Adam Bernau

"Pokoj" se mi také zdá navazovat na Smutnou ženu, ovšem v úplně jiné linii, než tak činí "Miluju tě Kateřino". V linii dosti nenápadné, kterou však vede do krajnosti, nejde-li pouze o mou přecitlivělost na určité věci (viz můj kom. k Smutné ženě). Přidávám se k pochvalám velmi silného minimalismu, přičemž vyzdvihuji záběr prvního pohledu z okna, který mi celý film shrnuje nesmírně působivým a krásným obrazem.

Také druhý autorův film tématicky patří do sféry hraničnosti v erotických vztazích. Podobný je i tvůrčí rukopis, který v tomto případě žel vyznívá velmi planě. Jakoby autor zkoušel, co umí a vzdal se předem požadavku natočit něco, co by opravdu stálo za to. Výsledkem je film, pohybující se jen těsně nad úrovní operorum legendárního Papučaře. Též hudební doprovod, spuštěný samotným hrdinou filmu, brání vnímat film jinak. Pouze určitá sevřenost, soustředěnost a absence naivní nabubřelosti zvedá tento snímek nad úroveň paskvilů výše jmenovaného. Samotný závěr a jeho provedení však dílo ospravedlňuje jako plnohodnotné druhé opus volné tématické série započaté prvotinou Smutná žena. Napsal bych „čistý, precizní“, kdyby ho, podle mne, nekazil přebytečný poslední záběr na hrdinovu tvář. Jinak řada pěkných izolovaných záběrů (stará koupelna).

Celkový vizuální dojem lepšího domácího videa na mé straně ozvláštněn skutečností, že je film natáčen v mé rodné obci a všechno, především titulní protagonistka a (ne)dění v její domácnosti, je přesné, kterážto okolnost velmi přispívá k působnosti díla. Píšu-li „přesné“, musím arci upřesnit, že se samozřejmě jedná o velmi specifický a navíc neobvyklý výsek, což bych ostatně neměl potřebu traktovat, kdyby se mě to zmíněným způsobem osobně nedotýkalo. Smutná žena a její syn jsou mi pak výsostnými představiteli staré a nové generace, vzájemně zcela oddělených - nepíšu "odcizených", mám na mysli vnější generační určení, arci je mezi nimi propast, překlenovaná jedinou viditelnou spojnicí, reprezentovanou zde právě záběry z domácnosti (kontinuita času). Všichni tři protagonisté vypadají, jako by se báli hrát, což je možná dobře, ten (nezáměrný?), veskrze autentický minimalismus vhodně dotváří celkový dojem. Vše dosud napsané platí až do chvíle, než se stane zřejmým, oč jde, a platí to i poté, přičemž vlastní téma filmu tím vším nabývá zvláštní naléhavosti (zdůrazňuji: pro mne, místního), přičemž dochází ke spojení takřka neslučitelných náležitostí. Celkové pojetí je velmi dobré. Zpracování slabší, ale nikoli pozoru nehodné a každopádně zdařilé, pokud jde o vytvoření čehosi, co se nešikovně pokusím naznačit slovy "civilně naléhavě-znepokojivě intimní", a to separátně na obou stranách tématického rozpětí (smutná žena - syn a květinář). Při předlouhých záběrech na nehybné tváře zamrzí, byť zdánlivě okrajově, že podobnou trpělivost nevěnoval autor jinak pěkným nepatrným záběrům exteriérním (přinjm. ráno s kokrháním). Netroufám si sice odhadnout, co přesně autor míní v závěru citovaným textem, myslím však, že se nemýlím, že komentátor Ixbalanke je vůl.

No hlavně že to dobře dopadlo, jen toho Mejly je škoda. Kanárek něco do sebe má, jak dokumentuje značný podíl čtyřhvězd od mých oblbenců, pro mne však jeho hodnota tkví jen v prostoru věnovaném tomuto gigantovi české hudební kultury (přestože to jen vypadá, jako by hrál sám sebe). Jestliže jsem Žiletkám dal jen tři, Kanárek víc než dvě dostat nemůže.

