Kubaso

Nenápadný, ale o to kvalitnější western o jedné bankovní loupeži a cizinci, který se ze zatím ne zcela zřejmých důvodů připlete k bandě, jež ji má na svědomí. Výchozí situace je tedy podobná jako u Tarantinových Gaunerů a dobrá polovina filmu se dokonce odehrává na jednom místě (resp. na ranči, v Gaunerech to bylo skladiště). Asi nebude náhoda, že jde o jeden z Quentinových oblíbených westernů. Provází jej nezvykle melancholická hudba, kterou bych si uměl představit u Butche Cassidyho a Sundance Kida, a dodává filmu příjemně ospalou atmosféru. Co ještě "Shoot the Living and Pray for the Dead" (jak zní anglický překlad) odlišuje od většiny spaghetti westernů toho béčkovějšího vzezření, je scénář s dialogy, které nejsou přehnaně teatrální a mají hlavu a patu, i herci, kteří sice nejsou známí (až na Kinskiho samozřejmě), ale zato vědí, co mají hrát. Líbilo se mi to a moc. A Kinski je tu ve formě.

Po druhém shlédnutí jeden z mých deseti nejoblíbenějších spaghetti westernů. Zpočátku to sice vypadá na další levicovou propagandu zasazenou do časů mexické revoluce, ale o tom "Tepepa" ve skutečnosti není. Nemá tak antipolitické vyznění jako Leoneho "Kapsy plné dynamitu", ani neobsahuje napůl žertem pronesené poselství o koupi dynamitu místo chleba z "Kulky pro generála". Spíš jde o film o lidech, kteří, zaslepeni revolucí, touhou po moci, či pomstě, zapomínají na to nejdůležitější, čímž je cena lidského života. Velkou službu dělá filmu jeho obsazení. Milianův Tepepa patří určitě k jeho nejlepším westernovým rolím a Orson Welles mi svým zdánlivě netečným herectvím okamžitě připomněl Rudolfa Hrušínského a Jeana Gabina (alespoň tedy v angličtině). John Steiner je samozřejmě v jejich stínu, ale dostatečně mi prokázal, že je víc než jen častým představitelem záporáků z té béčkovější větve italských westernů. Hudba Ennia Morriconeho sice padne jako ulitá, ale přeci jen mám dojem, že se tu už začal poněkud opakovat. Ono úvodní téma, jež zmiňuje špaček421, dost nápadně připomíná skladbu L'arena z Corbucciho "Žoldnéře". Zpívaná Al Messico Che Vorrei, která zazní bohužel až při závěrečných titulcích, je ovšem nádherná.

Kapku opomíjený, ale výborný thriller, který je naivní tak akorát, aby se na něj dalo koukat, a aby sám sobě nepodrážel nohy. Steve Guttenberg do role pasuje nečekaně dobře. Jediné, co bych vytknul, je méně výrazná hudba a to, že McGovernová v přestrojení vypadala spíš jako tranďák.

Anglický název: SONNY AND JED. Komediálně-westernová variace na příběh Bonnie a Clydea. Ani Jed, sexistický dobytek, ani Sonny, zakomplexované blond strašidlo toužící stát se psancem, nejsou zrovna ty nejsympatičtější postavy pod sluncem, ale jak Tomasu Milianovi tak i Susan Georgeové se povedlo jim vdechnout dost života na to, aby mě zajímalo, jak to s nimi vlastně dopadne. A když zrovna absentují, jistí je Telly Savalas jako jejich pronásledovatel. Třeba dodat, že humor (a dialogy vůbec) tvoří tolik urážek a narážek, až se z toho jednomu zamotá hlava. V tom byli scénáristé mimořádně kreativní. Vulgárnější western asi neexistuje a existovat nebude. Prostě taková romantická pohoda ála Corbucci. Jed: "You know what this is?" Sonny: "Sure, cowshit." Jed: "Don't be so fucking vulgar."

