elizabeth_ba

Velmi povedené kostýmní romantické drama, v němž nalezneme ve správném množství nadávkovaný sentiment i cynismus a občas také vtipnou poznámku. Film byl natočen podle slavného románu A. Dumase ml. "Dáma s kaméliemi", jenž mě při někdejší četbě zdaleka tak nevzal jako tato adaptace s nádhernou Gretou Garbo a krásným Robertem Taylorem. Více slov, si myslím, není třeba, stejně se mi jich nedostává...

Nějak nemusím knihy ani filmy, kde hlavní hrdinové celou dobu vzdychají o lásce, která hory přenáší, bez jediného polibku. Kdysi jsem dokázala přečíst i knihu, ale k obdivu jaký jí projevily Nataša a Soňa ve Vojně a míru, z mé strany nedošlo. Film se příliš neodchýlil od své předlohy, takže Kateřině Medicejské by tady její přezdívku Madame Serpent (dáma had) všichni věřili. Kněžna z Cléves se i ve filmu projeví jako, s prominutím, pitomá nána, navíc neznajíc pověstné české zatloukat, zatloukat, zatloukat..., potažmo, když vlastně nic neprovedla, krom toho, že následně svou neskutečnou blbostí ublížila min. 3 lidem ( manželovi, vévodovi de Nemours a královně Marii Stuartovně). De Nemours sice vypadal hezky, ale charismatu moc pravda nepobral, kníže z Cléves zase měl charisma ale už nebyl krásný, navíc mi chování obou přišlo zmatené, ač v souladu s románem, jeden působil až neskutečně naivně a druhý byl (byť uznávám důvody z jeho úhlu pohledu) až přehnaně žárlivý, ale nechápu proč by měl být Cléves diamant a Nemours cetka z tržnice, protože citu byli oba vskutku ryzího. Je vidět, že autorkou předlohy byla dáma a dámám byl určen. Kněžna mi ke své blbosti ještě připadá neupřímná, ale to už je chyba od Mariny Vlady, protože podle knihy byla zcela bezelstná. Po jisté tragické události se rozhodne pro život v ústraní, pak se zachová jako sobecká husa, aby se za to vzápětí sama potrestala (celou dobu tím samozřejmě trestá také ty, co ji mají rádi). No, když se to Marii Magdaleně La Fayette líbilo, proč ne. Já mám ale raději více, i když zrovna ne krve, ale určitě akce a zejména lásky méně platonické... Takže, když použiju starého hodnocení v krasobruslení, bude to pět za technickou hodnotu ale jen jedna za umělecký dojem, což nám vyjde na čistokrevné tři.

Na základě Scottova romantickému románu (stručný obsah románu zde, četba celého románu je potom možná zde) natočil Richard Thorpe ještě romantičtější film. Od románu zaznamenávám několik odchylek, např. strejda v něm byl jinčí formát nebo, že se nám ve filmu tak nějak vytratila politická linie:-)) Vždycky jsem za vrchol téhle tvorby považovala filmy Jeana Maraise. Ale musím přiznat, že mě rytířské eposy „ohnivého“ Roberta Taylora opravdu nadchly. Proč ohnivého? Inu, kde se objeví v historickém (romantickém) filmu, musí něco hořet a on se v těch hořících hradech a městech zjevně cítí jako doma... Zde jsme svědky zajímavého souboje na lanech, za normálních okolností používaných k rozhoupávání zvonů, nyní jsou jedinou možností, jak se dopravit, kam je třeba, a pod nimi je vše v plamenech. Podobné ohnivé peklo jsme zaznamenali v antickém Římě v Quo vadis a hořelo rovněž v Ivanhoe, pro změnu zase hrad (skutečnost zaznamenávám jako protiklad k jinému oblíbenému herci, Ioanu Gruffuddovi, jehož živlem bude asi zase voda ;-), ale to jsem poněkud odbočila). Bohužel, jak už píše KarKulA, Kay Kendall nerozšířila řady filmových krasavic, které se objevily po boku okouzlujícího Roberta Taylora (Deborah Kerr, Liz Taylor, Ava Gardner, Greta Garbo), a podle mě byla ještě o cosi horší než Rowena v Ivanhoe, naštěstí se zde nevyskytovala jiná žena, aby to bylo tak viditelné jako tam, takže to člověk jaksi překousl. Ludvík XI. (ano, je to ten sám, co se s ním setkáváme v románu Victora Huga Chrám Matky Boží i ve filmech natočených podle něj, s výjimkou toho se Salmou Hayek) je vykreslen velmi realisticky, takže nás vůbec nepřekvapí, že jeho credo prý znělo: „Kdo má úspěch, má i čest!“ Jako oddechovka pro blbé zkracující se dny deštivého podzimu, nebo naopak nyní při zřetelně se dostavující jarní únavě, zejména pro duše netoužící po realismu ve filmu, ideální. Jako zajímavost připojuji, že i když se sir Walter Scott velmi snažil, aby se v jeho románech nenacházelo mnoho chyb, přesto se do Quentina Durwarda jedna vloudila, Karel stal burgundským vévodou až roku 1467...

