Adam Bernau

Janžurová přece není Schoberová, pane Rychman. Škoda, že se zde spoléhá na apriorní srandovnost populárních komiků (výtka se netýká Trégla, který je využit dokonale („Vy vošklivej zhovadilče!“), démonicky pološíleného Kemra a ani bubliny Lipského). Škoda, že tento sympaticky podvratný film pořádně neví, čím chce být, Borůvku odsunuje do pozadí a místo aby důsledně sledoval předestřené motivy (černé dívky, knihovnická reforma, ideologická vědeckost kontra magie, politická i erotická satira - od slova "satyr"), rozpouští se v ledabylé taškařici křečovitě se snažící o „krejzy“, aniž by umožňoval vstoupit dovnitř. Úvod je báječný, ale už při prvním vstupu Růžičkové na scénu se film začíná drobit, závěr je... no řekněme směšný. Přesto mám z tohoto kousku celkem lepší dojem než z konzistentnější a promyšlenější Menzelovy poslední části předešlé borůvkovské trilogie, ba i než z elegantnějšího Fantoma Morisvillu. To mimo jiné díky přehršli motivů a hlášek, které zde zazněly na poslední chvíli (např. (re)habilitace doktora Libery). Pekelné obludy stojící nad hromadami knih čekajících na srovnání dle centimetrů hovoří za vše. Babička, Mein Kampf, Vinnetou, Snář. Ema má maso u mámy. O potenciálu (žel málo využitém) této opravdu bláznivé komedie si lze udělat obrázek z přejných komentářů od darkrobyk a Gavin87.

Nejsa sám způsobilý napsat k tomuto němě mnohomluvnému filmu nějaký schopný komentář, doufal jsem, že mi pomůže některý ze stávajících. Nestalo se. Kdyby se všichni modlili ke svatému Josefovi a věnovali půlhodinku denně meditaci, všechno by bylo jiné. Ať zhyne svoboda! Ať žije Rudovousova babička!

Silná myšlenka odvyprávěná v krásném mytologizujícím eposu (ale srov. J*A*S*M), žel takovou formou zpracování, která neumožnila, aby mě uchvátil. Už v úvodu jsem cítil, že je mi jaksi jedno, co se tam děje. Co mi vadí? Zaprvé výtvarno (srov. i M-arta): Zatímco scény v lese jsou vyvedeny nádherně a mají silnou působivost, scény v osadách, ve městě, vůbec v civilizaci působí plytce a nasládle, jakkoli barvitě; tutéž výtku mám stran lidských postav (snad kromě Eboši). Zkrátka to, co dokonale funguje ve Spirited away, kde se Mijazakimu i výtvarně podařilo uchvátit mě do snové dimenze, to tady nefunguje. „Nasládlost“ je výraz, který mě napadal i při poslouchání různých „vysvětlujících“ dialogů a proslovů. Dobrota a vznešenost lidu Emiši tak vyznívá stejně trapně jako wtf žertovná hašteřivost v Železném městě. O Ašitakových příručkových etických a ekologických poučkách nemluvě. Pokud jde o hudbu, stejně jako ve Spirited away mě deptal ten jalový hezoučký klavír; jinak to šlo. Někdo by třeba řekl, že jsem hnidopich, ale mně bylo velmi líto, že vinou všech těchto nedostatků (o to nechutnějších, že se považují za dokonalost) promlouval ke mně ten příběh jen velmi vzdáleně. Vícero komentátorů si tu všímá nečernobílosti postav, komplikovanosti rozeznávání dobra a zla – k těmto pochvalným hlasům se připojuji. Nebo jak jsou tu všichni zdvořilí (klidně by tam mohlo i zaznít “můj pane démone, dovol mi prosím tě zabít“). Fascinující je děj lásky mezi Ašitakou a San, fascinující je Eboši (jejímž je San dokonalým protikladem), „západní“ nelítostná průmyslnice toužící ovládnout svět, přitom tak laskavá. Asi jako moderní Západ se svým sociálním zabezpečním a postulátem lidských práv. Nebojí se usilovat o hlavu Velkého Ducha lesa, to samozřejmě může skončit jedině globální katastrofou. (Motiv hromady zlata za jeho hlavu připomíná armádní zlato na válečném hřbitově, na němž jistý Ošklivý zažívá Extasy of Gold.) Fascinující je dech a krok Velkého Ducha lesa - má lidskou tvář (a po jeho smrti by se zvěř stala pouhou "němou tváří"). Nemohu si nevšimnout obdoby postupné degenerace zvířecích kmenů a lidu Emiši. „V západní zemi vládne zlo“, „kanci jsou hrdá rasa“ a na zabití boha „jedna rána nestačí“. Odkdy opice (sázející stromy!) jedí lidské maso? To od té doby, co dospěly k názoru, že jeho snězením získají jeho sílu. Vtipné – tyto opice evidentně mezi zvířata už dlouho patřit nebudou. Nepochopil jsem, proč „Princezna Mononoke“. Venkoncem: Jestli to má být film pro mne, tak tři až čtyři hvězdičky. Jestli má být pro mou malou dceru, uvažoval bych i o pěti. Vzhledem k neadekvátnosti určení „97. nejlepší film“ ale zůstanu u nejnižšího počtu. I když je pořád lepší než mnohé stojící v žebříčku ještě výš. Z komentářů upozorňuji vedle už jmenovaných M-arta a J*A*S*M také na novoten a fmash.

