pytlik...

To jsem nevěděl, že to umí Alena Zárybnická tak roztočit. Pokud by to někoho zajímalo, její rozlučka se svobodou sice dopadla dobře, ale zato manželství né, o svých zážitcích z něj pravidelně vykládá na českém rozhlase v pořadu příhodně nazvaném Zálety. Hlavní hrdinka měla taky štěstí, že nejela místo na Kanáry do České republiky, třeba do takového Rohatce. Pak by taky místo víceméně neškodného staříka se sekačkou mohla dva prsty pod svým pupíkem nevěřícně koukat na Škromacha s bazénkem.

Moje hodnocení nadevší pochybnost dokazuje, že naprosto platí ono staré známé obecné pravidlo, že jako stačí, když mladá hezká hubená holka ukáže ve filmu prsa, a film má hned plné hodnocení.

Film mě svým názvem a obsahem přiměl k přemýšlení, a páč jsem v podstatě sadistická bytost, rád své úvahy na nevinného čtenáře vychrlím. Tak třeba první filozofická otázka: Zaměřujou se heterosexuální upíři – muži na vysávání žen, nebo je jim to jedno? Na první pohled otázka poněkud nesmyslná, neboť u jídla nikomu na pohlaví konzumovaného pokrmu nezáleží, i zcela heterosexuální muž si dá bez rozpaků řízek z prasete nebo stejk z býka. Ovšem musíme si uvědomit, že v případě upírů hraje roli ten neobvyklý způsob konzumace pokrmu, připomínající začátek milostného aktu – třeba já osobně bych se velmi zdráhal přisát se ke krku nějakého chlapa, zatímco u nějaké alespoň kapku přijatelné ženy by mi to nedělalo sebemenší problém. Plus vezměme do úvahy, že ženské jsou většinou čistotnější a ty krčky maj vypulírovanější. Když se upír zakousne do pravého chlapa (co jak známo smrdí i na fotce), hrozí mu reálné nebezpečí, že mnoho příštích hodin rozhodně nebude mít problémy se zácpou. Takže je jasné, že heterosexuální upíři a lesbické upírky pijou krev ženám a homosexuální upíři a heterosexuální upírky pak mužům. Z tohoto pohledu je pak děj hodnoceného filmu poněkud pochybný, neboť ti kluci se lesbických upírek vůbec bát nemuseli, svým pohlavím a už vůbec né svým vzhledem nemohli těm studentkám konkurovat. Ale zpátky k vědeckému rozboru: vzhledem k tomu, že muži maj větší hlad než ženy a snědí toho mnohem víc (až na výjimky tedy), měl by se neustále zvyšovat poměr upírek v porovnání s upírama. Řekněme, že muž toho sní dvakrát víc, poměr upíři : upírky by se pak měl stabilizovat na hodnotě 1:2. V tom případě ale nevím, proč se muži bojej kousnutí od upíra, vždyť bejt upírem musí bejt paráda, každej má k sobě průměrně dvě upírky a navíc se může pod záminkou hladu přisávat na libovolný počet žen – neupírek! Doplnění duben 2018: Tak jsem si chtěl dneska ke snídani přečíst něco chytrého a vtipného a teď koukám, že jsem v tomhle komentáři udělal matematickou chybu. Víc upírů než upírek je vždy jen dočasný stav, v dalším kole se jejich počty vyrovnají (páč upírky sice maj jen poloviční hlad, ale je jich dvakrát víc, takže mužů ve druhým kole zakousnou stejně jako upíři žen). No ale myslím, že ani tohle nám krásný zážitek z mého komentáře nemůže pokazit!

Film bych přejmenoval na „blázen ze stadionu“, páč z těch normálně bavících se kluků byl cvok jen jeden – ten, co si mermomocí chtěl vzít za ženu onu dívku, která zahořela láskou ke komukoli, jen když měl kalhoty, sem tam nějaký sval a háro.

Tak ta pohádka je skrz naskrz pochybená. Viděl jsem tedy jen půlku, ale k hodnocení mi to úplně stačí. Ten švec mi nijak zvlášť moudrej nepřišel, to třeba já jsem daleko chytřejší. Vezměme to rozdělování 19 váz, aby jeden dostal polovinu, jeden čtvrtinu a jeden pětinu. Švec přišel s chybným řešením, že si jako půjčí 1 vázu a pak dá jednomu 10, druhému 5 a třetímu 4 vázy a tu zbylou zase vrátí. Jenomže to pak nevychází, neboť první dostal 52,6% místo 50%, druhý 26,3% místo 25% a třetí 21% místo 20%. Jediné správné řešení je, rozbít 1 vázu na poloviny a 1 vázu na dvacetiny a prvnímu dát pěkných 9 a půl vázy, druhému 4 a tři čtvrtiny vázy a třetímu 3 a čtyři pětiny vázy. Zbyde hezkých 95 setin vázy, kterou si mohl odnést švec jako návdavek k tomu hrnci dukátů. Navíc se mohl stát průkopníkem puzzle, páč těch 95 setin by bylo rozděleno do 19 částí. Za druhý, u toho paradoxu s Kemrovým výrokem ( že jako pokud je pravda, že čert ho nepustí, může jít pryč z pekla, jinak né) je správným řešením, že Kemr je chvíli v pekle a chvíli venku. Což bych řekl, že ocení jak strana pekelná, tak jeho manželka, páč poslouchat Kemrovy ustavičné vyčítavé, kyselé a hlavně nespravedlivé řeči nikdo dlouho nevydrží. Nevím, co pořád tomu ševci vyčítal, pokud je milovník pravdy, nemůže přece chtít, aby švec lhal a jen proto, že jsou oba lidi, zradil Aristotela, kterej si přitom se svou logikou dal takovou práci. Jinak švece mi bylo líto, stal se obětí zaostalého okolí, které nesnese, když ho někdo převyšuje. Takže manželka ho stále hnala zpátky k verpánku, dtto Kemr, kterej každého, kdo si neplive do rukávu, považoval automaticky za honoraci.

