pytlik...

Nám, silně racionálním bytostem, bohužel vášnivě pronášené promluvy lyrických, básnicky založených bytostí ve filmu nepříjemně připomínaly blábol. Navíc jejich chování moc nechápeme, na jednu stranu se romanticky dvoří dívce a na stranu druhou si bez rozpaků chodí brousit parůžek do bordelů. Logicky založený člověk by řekl, že zamilovaný jedinec takovéhoto chování není schopen. Navíc na filmu zaráží absence kladných ženských postav – buď se jedná o prostitutky, nebo o nafrněné spolužačky, a dále blahovolnost, s jakou Ráž kryje Cupákův prohřešek, místo aby mu důrazně vysvětlil, že návštěvami nevěstinců si člověk rozhodně zdraví neutuží, naopak si domů přinese sbírku tvorečků, ze které, i kdyby byl tím největším milovníkem zvířeny na světě, nemůže mít radost.

Hm, takoví frajeři, co to tak perfektně umějí se ženskýma, se za celou lidskou historii vyskytli jen dva: Adamovič a můj kolega z práce. Adamovič pozval svou dívku na výstavu polovodičů a na fotbalový zápas, kolega zase dal své přítelkyni k vánocům žehlicí prkno. A ona se s ním nerozešla, jsou spolu doteď!

Zajímavost: Z rozhovoru režiséra Steklého pro měsíčník Filmové rozhledy 6/1984: „Kritika mého filmu „Příhody pana Příhody“ je oprávněná. Opravdu se v něm vyskytuje spousta nedostatků, od nelogičností přes vyumělkovaný, až blbý děj a absenci humoru. Na svou obranu ale uvádím, že jsem tento film natočil nikoli jako drama či komedii, ale jako experiment. Před dvěma lety se mi totiž dostala do ruky matematická příručka, a po jejím přečtení mi bylo jasné, že příští film musím úplně zkazit, udělat ho nejhorší, co půjde. Protože podle křivky Gaussova rozdělení, když jeden film pokazím, ten následující musí být buď průměrný, nebo absolutní bomba.“ No, k tomu já podotýkám, že je moc dobře, že se Steklý nestal matematikem, ale radši fušoval do filmu, protože jinak by zemřel již v mládí, za několik měsíců po absolvování školy na podvýživu. Jak ukázal jeho následující a poslední snímek „Podivná přátelství herce Jesenia“, takhle to zkrátka nefunguje. Ale zpátky k panu Příhodovi, nejzajímavějším se mi jevil ten začátek, kdy se Příhoda nechá zazdít do sklepa, kde po celou válku pije čtyři litry vína na den a zrovna když mu zbývá už jen poslední troška alkoholu, tak přijde osvobození. Tak mě tak napadá: 1. Kdyby byl zvýšil konzumaci na takových 5-6 litrů vína za den, válka skončila dřív 2. Měl patrně velice dobrý metabolismus, který spaloval víno bez jakýchkoli vedlejších vylučovaných zplodin – soudím tak podle toho, že ten zvuko- a vodotěsný sklep byl i po čtyřech či kolika letech úplně suchý a sudy zely prázdnotou.

Na jednu stranu jsem se obával (a na druhou radoval), že se bude jednat o budovatelský snímek, čili že se člověk bude hodně nudit (hodně bavit), ale naštěstí (bohužel) se tato obava (naděje) nevyplnila, s výjimkou dvou momentů: 1. Marvan obsluhuje dva stroje najednou (pravda, to zase až tak budovatelské nebylo, spíš normální, protože třeba taková údernice Korabelniková stihla pracovat na čtrnácti tryskových stavech a doma navíc na jednom jiném) 2. Jeho dcera na konci prohlédne, roztrhá poukaz na zahraniční dovolenou u moře a v rámci pokání jede do CCCP obracet tok sibiřských řek (cheché, spoiler, to máte z toho, že nejdřív čtete komentáře!). Jinak se jedná o film význačný tím, že hlavní hrdinka se celou dobu snaží název snímku popírat, dokazuje seč může, že ona slečnou od vody rozhodně není. Mimochodem na tom je vidět, že i přes veškeré proklamace o rovnosti muže a ženy v socialismu zůstávala společnost na sklonku padesátých let silně patriarchální, neboť Heverle čistotu svého charakteru dokazovat nemusel, ačkoli se u vody válel celé dny a podle jeho chování ke Klepáčové bylo jasné, že si namlouvání slečen od vody mnohým opakováním perfektně zažil. Patriarchálnost se projevovala i v jistém uctivém chování ženám, zatímco ředitel prominul velkomyslně Klepáčové její podvůdek, na chudákovi Kemrovi, který provedl úplně to samé, si s chutí smlsl. Nejzajímavějšími postavami se mi jevil kulturista u vody, takový svalovec se asi do té doby v našem filmu nevyskytl, a dále ta cvičená čivava, která uměla tak krásně vlézt na záda, sedět na dlani a jako vrcholné číslo jí nedělalo žádný problém najít ztracené šaty, připevnit si je k obojku u krku(!) a tak je přivléct ke svému majiteli. Zajímavosti Kemr si při slunění u vody pokládal na oči kamínky. Ne, nebylo to kvůli tomu, že znárodněný průmysl nevyráběl sluneční brýle, neb se podle komunistů jednalo o zvrácený západní módní výstřelek, jak se dosud chybně uvádí v odborné literatuře. On se Kemr jen bál, aby ho neodnesl vítr. A za druhé, z toho, jak Klepáčová neohroženě odkusovala slupku z kedlubny čerstvě vytažené ze záhonu, usuzuji, že byla sečtělá a neušel jí dva týdny starý článek v Respektu, kde se ředitel Parazitologického ústavu Biologického centra Akademie věd v Českých Budějovicích doc. Ing. Julius Lukeš CSc. rozplývá nad tím, jak blahodárně působí tasemnice na civilizační choroby, zánět střev, roztroušenou sklerózu, alergii a autismus. A sám si v sobě tak dvě až tři pěstuje.

