mombasamomo

Nechápu proč je tento příjemný a koukatelný seriál podroben tak tvrdé kritice. Nedovedu si to vysvětlit jinak, než určitou předpojatostí. Dle mého názoru až na pár výpadků se jedná o poměrně vtipný seriál se zajímavou tématikou.

Mám pocit jako kdybych právě prošla pračkou - hlava se točí a jsem úplně vyždímaná. Pravděpodobně nejlepší horor, který kdy byl natočen. Výborná kamera, skvělý zvuk a nepřekonatelná hudba, která děsí v některých případech víc než samotné scény. Tenhle film bere dech (a to myslím doslova).

Dost mě urazila sestříhaná verze, která vůbec nedávala smysl a celý příběh shodila. Chápu, že pro Američany chtěl udělat kratší verzi za účelem vyššího výnosu a příznivých kritik, ale proč proboha ji pustili do Evropy? Podle mého mínění by si autor měl stát za svým dílem a ne ho přizpůsobovat kvůli masám a nátlaku producentů. Woo si tedy u mně vysloužil za svou zkrácenou a zprzněnou verzi mamutí války pouze dvě *

Těžké psycho. Film, na který se jen tak nezapomíná a ještě dlouho po shlédnutí vzbuzuje řadu otázek. Režiséra obdivuji o to více, že jsem se knižní předlohu od Elfriede Jelinek pokoušela přečíst, tudíž vím do jak náročné látky se pustil. Haneke vzal podstatu knihy a přetavil ji do srozumitelné a přesto ne laciné podoby.

Poučný snímek o tom, že pozorovat cizí lidi není bez rizika. Film končí v nejvypjatějším momentu, Treiner tak všechny nechává ve frustrovaném stavu očekávání rozuzlení, za což mu můžeme jen zatleskat.

Příběh odehrávající se během pár hodin není ničím novým, zajímavá je však samotná hrdinka. Její zmatené a rozporuplné chování pod tíhou rozhodnutí, na něž zůstává sama (eutanázie matky), je více než věrohodné. Režisérovi se podařilo vytvořit krátké intimní drama o hledání odpovědí a o nesnesitelné tíze samoty.

Ať si říká, kdo chce, co chce dvojka je stejně dobrá jako jednička a Trier rozhodně nepolevil. Charaktery se ve dvojce staly ještě více bizarnějšími a šílenejšími a jedinou osobou, kterou ještě něco dokáže překvapit, je naštvaný ředitel, jehož byrokratický mozeček nic z toho nedokáže pobrat. V této sérii mě nejvíce pobavil bez pochyby starý Moesgaard a jeho snahy o terapii. Riget II má jen jedinou (ale za to obrovskou) chybu - po rozehraném posledním díle následuje vážně konec a tak si Lars von Trier může říct: zase jsem je dostal!

Tento miniseriál by se dal jednoduše popsat jako dokonalý. Nic nepřebývá a ani nic nechybí (možná až na vyšší počet dílů). Jedná se o úžasnou směs bizarnosti, excentričnosti, hororu. Každá postava je krásně šílená nebo posedlá. V této nemocnici není nic divného, když doktorka střílí na chodbě pokusné myši, je naprosto normální, že odříznutá hlava jakési mrtvoly putuje po celé budově a s největší pravděpodobností je naprosto v pořádku, že je to jeden z nejlepších seriálů, jaké jsem kdy viděla.

Nemůžu si pomoct, ale Lynchovi asi na chuť nepřijdu. Podle mě to byla kravina, stvořená někým, jehož myšlenkové pochody nikdy nepochopím a snad ani nikdy chtít nebudu. Výkony herců byly naprosto šílené a jenom díky vynikajícímu naprosto neuvěřitelnému herectví Diane Ladd jsem se nad filmem smilovala.

O nechutnostech tohoto filmu již bylo řečeno víc než dost, je pravdou, že po zhruba 15 minutách jsem chtěla utéct, ale určitý sadismus ve mně mi to nedovolil. Po pravdě nedokážu říct, jestli je to samoúčelná úchylárna nebo se tvůrci doopravdy snažili něco podstatného říci. Děda byl perverzní chlápek a smysl jeho příběhu mi poněkud uniká. U syna jsem se v případě závodu rychlojedlíků skoro smála, protože to všichni protagonisté brali tak smrtelně vážně, ať vědomě či ne, filmařům se podařila výborná nadsázka. Bohužel zbytek příběhu vyzněl poněkud do ztracena. V případě poslední části jsem nevěděla, jestli mám "hrdinu" litovat nebo se radši pokřižovat. Navíc mě tato část postavila před dilema, kdo je větší magor, jestli syn nebo ten šílený doktor Mengele, který zneužil preparátorovo zoufalství. Po dlouhém zkoumání jsem dospěla k závěru, že ne děd, otec a syn jsou největší vyděděnci a tak trochu mentálně labilní lidé, ale právě zrůdnost a klid doktora mě přesvědčili o tom, že právě on je pro mě největší "padouch". Každopádně hodnocení pro mě nebylo vůbec jednoduché, film je dost nejednoznačný, dá se vyložit prakticky jakkoliv. 1* dávám za nápady (doktor Freud by z nich měl opravdu radost), 2.* za kameru a mizanscény a nakonec 3.* si zaslouží samotný závěr filmu. Celkově bych snímek hodnotila slovy nesmrtelné Amandy Palmer: the girls are crying, the boys are masturbating