Adam Bernau

Nechápu, co to Pohrobek povídá o morálce a o svobodě, d-corso má zase na můj vkus poněkud vysokou četnost slova „surrealistický“ a vůbec se mi zdá, že bere šnekožrouty nějak moc vážně. To jsou celkem jediné kometáře stojící za přečtení, tedy krom podotknutí Lindiště a první věty od mm13, kterým rozumím bez výhrad. Sám jsem v rozpacích. Uvidím někdy nějaký zajímavý francouzský film (Španěly nepočítám), který by nebyl postaven na bizarním spolčení jakýchsi mužů, k nimž se nachomýtne jakási žena? Anebo proč se mi zdá, že si všechny francouzské filmy na něco hrají? Anebo proč je francouzská filosofie převážně založena na remcání? Anebo proč mám sympatizovat s cizími figurami? Že je jim zima? Co je mi do toho? Anebo proč se ve Studeném bufetu odehrává vše tak náležitě, proč je naruby tak líc? Anebo proč je vražda nejoblíbenějším filmovým motivem? Anebo proč je vlastní diagnóza základním nástrojem poznání? Anebo proč tomu vlastně dávám plný počet? Anebo co má kromě loďky na vodě Studený bufet společného s Mrtvým mužem? „Nech těch hloupostí, žádný dům tu není!“

Je ovšem proti veškerým oprávněným předpokladům, že by dvě různé lidské bytosti mohly mít totéž jméno. Ačkoli uvážíme-li, že Manitou evidentně hulí, možné to je. Tento nevýslovný film jsem viděl dnes poprvé a uvidím ho ještě mnohokrát, protože básně nečtu. Ale stejně nejlepší na něm je těch pět hvězdiček od PollyJean. Důrazně doporučuji lupuscanisův komentář. K upotřebení filmu viz Artran. "Patřil on vůbec někdy někam?", ptá se Arbiter a nemyslí tím Nikoho. Smyslem života je dobře umřít.

Samý sex a mravní ponaučení nikde. Nehodnotim.

Opačný způsob koexistence čiré profanace a hieratizace, než jaký je obvykle k vidění. Nevěděl jsem, že Lynch umí zpívat. Pokud jde o obraz, je to jeden z nejsilnějších dokladů, že krásné může být tvořeno hnusným (mám na mysli krásné a hnusným). Ačkoli vlastně za to může hudba. Ačkoli vlastně hned úvodní obraz je krásný. Ačkoli vlastně ty další taky. Zato mi dost dlouho trvalo, než mi došlo (dík niethustrovi a fmashovi), že přece nemusím u všeho řešit, jestli hlavou kývat nebo vrtět. K textu rovněž N.

Film o chlapečcích a holčičkách, díky němuž je můj odpor k lidstvu nyní o něco slabší. Film nutící diváka k maximálnímu soustředění, za což ho odmění odhalením pod povrchem banalit skrytých nepřeberných samozřejmostí. Film ohromující tím, že jedna postava projde kolem druhé. Po čtvrthodině jsem to chtěl vypnout, když tu náhle jsem se čehosi chytil a ještě že jsem to neudělal. Krása. Napětí. Permanentní zvrat v konstantnosti. Nádherný, vychytaný finální obraz následovaný pěknými závěrečnými titulky. Ale nechápu, kde teda vzal Dick to cigáro. Z komentářů si přečtěte Foma, na pivo jděte s Pohrobkem a Morien. /// Nový komentář: lupuscanis, commentator angelicus - čtěte.

