marhoul

Ideální letní zábava pro celou rodinu, kdy se malé dětičky zase jednou výborně baví u dobrodružného filmu z džungle a rodiče laskavě přimhouří oči nad kdečím, protože se vlastně taky dobře cítí. I když to tady několikrát bylo. Nevadí. Emily je přesná, komediální, nádherná, radost na ni hledět, Johnson je už širší než delší, ale stále velký sympoš, do tohoto žánru naprosto vhodný, nevadí, že je takhle pořád dokola. Než by se měl vrhat do počinů, kde bude za vola, ať raději točí lehkou zábavu pro děti. Pokud se to dělá dobře, je to umění. Prvních patnáct minut rozpačitých bylo, povinná eko vsuvka o vypouštění zvířátek z klecí před sto lety, na hlavu, ty kráso, oni to fuckt už naperou do všeho, no a polopatický rozhovor o homosexuální orientaci už i do pohádek, jo? Hm. Čili převrácené oči dospělých i dětí, obešlo se to sice bez keců, jelikož ty byly poučeny jako mrňata u Hvězdného prachu, ale tohle se asi v Maďarsku vysílat nebude, co? Nebýt progresivních politicky korektních vsuvek, hodnotila bych i výše, ale jelikož se mi aktuální směry začínají zajídat, stejně jako kecy o tom, jak je olympijáda drahá, k ničemu, nikoho výsledky sportovců nezajímají a celkově tyhlety zelenokomunistické nápady ve smyslu, že by se ty prachy měly narvat a rozdělit raději jinam, jenom ne do sportu a kultury, takže tady se už z principu zvedám na zadní a doufám, že se tak nestane! Ať to stojí, co to stojí! Žrát zrní, čumět do zdi, závodit v nafukovacím bazénku sám se sebou, koukat na ochotníky z Horní Dolní v nejbližší hospodě či na festivaly jinakosti a prachy naházet do klobouku, co? Vize jako noha. Pozor, pozor.

Zábavné, sympatické, milé, v závěru mrazivé. Bitva Davida s Goliášem, o které jsem nic nevěděla. Pěkný film s výborným soundtrackem, není to typická potřeštěná italská komedie, přesto mě v mnoha momentech výborně pobavila. Osobně mě nejvíc rozesmál trosečník a pochopitelně myšlenka vlastníctví svého "ostrova", kde budou platit má pravidla, se mi velmi pozdává. Tohle musela být v šedesatkách solidní šleha pro páprdy...

Tohle se mi moc líbilo, přitom třídní srazy nesnáším. Úspěšně se jim vyhýbám po té, co jsem absolvovala asi jeden a půl této bizarní nucené zábavy v otřesném salónku, kdy jsme si s dvojicí kámošů, která mě ostatně provází soukromím dosud, zavolali taxi a odjeli raději pařit do Desperáda, které Michal zavřel v osm ráno, vypil s námi bar, tequila tekla proudem a my tři se shodli, že tyhle srazy asi nebudou nic pro nás. Chlapi jak chlapi, ti jsou vlastně všichni napříč mentálním spektrem docela fajn, ovšem banda zahořklých slepic, kterým ujel vlak i mládí, pročež se rozhodly vdávat a porodit dvě děti před dvacítkou, které zrovna v těch osmadvaceti ještě nezačaly normálně žít, čili pro takové byla svobodná, upravená, vcelku úspěšná ženština, která pere jednou týdně, hotovým peklem, protože a vyloženě proto, že ještě nemá a nechce mít děti, ani manželíčka, a celkově: neukazuje album s fotkami, nebaví se o sporáku, no hotový děs běs. Dotyčná skutečně neměla potřebu rozebírat jejich posrané životy, ze kterých dnes už mladé maminy mentální východisko lepší mají, jenomže v devadesátkách to bylo stále v módu pakárny největší, čtyř stěn, minima peněz a koprovky s vejcem, no ale normální byla nakonec aspoň jedna, skutečně rozumná, přívětivá žena, která platila na základce za tu nejblbší a nejšikanovanější, světe div se, najednou z ní byla očividně milující a s osudem absolutně srovnaná maminka, spokojeně vdaná za hodného muže, smířená s běžnými starostmi, srdečná, z níž jediné čišela upřímnost a pohoda. S takovým člověkem jeden posedí moc rád. Z filmu na mě všechno dýchlo a jelikož jsme o další dekády dál a doneslo se mi, jak mnozí dopadli, musím se smát. Píše spokojeně vdaná máma dvou dětí, která o nic nepřišla, zachovala si smysl pro humor i pro pařby, čas na zájmy a jak s chutí ironicky říká: stále z nich vypadá nejlíp a proto na srazy nechodí. Moc pěkný film. Ocení ho více dospělejší divák, který už v životě něco zažil.

Vynikající Diane Kruger ve vydařeném psychologicko- soudním dramatu, které se nám, bohužel, snaží podsouvat i to, na co jsem už osobně opatrná ( a to jsem měla hodně naivní slunce v duši). Ale tak on ten film už nějaký pátek má, od té doby společnost celkově více prozřela, čili do ústředního multi kulti tématu, navíc, když je zřejmější, že ony ty Němky berou ty nezadané davy kluků arabských aktuálně obloukem, natož aby jim rodily děti a poslouchaly na středověké slovo zahalené v obalu od plážového slunečníku, do toho se pouštět nebudu. Ulice Norimberku mluví za vše, žádná efektivní socializace se konat nebude, ani začlenění, a chraň nás všechno nahoře od případných dalších generací... Vím, co to mělo sdělit, ovšem já k filmu přistupuji jako k dramatu, v němž žena přijde o to nejcennější a sama na prahu dobrovolné smrti žádá vyspělý systém o spravedlnost. Bezmoc je strašná situace a Diane ji vyjádřila excelentně. Ta neměla chybu.

