Bebacek

Jako kdyby Alan Ladd pátral po Občanu Kaneovi, který je shodou okolností Premingerova Laura. Až na to, že Donna Reed postrádá kouzlo osobnosti Gene Tierney, a tak divák nechápe, proč jsou jí všichni, které v životě potkala, tak fascinováni, včetně Eda – Ladda, který ji zná jen z fotky (ostatně macho styl "uvař mi kafe, bejby" Laddovi moc nejde). Nemá to spád, od vzpomínky ke vzpomínce se posunujeme dost mechanicky a když v závěru přijde zajímavá scéna honičky a přestřelky v garážích, už to předchozí nezáživnost nezachrání. Příhodně film okomentoval Milan Hain na FILM NOIR BLOGU (link v ext. recenze).

Když pominu svůj ideologický problém s tím, že osoba trpící chronickou depresí je okolím stigmatizovaná jako psychicky vyšinutá, pak je Houkání sovy velmi zábavný camp, kde potěšení z dívání se některým jistě umocní i nějaké to štěstíčko v krvi. Chabrol byl mistr ve vyprávění bizarních maloměšťáckých příběhů o patologické vášni a voyeurství. Předlohu jsem nečetla, tak nevím, do jaké míry jsou některé repliky Patricie Highsmith nebo Clauda Chabrola, nicméně daly by se tesat do kamene. Úvodní "Už jsem tři měsíce v pohodě. Od té doby co tě sleduju." anticipuje ujetost všeho, co se v následujících sto minutách stane protagonistovi, o němž všichni říkají, že je nemocný (=vyšinutý), zatímco to však vypadá, že nemocní jsou všichni okolo něho. Díky vysoké míře subjektivizace je pak k zamyšlení, do jaké míry je vypravěč, jehož perspektivou příběh nazíráme, spolehlivý... A o to zvrhlejší to celé je. Jako předfilm by k filmu výborně seděl animovaný kraťas o sově s LMD z cyklu Animoterapia: https://www.youtube.com/watch?v=N7mIrV-Xh9s

"Když tě necháme jít, budeme jako ostatní. Když zabijeme tebe, a co představuješ, vyjádříme názor. Sám nevím jakej názor, ale víš, Frankenstein taky zabil doktora Frankensteina."

„Bylo lepší strávit týden s někým, kdo mě miluje než být léta osamělá.“ - „Kdybych uměl zazpívat píseň o tom, co cítím, byl by to hit.“

"Sledovat jak se hroutí populární žena je oblíbenou americkou kratochvílí."

Film jako terapie pro pozůstalé. První půl hodina je rodokmenové představování, kdo je čí nevlastní bratr a vyženěná sestra, až se v tom člověk přestává orientovat. Všechno se neustále stáčí k hereččině smrti a o filmech se toho moc nedozvíme, to jde stranou na úkor rodinné terapie dcery a otce, kteří před kamerou hrají divákům jakési psychodrama a pořád dokola si přeříkávají, jak to všechno bylo, asi aby se ujistili, že to tak bylo. Bohužel pro diváky to až tak záživné není. Pocitově to má tři hodiny. Jestli se chcete dozvědět něco o tom, jak dobrá byla Natalie Wood herečka, jednoduše se podívejte na její filmy.

"Ták Lucinko, dneska budeme obnovovat lásku." - Asi taková demence to je. Jednou český mainstream není ultra šovinistický a ultra sexistický, ovšem za cenu toho, že je ultra dementní v nepochopitelném jednání postav (o hereckých výkonech dětí a dospívajících nemluvě) a WTF zvratech, které se reality života nedotýkají ani o délce jednoho vesmírného roku. Jó, taková je cena za štěstí. Eh. Ať už ta paní prosím žádný scénář nepíše. Příště raději svůj masochismus nasměřuju na vypíchnutí si vlastního oka, než na vystavování se dalšímu jejímu filmu. Konec krutosti. Pusťte si radši Sněží!

A přesně proto napsala Betty Friedan Feminine Mystique.

Krátký film o ubohosti.

Ti herci asi vážně nemají co žrát.