Dávno již tomu, co jistý gymnazista četl Orwella (1984, Hold Katalánsku). Filmová adaptace jedné ze základních knih 20. století nezklamala, zaujala, ale sama o sobě na poprvé nijak silně nezaklíčila, zdavši se příliš naivně a suše otročící předloze a její myšlence a poněkud „britsky televizní“. Dal jsem povinné čtyři. Později zhlédnuto ještě jednou a nyní znovu. A musím zvýšit na plný počet. Jeť mi ten film tak svébytně působivý, tak svérázně pěkný, zvoucí do sebe. Charakteristicky nuzná výprava dává vyniknout podstatnému a podstatné je tady úplně všechno. Mimo to oceňuji použití tiráže coby součásti díla (moje libůstka). Nevidí se často, aby nástup úvodních titulků tvořil s filmem akční jednotu, navíc tak úderně (za spolupráce hudby). Nejprve je nám předložen jistý silný společenský obraz a pak teprve, když každodenní kolektivní sociopsychohygienická masturbace dospěla k vyvrcholení, oznámeno, o co jde: 1984. Kdo tady před Listopadem viděl jen těch úvodních pět minut, viděl dost. Dnes už to nestačí, dnes potřebujeme vidět ten film, o nic méně aktuální, celý. A zítra? Představuji si, jaké to bude romantické dobrodružství ve světě, v němž se láska vyznává konspiračním lístečkem „I love you“, představujícím zavrženíhodný (a hrdelní) zločin. Škoda, že naše doba je ještě málo zralá a já se nedožiju tohoto nového počátku. Až se třeba slovo „hřích“ definitivně ustálí ve významu „snědla jsem celou tabulku čokolády“, pak bude otevřena cesta totální vládě slova Crime. Člověk už nebude dědičně zatracený, ztracený, zpronevěřilý - nebude volán. Člověk bude dobrý, šťastný, vděčný člen, který ví, že jakýkoli sebemenší úkrok či spočinutí, jakékoli soukromé hnutí mysli, je Crime. Bude to požehnaná, těhotná doba – zlo jedinou cestou dobra; zločin jedinou možností Adamova rozpomenutí. Ano, Adamova – viz, co se děje mezi jedinými třemi postavami v tomto filmu jednajícími. Vztahy Winston – O´Brian a Winston – Julia nápadně připomínají druhou a třetí kapitolu knihy Genesis. Předně motiv Evy, jež „svedla“ Adama (pod stromem v rajské zahradě, jak film ukazuje). A máme-li za to, že od pradávna přirozeně zklasičtělý motiv Evy – svedené svůdkyně výpověď knihy Genesis překrucuje, pak vidíme, jak je správně korigován Winstonovým postojem: „Nesnáším nevinnost. Nesnáším dobrotu. Nechci, aby ctnosti nadále existovaly. Chci, aby každý byl zkažený.“ Skutečné jablko vidíme Evu (nahou Julii) jíst, ovšem Adamovi místo jablka podává cukr, kávu, chléb, mléko, čaj – exklusiva jen pro vyvolené. Víme však, že v Textu jde o „strom poznání dobrého a zlého“ (ha, „pod košatým stromem“). Bůh sám vysazuje tento strom, jenž pod kletbou zakazuje – Goldsteinovu knihu. (Srov. též „v den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti“ s „ideozločin nepůsobí smrt – ideozločin je smrt“ nebo „jste mrtví!“) O´Brian je však otcovským bohem (srov. zvl. Winstonovy snové vidiny) i hadem zároveň – on sám podává Adamovi jablko ze stromu poznání dobrého a zlého. Celý děj je pak – a to je nejdůležitější – obrácený, což zpečetěno tím, že „adam“ Winston Smith není Prvním, nýbrž výslovně Posledním člověkem (dialog v mučírně se zrcadlem). A děj postupuje tedy takto: V Bibli Bůh nejprve stvoří Adama, potom z jeho žebra Ženu (což je jediný akt „člověka k obrazu svému, jako muže a ženu“), pak zapoví ten strom, následuje svedení, prvotní hřích, propadnutí smrti a vyhnání z ráje. V 1984 definuje Winston v deníku sám sebe jako propadlého smrti na samém počátku. Později přichází akt společného prvotního hříchu - Winston s Julií pod stromy (po celou dobu od prvotního hříchu jsou nazí, v Bibli naopak právě po něm se oblékají, kterýžto motiv je samozřejmě komplikován „poznali, že jsou nazí“) a teprve po tomto aktu přichází hadí svedení (O´Brian dává knihu), načež je Žena udeřena do žebra a odnesena do nicoty – stvoření pozpátku. „Stvoření“ je zde totiž negativní – znicotnění, „vypuštění do stratosféry“, výslovné vymazání i býválé existence ze vší skutečnosti. Něco chybí: vyhnání z ráje. Nuže jako je stvoření antistvořením, tak místo vyhnání děje se přijetí zpět do stavu nevinnosti, totální absorbování viníků do lůna Strany. Hospodin (na věky budiž požehnán) vyhodil zpronevěřilého člověka z domu, ať si radí. Strana naopak ho napraví (napravljenije) a vstřebá do sebe. Nepřekvapí, že obraz „posledního člověka“ v zrcadle hovoří stejnou řečí jako profláknutý „obraz člověka, obraz Boha“ – zdevastované zmučené tělo přibité na dřevě. Nepřekvapí ani jméno Goldstein a jména jeho odhalených agentů ve Vnitřní Straně: Aaronson, Rutherford. Jak taky jinak by se na této planetě mohli jmenovat, že ano. Sumou uznáte, že Adam Bernau nemůže jít u této Expedice Adam 84 pod pět. /// K přečtení: snob, gudaulin, Matty, Lavran. /// DaEmoNickY je divnej. /// Tvrdou kritiku od flanker27 lze akceptovat, nicméně: co třeba ta scénka při čekání na vlak – nic?; takových drobností je ve filmu víc; je třeba si uvědomit, že ve světě 1984, v němž pouhá soukromá pohnutka jako taková je základním zločinem, že v takovém světě je to, co rozumíme slovem „podezřívavost“, archaismem, dávno zapomenutou romantikou. Oldthink is Crime. Think in Newspeak. /// Časté výtky, že kdo nezná knihu, ten se u tohoto filmu nechytá, jsou věcně asi správné: samozřejmě, že se PŘEDPOKLÁDÁ četba Orwellovy knihy. Srov. chvályhodné doznání uživatele Pejpr: dal dvě, pak teprve přečetl knihu, zhlédl film znova a změnil na čtyři.

Mi Nü-Chai mě přiměla konečně se jednou vyjádřit i k Popelce, ačli je vůbec možné napsat k tomuto filmu komentář po Verbalovi. Z mého hlediska je nutno postavit tento film vedle Jak se budí princezny (to je ta o Šípkové Růžence), s nímž má společný sympatický první dojem, strojenou vtipnost (taky toho Menšíka), ale hlavně perverzi klasického námětu. Liší se v těchto ohledech jednak nepřebitným trumfem v podobě Libušky Šafránkové, jednak tím, že perverze není zde sice tak ohavná, ale zato postihuje samotný smysl příběhu, byť ho zdánlivě ozdravuje. Základním kamenem úrazu je právě Šafránková a charakter, který zde zosobňuje. Náležitá Popelka je utištěná, v koutku sedající chudinka, která zásahem dobré víly uloví nejexkluzivnějšího ženicha: nezdravě melancholická story s odpudivým koncem, příběh pro ukřivděné, definující je jako barbinae larvatae, střevíček, kočár, myší lokajové. Šafránkové Popelka je zcela jiná: hrdá, vnitřně nespoutaná, vzdorovitá dědička krve (patrně některého zchudlého šlechtického rodu), zdravě povětrná, s klučičími zájmy; téma „ženich“ je to poslední, co bychom v mysli tohoto rozkošného dítěte očekávali. A hle: ona chce na ples, cože? Sotva se objeví princ, nota bene nejrozjívenější floutek v celé zemi, nota bene Trávníček, je celá hin a jde po něm. Co si o tom myslet? Je to snad „o dospívání“? Pak ale o dospívání dcer, jejichž života smyslem je pokračovat v kynutí svých matek. Nebo nějaký psychický komplex? Máme snad pátrat v raném dětství? Víme, že je dcerou otce, který ji vychoval jako syna, načež ji asi vydědil ve prospěch megery, která, jak z jednoho dialogu vyplývá, nepřidala k rodinnému jmění nic. Evidentně muselo být něco v nepořádku, svou roli sehrála zřejmě i absence matky. (Také je na místě připomenout, že původní pohádka představuje Popelku jako špindíru u kamen, což tvůrci filmu vtělili delikatissime do některých symbolických scén a zvláště do trapné hádanky o kominíkovi.) Ale protože to vše jsou jen dohady, musíme hledat motiv. A ten je nasnadě: Popelka musí mířit vysoko. Sňatek s princem je její jedinou nadějí, nehledě k tomu, že s sebou nese budoucí titul královny. Její rafinovaný lov na hloupého prince je nepochybně veden chladnou rozvahou. Ale nikoli počtářsky: Popelka nechce než to, co čeledínovi cvrnkne do nosu, což ji činí způsobilou k vítězství. Ostatně, královská povaha toho nezvedeného floutka (který se NECHCE ženit) se přece jen projevila tím, jak ukončil lov na dravého ptáka. Popelka vlastně působí jako element, jímž princ teprve přichází sám k sobě. Dobrá, to všechno by bylo moc hezké. Ale přichází výsměch nebes či spíše pekel: Popelka je při jízdě na zámek a opět v samotném závěru definována jako skutečná Popelka. Všechno, co jsme viděli, byla lež. Mýtu nelze uniknout, pravá substance celého příběhu šklebí se odporným gottliche „Kde pak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš svou a zázemí. Vždyť ještě léčky málo znáš, málo, zdá se mi. Hej břízo bílá skloň se níž, dej ptáčku náruč svou a skrýš, já pak můžu jít a v duši klid můžu zas mít.“ Takže hovno hovno. Česká politická zkušenost posledního čtvrtstoletí, neobnášející nic jiného než tutéž frustraci posledního žvástu pologramotných narcistních pacientů, napovídá, že spojení prince s Popelkou přinese zemi jen neštěstí. K psychologii Popelky dále viz fleker.

