Adam Bernau

Nejlepší film o tom, že lhát se prostě nemá. Nesmyslnost a vlastně zbytečnost hrdinových počátečních banálních účelových lží ho nekazí, naopak pěkně umožňuje vnímat ho jako tragickou frašku o lži jako fenoménu (jehož různé formy jsou ve filmu všude a nejde jen o hrdinovu spirálu), takže nevychází buď jako pouhá moralita nebo jako pouhá hra o obludných důsledcích zanedbatelných příčin nebo pouhá bajka o srážce s blbcem nebo pouhé pranýřování společenských (a odtud narážkově politických) poměrů, jakkoli tím vším tento film také je. Režisér sice nejspíš tyje z práce tvůrce předlohy, resp. z jeho posedlosti dokonalou a dokonale provedenou koncepcí vlastních literárních děl, ovšem bez ohledu na předlohu (kterou ostatně neznám) vytvořil krásný film. Bočan evidentně patří k tvůrcům, s nimiž se s příjezdem ruských tanků muselo stát něco hrozného. Komentáře: Ony, Matty, Šandík (jemuž ovšem doporučuji Bočana s Formanem a spol. prostě nesrovnávat a nudu si prostě zakázat). Vysoce vyvinutý smysl pro vypíchnutí hlášky, která nesmí zapadnout, tradičně prokazuje NinadeL, zatímco mchnk nabízí výstižná slovní spojení ("stereotypní cynik a kunsthistorik, volnomyšlenkářská slečna, která má jasný profesní cíl, veřejné schůze, předsudky a jeden otravný grafoman" a "maloměšťáctví a soudružství dohromady"), nad druhým z nichž, jakkoli zní banálně, stojí za to se hlouběji zamyslet (nikoli z hlediska etického, ale čistě historického a sociologického).

Komedie plná lidí s nejlepšími úmysly, kteří to myslí smrtelně vážně (kromě ústřední postavy Macháčkovy, která jako obvykle nemá žádné úmysly a nic nijak nemyslí), přičemž některé z těchto postav jsou extrémním modelovým ztělesněním jistých postojů či kulturních a společenských segmentů a jevů v jejich skryté radikalitě - nejtypičtěji Tříska (jako herec par excellence) a Dlouhý (jako důsledný protagonista televizního šmírování), ale i podezřele pohodový psychiatr.. Podobně můžeme kategorizovat i u obou dívek: Dlouhého dcera (extrémní poloha druhé strany jeho svaté války proti právu na soukromí) a její kamarádka ("emo" nikoli ve své podstatě, ale jako zvláštní atribut nereflektovaného netušení kudy kam). Item plus more psychologico Trojan a jeho děti. Zajímavou složeninou "autoritativismu" a "alternativismu" je Trojanova manželka - do fašistického fanatismu ústící fobie ze škodlivin světa, nebo původně fašistická forma osobnosti, která si pouze nachází konkrétní fanatický obsah? Trojan jako její antipod představuje ve velkolepém skloubení jak násilnou vzpouru (exkluzivní masožroutství), tak ejakulaci téhož fašoidního pudu, korespondující u něj s potlačenou odvahou k sbeprojevu a vlastní identitě. Celá rodinka je vhodně zkombinována - obě děti jsou jednak protiklady navzájem, jednak pospolu tvoří extrémní protiklad rodičovské dvojice. To bychom měli analýzu. Syntézu jsem původně žádnou nenalézal, což korespondovalo s pocitem, že filmu chybí jak koncepce, tak i nějaká bytelná báze, čehož jedním z projevů mi byla dosud nezmíněná postava Taclíkova, neboť ten na rozdíl od ostatních (leda snad krom Matáska) představuje typus ryze kulturní, totiž hrdinu akčních filmů a to se vším všudy. Posléze jsem si ale uvědomil, že právě zde tkví klíč k syntéze. Tento hrdina, který se do všeho míchá, aniž byl žádán, aby tím, jak všechno kurví, posunoval děj dopředu, totiž implikuje, že se jako reálný soubor socio- a psychotypů neobejdeme bez vztahování se k suprareálnému typu kulturnímu, konkrétně např. k ideji hrdiny. Matáska lze pak polarizačně doplnit jako zloducha, přičemž není bez významu, že je zde pouhým vykonavatelem. Excelentním antipodem zcela jiného druhu je právě Macháček, o němž viz v úvodu. Že je celý film přínosným příspěvkem k problému identity, nemusím už snad zdůrazňovat. Původně tři hvězdy, protože z podobných českých filmů z přelomu tisíciletí už se stalo subžánrové klišé a jinak jsem Jednu ruku vnímat nedokázal, ale na základě spacylemonova a svého vlastního komentáře přidávám čtvrtou.