Tak Alenka má v Japonsku sestřenici; nejsou si sice ani trochu podobny, ale schopnost ztratit se v mimo-realitě je jim společná. Jalová muzika v úvodu filmu o Džihiro, ještě v reálné filmové dimenzi, je záhy po příchodu na ono místo nepozorovaně vystřídána velkolepou. Cestou do postmoderního nenávratna se dívence postavilo do cesty cosi původního, prakulturního. Co jsou ty domečky? Co je ten tajemný dům s nápisy ve starých znacích? Rodičové, v beznávratí zabydlení, nedokáží už vnímat něco takového jinak než jako skanzen či zábavní park. (Historie pro dnešního Japonce: „Bude to zchátralý skanzen, asi; v 90. letech jich několik postavili.“) Nejsou už schopni adekvátní odpovědi na tremendum, jíž je bázeň a děs. Nechápou, že dům vzdychá. Jejich proměna (neplatí, že nevědomost hříchu nečiní) ukazuje, co se z nás stalo: konzumenti; a že pojem „cílový spotřebitel“ je fatální protimluv. Ale strach z Neznáma se v Džihiro snoubí se zvídavostí a realita se mění v sen. Jaký div, že se chce probudit, když se zprůhledňuje, čímž zpochybněn její vlastní realitní status. Nemohu souhlasit s komentátory, kteří vidí proměnu z bojácné dívenky na statečnou; ne že by jakýsi takto směřovaný vývoj neproběhl; ale Džihiro se prostě bojí, čeho jest se bát, nicméně dělá, co jest udělat; nebo byste se snad nerozplakali jako ona v téže situaci? Více se mi líbí tronův návrh „snový príbeh o dospievaní“, sám se však chci bez tohoto alegorizujícího pohledu obejít. Sledujeme příběh dívky, která nebere, která odmítá přijmout cokoli, co zrovna zásadně nepotřebuje; která má smysl pro tabu, což ji činí způsobilou jím proniknout, obstát, zvítězit, vidět. Projde všemi zkouškami pradimenze (ovšemže za pomoci mocných kouzel a všemocné lásky), aby nakonec směla vysvobodit otce a matku (tedy i svou dospělost) z koloběhu spotřebovávání a to tím, že je poznává jako ty, kteří mezi prasaty nejsou. Ale ta kulturní pradimenze, ta mimo-realita, jak ji vlastně chápat? Je to dimenze vlastní hodnoty skutečného nebo jen surreálný koncept bezhodnotné reality? Vdyť zde se právě děje gigantický provoz, v němž jedni otročí pohodlí jiných. Všichni jsou tak či onak začleněni do Firmy – buď pro ni pracují nebo jsou závislí na jejích službách. Děje se zde mystérium stálého koloběhu očisty (lázně) nebo jen proces „poskytování služeb“? Je ona dimenze taková, jaká má být nebo je taková proto, že z obou čaromocných sester vládne ta zlá? Ta, která neumožní svému dítěti dospět a hýčká je jako obludné mimino. (I toto dítě Džihiro oposléze osvobozuje k stání na vlastních nohou.) Jak si vysvětlit, že pokud nepracuješ, udržující kouzlo zmizí (srov. saze)? Kamazi se představuje jako „otrok kotelny“. Znepokojivá otázka: dělá práce z opice člověka nebo z člověka ovci? Přijde na to. Kamaziho slova: „Dokonči, co jsi začala.“ A umytí Říčního boha bylo prací vpravdě héraklovskou. Na jeho případě se ostatně ukazuje, o co také jde: je naplněn spotřebním odpadem; civilizace z něj udělala páchnoucí obludu. Dík svým nednešním vlastnostem se Džihiro ani nepromění v prase, ani neumožní Bezpáteřníkovi (resp. Muži bez tváře), aby ji pohltil tak jako ostatní – to jejich hltavost (mamon bez práce) je pohlcuje a to je růst přízračné mátohy bez tváře, růst do obludných rozměrů, mátohy číhající, co chtějí a čekající, až si to od ní vezmou. Ale ani s ním to není tak jednoduché: „Je zlý v těch lázních.