Adam Bernau

Neviditelný Kapr 2

komentáře: Ketri, Jezinka.Jezinka

Po Pozvánkách druhý autorův film, který mi nástupními vteřinami připadá jako epizoda z někdejších televizních Bakalářů. Což je milé, ale následné zjištění je nemilé: Jelínek si neví rady s mluvícími herci. To naznačuje už srovnání Pozvánek se Zapletalovým Josefem Chvílama, tragéd v Našem světě ale musí být špatný vtip. Pro Jelínka zdrcující je i srovnání jeho herečky s těmi Zapletalovými v Životě přede mnou, ačkoli se zároveň potvrzuje, že oba obsazují lepší herečky než herce (kteroužto okolnost by snad mohl objasnit Andreas). Náš tragický svět (jenž je jako naschvál mnohem delší než všechny předešlé Jelínkovy filmy, na nějž jsem se dodíval jen proto, že jsem Jelínkovy a Zapletalovy tvorby vášnivým sběratelem a z nějž bych vyškrtal všechny dialogy kromě jediné obstojné věty "musím si ještě odskočit") nezachraňuje ani motiv železnice, v autorových skvělých němých filmech osvědčený, a ostatně jedinými stravitelnými momenty jsou v něm právě ty vzácné chvilky, v nichž se nemluví, nebo ještě tak ty dlouhé pasáže, v nichž mluvící postava není vidět. Doufám tedy, že Entertainment bude opět beze slov. Hvězdičku dávám pro případ, že: a) jsem nepochopil, že autor analyzuje vyprázdněnost života zakletého v běžných rozhovorech nebo b) jde o jen úzkému okruhu zasvěcenců určenou sžíravou parodii některého z Cassavetových filmů.

Chvílama (http://www.csfd.cz/film/261067-josef-chvilama-nema-moc-moznosti-na-vybranou/) je lepší. Přestože Pozvánky jsou konstrukčně vymakanější (ale možná právě proto) a vzájemná zrcadlovost (situační i obrazová) obou sesterských filmů epesní, tady mi fungovaly jen zcela určité momenty. Švankmajerovsky zacyklená kafkárna se cení, jenomže Jelínek, génius filmů na trati, není ani Kafka ani Švankmajer a navíc z totožných herců nedokáže vymáčknout tolik jako Zapletal. Z rekvizit určitě psací stroj cennější nože, nejlepší jsou ovšem štafle.

...šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý. Mazec, mazec, mazec. Po většinu filmu jsem se v každé vteřině kochal jím celým, což se mi obvykle nestává. Slabší a zbytečná mi připadala jen pasáž s nápisy na zdi (navíc zcela zjevně neautentickými, jak ví každý železniční cestující), po níž mi také chvíli trvalo dostat se zpět do stavu dokonalé blaženosti, ale "tlapky bez psa chce kdo" jako možný výkladový klíč to omlouvá. Ježto jsem s filmem zcela splynul, nevšiml jsem si třepotající se fólie. Andreas pravděpodobně přehání a Rosana ať si spoileruje u svých filmů.

GULag komorní. Nejen evokované, ale i evokační. A stylová nostalgie jako dobrá zpráva z FAMU. Pěkný kousek i přesto, že dle zasvěcených nevyšel.

U tohoto filmu na známky se mi nedaří (a ani nechce) řešit, jestli měly nebo neměly být verbalizované postoje tak tvrdě polopatistické, jestli měl nebo neměl hrdinův hlas znít stejně přirozeně jako obou partnerek, jestli jde o hloubku nebo o techniku, jestli je směřování a zakončení filmu opravdu nebo jen rádoby záhadné, zkrátka jestli je nebo není v právu už. nehru. Podstatné je, že výjmečně se moje dojmy shodují s Morieninými, a že film skvěle funguje: v různých fázích mi různým způsobem silně zprostředkovává různé věci (místy až uhrančivě), přičemž však jemnými vazbami spojuje všechny motivy (vzájemně i dosti vzdálené) v půvabný a sdělný celek. Že jde o specifický typ specificky mužského filmu, je kouzlem nechtěného ilustrováno právě i zřetelným nesouladem mezi vzhledem a typem hrdiny (resp. přesvědčivostí jeho představitele) a vzhledem a typem jeho partnerek (představitelek), což mně osobně bylo jen ku prospěchu. Srov. s Morieniným problémem s frapantní hrdinovou nehybností. Poněkud jiné světlo na film i jeho tvůrce vrhá komentář Andreasův. "tys byl takovej rebelant, jo? hmm, sluší ti."