Jako sumu všech možných důvodů, proč pohrdat českým člověkem, vybírám z mnoha možných kandidátů vysílání a sledování Zpráv na Primě s jejich Krimi a Diváckými zprávami.

Vnitřní důslednost theologie, vnitřní účelnost pověry a Boblig měl nakonec přece jen pravdu. Theologie, zvláště protestantská, se jako každá věda vyznačuje vnitřní důsledností, což ji ovšem vzhledem k jejímu předmětu vede do takřka neřešitelných rozporů, jejichž praktickou stránku můžeme vidět i v tomto filmu (rozhovor otce se synem). Podle konkrétního řešení těchto rozporů pak vznikají různé kuriózně vyhlížející způsoby zbožnosti, prožívání i životní praxe, v nichž se důslednost mění v rigiditu a z nichž jeden obzvláště důsledný právě The Witch přibližuje. Pověra se (narozdíl od theologie) nevyznačuje důsledností, nýbrž vnitřní účelností, což opět The Witch jemně dokládá nejedným náznakem. Nejdůležitější na celém filmu je ale nejspíš koexistence theologie a pověry s realitou, což je zde přítomno v několika vrstvách. Pro diváka, který očekává, že sledováním tohoto filmu vstupuje do světa žánru "horror", v němž samozřejmě existují jakékoli entity včetně čarodějinic, bude to film možná hezký, působivý a mistrně naročený, nicméně plochý ve srovnání s rozměrností, jaká se nabízí divákovi, který ho vnímá především jako historickou črtu a trvá na tom, že čarodějnice neexistují. Nejsmutnější je ovšem divák typu pomo, který "si nemože nájsť cestu k postavám zmagoreným vierou". Diváky, kteří si cestu najít mohou, resp. ji ani hledat nemusejí, odkazuji na pěkné doporučení Eodeona. Poznamenávám, že The Witch je jediný film, o němž vím, že je mnohem hezčí, když ho sledujete v horší obrazové kvalitě (srov. různé možnosti na Ulozto).

Námět slušný, ale moc se to nedalo.

Adaptace textů, jako jsou ty Dostojevského, by měly být sankcionovány stejně jako vysvobozování princezny - tedy půlkou království, nebo setnutím hlavy. Hráč patří k tomu málu knih, které jsem v životě přečetl a toto je jedno z nejidiotštějších nepochopení a nivelizování předlohy, co znám. Korunováno kuriózním antihapyendem: nechat Paulinu na konci žít někde nějaký banální život bylo asi adaptérům moc málo romantické. Ale dost se mi tu líbil Gérard Phillip, kterého vlastně prakticky neznám.