“ Celý film je výtvarně překrásným dílem, které vtahuje. Nejenže maluje nevšedně působivé scenérie, nejenže obdivuhodně dbá na všemožné detaily statické i dynamické, nejenže pořádá orgie fantazie; pokud jde o mne, cítil jsem se zabydlen jako ve snu; bylo to tak neuvěřitelně živě skutečné, právě tou silou, jíž disponuje skutečnost pouze ve snu. Svou „zabydlenost“ a vůbec snovost filmu se pokusím doložit alespoň vyjmenováním některých náležitostí a drobností: dojem krajiny uzavřené kdesi mimo čas; jednoho rána je celá tato krajina zalita mořem, jímž lze proplouvat, procházet, projíždět vlakem z místa na místo; příběh odehrávající se v opulentních lázních je vystavěn na poměrně velmi malém počtu událostí, jimž je však věnován značný prostor; ta ubytovanost v nocležním patře mezi ostatními, ubytovanost ve ztracennosti, v patře podivuhodného členitého domu, v místnosti spojené s terasou a bytím uvnitř i vně; ty nebezpečné přesuny po vnějším obvodu domu; kotelník (srdce lázní) jako pavouk; saze krmeny barevnými hvězdičkami; kdykoli Jubaba v podobě harpyje vylétá na obhlídku, doprovází ji její zmenšená kopie: to poťouchle bezdůvodné snové zdvojení!; krásný mocný drak pronásledován a smrtelně raněn hejnem papírových šipek. Pak motivy, které ve svém významu dimenzi snu zřetelně přesahují, ačkoli jsou v ní rovněž jaksi uzavřeny: dvojčatost obou sester (z nichž ta zlá úslužně podniká a složitě vládne, všechno moc „řeší“, kdežto ta dobrá jedná rázem); Džihiro v závěru obě oslovuje „babičko“, což mimo jiné vzbuzuje podezření, že Kamazi nelhal, když ji sám označil za svou vnučku; na to bychom se ovšem potřebovali vyznat v psychoanalýze. Pak všechna ta ochranná kouzla, která se musejí sníst: dostat do těla, dovnitř; motiv snězení vůbec (srov. i Bezpáteřníka nebo malér rodičů). Vtipnou ťafkou, taky tak trochu „to se mi snad zdá“, je Kamaziho nefalšované „good luck“ v jinak čistě japonsky mluveném filmu. Naopak velmi nevtipnou ťafkou je další projev stupidity a nevkusu, s nímž česká (slovenská) distribuční firma předkládá „Cestu do fantazie“ a krade tak pohádce jméno (k čemuž viz komentář Flipperův), což má podobně fatální důsledky jako když vám jméno změní (ukradne) Jubaba. (Chválím však nezvykle pěkný dabing; a vzhledem k otřesné kvalitě kdesi na internetu ulovených amatérských titulků jsem rád, že jsem nejprve zhlédl českou verzi.) SPOILER Přes všechna kouzla i okouzlení, přes všechnu významuplnost každé maličkosti rozhoduje nakonec pouze dvojí: láska a rozpomenutí se na vlastní jméno; a toto dvojí se spojuje, když právě Džihiro připomene pravé jméno Hakuovi (který naopak si pamatoval její). Jalový klavír z úvodu se vrací, nyní už mi ale nezní tak mdle. Dost mě dráždí nejasnost, co byl Haku vlastně zač: zda chlapec, který malou Džihiro vytáhl z řeky nebo ta řeka. Obojí má svou hloubku. Rovněž otázka, proč se v původním názvu mluví nejen o Džihiro, ale právě o „Sen a Džihiro“; a jak je vlastně „spirited away“: vkročením do mimo-reality města bůžků nebo už nuceným vytržením z původního domova a odjezdem do post-reality? Naopak mě velmi netrápí, že nevím, co obě její jména znamenají; nemusí to být důležité, jde jen o to přejmenování, o vlastnění jména; koneckonců by se Džihiro mohla jmenovat jakkoli. Dejme tomu PollyJean nebo třeba Petra.

