Aelita

Poetika vesnického dětství nezatíženého dohledem nebo výchovou dospělých přesahujícími rámec základních úkonů a potřebností, ani televizí, počítačem, internetem a jinými moderními a postmoderními vymoženostmi a žrouty času – krátce řečeno lyrický obraz dětství v nostalgickém pojetí dvou režisérek. Řekla bych, že když se po dětech přestala vyžadovat práce v hospodářství nebo ve fabrice a ještě nebylo nutné se stálé učit a zdokonalovat ve škole a na různých kurzech a trénincích a když je ještě nerozdělovaly zdroje pasivní zábavy (TV atd.), tak v tom mezidobí zhruba od 50. do 80. let děti měly pravé dětství plné vlastní fantazie, společných her a samostatného objevování světa. V postmoderně již ani dětství není, co bývalo.

Iluzivnost, jinak řečeno nestálost krásy jakéhokoliv konkrétního jevu vede člověka k zásadní spirituální proměně nebo k logickému skepticizmu a stoicismu nebo k hédonismu nebo ke vzpouře. ___ V dnešních souvislostech Agora prvoplánově vyvolává představu osvícené tolerantní společnosti západního typu a tmářské nesnášenlivé společnosti typu muslimských fundamentalistů, konkrétně talibánců – chudých, neukojených, nevzdělaných – krátce řečeno frustrovaných vlastní bezvýznamností a bezmocí mužů, kteří lehce podlehnou vábení kohokoliv, kdo jim slíbí opak nebo aspoň ukáže viníka. Nicméně by se pod tou prvoplánovostí mělo hledat jádro pudla, a tím jádrem je společenský vztah mezi muži a ženami formovaný civilizačními faktory. Vezme-li se v potaz, že vzdělání, veřejné působení a hlavně zrovnoprávnění žen si vyžádala průmyslová revoluce, veřejné služby a stát, pak se stane jasné, že ženy mohou být více či méně svobodné pouze tam, kde je nutná jejich práce mimo domov a kde jsou vzdělaní a tolerantní muži. Potvrzuje to mimo jiné i ten fakt, že nejvíce násilí a bezpráví se koná na ženách a koná se to v uzavřených domácnostech, a to kdekoliv ve světě, i na tom osvíceném Západě. Je smutné až strašné uvědomění, že osud žen stále visí na dvou vláscích, které se mohou přetrhnout i při nejmenší civilizační krizi nebo katastrofě, a těmito vlásky jsou potřebnost veřejného působení žen a tolerantnosti mužů. ___ V podstatě celý obsah filmu je uveden na Wikipedii (http://cs.wikipedia.org/wiki/Hypatia_z_Alexandrie), přičemž Wikipedie uvádí podrobnější a věcnější popis života, díla a smrti filosofky Hypatie. Jeden citát za všechny: Někteří badatelé se s ohledem na všechny nepřímé indicie domnívají, že Hypatia reprezentovala komplexní a vysoce sofistikovaný systém zahrnující epistemologii, ontologii a axiologii a v tradici alexandrijského Músaia spojující v jedno vědecké poznání s nábožensky neutrálním novoplatonismem a interpersonální transcendencí. Podle tohoto názoru byla její metoda dosažení pravého poznání ve své podstatě "nepopsatelná: vyžadovala duševní úsilí, etickou soudržnost a touhu po nekonečnu (v metafyzickém smyslu slova). Jejím vlastním cílem pak bylo mlčení, tichá extáze a kontemplace". (konec citátu) ___ Film se svým romantizovaným vnitřním i vnějším zápasem učedníků Hypatie, kteří se rozhodují mezi politickou, náboženskou i patriarchální mocí a úctou k ženě, jež je učila logice a lásce k vědění, je dobrý pro dvě věci: pro prvotní seznámení se s Hypatií a pro zvizuálnění příběhu. V ostatním film zůstal příliš podobný dokumentům BBC (což podle tvůrců byl záměr) a příliš idealistickým. Život ukazuje, že realita je vždy mnohem prozaičtější a drsnější než příběhy vyprávěné lidmi. ___ Dovětek: Samotné vědění je morálně čistší a ideálnější než uplatnění poznatků. To poslední sice vede někdy k navýšení blahobytu a pohodlí, ale právě prosazování poznatků a v důsledku toho přetvoření světa je zdrojem a příčinou toho, že se život zrychluje, příroda vyčerpává a konečná jistota stále uniká nehledě na sliby, že když ne dnes, tak zítra ji vizionáři jistojistě chytí za ocas a podnikavci všeho druhu připraví přímo ke spotřebě. Ehm ...