Dvě třetiny filmu se mluví o jídle, zbytek vyplňuje balet. Šlaka! Kritickým bodem sestupu je Zímovo Prstýnek něžný ("zaduněl hvězdný vodopád" - to by nedal ani Otokar Březina). Pokusy o explicitní humor dosti zoufalé (zvl. Effa či šermující kuchař), což naštěstí vyvažuje solidní nenáročný humor implicitní. Že princezna putuje daleko předaleko, je celkem v pořádku, příhraniční barevná krajina jen zajódlovat je v intencích, ale že mezi oběma zemičkami leží poušť s kaktusy, to už je na mne trochu moc exotiky, podobně všechny ty polobřišní tanečnice svůdné jak ďábel na mikulášským perníku a pocházející zjevně ze zemí existujících převážně na pohlednicích. Právě tak nějak si představuji romanticko-světácký segment českého vkusu postbudovatelské epošky (vzdálené dozvuky cikád v Kairu), takže dokonalost. Atmosféru kde domova mého zachraňuje Kazisvět VI. se svou pomazaností, stylem vyjednávání a samozřejmě státní symbolikou: Kdežto Pyšná zatočila s třídním nepřítelem, Se zlatou hvězdou okázale drtí odvěkého německého vraha (a trapnými momentkami s písařem nenápadně smázne i církev), jak jinak než skrze „všechen lid“ se sudlicemi. (Chůva: „Všichni lidé: čeledíni, nádeníci.“) A když už jsme u toho, nevíte někdo o českém filmu z éry socialismu, v němž by ani jeden z přítomných exponentů německého nacismu nejevil poživačnou zálibu v dekadentní sexualitě? Jak ukazuje noc útěku, tetno film to rozhodně není a je nutno pátrat dál. Kouzlem nechtěného nás však zpráva „na hranicích objevil se znenadání náš soused král Kazisvět“ posouvá nikoli o dvacet let zpět, nýbrž o deset let později, kdy budou reprezentanti Strany a státu šokováni (tedy jak kteří) zprávou o sovětském přepadu („Nový svět“!). Docela by mě zajímala frekvence vysílání této pohádky na přelomu 60. a 70. let. Za pozornost stojí, že jak v Pyšné, tak i zde je princeznin otec (tedy král české koruny) přestárlý slabošský senilní idiot. Ku podivu, že jsem si nikdy dřív neuvědomil totožnost tématu s Popelčiným: námluvní ples prince, co má problém s oženěním, na který proniká šedá myš z kuchyně a bezkonkurenčně vítězí od první vteřiny, což jí ale nestačí: v obou případech uniká, pohrává si s kořistí, ztrácí se a teprve až adepta řádně potrápí, dovoluje mu, aby ji našel a zachránil. Podivuhodně troufalá a pyšná strategie, uvážíme-li, v jak svízelné situaci se Popelka i Lada nacházejí. Na rozdíl od Popelky je ale Lada skutečná princezna, žádná ušmudlaná chudinka, čímž celý modelový příběh nabývá patřičnosti, navíc princezna par excellence, ze všech českých pohádkových princezen ta nejprinceznovatější, dokonalý vzor. Všechny ostatní (včetně dřívější Pyšné) se určují nějakou deviací, rozuměj charakteristickou vlastností, která je odlišuje právě od vzorové Lady. Ladinou charakteristikou totiž není nic jiného než královská modř kolující v jejích žilách (všimni si např., jak usedá na trůn). Apropo balet: Také až teď posledně jsem si všiml, jak náležité je to jméno Lada: ta její tanečně teatrální romantická gesta, jimiž provází své vzletné proslovy, nikterak se nerušící s nevinnou decentní rozpustilostí! Věru není v českých pohádkách princezny, která by ho zasloužila hlouběji než Lada. Říkáte zlatá hvězda? Já říkám blond obočí a zvedám na čtyři. Doporučená četba: Marthos.