Po předchozích Pokoj a zvláště Pět měsíců a tři dny, jenž byl dosavadním vrcholem autorovy tvorby, nastává s Josefem Chvílama zřetelný pokles, vysvětlitelný možná tím, že tento film je výrazným odklonem od dosavadní tvorby, autor zkouší něco zcela jiného. V dosavadních jeho filmech, citlivých to minimalistických studiích mezně lidských, mluvilo se pokud možno co nejméně nebo vůbec ne, tento kousek je pak absurdistickou hříčkou běžící cele na dialozích. Pohříchu však právě dialogy a konkrétní výstavba děje jsou jeho největší slabinou. Celkové vyznění je velmi dobré a je zde několik silných míst, ale taky to není zas až taková originálnost, aby se dala omluvit chabější výstavba. Problém možná tkví v tom, že těch 10 minut je příliš málo na to, co se do nich chce vecpat cestou dialogů, které pak (zvl. v první půli) vyznívají dosti nevěrohodně, absurdita neabsurdita. Kritika výstavby děje ovšem platí převážně pro první zhlédnutí, kdy jsem se tu pro dnešní makléřskou realitu modifikovanou kvazikafkárnu snažil brát co nejvážněji. Napodruhé (s delším odstupem) jsem se překvapivě mnohem víc bavil (zvl. od nástupu druhého advokáta), pročež jsem také dokázal vážně ocenit závěr, o němž jsem si napoprvé ani nevšiml, že nějaký byl. Trvá však moje výtka k úvodu: Ten je celý sestaven z pěkných obrazů, které ale vůbec nejdou k sobě a také vtrhnutím prvního advokáta jakoby začínal úplně jiný film. Mluvím-li však o „obrazech“, přecházím k chválení: Jednoznačně nejsilnější složkou tohoto filmu je prostor a jeho nálada. Dále náležitosti s ním související: choreografie (či prostě rozmístění a pohyb postav) a kvalita kamery. Rovněž střihač odvedl dobrou práci. Zdá se mi, že tyto dvě základní filmové řemeslnosti mají značný podíl na výsledném celkově dobrém dojmu z postav, jakkoliv už samotný projev všech zůčastněných je velmi sympatický a patřičný a nad jejich herectvím tudíž rádi přimhouříme oko (zvl. nad slabším představitelem titulní role, jehož přesvědčivost je přímo úměrná míře zatlačenosti a defenzivnosti postavy, kdežto se suverénnějšími projevy klesá; naopak epesní představitel prvního advokáta by rolemi v seriálech jistě uživil rodinu). Suma: Z původně zamýšlených tří zvedám na čtyři. „Nebudem si kazit takový hezký den, ne?“

Chytilová s Hůlou se shodnou na tom, že nikoho nezajímá, co si myslíš, a Černý se tím zase v celém rozhovoru řídí. Také lze říci, že Chytilová a Hůla potírají konformitu, kdežto Černý se k ní hlásí. Otázkou zůstává, zda to spolu nějak konvenuje. Idea dokumentu chvályhodná, něco jsme slyšeli, s Černým byl i humor, ale co do koncepce a zpracování asi všechno špatně, přesněji řečeno na nic.

Nic moc, ale aspoň něco. Ještě že to neviděl Subjektiv. Asi na 3,49 hvězdy, ale přece nebudu hodnotit stejně jako to vymaštěné "nevím proč mne při sledování filmu napadalo, že snímku vlastně Bondyho smrt pomohla" Morloth. Nejmenuje se to náhodou "Poslední přednáška", žurnalisto?