Při hodnocení starších filmů vždy přihlížím k době vzniku, takže bych mu i přes velmi upravenou báji, dala klidně čtyři hvězdičky, ale musel by líp vypadat Perseus...

Při prvním zhlédnutí jsem film musela vnímat jako rytířský epos, který vypráví na dvoře římského krále Rudolfa I. známý minnesänger (teď si zrovna nemohu vzpomenout na jméno ;-)), jenž se právě vrátil z Čech (minnesänger ne Rudolf), odkud si přinesl nepodložený a vymyšlený drb, že krále Přemysla Otakara II. podvádí jeho manželka se šlechticem Závišem z Falkenštejna a chce nějak kulantně tuto skutečnost sdělit Rudolfovi, který je nepřítelem českého krále, a proto by z toho mohl mít prospěch (Rudolf ne minnesänger), ale nemůže to sdělit na plná ústa, např. kvůli špehům nebo kvůli "pěvecké" etice. Vybere si proto dávnou legendu o rytíři Lancelotovi, králi Artušovi a Guineveře a přizpůsobí to své době, tedy druhé polovině 13. století. Pěvec ovšem krále ani Záviše nikdy neviděl, takže neví, že Přemek je menší postavy a snědé tváře a že Závišovi je sotva dvacet let, viděl jen překrásnou českou královnu, protože přesně tak jak vypadala Ava Gardner jako Guinevera, si já představuji královnu Kunhutu Haličskou (vnučku uherského krále Bély)... Ten zvláštní příběh založený na osudech skutečných osob mě napadl proto, že zde pobíhali rytíři ve zbroji z vrcholného středověku, v souladu s tím byli i všichni oblečeni, souboje a bitvy byly také vedeny v duchu této doby a Camelot ze všeho nejvíc připomínal románský hrad :-)), i když Artuš, jak víme, je přelom pátého a šestého století a přelom antiky a velmi ranného středověku. Poté jsem zjistila, že autor předlohy Thomas Malory napsal svůj román The Death of Arthur roku 1470, takže to přizpůsobil své době, tedy druhé polovině XV. století. I kdyby chyby neměly základ už v předloze, přesto by se mi to líbilo, Lancelot v žádném zpracování nezklamal (pomineme-li Prvního rytíře), příběh mě nenudil, narozdíl od Excaliburu, kde mě ta část s hledáním Sv. grálu pěkně vytáčela, tady ji naopak nádherně zhustili. Že se mi líbila Guinevera (a samozřejmě Lancelot) už padlo, ale zamlouvala se mi i Elaine. Legenda samotná stejně kolísá mezi několika verzemi, v počátku jejího vývoje dokonce svedl Guineveru Mordred, neboť příběh Lancelota a Guinevery se v artušovském cyklu objevil až po ovlivnění příběhem Tristana, Isoldy a lorda Marca, takže když se někde sem tam film od ní odchýlí, zůstávám v klidu. Summa summarum matematicky 3.75, laicky tři a tři čtvrtě hvězdičky...

Jaké mám z filmu pocity? Asi takové jako, když moje x let nenáviděná tchyně padá do propasti s mým nejnovějším autem Aston Martin, jež jsem si vždy přála... Jedná se o krátké nahlédnutí do společnosti z přelomu 19.-20. století, kdy psychologie vznikala. Vztah Junga a Freuda se ve filmu zúžil na několik rovin, přičemž jeho hlavní rovinou je vztah otce a syna, který se tady vztahuje na Freuda, co by zakladatele psychoanalýzy, a Junga jeho žáka, který se vzbouřil. Tímto vzbouřením je naznačena i další rovina vztahu a sporu. Freud si jako průkopník dost zažil, otevřel téma v té době tabuizované sexuality, čímž si získal dost protivníků, a tak si dával pozor, aby se nenašla záminka, kvůli níž by protivníci mohli jeho dílo napadnout. Snažil se mít vše vědecky, exaktně podložené, zatímco Jung se posouval ve zkoumání lidské duše až k metodám typu parapsychologie. Film se nakonec dotkl i konfliktu rasového (hovořilo se o židovském původu Freuda a Sabiny i o árijském původu Junga) a částečně i sociálního (rozdíl mezi hmotným zajištěním Freuda a Junga). Jak Mortenssen tak Fassbender byli ve svých rolích velmi dobří, ale i oni na mě působili jaksi chladně. A Keira sice vypadala většinu času hezky, ale její herecký projev mě neoslovil (mírně řečeno), jediné kladné zjištění ohledně ní bylo, že byla příčinou sporu profesní a nikoli citovou, jak by se mohlo z některých informací před filmem mylně zdát. Určitě jsem si z filmu odnesla pár podnětů k zamyšlení, ale kdybych byla nadána jasnovidectvím, do kina bych nešla a raději si počkala na dvd, a to říkám jako fanda Fassbendera...