První svého druhu a hned prvotřídní klasika žánru, a to nejen žánru „česká filmová pohádka“. Nejsem znalec, když tak mě opravte, ale řekl bych, že Pyšná princezna je vedle (pozdějších) Sedmi samurajů zakladatelská i coby akční film, protože scénou ve mlýně uvedla do jeho kánonu už předem zásadu, že skupina nepřátelských bojovníků musí jít proti hrdinovi spořádaně jeden po druhém. Ideovologická složka pohádky je ale mnohem zajímavější: Kdežto švec, představitel drobného řemeslnictva, tedy střední třídy náchylné k reakčnosti a vykořisťovatelství, je bázlivý a k panským manýrům náchylný, potřebující dostat za vyučenou („pětadvacet“), chudý proletář uhlíř si hned dodá odvahy ke svobodnému zpěvu i odporu. (Avšak kde že se nesmí zpívat, to soudruzi v pohádce jaksi obrátili, což je ovšem pochopitelný omyl vzhledem k tomu, že v jejich zemi se zpívat sice nesmělo, ale muselo. Nejvtipnější tehdy musela být závěrečná scéna na volné hranici: „Ševče! Proč bys utíkal!“) Na rozdíl od ševce a uhlíře jsou rodiny sedláka a mlynáře třídně nevyprofilovány, což je zjevně důsledek toho, že představitelé venkovského lidu jsou převážně právě jen představiteli lidu, dobří, obrozenečtí, jednorozměrní lidičkové, vcelku substrát k osvobození. K jeho budoucímu osvoboditeli – králi Rážovi se svazáckým ksichtem i manýry – nelze nepocítit skutečnou třídní nenávist (či pohrdání, to v momentě, kdy chválí mistra nejlepšího obrazu slovy „pracoval jsi dobře a poctivě“ - no řekěte, co je to za hovado? Vlastně až v této chvíli vrcholí masivní úvodní adorace komunistického božstva Práce.) Venkoncem jedinou ideově bezchybnou a sympatickou postavou je princezna Krasomila, což je po mnohých zhlédnutích konečně patrné už od prvního momentu. Původně jsem sice za to podobenství o spravedlivém caru Stalinovi z rajského SSSR, který jde vysvobodit československý pracující lid z moci zlých chamtivých exponentů kapitalismu, hvězdičku ubral. Jako ideologická propaganda komunistické moci je tato pohádka pozoruhodně detailní a důkladná. Ale protože moje jméno je Miroslav: K čertu se všemi spravedlivými a nespravedlivými, je to epos o králově cestě inkognito si dobýt nevěstu, o zapomenuté písni a její moci, o rozpomenutí, o obrácení... Vlastně klasické vysvobození ze zakletí. Postavy jsou překvapivě přesvědčivé, zvláště princeznino obrácení je velmi kvalitně předvedeno. Ale nejen její představitelka je zde vynikající. Snad jediným vyloženě slabým místem je chůvina replika v závěru "Stáří už jen vzpomíná". Někde uprostřed filmu by tento tlach (ostatně nikoli nepravdivý) mohl být na místě, ale uveden jako závěrečné moudro postavy suplující zde osobu dobré polomagické stařeny - dost kazí dojem. To stařenka ve Werichově Byl jednou jeden král má v závěru jinačí slovo! Nicméně: Po vyslechnutí původní pohádky od národní Boženy "Potrestaná pýcha" je tvůrcům vše odpuštěno, protože ze srovnání s onu odpornou, v každém ohledu trapnou mravoučnou červenou knihovnou pro služky vychází i gottwaldsko-stalinská filmová adaptace jako jednoznačný vítěz a to i po ideové stránce. Ve filmu vidíme princezninu pýchu jako nouzovou životní formu exkluzivní, ale stísněné