přátel, z nichž jeden na žádost půjčky reaguje pokusem vyfouknout jim kýženou koupi, druhý pak bezostyšnou lichvou. Dobově mělo svůj význam, že každý z obou těchto párů je schválně jinak profilován, a to jako exponenti bývalého a současného společenského zřízení - ostatně příslušný rozdíl je obecně srozumitelný ještě dnes (pro ilustraci úplně stačí jmenovat představitele mužských poloviček obou párů: Svatopluk Beneš - Josef Bek). Na čtvrtý pár, v němž se Jeník (Menšík) projeví jako jediný opravdový přítel, zbývá protilehlý vrchol kosočtverce, což je geometricky ilustrativní: Po obvodu se nám zobrazuje absurdní závěr celého procesu, kdy je Menšík vytěsněn a vlastně vyobcován z této malé společnosti až za oba falešné páry, jichž se subjektní dvojice Somr-Štěpánková přidrží, přestože chtějí buď z ní kořistit, nebo ukořistit objekt jejího zájmu pro sebe. Zároveň se však na kosočtverci zobrazuje, že mezi subjektním párem a exkomunikovaným párem Menšík-Dvořáková vede přímá cesta středem. Této přímé cesty ale není subjektní pár schopen. Nabídka nezištné pomoci musí být včleněna do řádu věcí, tedy do přediva ekonomické směny a konkurenčního boje o prestiž.

Skutečnost Antikrista je nepochybná, ale za dva tisíce let nikdo nebyl schopen ho přesvědčivě konkretizovat. Máme pouze nepřeberné množství konkurujících si návrhů různé kvality, včetně návrhu jeho nekonkretizovatelnosti. Sotva tedy můžeme očekávat, že by to v Trierově filmu a s Trierovým filmem mělo být jinak. (Jenomže já vím, kdo je Antikrist: tady na čsfd si říká Subjektiv!)