Někteří komentující si správně všímají, že postava vyšetřovatele je zcela upozaděna (dodávám, že spoluvyšetřovatel Zindulka tak zdařile, že jsem si ho ani nevšiml), nechápu ovšem, co jim na tom vadí, zvlášť když rovněž správně rozpoznávají, že Znamení raka není jen tak prostě detektivka. Mně úplně stačilo ke štěstí, že vyšetřovatel Lohniský sám vypadá jako úchylný sériový vrah (navíc s motýlkem a navíc nakřivo). Nejde ale o něj: V tomto filmu prakticky není postavy, které by se divák mohl v jakémkoli smyslu citově chytit, s níž nebo proti níž by mohl vše sledovat. Jednu postavu s tímto potenciálem jsem sice na začátku zaznamenal, jenže právě ta byla záhy zavražděna. Tento stav dobře koresponduje s - mírně řečeno - nepříliš vysokou kvalitou charakterů všech nebo téměř všech postav (včetně oběti). Mnohé charaktery jsou přímo odpudivé nebo aspoň otravné, některé vysloveně chorobné a i ty relativně sympatické přinejmenším zastihujeme v odpudivých situacích. Slovem "odpudivé" zde plýtvám záměrně, protože právě ono podle mne vystihuje základní kvalitu Herzovy dlouhometrážní prvotiny. Nevnímám sice její atmosféru tak umocněně jako Marthos ve svém komentáři a spíše se mi zdá výstižnější komentář Oskarův, ale stačí mi pomyslet na to, co tento film musel dělat s divákem roku 1966. Ne pro společenskou a politickou kritiku, která se objevuje docela zřetelně - to tehdy už nebylo nic nového. Na co ale tehdejší československý divák nemohl být připraven, ať už jel na nové nebo staré vlně, je syrovost a naprostá bezohlednost, s níž autor své postavy prezentuje, nota bene jde-li o úctyhodné lékaře, jichž si přece všichni vážíme a v jejichž středu chce pacient i divák mít aspoň jednoho primáře Sovu. Tak tedy, ačkoli se nabízí vnímat aktéry a poměry v nemocnici jako zobrazení společnosti nebo přímo státní moci, nebylo tohoto výkladu třeba k tomu, aby Znamení raka pobuřovalo. Je tu ovšem jeden podstatný detail, ktertý se mi velmi silně jako politické podobenství chce vnímat. (odtud SPOILERY). Jde o "vyřešení detektivky", tedy kým a proč byla oběť zavražděna. Po přehrabání se v útrobách a možných motivech všech kolegů zavražděného náhodou vyjde na jevo, že šlo o směšně nesmyslný skutek poněkud vyšinuté pacientky. Její motiv je ale podstatný: nechtěla slyšet pravdu o své nemoci. Téma "pacient nesmí znát krutou pravdu" je ve filmu velmi zřetelné - lékaři o tom mluví mezi sebou a dokonce v tom školí mediky. Přitom pomněme, že klamaná vraždila nikoli proto, že byla klamána, ale z hrůzy, že se klam rozplyne. (A i tento strach byl pomýlený - ani její oběť, ani nikdo jiný z těch dozorců funkcí lidského organismu by za nic nebyl ochoten ji klamu zbavit - mají pro to dobré důvody, oni vědí nejlépe, co je pro pacienta dobré.) Provokativnější narážku nejen na vládce, ale i na ovládané, si tehdy jen stěží představit, neméně provokativní však je i zobecnění v tom smyslu, že tato vražda byla konec konců jakýmsi fatálním, pekelně spravedlivým, byť paradoxním (a pachatelkou nezamýšleným) trestem, jímž to zavražděný schytal jako jeden za všechny. Příběh pak nekončí vyřešením vraždy, ale výhledem k budoucnosti ústavu a kariér. Nicméně i bez všech společensko-poltických významů o Znamení raka platí, že Herz vstoupil do československého kina vskutku nepřehlédnutelným způsobem, také díky tomu, že "ideová nálada" filmu skvěle koresponduje s jeho vizualitou. Byl to film, který mě bavilo sledovat od samého začátku, když jsem ho ještě považoval za banální. K tomu nejedna kuriozita, jako Sovák dabující opileckým drmolením někoho, kdo vypadá skoro jako Sovák a je střízlivý. A samozřejmě fenomenální Míla Myslíková, která mohla udělat skvělou kariéru v italském pornu, pámbu mě netrestej.

Špáta mezi megeroidní matkou a hodnou manželkou. Jsou úplně jako dvě protikladné pohádkové ženštiny typu bída a štěstí. On totiž Špáta mezi dvěma vnitřními silami, proto ta "černobílost". Klíčem k pochopení povahy a tragédie tohoto jinak celkem dobráckého, ale nezřivého mužíčka, je úvodní scéna, v níž se ho dobrá manželka shovívavě ujímá poté, co v kartách prohrál i boty. Špáta je totiž gambler, spíš gambleříček, kterému se nenadále splnil sen o jackpotu. Proto taky ta komická přemrštěnost. A Špáta jako gambler si nemůže dokázat vážit ani toho mála, ani toho mnoha, co potom má. V zadním plánu máme možnost nahlížet (skromně, ale přece) sociální formu nižších venkovských vrstev tehdejší společnosti. Nemám na mysli "jak těžko se jim žilo", ale ilustraci takových základních faktů, jako že je tu nějaký "hospodář", u nějž bydlí několik podruhů, kteří "chodí na výdělek". Nebo jak jsou osiřelé děti sousedkami předány do péče jinde žijících příbuzných - v dnešním prostátnělém světě něco nepředstavitelného. K. V. Rais dnes už patří mezi zapadlé klasiky, nikým nečtené. Nikoli snad právem, ale bohužel přirozeně. O režisérovi Kubečkovi nic nevím, ale autor scénáře J. Z. Novák je u mne už nějakou dobu zapsán jako velmi dobrý autor TV adaptací právě starých klasiků. A Menšík využil ještě jednu z posledních a celkově nemnoha příležitostí prokázat, že není jen bavičem, ale také hercem, byť je už téměř nemožné se přes jeho ikonickou image dostat k postavě samotné. Stašová je jako profesionální svůdkyně hloupého zbohatlíka skvělá, ač od ní bych čekal spíš parodii na toto téma.

