pytlik...

Napíšu komentář, jaký jsem měl názor na tenhle film před dvaceti lety, kdy moje vidění a myšlení bylo ještě ostré a nekompromisní, né jako teď, kdy už jsou mi podobné věci srdečně fuk. Takže za á) "povídky" jsou děsně vykonstruované, za b) zvláštnosti, kterými se postavy chlubí, nejsou vůbec zajímavé c) je smutné, že tyto postavy na ty svoje nezajímavosti kladou takový důraz, nechají se jimi definovat. No a teď po těch dvaceti letech jsem smířlivější. Napadá mě, že takový Kodet zsíkal českého lva za vedlejší roli zcela právem, neboť to chtělo odvahu a spoustu odříkání vzít od Navrátila do ruky zubní protézu, která byla takříkajíc ještě teplá, a rozhodně né kvůli tomu, že by jí měl v puse. Taky by mě zajímaly technické podrobnosti, jako jaký kalhoty takový knoflíkář může nosit, džíny se na to asi moc nehodí, jsou moc tvrdé a neohebné, u těch látkových zase hrozí riziko vykousnutí díry. A taky, ta fáze skousnutí je mi zcela jasná, ten pohyb hýždí si dokážu představit, ale jak jako sedacími svaly tu protézu rozevře, aha? To jí má jako přilepenou izolepou ke každý půlce? Taky si teď budu dávat pozor a už se nebudu důchodcům posmívat, neboť když protéza dokáže překousnout režnou níti, není radno si rozhněvat někoho, kdo je touto strašlivou zbraní opatřen.

Psát komentáře k tomuhle filmu je zbytečné stejně, jako nosit dříví do lesa, sovy do Athén, nebo jako to, co Helena Vondráčková provedla v rozhlasovém pořadu "Tady to znám", kdy poučovala Pavla Vítka o Řitce. Přitom musí být každému jasné, že Pavel je s tímhle místem velice důvěrně obeznámen, že. Proto napíšu jen to, co se mi na téhle skvělé komedii od nikdy nelíbilo: a) Otíka mi bylo líto b) Hrušínského doktor byl nevyčerpatelnou studnicí příšerných klišé a děsivé rozšafnosti(by mě třeba fakt zajímalo, jestli zcestoval celou planetu, že může říct, že "máme ty nejkrásnější holky na světě").

Nejdřív mi ty na úvod vykulené Zedníčkovy a Paulové oči připadaly přehnané, ovšem jakmile kamera přepla do sálu, vykulil jsem je taky. Uprostřed konsternovaných účinkujících a diváků tam seděla Pogodová a působila jak Pergnerová ve svém nejzasněženějším období. Ještě že jsem na to koukal na relativně velké televizi, na menší obrazovku by se ta její permanentně otevřená pusa nevešla. Zato teď vím, že má nahoře dva amalgámy a dole čtyři, a přesně taková informace mi scházela. Nedivím se, že Nagy sedící vedle ní působil poněkud vyděšeně, a zmohl se tak pouze na vtipy, které našel někde na netu. Skláním se před jeho vytrvalostí, přitom hledání musel strávit spoustu času, páč se jednalo o fóry značně fousaté a tedy bůhvíkde na internetech zasuté, tipuju tak r. 1995. Z celého osazenstva mě nejvíc pobavil jistý divák sedící za účinkujícími, na kterého Pogodová patrně dýchla nebo co, a který doprovázel vyprávěné vtipy vášnivými gestikulacemi.

Škoda, že byl Zeki tak sexuálně náruživý, že mu jedno fakování nestačilo a nechával se i po druhé.

Film trpí tím, že se v něm nevyskytuje žádná kladná postava, ke které by člověk mohl cítit sympatie. To je samý zloděj, podvodník, skorovrah, popř. chovatel dobytka. Jediný, kdo měl trochu náběh na kladnost, byl Nárožný, kdyby si to ovšem neskazil svým šlendriánstvím, tím chybějícím knoflíkem na úboru.

Hned v názvu pohádky je chyba, za humny nebyl drak, ale jakási prapodivná animace. S drakem měla společného tak maximálně to, že byla příšerná a vzbuzovala hrůzu. Jinak pohádka trpěla vysokou nelogičností, jak je ostatně pro tento žánr typické. Pokud by v realitě nějaký drak dostal chuť na princeznu, silně pochybuju, že by sebehloupější král na něj posílal prince postupně jednoho po druhém, místo aby na něj poslal celou armádu najednou. Pár katapultů, lučištníků, hasičský sbor, který by stříkal vodu na rytíře v první řadě coby ochranu před dračím ohněm a král se mohl těšit z vkusné předložky k posteli.

Není náhodou, že tohle byl poslední film režiséra Lorda a scénáristy Defoa. Darwinovi potomci a celá současná královská rodina je svlíkla z kůže za to znesvěcení jejich předků.

I díky tomuto filmu víme, proč byl rohypnol vynalezen až v šedesátých sedmdesátých letech. Dřív nebyl potřeba, když se točila takováto veledíla. Každopádně v divadle se muselo jednat o lepší podívanou, už proto, že by mě zajímalo, jak se vešlo na jeviště tolik sou(d or st)ruhů, popř. jiných strojů, jak se tam ztvárnily ty motocyklové závody a taak. Také publikum muselo řvát nadšením, po celodenní šichtě koukat na něco takového. To jako kdybych já koukal v divadle na člověka, jak celý představení dělá tabulky v excelu. Jinak samozřejmě film dělal čest socialistickému realismu, kdy Plachta, na začátku sympaťák, neb švejkoval a plival jedovaté sliny všude okolo, odchází do důchodu a zjišťuje, jak příšerný je život bez továrny. Takže když se po čase dozví, že se teď na šichtě dělají šestnáctky, neodolá a polepšený se vrací a stává se jedním z nejlepších úderníků. To vše je okořeněno takovými dramaty, jako jsou zpronevěřené modráky předákem směny, to jsem vzrušením nedýchal, jak to dopadne. Dopadlo to dobře, modrákový parádník byl po zásluze potrestán sesazením.

Co se týče dramatické linky, Dietl prokazuje svoje mistrovství, i přes obyčejný námět seriál nenudí. Bohužel, na druhou stranu opětně prokazuje, že jeho silnou stránkou rozhodně nebyly scény vtipné, milostné a ty, kde se měli herci chovat "spontánně". Kterýchžto scén bylo v seriálu bohužel přehršel. Taky bych jemně zkritizoval kásting, neb Švorcová rozhodně nebyla dobrá herečka, ta by si nemohla udělat výlet do muzea madame tussaud, neb by si jí tam spletli s exponátem. Také se projednou zdržím své obligátní rady, jak vylepšit v podstatě jakýkoli film - nebát se toho a dát do něj trochu (nebo hodně) nahoty. V případě Švorcové a Haničince by to bylo to poslední, co bych chtěl v životě vidět. Mně úplně stačila ta letmá pohlazení ruky v sedmém díle, abych pak po zbytek večera přemýšlel o tom, že život je doopravdy bezútěšný.

To bylo od režiséra nezodpovědný, takhle sebrat Špindírům jejich esenci. Neboť co jsou Nietzsche bez Zarathustry, bílek bez žloutku, Kant bez mravního zákona a čtyři tankisté bez Šaryka? Nic. Stejně jako Špindírovi bez nahoty.