Smrt nutí lidi žít. ___ Čtyři ženy, čtyři generace – holka, dívka, žena v zenitu a žena na pokraji smrti – ty, až na tu poslední, nacházejí v mladém sousedovi totéž – přítele, kterého by mohly milovat jako muže, nebo milovaného muže, který by byl přítelem. Přítel znamená, že s nimi sdílí emoční a životní záležitosti, poslouchá a povídá, je důvěryhodný. Přítel znamená empatie, přízeň, zájem a sympatie. Kupodivu ten soused přesně takovým mužem-přítelem je. Vzácnost. Muž, který se neztratil na území žen. Nejmladší z hrdinek svojí rozumovostí a informačním přehledem hodně připomíná mladší sestru dívky Charlie – hlavní postavy Hitchcockova filmu Shadow of a Doubt (http://www.csfd.cz/film/4394-ani-stin-podezreni/).

Z filmů s tak zvaným fekálním humorem tento snímek vyčnívá tak výrazně, že jenom slepý to nepostřehne. Na příkladě toho nejtrapnějšího handicapu totiž ukazuje všem dětem, které postrádají vlastní důstojnost a hledají své místo ve společnosti a světě, že lze se opřít i o "pouhou" existenci a že nejdůležitější je si začít vážit sebe sama a brát život jako zkušenost zcela ve smyslu konstatování hlavního hrdiny filmu: "To byl nejhorší den mého života" a "To byl nejlepší den mého života." Osobně shledávám tento dětský film etičtějším než Sám doma a v něčem ne nepodobným Addamsově rodině.

Spíše Yves Saint Laurent než Catherine Deneuve, která tu vypadá jako pouhé neživotné ramínko na módní oblečení. Film evokuje jedinou zajímavou otázku, která zní podobně jako známý slovosled "Ty víš, že já vím, že ty víš, že já vím, že ...", a ta otázka zní – Je to film o ženských snech o mužské nadvládě, nebo film o mužských snech o ženských snech o mužské nadvládě? Neboli odkud se vlastně ty sny o nadvládě, zmocnění se, podlehnutí, čili všech těch dominantně-submisivních vztazích berou? Není to celé o překonání hranice "já-cizí" – hranice, která se dobrovolně překročuje pouze ve zlomku procenta, když se dají dohromady veškerá setkání s jinými lidmi, která člověk prožije za celý svůj život? To, od čeho se snaží osvobodit Severine, je slupka civilizovanosti. Navíc, jak napovídá film v krátkých návratech do minulosti, muži Severine jinak než nemravným nátlakem k sexu nevzruší, protože to je jediný způsob spojení, který Severine poznala v době svého dospívání. Proto Severine vyhledává anonymní sex s neznámými muži, kteří k ní přistupují jako ke svému, byť dočasnému, majetku, a probouzí v ní tak ženské libido. ___ V podstatě se opět jedná o známou buñuelovskou kritiku blahobytné a bezpečné jednotvárnosti a pokrytecké morálky buržoazie s její vykleštěnou, vyvanulou nebo pokroucenou sexualitou. Přes veškerou "erotičnost" je to celkem uspávající film, což je u buñuelovských snímků normální jev, protože herci v nich hrají jako zombie nebo loutky – beze stínu skutečných emocí. Buñuel nenabízí ani řešení, ani soucit, ani očistu a v tom zůstává stejný jako buržoazní měšťan bez vášní a pravdy, kterého kritizuje. Ironickým paradoxem celé moderní civilizace je to, že zajištěný, pohodlný a nudný měšťanský život, od kterého měšťan utíká, je jeho sen, cíl a naplnění. Nuže, člověk vždy touží po opaku toho, co má.