Že se zde objevuje výstup stejného druhu jako v Intimním osvětlení (kde je organickou součástí celku), ještě neznamená, že má nějakou cenu oba filmy srovnávat. Sedláčkovo Rodina je základ státu nedisponuje ničím, čemu bych mohl nějakým způsobem věřit a celkově na mě působí jako film, který snad chce "promlouvat k dnešku", není zrovna špatný, ale nestojí za bližší pozornost. Brzy bude právem zapomenut, což mu ovšem prospěje, protože filmoví nadšenci případných příštích generací pak budou moci objevovat zapadlou perlu s několika krutými scénami. Pro mne - současníka - je cenný jen ten název. Je totiž nutno váhat mezi dvěma protichůdnými optikami, které nabízí. Je česká společnost morálně (i jinak) v prdeli pro to své vyznání starat se jen o svůj píseček, kdysi vyjádřené v pregnantní zkratce "kdo nekrade, okrádá rodinu"? Nebo naopak jsme v prdeli proto, že nejsme schopni udržovat rodinu silnou, všemu navzdory? Ergo ukazuje Sedláček na typické rodině (jen s nadprůměrně zdatným živitelem), proč je stát čecháčků jedna velká sračka, nebo jde o to, že se tato rodina v náhlé krizi dobrala takové soudržnosti a síly, že obstojí státu, právu i morálce navzdory, takže nakonec opravdu jen na tom především záleží? Nevzniká tak právě rodina, z níž lze teprve stát budovat? Měl-li tvůrce na mysli toto, pak je třeba pochválit volbu sociálního typu "hrdiny" i značnou zdrženlivost v hodnocení toho všeho. Každopádně rodina je základ státu a každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží.

Nějakou chvíli poté, co jsem vychválil a opětihvězdičkoval Kleinovo Vážení přátelé ano, jsem si s nepotěšením uvědomil, že zrovna tak jako Básníci je to celé složeno z více či méně samoúčelných mikrovtípků, že příliš mnoho věcí se stane a rozhovorů proběhne jen proto, aby mohla zaznít pointová hláška, buď laskavý humor nebo laskavé moudro, obvykle obojí. No a teď zjišťuju, že to má i stejného scénáristu. A Holubi to samý. A vždycky je to nějaký sympatický přemýšlivý chlapík s nadhledem, který, jak pěkně vystihla NinadeL k jednomu dílu Básníků, "drží krok, ale ne hubu" (což lze však i obrátit). Ovšem Vážení přátelé ano má přece jen nějakou ideu, je to ten úplně zkorodovaný socialismus (pěkně spojen s hrdinovou krizí středního věku). Básníci mají jen jakési pseudotéma jakože strasti a slasti študáckého života. Což je málo. Výše uvedené je jedním ze dvou důvodů, proč tyto jinak celkem cool komedie nemohu považovat za hodnotný film. Tím druhým důvodem je fakt, že Štěpán Šafránek je ta úplně nejpodbízivější postava českého kina. (Už to spojení lékař-básník je hodně nejapné, byť bohužel nikoli nereálné.) K hodnocení prvních čtyř dílů (další jsem neviděl) si zástupně vybírám druhý, protože ten jsem kdysi viděl na véháesce tolikrát, že si většinu scén pamatuju do dneška. V tomto díle mimo jiné v zahleděnosti do jednotlivých žertovných scének tvůrcům ani nevadí, že Štěpán Šafránek je básník, který kvůli hmotnému prospěchu neváhá balit směšnou, hloupou a nehezkou dcerušku nějakého tuneláře. Kultem samozřejmě zůstávají Bronsteinovy výzkumy uspořádání psacího stolu a jejich řešení na katedře duševní hygieny.