Eluin

Ano, na podobný seriál jsem dlouho čekal. Drsný humor neberoucí se vůbec žádné servítky.

Silné 4 hvězdy, zejména za to úžasné finále...

Tedy, já byl spokojen. Nesmíte od toho očekávat snímek ve stylu Mad Max. Je sice pravda, že s takto zajímavým námětem se dalo asi pracovat i o něco lépe (imho takových 30 minut navíc by filmu možná celkem dost slušelo), ale vizuální stránka se mi moc líbila a základní myšlenka filmu také. Kniha mocnější meče...

Tento film mě neoslovil. Ano, je originální (do jisté míry), ale na mě je až příliš přeplácaný.

Je to v zásadě příběh o lásce a zradě, jen zasazený do velmi zajímavých a nečekaných okolností. Ale působivý je velmi. Jen matně vzpomínám, kdy jsem v poslední době viděl něco tak dobrého. Asi už dlouho ne.

Dva skřítci jdou lesem.... Taková klasická "vorlovina".

Inu, ubohost. Doufal jsem v cosi ve stylu sice nic moc nápaditých, ale minimálně působivých hororů, ale tady se to jaksi nekonalo. Ta hvězd je za několik málo zajímavých scén. Fůra klišé a nelogičností (a to jsem ještě celkem mírný).

Dobrý film, který kazí jen černobílé vidění světa (a to nemám na mysli obraz, který je skvělý). Něco na půl cesty mezi Vávrou a Vláčilem.

Co k tomu napsat? První díl mě ještě relativně bavil, nicméně tady mi to přijde jako silné vaření ze slabé nudlové polévky. Občasné dobré vtipy film rozhodně nezachrání.

Íránský snímek Barva ráje režiséra Majidiho (je například autorem slavného filmu Božské děti) mě velmi příjemně překvapil, byť to překvapení nebylo nikterak šokující, neboť velmi příjemný zážitek při sledování tohoto díla jsem už dopředu očekával. Hlavním hrdinou je malý chlapec Mohammed, který má tu nevýhodu, že je absolutně slepý, navštěvuje proto speciální školu v Teheránu, nicméně když přijdou dlouho očekávané prázdniny, tak si jej otec musí vzít zpět domů, což se právě otci zrovna moc nezamlouvá, má totiž v plánu úplně jiné věci... Barva ráje patří mezi relativně smutné filmy, neboť v jejím centru jsou lidé trpící, kteří rozhodně život nemají snadný. O to více vynikne jejich touha po životě, i obecně po ochraně všeho živého. Mohammed sice nevidí, ale velmi intenzivně vnímá zvuky a svými prsty se snaží poznat okolní svět. Jasnou interpretací je i hledání Boha, který je přece sám neviditelný a poznat jej musíme spíše vnitřně. Na filmu oceňuji krom krásně poetického závěru i práci režiséra Majidiho a jeho štábu, neboť stačilo jen málo (a věřím, že v rukou méně zkušených tvůrců by to tak dopadnou mohlo) a snímek by se zvrhl v patetické představení, to se naštěstí nekoná a já si dovoluji tvrdit, že Barva ráje se může směle zařadit mezi filmové klenoty devadesátých let.