Jeden z těch zajímavějších spaghetti westernů a navíc s kuriózním obsazením. A váží se na něj i další zajímavosti. Ve většině verzí filmu je v titulcích uveden Dario Argento jako spoluautor scénáře, což později Hossein popřel. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že to, jak si Hosseinova postava před každou akcí nasazuje koženou rukavici, je Argento jako když vyšije. Scénu u večeře pak prý režíroval sám Sergio Leone. Hned po ní následuje další, tentokrát už úplně němá scéna, která společně s tou předchozí představuje asi to nejlepší z celého filmu, ačkoliv jej trochu zbytečně protahují. Dialogy se tu vůbec šetří; s nadsázkou lze říct, že kněz toho v jedné scéně řekne mrtvým víc, než si říkají živí mezi sebou. Záporáci jsou tentokrát dost nevýrazní. Tohle je jeden z filmů, které za shlédnutí určitě stojí, ale je lepší o nich dopředu nic moc nevědět, aby do něj někdo nevkládal přehnaná očekávání. Ne každému bude komornější ladění a pomalé tempo vyhovovat.

Mimořádně povedený italský western, v němž nejde o pomstu, revoluci, nebo peníze, nýbrž o charaktery jednotlivých postav. Milian je skvělý, ale skutečnou hvězdou je Gian Maria Volontè, jenž v roli pacifistického učitele dějepisu, který se po setkání s Milianem rozhodne stát součástí historie pomocí násilí, podává skvělý a hlavně uvěřitelný výkon. Ani ostatní postavy nejsou nakonec tím, čím se zdají být, a výsledkem je jeden z mála spaghetti westernů, který má díky scénáři a hercům hloubku a stojí na vlastních nohách. Dost osobité dílo, s jinými špagetami nesrovnatelné. Nemůžu ho dost doporučit.

Když se zrovna nebere moc vážně, je to hodně sympatický a zábavný western o tom, jak připravit armádní vlak o jeden z jeho vagónů. V těch nejlepších momentech září Bud Spencer (úvod mezi slepicemi, hod puškou s bajonetem mezi střeva mexického vojáka, rozpočítávání pytlů se zlatem a hlavně napínavá scéna s přestavováním železniční trati). Z jiného soudku je scéna, kde samuraj hezky po svých dohání vlak, ta je asi nejbizardnější, jakou jsem zatím ve westernu viděl. A hudba? Je to trapné, ale už zase mě Morricone dostal. K nejlepším špageťákům to sice nepatří, ale za podívání rozhodně stojí. Co v mých očích tuhle armádu sráží o hodně dolů, je naprosto příšerná a vlezlá levicová agitka, která působí jako Spencerova pěst na oko.

Tohle je přesně ten film, který bych hrozně rád ohodnotil všemi hvězdami světa, ale nemůžu. Vždycky mi tu po celou dobu vadila tragikomická postava šerifa, kterou Frank Wolff, co se mi tak líbil v "Bůh odpouští, já ne!", pojal tak trochu jako klauna. A také ti psanci z hor se jeví oproti ostatním postavám jako svatí. Mrzí mě to o to víc, že zbytek filmu je naprosto skvostný: neortodoxní prostředí, v němž se odehrává, výborná Morriconeho hudba, originální nápad, KLAUS KINSKI a hlavně závěr, který člověka řádně kopne do ksichtu a uhnízdí se mu v lebzně napořád.

Ne že by snad příběh měl nějakou zvláštní hloubku, ale funguje možná právě proto, že se o ni ani nepokouší (to by jinak nejspíš dostal knokaut pažbou pušky Jeremiaha Johnsona). Díky tomu se mu dá odpustit i hollywoodský folklór v podobě plynně anglicky hovořících Indiánů nebo psů vydávaných za vlky. Co film ztrácí z reality, to dohání slušnou dávkou humoru a násilí. Největšími klady jsou ovšem skvěle fungující dvojice Heston-Keith, dobrá akce a v první řadě krásně zachycená příroda. "Vy jste se nikdy neztratil?" "Občas jsem tápal měsíc nebo dva, ale nikdy jsem se neztratil."

Pravda, je to nestoudně drzá vykrádačka Útěku z New Yorku, Šíleného Maxe a dokonce ani opičí masky v ní nechybějí. O tom žádná. Na Italech je mi ale sympatické, že když už natočí kravinu, tak pořádně. Tudíž je Ohnivý blesk krvavější, akčnější, ujetější (to hlavně) a... zábavnější než jeho vzory. A to je v tomhle případě asi nejdůležitější, mám ten dojem. Na víc si film bohudík nehraje. Navíc jsem hlavnímu machovi ten závěr vyloženě přál, což o Maxovi s Plisskenem říct nemůžu. Vím určitě, že kolovat u nás Fireflash v dobách černých kazet, byl by z něj dneska kult. A ten plakát je taky klasa...