Včera při přechodu Pálavy jsem se dověděl, že je to film, který jsem kdysi viděl v televizi. Přeslazené, průměrné, ale celkem v pohodě přijatelné a sledovatelné mravoučné kino, kterému bych v rámci nějakého příčetného hodnocení dal hvězdičky možná i tři.

Fascinace kdysi, když jsem to viděl náhodou a netušil, o co jde. Dnes v noci naveden kvalitními diváky a životopisem, jakože to je to pravé, tudíž už to nebylo tak čisté. V komentářích celkem zajímavá diskuse: Přečtěte si Morien, Hwaelos, PollyJean, psice, rekky, Vančura, egbert a nějak si to přeberte.

Co se stalo, je zřejmé dosti záhy. Co se stane, nezdá se důležitým. Pokud jde o to, co se děje, tak asi podobně jako někteří předešlí, z nichž mně nejblíže to vyjádřila PollyJean, nejspíš proto, že stejně jako já není žánrovým divákem. Ode mne by byly hvězdičky jen dvě, ale jelikož mi to na konec dalo docela solidní analýzu hrůzy, přidávám taky tu třetí. Na základě četby jiných komentářů považuji za vhodné upozornit, že to, co se ve filmu odehrává, není sen.

Jsem taky jenom člověk a na rozdíl od verbala jsem to viděl s holandskými titulky, tudíž jsem většinou neměl potuchy, o čem je řeč, co se děje a o co komu jde, takže naprostá uspokojenost. Proč ti kluci pořád lezou do toho baráku, aby tam něco zničili, mě nezajímalo a ostatní bylo moc hezké.

Po čertech existenciální téma, přesvědčivě modernizované pohádkové motivy, epesní aranžmá a neobvyklé, třeskutě slibné duo Janžurová+Hrušínský ve správně blbinózní šílenosti nepostrádající nicméně bytelnou koncepci. Happyend sestává ze scény vysvobozené cudné slečinky v modrobílých šatečkách, ana laškovně ječí ohnuta přes koleno zámeckého pána v mysliveckém stejnokroji, a z hlášky „A tady tu knihu hoďte do ohně. Ať už je v tomhle lese jednou klid a pokoj.“ Všechny tyto vklady přicházejí téměř vniveč nestravitelnou upatlaností a rozpatlaností rozhodné většiny dialogů a scének, čemuž, dodávám velmi nerad, napomáhá i Hrušínského lenivé uchopení postavy. Ostatní jsou sice přesvědčiví, ale ti zajímavější z nich (Štěpnička a přesný Havelka) se nechávají vtáhnout do toho blátíčka no a Zedníček coby charakterní milovník to opravdu zachránit nemůže. Nad vodou to tedy drží samotná Janžurka a těch několik podařených zápichů i nečekaných odbourávaček. Jako čtvrt- nebo půlhodinová hříčka třeba v rámci Malého televizního kabaretu by to bývalo mohlo být i v této formě výživné, ale v sedumdesáti minutách to bylo vražedné. Úvodní zakletí v podobě ztráty paměti se v dalším průběhu zcela zrácí ze zřetele, motiv zůstává trestuhodně nerozvinut. Autorské nezvládnutí díla vyjadřuje i dosti nepřiléhavý název: strach je sice jedním z přítomných motivů, ale naprosto nepatří k těm dominujícím a hlavně postrádá jakoukoli motivickou jednotu. Přes to všechno trvám, že lze toto dílo doporučit: Jednáť se o chvályhodně bizarní kousek, který, dostanete-li se do správné nálady (což se mi žel, na rozdíl od Šandíka, PollyJean, M-arty, gudaulina a jiných, nepodařilo), má potenci stát se vaším kultovním. Ještě mu dám někdy šanci, projeví-li ovšem dcera zájem znovu to vidět. /// (únor 2016: Takže zájem projevila a musím přiznat, že nyní vůbec nechápu, co mi tenkrát vadilo a zvedám ze dvou na čtyři.) „Smělý pohled, v ruce kyj, světem kráčí Divobij!“

Maniaci jsou leda tak mezi autory nadšených komentářů k tomuto téměř frankofonnímu filmu o černochovi s úsměvem Marka Ebena a bělochovi s etickou teorií. To mám za to, že nevěřím na veřejnoprávní vyváženost Mi Nü-Chai hodnocení.