dogrose

Příběh je jednoduchý, ale zcela vyvážený úžasným hereckým obsazením. Maciuchová by z fleku mohla hrát ještě princezny. Charismatický Ráž, fantastický Dlouhý a Přeučilův hlas - to je pastva pro uši! A další nestoři českého herectví v malých rolích: Kostelka, Hegerlíková, Skořepová. Všimněte si, jak umějí: v rolích zvyšují hlas, ale není to laciná uřvanost. Pěkné skloubení studia a reálných lokací. Trikům není co vytknout. Veselost dodává pohádce nezaměnitelný hudební rukopis Vadima Petrova. I v kontextu toho, co se dnes točí, dávám plný počet hvězdiček.

Hezky to plyne, jako třeba film Bohatí láskou. Alexis Bledel je půvabná. Překvapivě dobré obsazení. Líbil se mi i filosofický náboj a hlavně závěr, který nesklouzl do sentimentu. Příjemné posezení u televize a kafe, když venku prší...

Lidský, laskavý film, v němž spíš než o hledání ptáků jde o hledání sebe sama. Kolik jsme schopni zaplatit za své sny? Výborné herecké obsazení, (zaplaťpánbu) žádné trapárny, které jsme od protagonistů zvyklí vídat v jiných komediích. Krásná příroda, je to akční, svižné, podmalované příjemnou hudbou. Zkrátka pohoda.

Co dodat? Nejvíc mi vadilo, že ústřední pár nebyl půvabný, princezna k príma Rumlovi nepásla a vypadala jak o dost starší ségra. Její protáhlý obličej ještě víc hendikepoval nevhodný účes a tvar korunky. (Naopak Bára Srncová jako hrdinova matka byla stěží uvěřitelná.) Natočit pohádku bez kouzelných bytostí a atributů je odvážné, ovšem natočit ji tak, že se mnohé postavy chovají debilně, je sebevražedné. Protože je na ně v tom chatrném ději příliš vidět. Rozfázování děje je mimo mísu. O Přibíkovi a jeho dvacetileté eskapádě nemluvě. Btw - jak vypral v bažině ty šaty? Paruky jsem nepochopila. Plusy: hudba, absence ječení, dlouhé konverzační jalové pasáže známé z jiných pohádek jsou tu nahrazeny pohybem, příjemné vedlejší role (Benoni, Hruška, Doležalová, ale především Hána a Kalvoda), velitel stráže se vyjadřuje nonverbálně, Maroš je pěknej padouch a mluví se sám, příjemné interiéry i exteriéry. Ale nějak to nestačí - už teď si z pohádky skoro nic nepamatuju, snad vyjma Nárožného "udělej kocoura", což je zřejmě inspirace ze scénky Kaisera a Lábuse o referentu Kubrtovi z 80. let.

Pohádka vypráví o problémech v rodině Vládce pramenů, který dost všechny prudí a krizi v rodině vlastně způsobil sám. Aneb opět téma soužití říše lidí a říše jiné. Není to nezajímavé, dalo by se s tím pracovat, bohužel patos, rozjitřenost, lkavost a absence vtipu srážejí pohádku do bažin zapomenutí. Některé pasáže jsou nudné (třeba jak princové slézají z koňů a ukazují, co za vodu přinesli). Ale možná to bratři Slováci vidí jinak, neboť čím dál na východ, tím pohádka emotivnější. Ústřední dvojice je príma - Ondříček a Ptáčková už hráli zamilované v Princezně s duhovým lukem, je mezi nimi chemie, jsou krásnou milou dvojicí, bohužel si ji tu moc neužijeme. Ondříček má tu výhodu, že ačkoli už dávno nedisponuje lví hřívou, sluší mu paruky, takže je velmi fotogenický - lituju, že si rolí princů neužil víc. Inu, snad jej budeme vídat v rolích králů. Pohádka zůstala na půli cesty a myslím, že je to škoda.