existence a její obrácení vlivem zapomenuté písně, lásky a vržení do strázní i slastí skutečného života jako vysvobození, do nějž se vrhá s dychtivostí své urozenosti a nevinnosti, kdežto v původní verzi se uražený krásný (!) král (který z jakési podivné perverznosti chtěl, aby na obraze pro princeznu, která ho nezná, vypadal ošklivější) rozhodne udělat z ní opovrhovanou peskovanou udřenou služku městských fiflen, aby se takto "vyškolila" (nebo snad zaškolila?), aby jí ve finále vítězoslavně jako frajer největší oznámil, že potřeboval ponížit (sic!) její pýchu. Z představy, že by moje dcera vyrůstala na něčem takovém, se mi dělá zle. Takže komanči, vy nebesům odporní zkurvenci: Udělat z nudného ressentimentálního škváru čistý (a při tom vtipný) epický skvost, ideologii nízkosti nahradit ideologií velkolepého převratu, to se cení. A byla svatba, jedli, pili, hodovali, já tam také byl, pak mám trochu okno, jakoby papírová zem, takže jak to bylo dál, se zeptejte soudruha Kohouta.

Hned několik věcí je tady špatně. Předně odbytý úvod, komentovaný Munzarem ne právě přesvědčivě. Potom nepochopitelný způsob, jakým Anna Máchalová v pekle objasňuje svou totožnost: „Já jsem Petrova babička, ne macecha.“ (Nehledě k tomu, že tato do pekla omylem přivlečená žena, která si má čertův omyl odpracovat a je tedy hrdinkou typické pohádkové situace, by si zasloužila vlastnější charakteristiku než jen být něčí hodnou babičkou.) Dále vyznívá poněkud hloupě, že první Petrovo přání (vzít babičku z pekla domů) mu diktuje ona, místo aby „jedno přání už mám“ konstatoval sám. Pak ta trapná aférka se zlatým jablkem: Jelikož divák není upozorněn na fakt, že nejbohatší princ (Vydra) je labilní imbecil, těžko může pokládat jeho chování za uvěřitelné. No a na konec wtf věta „ono jí u nás nebude zle“. Tak o co tedy u ďasa jde? Než tyto drobnosti lze přejít. Vcelku tady klape úplně všechno. Má to spád i atmosféru, obé dokonale umocňuje hudba. Uhlíř si dal opravdu záležet. Úderný fór na každém kroku (třeba "No otevřete ty dveře"). Dlouhý s Vetchým oba kvalitní. Heřmánek, Preiss, Kemr, Kretschmerová... všichni boží. Ale největší guru je kaprál Nárožný. Při každém dalším zhlédnutí mám u tohoto filmu záchvaty. K problematice čertů: Jsou to tady sice lůzři, ale celá ta vnitropekelná prskanice je prostě dokonalá. (Např. Heřmánkova Lucifera jsem do dneška nerozdýchal.) Peklo je zkrátka nevlídné místo, kde nikdo nikoho nemá rád. A že je spravedlivé? No když z české mysli zmizelo Nebe jako vážně braný garant spravedlnosti (a milosti), musí tuto úlohu alespoň částečně suplovat Peklo. Jestli je to dobře nebo špatně, je otázkou. Vůbec analýza pekla a ďábla v českých filmových pohádkách by vydala na zajímavou kulturněantropologickou diplomku. K problematice žánru: Jára Cimrman by měl z této pohádky jistě radost, kdyby viděl hrdinovu veskrze racionální volbu nevěsty pro finální svatbu. Zamiloval se do svůdné Angeliny, posléze však velmi prozíravě žádá o ruku Adélky, jejíž charakterová plochost ve srovnání s Angelinou je nepřehlédnutelná na první pohled. Přišel snad v pekle na jiné myšlenky? Nebo je to podobenství, které jsem nepochopil?