Jako ve snu ... Jako ve snu ... Emotivní věci se často dějí jako ve snu, protože racionální vědomí člověka jen užasle pozoruje a snaží se zpětně pochopit a odůvodnit to, co jeho podvědomí chce. V podstatě ano – věčné prázdniny naplnění skutečných přání a potřeb mohou prožívat jen ti, kdo se nebojí být sám sebou a poslouchat podvědomí. Ostatní poslouchají pravidla. ___ Tento film je esence dnešních snů o ničem. Stejně tak ale i sny těch "spravedlivých před společností" jsou o ničem. Protože je vše v podstatě o ničem, pokud se do toho nevloží vášeň nebo smysl. ___ Spring Breakers není kritika vyprázdněných a povrchních pártyboys a pártygirls, ani amerického snu, jak si to vykládají politicky a sociálně uvědomělí intelektuálové. Je to manifest hlubinné pravdy, meditace na téma věčnosti, ryzost charakteru. Mimochodem holky se ukázaly být ďábelštější než sám ďábel-pokušitel. Ďábelská svatost proti puritánství.

Schizofrenie duše – jistota racionality versus nejistota emocionality. Překvapivá myšlenka – rozum je vlastně strach, který se převléká za opatrnost a praktičnost, ale i poznání, které se dá definovat jako odhadování trendů, možností a rizik za účelem nalezení nejlepší strategie přežití a dosaženi cílů. Demografické statistiky vypovídají, že vzdělání, a tudíž racionalita, je nejúčinnější antikoncepce – čím jsou ženy vzdělanější, tím méně dětí se ve společnosti rodí. Ve skutečnosti život vyžaduje spíše odvahu a nerozvážné přehlížení možných nebezpečí než opatrnost a ostražitost, neboli méně přemýšlení a více konání. Dilema – rozum versus emoce, bezpečí vědění versus blaho nevědění – vyjadřuje Miguel de Cervantes y Saavedra prostřednictvím otázky, kterou pokládá hrdina jeho knihy Don Quijote – "Co si vybereš: moudrost šílenství nebo hloupost příčetnosti?" ___ "Rozum – tak říkají strachu všichni, kdo mají strach." ___ Skvělá hra o lidských vztazích a motivacích, která ukazuje, že rozum je uvědomělý a zveličený pud sebezáchovy, jenž zabraňuje spontánnímu chování a s nim spojeným prožitkům.

"Co dělá krále opravdovým králem? Musí být nejrychlejší? Nebo nejsilnější? Ne. Víte, jaká zbraň je pro lva nejdůležitější? Jeho řev. Je to jeho řev, který mu umožňuje, aby si vzal to, co mu právem náleží." – poučuje studenty vedoucí kurzu pick-upu Dr. P (Billy Bob Thornton). A pokračuje: "Přátelé jsou překážky, které se staví mezi tebe a úspěch." ___ Film o nalezení důvodu pro to, bít se o něco či o někoho jako lev. Tím důvodem nemůže být nic jiného než srdeční záležitost. A tomu boji nenaučí pick-up, protože ten učí, jak si obstarat sex, nikoliv životního partnera. To, co chce srdce, je tak nepostradatelné, kdežto na to, co chce libido, se hodí přísloví – lehce nabyl, lehce pozbyl.

Čirý surrealismus, přesně podle slov písně znějící z auta ruských banditů – "My vše zbouráme naší silou rozumu, přece mě znáš".

Tento film by se měl jmenovat Povolání: Reportér, ale tento název již použil Antonioni. U Salvadoru nevím, jak se Stoneovi podařilo něco tak realistického natočit – třeba již jen to množství živých opravdových lidí. Dnes by to byl těžko realizovatelný, ale hlavně pro diváky a producenty neatraktivní a příliš levičácký film. Ostatně na letošním Karlovarském filmovém festivalu právě tomu Stoneovu "levičáctví" nemohli přijít na chuť domácí pamětníci socialistické totality. Bojím se i pomyslet na to, jak by u nich dopadl takový Karl Marx, Vladimír Lenin a Che Guevara.