Adam Bernau

První díl jsem viděl jako prequel až po druhém a třetím, takže v pohodě. Jasně, např. rozhovor o tom, že hodit to na kuchařku, je eufemisticky řečeno poněkud nekonzistentní, nebo že když jednoho vyhodíme, vystačí nám palivo. Ale vadí? Symbolika vole! Taky dialogy občas jak z příručky pro začínající shitkomáře, ale jak upozorňuje Subjektiv: bez smíchu. A hlavně to není sitkom, nýbrž, jak deklarováno v titulcích, sittrag. A především český hrdinský epos. Polak v nebešpčenštwje! Oběť pro národ, Kábrte! Průlet Boženy Němcové. Smíření, kontemplace. Ty vole Slováci! Ř!!! Takže chtít z toho mít český Ano pane ministře je velmi přízemní, byť i tato linka je podstatná. Metodicky seriál není jen prorockým výkřikem (natočeno vloni) a nedisponuje jen detailistickými vychytávkami či nekončícími sledy naprostých odbourávaček (už jen pohled na Novotného za stravenkovou pokladnou je za všechny hvězdičky). Stojí za pozornost i koncepčně. Věren svému žánrovému zařazení "sittrag" zpravidla nechává díly vrcholit eskalujícími a přitom nečekanými katastrofami, na některé z nichž, troufám si tvrdit, nemůže být divák sitcomu emočně připraven. Nejbrutálněji strohým sponzorovým vyškrtnutím kapitánky poté, co se divák s postavami během dvou dílů už sžil a hodlá jim fandit. Jeden škrt pera, banální scénka a kapitánku už víckrát nespatříme, beze slova rozloučení. Nastupuje Agáta. To vyškrtnutí ovšem představuje další koncepční zajímavost. Jeho zdůvodnění jen tak prošumí a zní jako scénáristicky nepodařený (nebo trapný) vtip. Kdyby scénky s růstem prsou byly už před tím, byl by to pak standardní vtípek, jenže ony jsou až v závěru seriálu, aniž by jakkoli usnadňovaly si na kapitánčino vyškrtnutí vzpomenout, takže my méně bystří na to přijdeme až po několika dnech při rozjímání nad dílem a kdo ví, na co všechno jsme ještě vůbec nepřišli.

Díl, který jste nechtěli vidět. Dva zajíci, z nichž jeden má paruku a díru, se s Krtkovou pomocí spáří a s Krtkovou pomocí i porodí.

Bible je nevyčerpatelná studnice a napájí mnohé prameny. Máloco je tak vzrušujícího jako dějiny dogmatu.

Objeveno v Pořadu Luďka Staňka, zhlédnuty dva díly. Vůbec nevím, o čem to bylo, ale takhle nějak si představuji kvalitní ekologické lesbické porno. Bonus: https://www.youtube.com/watch?v=FiX7PzN1gPA

Nechtěl bych potkávat lidi, kteří viděli víc než pět dílů. A už vůbec ne lidi, kteří tohle považují za publicistiku.

Product placement nejen Pribináčka, ale taky Francovky, jejíž konzument pronáší hlubokou, celým tímto filmem propagovanou pravdu: pidimužík pracuje. Mravní ponaučení ať si vyvodí každý podle svého vkusu.

Vlach s Kretschmerovou vypadají na docela nadějný královský pár a z úsměvu sněhobílé Igondy jsem úplně hotový. Jinak by to bylo s hvězdičkama slabší. Veškerá krize s nechtěnými princeznami se v této nešťastné adaptaci čehosi očividně odehrává jen proto, aby se divák nenudil po celé ty dny, kdy se princ snaží přijít na jméno své favoritky. Slátanina se nakonec zvrhá v absurdní hru "bloudí celá rodina". Je tu ovšem cenný příspěvek k definici aristokratismu: Jak bezděky vypadne ze špiclujícího slouhy, ta záhadná princezna je "nejurozenější", protože ani nepotřebuje žádné služebnictvo - všechno dělá sama, protože věci samy ji poslouchají na slovo.

Nevím, co byste chtěli za herecké výkony, pokud jde o onta tou mythou. Jsou stejně trapné jako Wagner, jako středověké opěvy, jako Homér. Artuš je bájný předurčený král a ne nějaký pan přesvědčivka. A Lancelot? Naprosto přesný panák středověkých rytířských legend: Ikona rytířství, nejzdatnější bojovák, který hledal, komu by sloužil, až ho našel. A samozřejmě zapřísáhlý intaktní milovač královny, jak se za starých dobrých časů slušelo. Ovšem uznávám, že životnější ztvárnění Merlina, nepostrádající smysl pro ironii (jež je mýtu bytostně cizí), to vše šťastně vyvažuje. Ostatně jde přece o bytost, která má už ze svého určení nejen přístup a prostup, ale tudíž i odstup. Jinak pokud jde o mne, největší orgasmus jsem měl, jak Uryens pasuje Artuše na rytíře. A ještě několik menších. Autentický mačo pathos, že mě to místy dojalo až k slzám. Navíc je nutno ocenit odvahu přijít s tímhle šest let po Monty Pythonově Svatém grálu (jemuž Excalibur na několika místech zdatně konkuruje). V celku bych nerad nechal Excalibur bez důkladnější exegese.