V důsledku erotického dusna panujícího v tomto filmu se mi krev z mozku odlila do míst, které jsou pro psaní komentářů zcela bezvýznamná, takže mě nic nenapadá. Tak aspoň vyzradím konec celé detektivky, to mi stejně šlo vždycky nejlíp: Na závěr se do chaty dostavil pěknej řízek, kterej do kluků hučel tak dlouho, až poznali, že je holky vlastně nepřitahujou. Vilmy se proto zbavili a s řízkem si náramně užili.

Jasná ukázka toho, že socialistická ekonomika dohnala a předehnala tu kapitalistickou již hluboko v sedmdesátých letech. Zatímco voskové figuríny ve slavném muzeu Madame Tussauds v Londýně dodnes stojí jak sochy a nikdy se nepohnou, v Československu za normalizace je naše šikovné ručičky vyrobily tak skvěle, že voskovci klidně chodili po ulicích a dokonce byli obsazováni do filmů, jako je např. tento. Zde dokonce výhradně, protože normálního herce jsem tam žádného neviděl. Ovšem všem měřítkům se vymyká to, co hrálo Gottwalda. Ta jeho strojová pomalá mluva v jakémsi podivném nářečí mě bude ještě dlouho pronásledovat v nejhorších snech. Mám následující teorie: a) jednalo se o mimozemšťana, který se před natáčením učil česky někde na Moravě tak maximálně dva měsíce b) tomu herci nakecali, že ve filmu představuje Gottwalda už v době, kdy ležel v mauzoleu na Vítkově, takže tomu svou mluvu a gesta přizpůsobil, do konce natáčení si nevšiml, že pořád žije c) herec si uvědomoval, že po skončení natáčení bude za svůj tragický výkon zastřelen, takže mu tréma svázala hlas i ruce. Jinak je zajímavé, že odkaz tohoto filmu stále žije. Evidentně se jím inspirovali marketingoví mágové jistého nejmenovaného hnutí, neb si za své hlavní heslo zvolili větu, která ve filmu také zazněla: "Nežvanit a makat." Pravda, to "soudruzi" u toho hnutí chybělo, asi nechtěli platit Traplovým potomkům autorské poplatky.

Protože beru hodnocení na csfd velice zodpovědně, pouštěl jsem si úplný konec asi šestkrát, abych se mohl rozhodnout mezi odpadem a jednou hvězdou. A protože ten kovanej komouš na konci nezvedl oči v sloup, ani neudělal takové to charakteristické filmové trhnutí hlavou, samopříznak to smrti, usuzuji, že tu nehodu přežil, a musím dát odpad! Byť je to vůči němu poněkud kruté, neboť on byl hlavní postavou dialogu, který jediný mě za tu hodinu půl pobavil (Jeho stejně přitroublý syn (dále jen JSPS): "Všechno se zamotává, vše se zdá zbytečný! Komu věřit?" Kovanej komunista (dále jen KK) "No počkej počkej, tak mizerně na tom zase nejsme! Vždycky se máme s kým poradit!" JSPS: " A prosím tě, mohl bys mi říct s kým? " KK, lehce se usmívaje: "Hm... třeba s Marxem... nebo Leninem. To ti nestačí?"

Ze začátku film vypadal na odpad, páč mně ta neustálá smršť zbytečných vulgarit fakt směšná nepřišla. Jenom jsem dospíval k rozhodnutí, že ten párek a kečup, co mám v lednici, pošlu na Špačkův kurz etikety, neboť my, co máme nějakou úroveň, nebudeme přece konzumovat takové sprosté jídlo. No ale pak jsem se s postupem děje začal čím dál tím víc identifikovat s tím párkem (filmovým, né mým lednicovým). Neb já jsem také přišel na všelijaké hluboké a né příliš veselé pravdy o světě a o životě, a taky je mé rozjuchané okolí nechápe či nechce chápat.

Vondráčková hraje stejně, jako zpívá... Takže člověk lituje, že není hluchoslepý. Jinak o filmu těžko něco hezkého říct. Si představuju, jak asi tak probíhá natáčení: Troška neustále opakuje záběry, neboť pořád není coby známý perfekcionista spokojený: Pořádně přehrávej a přidej na hlase, tohle působilo ještě moc přirozeně! A podobně s vtipy, když mu někdo nějaký přinese: Tenhle ne, tomu by se smálo pětiletý děcko. Copak točím pro intelektuály? Zdebilni ten vtip tak, aby se mu smálo maximálně děcko dvouleté!