Formanův film, kde dialogy a situace byly řekněme ještě reálné, ne tak kruté a přehnané jako v Hoří má panenko. Pravda, Pucholt pojal svého zedníka jako momentálně zaostalého, ale to je spíš vina jeho a né Formanova. Jinak mně osobně se nejvíc líbil tenhle dialog, v odborné literatuře nazývaný jako tzv. Vostrčilovo povzbuzení: Jsem se na tebe díval… ti to sluší. Mámo..sluší mu to! ...Ba ne, nesluší……Jak by ti to mohlo slušet, když tam stojíš jak panák v zelí! To ti nemůže slušet.

Jaká škoda, že Krištof-Veselý nedostal možnost ztvárnit postavu Saturnina, v tomhle filmu prokázal, že v roli nekonvenčních sluhů nemá konkurenci. Úvodní scéna "baletu" internátních studentek zase ukázala, že to se současnou mládeží zase tak hrozné nebude, protože dříve bylo těžkotonážních 100% holek (zatímco dnes jen tak 60-80%). Ale zase je pravdou, že ony za to nemohly... protože tehdy byla společnost velice chudá, oblečení se dědilo minimálně tři generace a jak vidno, zrovna jako na potvoru všechny ty studentky dostaly tělocvičný úbor po nějakém prapředkovi, mezi nímž a velrybou byly tak maximálně dva, možná tři vývojové stupně, takže si v něm mohly hrát tak maximálně na nějaký zvrácený tahiti klub a né seriózně cvičit. V tomto ohledu perfektně zapadal i Dohnal, který taky neměl zrovna nejmenší konfekční číslo a s cigárkem a koňakem zrovna jako slavný letec a sportovec nepůsobil. Ovšem jeho angažování nebylo náhodné... V Německu po zhlédnutí tohoto filmu zavládlo zděšení (Hitler dostal 2 hysterické záchvaty), protože jim náhle bylo jasné, že český létecký průmysl je na daleko vyšší úrovni, než očekávali. Protože létadlo, které unese Dohnala, lze předělat na bombardér s nosností mnoha tun s minimální námahou.

Na Gandalfovi se mi líbí, že se dokáže poučit ze svých chyb jako málokdo. Ano, je pravda, že si od firmy Beck koupil na jejich předváděcích akcích vysavač, bederní pás a sadu hrnců, ale zároveň prozkoumal jejich metody prodeje, dovedl je k dokonalosti a bezskrupulózně pak použil na chudákovi Pytlíkovi. Nejdřív mu nasadí do jeho krásně vybaveného a uklizeného domečku bandu trpasličích primitivů, kteří vodu viděli tak maximálně v potoce a vidličku používají tak maximálně na šťourání v uchu. Není divu, že tahle individua Pytlíka tak psychicky nahlodají, že lehce podlehne Gandalfovu nesmyslnému plácání o tom, jak nemůže furt sedět doma, ale musí taky něco prožít, a že má jít pomoct těmhle nechutným trpaslíkům získat zpět ztracený zlatý poklad (jak ušlechtilý cíl, že!). A pak už to jede a jede, samá akce a bitky, které zejména při střetnutí se skřety v podzemí připomínají počítačovou hru, člověk maně jen jen čeká, kdy na obrazovce vyskočí počet bodů, které kdo získal za skolení nepřítele. Takže nic zajímavého. Na jednu stranu musím Jacksona pochválit, od Prstenu poklesl počet zpomalených záběrů, nicméně na druhou stranu dovedl k dokonalosti kýčovitost scén, takže film postrádá jakoukoli atmosféru. Jediné bezpodmínečné uznání ode mě sklidí Freeman, který je lepší herec než všichni jeho kolegové počínaje Prstenem a konče tímhle Hobitem dohromady.

Škoda, že se Ponrepo se svým talentem nenechal zaměstnat v drůbežárně jako slepice, nemusel umřít v chudobě.

Jeden z nejlepších filmů "sirky" Hugo Haase a "jediné mluvnice v domě" Antonie Nedošinské. Zaskvěl se i Plachta ("vespod jsou vajíčka a nikdo k nim nemůže"), Vojta ("taky dobrý"), a jeho manželka ("co mu nadávate? svýho muže si můžu trestat jenom já"). František Kovařík zase prokázal, že muži doopravdy nestárnou, i v padesáti vypadá jak devadesátiletý Hrbolek (a obráceně).

Mám rád, když mě film obohatí, a tomuto se to bezesporu povedlo. Nikdy by mě nenapadlo, jako tu holčičku, že zvířecí miláčky, lépe řečeno jejich "produkty, co tak rádi a všude dělají, lze použít k věštění. Např. když to má tvar V, znamená to Viktor, a tak. To také vysvětluje, proč měla ta holčička tak veliké oči, za prvé proto, aby jí žádná část zprávy v trávě neunikla, a za druhé z úžasu nad obsahem sdělení. No a já nyní dělám to samé u naší fenky a ono to fakt funguje! Za prvních devět dní vyprodukovala následující vzkaz: Quido Qětinou Quituje Qalitní Qílivý Quintet Qůli Qokající Qočně. No, nebudu si hrát na Ajnštajna, zatím nevím, co ta mesidž znamená, ale snad z té naší fenky jednou vypadne i nějaký klíč.