elizabeth_ba

Kdybych chtěla hledat chyby, jistě bych je našla, protože doba vzniku je samozřejmě na všech těchto rytířských eposech znát. Robertu Taylorovi ale role Ivanhoa vyloženě sedla a na Elizabeth Taylor jako na Rebeku byla radost pohledět. Při prvním zhlédnutí jsem měla lehkou výtku k obsazení princezny Roweny, neboť nepoměr mezi jejím vzhledem a vzhledem krásné Rebeky se mi zdál až přiliš bijící do očí. Snad jsem jako Rowenu chtěla vidět spíše Deborah Kerr, která byla Robertu Taylorovi partnerkou už v Quo vadis, a moc jim to tam spolu slušelo ;-) Nicméně při každém dalším setkání s tímto filmem se mi skrytý souboj mezi ohnivou krásou Židovky Rebeky a vznešenou až chladnou krásou saské princezny Roweny líbil víc a víc. Bohužel všichni ti spolusledující, kteří si myslí, že si Ivanhoe měl vybrat Rebecu film vůbec nepochopili a nejspíš ani nevědí, jak to tehdy v Anglii a vůbec celé Evropě (a vlastně nejen v té době) s Židy chodilo. Souboje nebo obléhání hradu, s přihlédnutím k možnostem dnešní doby naivní, ale ten rytířský turnaj nebo stvárnění Božího soudu vůbec nebyly špatné. Krásný romantický příběh mě nadchl a dávám mu plný počet bodů.

Zamýšlím se, proč všichni hodnotí výše než já. Je to proto, že jsem viděla "jen" černobílou verzi, zatím co ostatní dle komentářů píší o barevné? Nebo jen proto, že mám námořní dobrodružství zafixované s Gruffuddem a ani slavný Errol Flynn se mi tolik nelíbí? Důvodem by mohlo být i to, že je tam na mě příliš romantiky... Ale zase proč ne, a tak tím nejpravděpodobnějším důvodem bude, že chudinka historie tam dostala pěkně, ale opravdu pěkně za uši, o nebohém Francisi Walsinghamovi ani nemluvě. A asi, dost pravděpodobně k mé škodě, jsem při sledovaní nebyla v rozpoložení, že by mi to nevadilo.

Když se podíváme na datum sledování, tak se jednalo o čistě valentýnskou romantiku a přesně tomu to odpovídalo. Barvy (film byl natočen metodou Technicolor, ač jsem se původně mylně domnívala, že byl elektronicky dobarvován) podle mě nebyly pastelové ale jasné (červená, zelená, hnědá...) a lady Marianna (Olivia de Havilland čili Melanie Hamiltonová z Jih proti Severu) byla andělsky krásná, Robin Hood (v podání Errola Flynna) byl zase dostatečně okouzlující a v tomto duchu se nesl celý film. A tak u mě, žádné další zpracování, byť ostatní komentáře hovoří o přeslazení a kdoví čem ještě, nemůže být lepší tohoto, zvláště přihlédnu-li navíc k době vzniku této krásné historické pohádky... (ale jo..., vlastně legendy).

Velmi zdařilé převedení Shakespearovy hry na filmové plátno. Částečně jsme nahlédli do niter Bruta i Cassia a Marlon Brando (Marcus Antonius) měl tehdy ještě velmi hezké rysy obličeje :-)) Nebylo to sice pojato tak velkolepě jako pozdější velkofilm Kleopatra od téhož režiséra a nebylo to ani v barvě (možná celkem škoda) a byla tam spousta dialogů (které já je pro změnu, narozdíl od Pohrobkovy středověké němčiny ;-), znám v podobě staré češtiny, stručný obsah hry pro zájemce zde), takže opravdu mohlo místy působit nudně, leč Sh. hry jsou na dialozích založeny, a tak i film na nich musí být postaven, proto čtyři hvězdy, i s přihlédnutím k době vzniku filmu. Obecně mě u Shakespearových her z antiky štvou ty převody jmen do angličtiny, osobu nazývanou Mark Anthony neznám... Marcus Antonius mi snad promine, že se k němu pod touhle transkripcí jména nechci znát, ale taky mu neříkáme Marek Antonín, že...

Velmi dobrá a vtipná detektivka s vynikajícím obsazením a jako bonus navrch v roli kapitána Exnera Jiří Vala, o němž jsem vůbec neměla tušení, že byl kdysi takový fešák ;-))

Snad raději, aby se ty filmy o Přemyslu Otakarovi II. ani netočily. Ze tří filmů nebo tv-filmů dvě naprostý krávoviny. Tohle aspoň nebylo tak blbý jako ta Hra o královnu, nad kterou by se člověk i zasmál, kdyby se mu z toho mršení dějin nechtělo nakonec brečet... Nad historickou věrohodností (či spíše nevěrohodností) téhle hry jsem jen kroutila hlavou :-)) Bod za Šafránkovou v roli Palcéříka (viděno teda již v dubnu 2007 při posledním uvedení v tv, ale postřehy jsem si zapsala).