Neměla jsem chtít vidět všechna zpracování legendy o siru Wilfredovi z Ivanhoe... Bez tohoto bych se rozhodně obešla. Zřejmě ani nemělo jít o zfilmování Scottova románu, jednalo se o tzv. "na motivy"...Ve srovnání s oběma předchozími zpracováními (které navíc skutečně byly zpracováním románu) ani nevím, proč jsem nedala odpad. A jo, už vím za Rowenu ve svatebních šatech, i když jsem před tím myslela, že je to jen další z řady podle mě nepovedených Rowen, tak když ji v závěru dámy vhodně oblékly a učesaly, seznala jsem, že přece jen vypadá k světu. Jinak i Daňkovy historické hry z osmdesátých let měly lepší šmrnc a výpravu...

Zpracování pojato jinak než to z roku 1952, které jsem viděla krátce před tím. I když jej natočili Britové, působilo na mě jaksi američtěji, nevím proč, ale působilo. Zatím co to starší se drželo hlavní linie, tohle mělo čas na opičky kolem, a tak dostali mnohem více prostoru i ostatní, nejen Ivanhoe a Rebeka. Cením si toho, že se tam Richard nezjevil jako "Bůh ze stroje" ale že se s jeho příchodem naloží mnohem šikovněji a v souladu s románem. Více prostoru rozhodně prospělo rytíři de Bois Guilbertovi (v podání Sama Neila). A také je tady trochu hezčí Rowena, i když i v tomto zpracování jí to Rebeka v podání Olivie Hussey natřela co se týče půvabu na celé čáře. To ke kladům filmu. A teď zápory. Robert Taylor odpovídá mnohem více mým představám, jak asi vypadal sir Wilfred z Ivanhoe, než Anthony Andrews. Hlavním záporákem tentokrát nebyl králův bratr Jan, byl vyobrazen "jen" jako zbabělec nikoli jako intrikánský zmetek, a tak tato role byla svěřena, opět v souladu s knihou, řádu Templářů ( ale proč je oblékli do plášťů křížovníků s červenou hvězdou???). S ohledem na snahu o vedlejší linie příběhu by filmu prospělo více peněz. Celkově na mě toto zpracování působilo možná realističtěji, ale rozhodně ne lépe. Zatím co filmem z roku 1952 jsem byla nadšená, tohle mě sice nijak neštvalo, ale taky mi nic nepřineslo. A nemělo to potřebné charisma. To snad měli jen král Richard a Rebeka...

Kdybych chtěla hledat chyby, jistě bych je našla, protože doba vzniku je samozřejmě na všech těchto rytířských eposech znát. Robertu Taylorovi ale role Ivanhoa vyloženě sedla a na Elizabeth Taylor jako na Rebeku byla radost pohledět. Při prvním zhlédnutí jsem měla lehkou výtku k obsazení princezny Roweny, neboť nepoměr mezi jejím vzhledem a vzhledem krásné Rebeky se mi zdál až přiliš bijící do očí. Snad jsem jako Rowenu chtěla vidět spíše Deborah Kerr, která byla Robertu Taylorovi partnerkou už v Quo vadis, a moc jim to tam spolu slušelo ;-) Nicméně při každém dalším setkání s tímto filmem se mi skrytý souboj mezi ohnivou krásou Židovky Rebeky a vznešenou až chladnou krásou saské princezny Roweny líbil víc a víc. Bohužel všichni ti spolusledující, kteří si myslí, že si Ivanhoe měl vybrat Rebecu film vůbec nepochopili a nejspíš ani nevědí, jak to tehdy v Anglii a vůbec celé Evropě (a vlastně nejen v té době) s Židy chodilo. Souboje nebo obléhání hradu, s přihlédnutím k možnostem dnešní doby naivní, ale ten rytířský turnaj nebo stvárnění Božího soudu vůbec nebyly špatné. Krásný romantický příběh mě nadchl a dávám mu plný počet bodů.

Zamýšlím se, proč všichni hodnotí výše než já. Je to proto, že jsem viděla "jen" černobílou verzi, zatím co ostatní dle komentářů píší o barevné? Nebo jen proto, že mám námořní dobrodružství zafixované s Gruffuddem a ani slavný Errol Flynn se mi tolik nelíbí? Důvodem by mohlo být i to, že je tam na mě příliš romantiky... Ale zase proč ne, a tak tím nejpravděpodobnějším důvodem bude, že chudinka historie tam dostala pěkně, ale opravdu pěkně za uši, o nebohém Francisi Walsinghamovi ani nemluvě. A asi, dost pravděpodobně k mé škodě, jsem při sledovaní nebyla v rozpoložení, že by mi to nevadilo.