Žádné "Pat a Mat", nýbrž "A je to", prosím (odtud též "ajeťáci"). A jak mi z duše mluví PollyJean (v komentáři k Tapetám) ohledně dalších sérií: oslabení, někdy i výrazné, v řadě dalších a dalších tématických dílů by se dalo prominout. Ale ta svatokrádežná rozbředlá parafráze původního kultovního hudebního motivu (související zřejmě s nepochopitelnou dobovou potřebou intoxikovat diváka nechutnou muzikou), to se neodpouští. Proto za komplet jen tři hvězdičky, ať se ví, zač je toho loket.

Nepřekonatelné, nerozdýchatelné. A ten socialistický nábytek! O guláši z konzervy nemluvě. Kultovní hudební motiv.

Pokud lze, trávívám přelom roku v kavárně Malá ryba. Jednou se nad ránem dostavila asi pětičlenná mezinárodní skupina mladých hudebníků. Šli ze štace a tady začali hrát jen tak, k nemalé radosti všech přítomných. Zlatým hřebem bylo, když dva z nich, Češi, houslista a pozounér, rozjeli znělku Křemílka a Vochomůrky. Byl jsem v nebi.

Borůvka je v první povídce oslovován „soudruhu poručíku“, ve druhé „soudruhu komisaři“, v poslední už „pane komisaři“. Nějaká šifra? Nevím. Na to, že jde o prachobyčejné kriminálky a na to, že šerloka tu dělá Lipský, hezký film. V první povídce je sice vrah jasný už při prvním poručíkově rozhovoru s ním (té režisérské nezdrženlivosti!), ale o to vůbec nejde. Drama na skále bylo jako na skále, v dívčí škole to bylo jako v dívčí škole a v dámských sprchách... no tak do toho nikomu nic není. Ostatně teprve scéna šmírování sprchující se Chadimové definitivně odstranila moje pochybnosti o knedlíkovi Lipském jako nejvhodnějším por. Borůvkovi (té bezelstnosti!). Naopak zcela přebytečného Přeučila bych vyměnil a Řehoř jako vilný ředitel divadla, to snad ne. Kostka čím mladší, tím lepší, Chadimová báječná borůvkagirl. Fotografické postavy v jednom „záběru“ v popředí na skále rehabilitovány pozdějším Borůvkovým převlékáním u jedoucího auta – beru. Ale co ta dechovka při lezení na skálu bezprostředně po titulcích (při nichž zněla Liškova skvěle znepokojivá cosi-jako-hudba)? Co to „vtipné“ Borůvkovo šlapání si na jazyk? Kde je jeho smutek (viz název předlohy)? A hlavně: co ta poslední povídka? To bylo opravdu jako zlý sen. Jakoby Menzel nedokázal krotit chuť natočit něco „zajímavějšího“, čímž celou sérii zbořil. Jako samostatný film by praštěná parodie na viktoriánský internát exponující a současně kompromitující „démoničnost“ soudobých slečen mohla mít něco do sebe, ne tak v Borůvkovi. A když už jsem si v závěru myslel, že to je vlastně vhodné vyústění a konečně se dovídám o „Smutku poručíka Borůvky“ (nejen kvůli konečnému odhalení, ale i pro tu „romantičnost“ rádobypachatelek a nakonec vlastně i skutečných vrahů z prvních dvou povídek), Menzel to celé zazdil přiblblým finálním „hahahaha diváku“.

Hus, Komenský, Smetana, Cimrman, Nývlt. Rozbít atom.

Hegerová svým projevem (balancujícím na hraně parodie, přesto umožňujícím věřit tomu, co zpívá) svrhává Simonovou z piedestalu. Lokaje Horníčka s Kopeckým však těžké lásky strasti poněkud míjejí. Pravdu má ten, kdo přežije. Nechcete žampióny?