Obyčejný film s trochou nadsázky o obyčejných starostech obyčejných lidí, kterým občas ty jejich starosti (hodně) přerostou přes hlavu. S hrdinkou jsem soucítila a měla pochopení i pro její občasné pitomosti, Ioan si zase jednou zahrál podobnou (ač trošku jinou) roli jako ve filmu Oscar Wilde... No prostě, ač "mírně" potřeštěný, to bylo celý ze života a tím víc než dobrý.

Nádherný detektivní seriál ze „staré dobré Anglie” za druhé světové války. Skutečnost, že v Evropě zuří válka a lidé v ní umírají po tisících ještě neznamená, že by si hajzlíci v Hastingsu a okolí mohli svévolně páchat své vraždy, sabotáže, špionáže, šmelinu a jiné delikty. Brání jim v tom (a dosti úspěšně) superintendant Foyle a jeho podřízení. Tento superintendant (který se čas od času snaží o přeložení, aby byl užitečnější vlasti) má správný suchý humor a občas bývá i cynický, většinou v případě, když se mu do cesty připletou mocní tohoto světa se svými „vyššími cíli”. Působí relativně nespolečensky a jeho věty jsou často jednoslabičné – „Ano.” „Ne.” „Sam.” Pod touto slupkou se ale skrývá velmi lidská a citlivá osobnost. Nezajímá ho hysterie oné doby např. nesdílí přehnanou obavu z komunismu a odborů, jak mu vše předkládá jeho šéf, který si navíc sleduje své osobní zájmy. Scénář věnuje dost práce vykreslení jednotlivých postav. Slovensky hovořící kolega říká, že „postavy a postavičky sú vykreslené niekedy až s hrabalovskou precíznosťou.” Pro Foyla je důležité, aby byl vrah nějak potrestán a spravedlnost zvítězila. Občas na hranici zákona nebo i proti němu. Asi je třeba označit to jako spoiler!Přesto ale musí přihlížet odchodu usvědčeného vraha, kvůli nutnosti účasti Američanů ve válce. Jiného zase nechá odejít, aby našel smrt ve střetu s nepřítelem nad kanálem La Manche. A nehne ani brvou když se otec zastřelí ani ne tak nad špatně vychovaným synem vrahem ale nad ztrátou podniku. Konec spoileru! Angličané a Američané nejsou vždy ti dobří a Němci nejsou zase vždy ti špatní ( i když i ti tam jsou a před nepřítelem je třeba mít se na pozoru vždy, jak vyplývá z Foylovy historky o střetnutí s německým fotbalovým mužstvem v roce 1936). Dočkáme se kladně vykresleného německého špiona, který pomůže s případem nebo se sestřelenými, zajatými letci v zajateckém táboře. Ač je vidět podobnost s ostatními britskými detektivními cykly (zejména s Vraždami v Midsomeru) přesto je ale tento seriál tím, že na jeho pozadí odehrává II. světová válka, jiný a tím výjimečný.

Ale ano, tento film byl více podoben Sienkiewiczovu románu než ten z roku 1951. Je ale otázkou, zda to bylo k lepšímu. Vzhledem ke dvěma a čtvrt hodině, kterou měl film k dispozici, tak se domnívám, že ne. Lepší byl snad jen Petronius. Vše ostatní bylo horší... Ligia byla sice krásná a něžná ale nic víc. Eunice ani Poppaea nedosahovaly ani knižní předlohy ani výkonu (a krásy) představitelek z roku 1951... Vinitius byl sice mladší (a tím i více odpovídající předloze) ale rozhodně ne lepší (a ani krásnější ;-)) než Robert Taylor. A krásnější než moje představa o Marcu Vinitiovi? No, to už vůbec ne. Pěkněji, ale dost pochybuji, že i věrněji, byla natočena část o křesťanství. A tak mě zaujal především závěr, který nás vlastně dovedl až do dnešních dob.

Sienkiewiczův román jsem si oblíbila, stejně jako jeho hlavní postavy a stejný vztah jsem si kupodivu utvořila i k tomuto filmu. Při prvním zhlédnutí jsem sice měla nějaké výhrady, ale postupně se vytratily. Ke kladům filmu - ženy byly velmi krásné a Nero působil díky vynikajícímu Peteru Ustinovovi jako skutečný šílenec, výprava byla perfektní, a tak mi ani statické vzpomínky Petra (pěkná stylizace do Da Vinciho obrazu Poslední večeře) ani úvodní nástin událostí, jež se staly před 30 léty, vůbec nevadily a i předchůdce dnešních Poláků, Ursus, u mě vzbuzoval svou silou ten správný respekt. Ze začátku mě sice iritovalo obsazení hlavních mužských rolí - Marca Vinitia a arbitra elegantiae Petronia - ale nakonec jsem si na ně více než zvykla, zvláště na Vinitia... A zápory? Nad historickými nesrovnalostmi (podrobnosti v mém milém Deníčku) mhouřím oči; a změny oproti předloze a vypuštění některých postav nebo alespoň snížení jejich důležitosti považuji vzhledem k možnostem a délce filmu za šťastné. Nebyli jsme svědky stětí Pavla z Tarsu a bohužel si nevyslechli ani Neronův charakteristický výrok „Qualis artifex pereo“ a také k opanování Říma Galbou došlo za poněkud zkreslených okolností. Celkově byl ale film přesně takovým, jak jsem si povedenou adaptaci románu představovala.