Čekala jsem konzervativní zatuchlinu, místo ní jsem seděla jak přikovaná skoro tři hodiny u skvostného dílka, které si určitě diváci v sále i účinkující museli užívat. Představení je vyšperkováno vtípky, narážkami a hříčkami, možná i proto, že se jedná o představení silvestrovské (?). Mimochodem, člověk si uvědomí, kolik slov z němčiny čeština přijala... Ta opereta je stará 140 let a není to zde na ní vidět. Melodie jsou nakažlivé, nešetřilo se na výpravě, ani na sboru, všichni nejenže dobře zpívají, ale oni i dobře hrají. Střídání mluveného slova, tanců a zpěvů je velmi dobře načasováno, takže nehrozí usnutí při nekonečných konverzacích. Přiznám se, že jsem ještě neviděla v roli prince Orlofskyho zpívat ženu, ačkoli vím, že je part napsán pro alt (zde pojat jako ruský princ "tatarský"). Adéla Daniely Fally je výborná a mluvená role strážmistra Frosche (Peter Simonischek) vydá za celou estrádu, zvlášť když za ním vidíme obraz Franze Josefa a datum 32. prosince. Příště sleduju pouze s lahví sektu... Dneska jej zase ve Vídni hrají a je vyprodáno....

Na rozdíl od Báječných dortů je tento tým výtvarně na výši, jejich kreativita je mi sympatická. Z čeho je mi špatně, je hygiena. Absence rondonů a chladicích boxů, kusy dortů se válejí mezi nářadím, spojovacím materiálem a kancelářskými spisy. Mladí jsou povětšinou v umolousaných svetrech či mikinách, s umaštěnými vlasy povlávajícími nad krémy. A ty špinavé ruce! Ty dorty můžou fungovat jedině jako zbraně hromadného ničení.

Bohužel jsem kdysi dávno utrpěla kvalitní výtvarné vzdělání, takže jen nevěřícně zírám na ty nevkusné zpotvořeniny. Přitom samotný formát pořadu je mi sympatický, soutěž tří cukrářských týmů z různých koutů USA je fajn. Bohužel zde nejde o kvalitu korpusu či krému, ale jen o výslednou hrůzu. Jsou to vůbec ještě cukráři? Vždyť nejvíc času jim zabere technické řešení, aby to nespadlo a drželo pohromadě aspoň přes pověstný přejezd přes rampu.

Některé díly jsou vynikající a dají se vidět do nekonečna. S postupujícími sériemi je seriál slabší, scény se opakují, recyklují, sestřihávají.... Škoda. Závěrečné díly nikoli v duchu sitcomu, ale melodramatu, mi připadají jako neférový truc scénáristy věrným divákům. Scénárista asi nemá rád ženské postavy, ty tu dostanou dost na frak: jedna se vzdává svých snů ve prospěch péče o rodinu, druhá jde jen za svou kariérou. Lkavé Teda s Marshallem (bože, oni opravdu vystudovali a živí se prací?) bych vydržela jen pár dílů. Takže jednoznačně nejlepší postavou, bez níž by to vůbec nefungovalo, je dle mého Barney.

Pokud jste toto dílko neviděli, můžete s klidem usínat. Zajímavé může být snad jen pro ty, kteří se zabývají filmografií slovenských herců, případně formátem televizní komedie a mikrokomedie. Dílko na mne dělá dojem, že to původně měla být politická agitka oslavující socialistické družstevničení, z čehož režisér vyvázl tak, že z tématu udělal sled sousedských historek spojených se založením družstva, které si družstevníci vyprávějí při slavnosti otevření nového kulturního klubu. Taková malá estráda typu Vtipnejší vyhráva v tom nejlepším smyslu slova, něco je vyprávěné, něco je hrané jako na divadle. Naštěstí, než začnete nadávat, tak to končí. Mrzí mne, že jsem nepoznala všechny herce jménem, ačkoli si je pamatuju z proslulých bratislavských pondělků (no, Magdušku Pavelekovou poznám i poslepu, tedy po hlase). Jednu hvězdu z úcty k těm velkým slovenským hercům, kteří už mezi námi nejsou a nechali velkou stopu v naší společné kultuře.