Žádný průser, solidní, byť dost zjednodušená, sonda do chování jedinců ve skupině, názorná ukázka vývoje populismu, jeho pák na obecenstvo, způsobů komunikace, vydírání, ovládání, násilí, přes aplikaci jiných směrů, zajímavé byly momenty pudové a samozřejmě nesmělo chybět mírumilovné poselství v duchu demokracie a absolutního potlačení přirozenosti lidské, pohádka o vyspělé, altruistické, pacifistické společnosti na budhistický způsob, která bude ozdobou vysněného Nového světa. Chyběl jen Antonín Dvořák. Přesto všechno mě to bavilo, zajímalo, obsazení mi nijak nedrhlo a jako názornou ukázku toho, jak málo stačí, aby lidé kupříkladu volili Volný blok, mi to přišlo sympaticky edukativní, vyloženě polopatické, což je v dnešní A/B době jenom k užitku.

Náhodou, skvělá oddychovka v žánru, který si dávám s oblibou. Bavila bych se i v kině. Dýchla na mě nálada starých dobrých filmových Armagedon časů, ráda na to mrknu opakovaně. Příjemná kamera, pěkná hudba, fajn obsazení, humor i vymazlené bestie. Spokojená mezi prázdnými kelímky od zmrzliny, lahvemi pepsi a obaly od chipsů.

Jojo sem tam romantiku napsat umí. Ačkoli hodně jednoduchou, ale dovede být i docela vkusná, neškodná, a s ohledem, že ne každý čte výhradně Franze Kafku a že se ženy neskládají pouze z profesorek literatury, hluboké filosofie či výsostných umění, nevidím na tomto spisovatelském žánru příliš zlého. Ovšem nesmí to být vyloženě přiblblé. A tohle je. Nevadí, že jde o červenou knihovnu, na léto to mohlo být fajn, ovšem na takto lacinou červenou knihovnu s primitivním, nelogickým nejen koncem, neskočí ani dvanáctiletá slečinka plná ideálů. Holky si produkovaly filmeček, ve kterém vidíme moc pěkné dobové kostýmy i výpravu, tím to ale končí. Plytké, jak voda v lavoru, vlažné, rozplizlé. Obsazení, až na Felinu, šílené. Fešanda, která má místo hlavy krabici od mlíka, vejrající jako zmachlená, oteklá sůva z nudlí připomínající Bolka po pěti slivovicach, mi spíš evokovala noční můru, nežli osudového motýla. Milovníkovi číslo jedna jsem nevěřila nos mezi očima, natož lilek s kořenem v mozkovně, o jakési vzájemné chemii si taky můžeme nechat zdát. Opět se mi potvrzuje, že film, na jehož podobě makaly výhradně ženy, mě svou unylostí nedokáže přesvědčit. Chybí v něm šarm, humor, vášeň, elementy, které muži poznají a umí je z žen vyrazit mnohem lépe, než ženy samotné. Čest vzácným výjimkám. Každopádně časy, kdy herecké divy povinně a dobrovolně procházely postelemi režisérů, kameramanů, scénáristů, kolegů a před kamerou ze sebe pak oklepávaly zlatý sexy prach z prožitých nocí, zanechaly v kinematografii mnoho nesmrtelných skvostů, po kterých začínám být hladová.

Nejsem si jistá, jestli byl dobrý tah obsadit do hlavních rolí, sice dobré herce, kteří ale neumí zpívat. V kombinaci s prapodivnou hudbou, to byla zábava, asi jak u nás doma ve sprše. Dvě věty, které zazpívalo děcko v závěru a ono bylo opravdu jediné, které má hlas i sluch, muzikálovou složku nevytrhly. Jinak řemeslně propracovené, Adam je výborný herec, být to klasické drama, bylo by to TOP, Máňu zprasili, jak nikdy. Ty bláho, ta měla mordu na hlavě od A-Z, nejvíc ji seknul účes když se vydrápala z vody, takovému záměru jsem neporozuměla, celkově si pan režisér udělal filmík sám pro sebe a buď mu na to divák skočí nebo ne. Vcelku nekonečné, ačkoli v určitých momentech vynikající a originální ( tvůrcům avantgaední pojetí nezazlívám, je to o vkusu), jako celek nic moc. Bohužel jsem se utvrdila, že zabírám spíš na Whiplash nebo ryze komerční a líbivý La La Land.

Vůči U2 Popu nemám výhrady, za pozdější odrhovačku Beautiful Day bych jim dala na holou, mám neutuchajicí chuť rozkopat radio, když mě to někde zastihne, Popík, Pozor bejby nebo Diskotéku si dávám s velikou chutí. To jsou pro mě ořechoví Udva. Včetně dech beroucích, koncertních záznamů. Navíc tohle jsme měli v Praze a bylo to.......................................

Viděno naživo, čili povinnost. Nejrockovější koncert DM, parádní jízda.