Lipského vrcholný Brdečka, jehož nadpřirozený cit pro jakoukoli parodovanou látku opěvuji všude možně. Císař Brdečka!, jehož (a Lipského) monumentální Limonádový Joe se - když jste geniální jako on - mohl dělat snadno, protože se koneckonců odehrává v jednom jasně definovaném žánru a světě, do nějž určité propriety nezbytně patří. Adéla si zase vystačí spojením brakové literatury a jejího newyorského superdetektiva s provinční Prahou líbezného c. k. věku. Ne tak Tajemství hradu v Karpatech, operní verneovský sci-fi etno horror, který neoperuje prostě jen v daném žánru nebo v rámci jednoho omezeného prostředí, nýbrž se věnuje několika různým segmentům evropské civilizace 19. století, jež pomocí parodie klasika jistého typu soudobého dobrodružného románu zvěčňuje v půvabných žánrových obrázcích (proto také karpatští domorodci nemohou být "civilnější"), které navíc obohacuje precizními nadbytečnými (ale zcela patřičnými) detaily. A protože Lipský projevil nemenší um (jako vždy s Brdečkou, jako však ne vždy u jiných filmů), vznikl filmový opus, který pravděpodobně nikdy nebude překonán. A mimochodem začetli jste se někdy v posledních letech do libovolného Verneova textu v klasických českých překladech? Parodie sama o sobě, ne? A ještě mimochodem vsadím boty, že toho Švankmajera sem přitáhl právě Brdečka. A za příklad toho, že Tajemství hradu v Karpatech není jen prostou parodií, posloužiž nám Homér. (Ostatně, genialita je v detailu - B+L se nespokojí s dědovým přednesem samotným, oni ještě přijdou na to, že poslední slovo za něj musí doříci někdo jiný - tudíž jde o věrně tradovaný, stokrát jednostejně slyšený slovesný útvar.)

Kdysi jsem v TV viděl pravděpodobně tohle a bylo to nesrovnatelně ostřejší. Ale už si to moc nepamatuju, takže ke smočkovině: Na první dojem klauniáda ("sounáležitost s diváky v sále"?), což ruší. Ale na druhý dojem ta klaunská exprese Abrháma s Kodetem Gogola vynikajícím způsobem vytěžuje. Icharev je Abrhámovým přehnaným verbálním projevem skvěle psychologizován, Icharev neví, že v každičkém monologu sám sebe shazuje; cítímeť z mnohého jeho sebevědomého slovního projevu potlačenou nejistotu, strach z vlastní nezdatnosti, nepřiznanou neosvobozenost od konvenční morálky i duševní klopotnost jeho lpění na sebeidolu a ovšem nepřiznanost hazardu jako náhražkové emoční potřeby. To není jedno z prostě možných chápání Ichareva (nechceme-li se ztrapňovat nějakým "však víme, co se skrývá za fasádou"), to je Abrhámova interpretace, na první pohled fraškózní. Icharevovým pravým protipólem je však Sisoj Psojič (totiž pokud ho uzávorkujeme jako skutečného "úředníka z banky") a to nejen jako prototyp malého prospěcháře (proti Icharevovu sebeidealismu Velkého Vítězení), ale hlavně jako toho, kdo je cele při pragmatu, jímž není nic jiného než snadný zisk bez přívlastků a maximální možné uplatnění své omezené moci. Sebevědomí Sisoje Psojiče je přízemní, ale právem neotřesitelné, kdežto o Icharevovi platí přesný opak, přičemž v záři svého sebeideálu nevidí, že jeho schopnost kontrolovat pragma, na níž si tak zakládá, je ve skutečnosti chabá. Kodetův opulentní projev pak dává excelentně vyniknout všem těm komickým hrátkám s různými druhy a polohami rámcového fenoménu, jímž je nepoctivá ziskuchtivost, což že se ideálně doplňuje s Icharevovými monology jako rub s lícem, nemusím zdůrazňovat. Síla Gogolovy hry je pak zvláště v tom, že nejen toto je rubem onomu, ale i naopak. Rámcové téma skvěle obohacují např. ty momenty opatrného vzájemného přistupování v distanci (především při seznámení Ichareva s partou). Vedle koncertujícího Kodeta jsou Nárožný se Zahajským, nikterak špatně hrající, bohužel téměř jen statisty, naopak Středa je mu přesným protihráčem. Kotva milej jako vždy, Štibich spíš průměrný, starý Glov možná až moc senilní, Hrušínský v "husarském" výstupu ještě dobrý, ale v závěru slabý. Podstatnou vadou však je, že Abrhámova klaunská sebeshazující exprese je v celém závěru (od odjezdu party) už příliš přehnaná a finálnímu vyznění dost škodí. Krom toho různé "aktualizační" vtípky vkládané do Gogolova textu v průběhu celé hry jsou v kontextu doby provedení sice trefné (a diváky v sále vděčně přijímány), ale samotnou hru spíš ruší a v jejím rámci nějak moc vtipně nevyznívají. Než i tak lze říci, že tato adaptace a provedení Gogolových Hráčů jsou velmi dobré. A dobře provedeni jsou Gogolovi Hráči geniální hra.